Čanoju japonský čajový obřad

Čanoju znamená v japonštině "horká voda na čaj". Japonský čajový obřad má za sebou tradici několika set let. Za tu dobu byl doveden k takové dokonalosti, že k jeho zvládnutí je třeba i několika let tréninku. Čanoju je totiž čímsi jiným než jenom kultivovaným způsobem podávání a pití čaje. Jeho pravý účel a podstatu je obtížné vyjádřit pouhými několika slovy. Čajový obřad se vyvíjel pod vlivem Zenu. Navíc ztělesňuje intuitivní snahu japonského lidu o spatřování krásy v prostotě a (zdánlivé) všednosti. Jeho hodnota spočívá ve čtyřech idejích - wa, kei, sei a jaku, což lze přeložit jako mír, respekt, čistota a samota. Mírem musí být prodchnut každý pohyb i gesto. Respekt má mít účastník čajového obřadu před sebou samým a před prastarými tradicemi a zvyklostmi. Čistota vyjadřuje celkové prostředí, ušlechtilý porcelán, pečlivě zvolené umístění čajovny v zahradách a samota vyjadřuje umístění čajovny v tichých zákoutích vzdálených pouličnímu shonu a ruchu.

Existuje mnoho způsobů provádění čajového obřadu, nicméně základní prvky jsou v podstatě shodné:

Náležité vybavení

Čajový domek

Zavedeným zvykem je pořádat klasický čajový obřad čanoju ve speciálně pro ten účel postaveném domku (sukija), který sestává z přípravny (mizuja) a vlastního čajového pokojíku (čašicu), vybaveného mj. ohništěm (většinou zapuštěným v podlaze) se žhavým dřevěným uhlím na ohřívání vody v kotlíku. Domek je obvykle situován ve zvlášť komponované části čajové zahrady, obklopen dřevinami. Zahradní stezkou (rodži) je propojen se zvláštní místností (joricuki), ve které se shromažďují pozvaní hosté, aby zde připravili svou mysl.

Nádobí a náčiní

Nejzákladnějšími předměty čajového obřadu jsou: čajová miska (čawan), keramická či laková schránka na práškový čaj (čaire), bambusová metlička na šlehání čaje (časen) a bambusová lžička zvláštního tvaru (čašaku). Bývají to zpravidla cenné umělecké předměty.

Oblečení a další doplňky

V případě oblečení vhodného pro čanoju jsou preferovány barvy v tlumených odstínech. Přísně formální setkání vyžaduje u mužů jednobarevné hedvábné kimono zdobené pouze třemi či pěti rodovými znaky a bílé tradiční japonské ponožky (tabi). Ženy pro takovou příležitost oblékají tradičně zdobené kimono a rovněž bílé tabi. Každý host obřadu by s sebou měl mít malý skládací vějíř a sadu papírových ubrousků (kaiši).

Průběh čajového obřadu

Formální čanoju lze rozdělit na čtyři části: první sezení s podáváním lehkého pokrmu kaiseki, krátkou přestávku nakadači, hlavní část goza-iri s podáváním hustého čaje koiča a závěrečnou část, při níž se podává řídký čaj usuča. Celý obřad vyžaduje něco kolem čtyř hodin (často však bývá podávána pouze usuča, což trvá přibližně hodinu).

První sezení

Hosté (obvykle 5) se shromáždí v čekárně joricuki. Po určité době se objevuje hostitel a odvádí hosty zahradní stezkou k čajovému domku, kde je poblíž vchodu kamenná kašnička (cukubai) s čerstvou vodou. Zde si každý z hostů v symbolickém úkonu očištění opláchne ruce a vypláchne ústa. Vchod do domku (nidžiriguči) je velmi nízký, takže hosté musí prolézt přikrčeni, což má vyvolat pocit pokory. V tlumeně osvětleném pokojíku jeden po druhém hosté pokleknou před výklenkem (tokonoma), uctivě se pokloní a obdivují svitek (kakemono) zavěšený na stěně výklenku (složený vějíř položen před sebou). Obdobně učiní před ohništěm. Když jsou všichni hosté hotovi s uznalou prohlídkou předmětů, zaujmou svá místa - hlavní host nejblíže hostiteli. Poté, co se hostitel s hosty pozdraví, podává se lehké občerstvení kaiseki. Když je pak hostům nabídnuto něco sladkostí, je první sezení u konce.

Nakadači

Vyzváni hostitelem se hosté odebírají ven, aby určitou dobu vyčkali na lavici poblíž domku (ve vnitřní zahradě), než hostitelův asistent odstraní rákosové stěny zakrývající zvenku okna a v tokonomě je svitek nahrazen vázou s naaranžovanými květinami (čabana).

