DROGY A SPOLEČNOST

orientační průzkum mezi rodiči na téma :

Primární protidrogová prevence

  38785stv75lhq1k

Provedli jsme průzkum mezi rodiči dnešních dospívajících (tedy maturitní ročník gymnázia) na téma primární prevence. Průzkum měl původně proběhnout ve dvou městech – Brně a Čáslavi, abychom pak mohli porovnat, jsou-li představy rodičů dětí z velkého a menšího města rozdílné či nikoli. V Brně se nám však pro zřejmou neochotu mladých spolupracovat (navštívila jsem dvě střední školy – svoje bývalé gymnázium a střední školu pro knihtiskaře, a celkového počtu pěti tříd (cca 110 studentů) mi anketní návratku nedonesl nikdo). Uskutečnila se tedy bohužel pouze jeho čáslavská část (také provedená na gymnáziu).

Průzkum proběhl tak, že studenti byli průzkumníkem požádáni, zda by se mohli doma zeptat rodičů na jejich pojetí primární prevence, a pak jejich písemné odpovědi donést zpátky do školy, kde by si je průzkumník opět vyzvedl. Zadané otázky byly dvě :

“ Co si myslíte, že je primární protidrogová prevence? ”

“ Co od ní očekáváte? ” th785s8375lhhq

Získané odpovědi rodičů byly velmi různorodé a mnohdy i docela zajímavé. I přes uvedenou různorodost však bylo možno vysledovat některé společné znaky a tendence (procentuálně vyjádřené v přiložené tabulce).

A co to vlastně tedy je ta primární protidrogová prevence :

Primární protidrogová prevence je snaha o to, aby ti, co drogy ještě neznají nebo neberou, se užití drogy raději vyhnuli. Lze ji realizovat třemi způsoby :

1.- Ukazovat, kam vlastně drogy vedou. Tato informace je základem a nesmí nikdy být opomenuta. V zásadě právě tato informace je v primární prevenci nejefektivnější. Proč bychom se jinak vzdávali něčeho na první pohled tak skvělého a lákavého?

2.- Ukazovat jiné cesty a snažit se, přesvědčit, že tyto cesty jsou zajímavější. Učit orientaci a uspokojivější adaptaci v těchto jiných oblastech. Navozovat například zkušenosti, po kterých lze úspěšněji zvládat potencionální obtížné životní situace nebo libidózní prožitky, související s pojetím nás samotných.

3.- Učit strategii a taktiku, jak se chovat při styku s drogou, a jak se udržet “čistým”. I za touto na první pohled technickou záležitostí jednoduchých nácviků chování se může skrývat imputování určitého zdravějšího životního stylu. (Pavel Vaníček a kol.; Rostlinné omamné drogy; Start, Benešov 2000)

• První otázka – co je primární prevence.

V odpovědích rodičů lze vysledovat několik zajímavých tendencí.

Převážná většina z nich se zaměřuje pouze na specifickou primární prevenci, tedy na podávání a zprostředkování informací, nejčastěji formou různých přednášek a besed ve školách, informačních letáků a brožurek apod.; o této formě si myslí, že je jí dost. Přitom se zdá, že jen poměrně malá část pochopila, že hlavní tíha celé této záležitosti neleží pouze a jen na škole, ale také na samotné rodině. Jen asi 10% uvedlo, že na toto téma hovoří i v rámci rodiny, a z dalších odpovědí bylo možno vysledovat i některé, dle mého soudu, negativní tendence v přístupu rodiny k drogové problematice typu :”Opovaž se užívat nějaký drogy. Jestli něco takovýho u tebe najdu, vyhodím tě z baráku!” Domnívám se , že tento tvrdě represivní přístup může vést pouze ke vzdoru a touze “ochutnat zakázané”; že tento rodič patrně nepochopil, že to, jestli jeho dítě bude nebo nebude zneužívat návykové látky, záleží do veliké míry také na něm a jeho přístupu, jak mu vysvětlí, že drogy nejsou nejlepší cesta životem, a jestli mu dokáže nabídnout výměnou něco lepšího (mnohdy stačí jen prostý zájem a porozumění, a to přece nic nestojí). Na místo přísných zákazů a hrozeb by tedy měl nastoupit přátelský rozhovor.