Goza-iri

Začátek hlavního sezení oznamuje hostitel obvykle pěti či sedmi údery gongu. Hosté povstanou a soustředěně naslouchají jeho tónům. Pak se opakuje očistný rituál u kašničky a hosté se vracejí do prosvětleného čajového pokojíku, aby se tentokrát obdivovali květinám a kotlíku. Nádoba na čerstvou vodu a keramická schránka s čajem jsou na svém místě a hostitel přichází s čajovou miskou, uvnitř které je čajová metlička a přes misku je položena bambusová lžička. Poté se vrací do přípravny, aby přinesl ještě nádobu na použitou vodu a naběračku se stojánkem, sloužícím i na odkládání poklice kotlíku. Příprava čaje může začít.

Hostitel nejprve symbolicky otvírá speciální hedvábnou utěrkou (fukusa) schránku s čajem a lžičkou, potom naběračkou nalévá horkou vodu z kotlíku do misky, aby v ní mohl provlhčit bambusovou metličku. Když je to hotovo, vylévá vodu do nádoby k tomu určené a misku vytírá kouskem lněné látky (čakin). Nyní se chopí čajové lžičky a schránky s čajem, lžičkou nabere práškový čaj a vsype jej do misky (3 lžičky na hosta). Čaj v misce zalije horkou vodou z kotlíku (třetinou obsahu naběračky, zbytek vlévá zpět do kotlíku) a bambusovou metličkou šlehá, až vytvoří poměrně hustou pěnu, barvou i konzistencí připomínající hrachovou polévku. Koiča je hotovo (čaj mačča zde používaný je zpracován z mladých lístků čajových keřů starších 20-ti, ale nezřídka i 70-ti let).

Hostitel pokládá misku s čajem na určité místo vedle ohniště, kam se pro ni po kolenou přisune hlavní host (než se napije, ukloní se ostatním). Misku uchopí tak, že spočívá na jeho levé dlani, zatímco pravá ruka misku po straně přidržuje. Po prvním doušku je třeba ocenit lahodnou chuť čaje, pak teprve následují další dva či více doušků. Nakonec host otírá okraj misky (tam, kde se jej dotýkal svými rty) papírovým ubrouskem a předává misku dalšímu. Každý host postupuje stejně, a když se takto o misku čaje podělili všichni, převezme ji opět host hlavní, aby ji vrátil hostiteli. Potom se hosté mohou blíže seznámit s čajovým náčiním.

Podávání usuča

Sezení pokračuje v mnohem uvolněnější náladě. Hostitel přináší nové náčiní, hostům je nabídnuto cukroví a podává se usuča (zde se používá mačča získaný z mladých lístků čajovníků starých pouze 3-15 let). Pravidla určující způsob přípravy a pití tohoto typu čaje jsou obdobná jako v předchozím případě, s tím rozdílem, že čaj je připravován pro každého hosta zvlášť (z množství 2 až 2.5 navršené lžičky - výsledkem je lehká zelená pěna) a od každého se očekává, ze svůj čaj beze zbytku vypije a okraj misky očistí konečky prstů pravé ruky (prsty pak otře o ubrousek kaiši).

V závěru obřadu hostitel odnese náčiní z místnosti, aby dal posléze tichou úklonou najevo, že setkání je skončeno. Hosté opouštějí čajový domek a hostitel je ze dveří sleduje, dokud se mu neztratí z dohledu.

Čadó - Cesta čaje

"S miskou čaje lze dosáhnout opravdového míru a mírumilovnost, která vyzařuje z misky čaje, lze sdílet. Může se stát i základem životního stylu." Sóšicu Sen XV.

Čadó, Cesta čaje, je založena na několika jednoduchých úkonech. Jak praví Sen Rikjú: "Čaj je jenom toto: Nejprve ohřej vodu. Pak udělej čaj. Nakonec jej způsobně vypij. Víc znát nepotřebuješ." Čaj podaný s úctou a přijímaný s vděčností zažene žízeň těla i ducha.

Počátky Cesty čaje nacházíme na sklonku 12. století, kdy kněz Eisai (1141-1215) odešel do Číny studovat buddhismus. Tam zjistil, že pití čaje patří neodmyslitelně k chrámovému životu. Při návratu vzal několik semen s sebou domů. Tak to všechno začalo.

Eisai pěstoval čaj v oblasti Fukuaka a v Kjóto a šířil čajovou osvětu. Napsal knihu Kissa Jódžoki (pitím čaje k uchování zdraví), kde vychvaluje léčivé působení čaje. Posléze se pěstování čaje rozšířilo do oblasti Udži, kde se dodnes pěstuje velmi kvalitní japonský zelený čaj.

Během 14. století se pití čaje rozšířilo mezi buddhistické duchovní a také mezi samuraje. Ti si oblíbili čajová shromáždění, na kterých se pořádala toča, soutěž v rozpoznávání čajů podle vzhledu a chuti. Šógun Ašikaga Jošimasa (1435-1490) držel ve službě Noamiho (1397-1471) a jeho vnuka Soamiho. Za těchto dvou mužů se šoin ča (čajové shromáždění, konané v přijímacím pokoji s použitím čínského nádobí a náčiní) stalo velmi formální. Přijímací místnosti, v nichž se shromáždění konalo, se začaly skvostně a marnotratně zařizovat.

Murata Šukó s něčím takovým rozhodně nesouhlasil. A tak vytvořil nový styl čajového shromáždění. Jmenovalo se soan ča neboli čaj drnové chýše a bylo určeno velmi omezenému počtu hostů. Konalo se v malé čtvercové místnosti o rozměru pouhých čtyři a půl tatami (devět krát devět stop), přísně jednoduché, zdobené pouze jediným svitkem zavěšeným v tokonomě. Čaj se připravoval s použitím jednoduchého, nedokonalého japonského nádobí. Tento způsob si pozvolna získal mezi samuraji větší popularitu než šoin ča.

Mezi obchodníky, kteří v té době oplývali značným jměním, však panoval jiný trend. Takeno Džóó, obchodník ze Sakai, studoval u Šukóova žáka Sóčina a stal se jedním z předních čajových mistrů. Jako mnoho dalších obchodníků pořádal velkolepá nákladná čajová shromáždění a vystavoval na odiv svou sbírku drahého čajového nádobí a uměleckých předmětů.

Sen Rikjú (též Tanaka Rikjú nebo Soeki, 1522-1591) vystřídal Takeno Džóóa jako uznávaný čajový mistr své doby. Pod jeho vedením se soan ča stalo známé jako wabi ča, čaj nevtíravého vkusu. Byl to právě on, kdo je považován za duchovního otce Čadó. Jeho pojetí Cesty čaje vychází ze čtyř principů - wa, kei, sei a jaku, což lze přeložit jako mír, respekt, čistota a samota.

Sen Rikjúa se prý jeden ze žáků zeptal, co považuje při čajovém shromáždění za nejdůležitější. Takto zněla jeho odpověď, která se dodnes považuje za souhrn pravidel správného přístupu k Cestě čaje (čte se po sloupcích a zprava doleva):

Pro vás, kdo máte - stejně jako já - ještě určité drobné mezery v japonštině, Sen Rikjú praví : 

"Udělej lahodnou misku čaje.

Urovnej dřevěné uhlí tak, aby se v něm ohřála voda.

Květiny uprav tak, jak vypadají na louce.

V létě vyvolávej zdání chladu, v zimě tepla.

Konej vše s předstihem.

Buď připraven na déšť.

Měj ohledy ke každému, v jehož společnosti se ocitneš."

Rikjú sloužil jako čajový mistr u Tojotomi Hidejošiho (1536-1598). Hidejoši u něj studoval prosté a přísné wabi ča, ale nepochopil. Dával přednost marnotratnosti a honosnosti. Jeho čajová místnost byla přeplněna zlatými předměty. Mistr Rikjú svůj názor nezměnil, jeho neshody s Hidejošim se mu pravděpodobně staly osudnými. Nakonec Rikjú Hidejošiho rozhněval a ten mu nařídil spáchat rituální sebevraždu.

Nástupcem Rikjúa se stal Furuta Oribe (1543-1615) a skončil stejně, byl nucen vykonat sebevraždu. Sen Sótan (též Gempaku Sótan, 1578-1658), vnuk Rikjúův, byl dvakrát vyzván, aby se stal šógunovým čajovým mistrem, a dvakrát odmítl. Zřejmě se obával podobného osudu. Místo toho učil městský lid čajovému stylu wabi ča. Jeho tři synové mezitím učili různé feudální pány. Když Sótan odešel na odpočinek, rozdělil svůj majetek mezi své syny, z nichž každý založil vlastní čajovou školu - Ura-senke, Omote-senke a Mušanokoji-senke (zde ura znamená zadní, omote přední, podle toho, kterou část majetku synové dostali). Tyto školy existují doposud, nejznámější je škola Urasenke.

Čadó a Čanoju