Podle mého by si primární prevence sice měla stát pevně za svým, že drogy jsou zlo a nejčastěji špatně končí, ale měla by také být schopna otevřeně přiznat, že droga může zpočátku být velmi příjemná, v čemž tkví její hlavní nebezpečí. Bude-li totiž tvrdit cokoli jiného, v okamžiku, kdy dítě drogu poprvé vyzkouší a zjistí, že je to vlastně fajn a super, přestane jejím tvrzením věřit, tzn. přestane věřit i oprávněným varováním.

Jen asi 10% výslovně uvedlo, že je důležitá funkce rodiny, její výchovné prostředí, zájem rodičů o svoje dítě a jeho aktivity, jejich přístup k němu a celková rodinná atmosféra.

Nespecifickou primární prevenci (tedy převážně nabídku jiných “rozumnějších” volnočasových aktivit, ať už v rámci rodiny, školy, různých zájmových kroužků či jiných kolektivů) zmínilo pouze asi 10% rodičů.

Zajímavý byl názor jedné paní učitelky, že dnešní děti a mládež toho o drogách ví nepoměrně více, než mnozí z dospělých ( s čímž souhlasím), a že by se proto tok informací neměl směřovat pouze na mladé, ale i na jejich rodiče, aby věděli, jak správně reagovat, když zjistí, že jejich dítě se dostalo do styku s drogou, a aby mohli správně vést osvětu doma (dítě jim těžko bude věřit, že drogy jsou špatné, když vidí, že jejich tvrzení stojí pouze na vratkém informačním základu).

Překvapivé bylo, že v účinnost opatření primární prevence (ale domnívám se, že zde většina operovala pouze s představou PP jako informací) věřilo jen asi 40% dotázaných. 15% výslovně uvedlo, že v PP nevěří (překvapivě více než polovina z nich byli lékaři). Objevovaly se názory, že podávání informací o drogách může “pokoušet”, být dobrým návodem, jak si s nimi začít.

Téměř všichni se shodovali v tom, že primární prevence by měla začít být uplatňována co nejdříve, tedy již od prvních stupňů základních škol, někteří ještě dříve (což se mi zdá už příliš brzo).

Zajímavý byl jeden názor, že :” záleží také na tom, v jakém prostředí se provádí – např. v menších městech –jako Čáslav, nemusí být tak intenzivní, jako ve velkoměstech”. Toto je podle mě docela odvážné tvrzení, a ačkoli nemá na první pohled úplně nelogický základ, odvažuji se tvrdit, že v dnešní době již neplatí. Sama pocházím s malé vesnice nedaleko Brna a drogy tady jsou jako všude jinde. V menších sídlech je sice větší riziko jakési “stigmatizace a exkomunikace”, když se o někom rozkřikne, že je “feťák”, protože tam “každý každého zná”; a, jsou-li ve větší vzdálenosti od velkých sídel, možná i obtížnější přístup k většině tvrdých drog (vyjma konopí, které se dnes pěstuje snad všude a které já osobně za tvrdou drogu nepovažuji, alespoň ne za drogu nebezpečnější než je zcela legální alkohol), ale nemyslím, že by tyto okolnosti nějak výrazně ovlivnily drogovou scénu v menších sídlech nebo je dokázaly nějak uchránit před nebezpečím “drogové nákazy”. Zdá se mi to navíc trošku jako alibismus – drogy jsou přece problém velkých měst, my tady s nimi problémy přece nemáme, my máme skoro čisto před svým prahem. Pro mě z toho vyplývá závěr, který však na základě jediné výpovědi mohu těžko zobecňovat (mohu-li na základě jediné výpovědi vůbec činiti závěry), že lidé z menších sídelních forem vnímají drogy jako menší problém. Nicméně jsem ochotna tomuto tvrzení věřit, ačkoli ho pokládám spíše za jakési sebeukolébávání se ve sladké nevědomosti než konstruktivní přístup k problematice.

• Druhá otázka – co od ní očekávají.

Ti, co věřili v její funkčnost, nejčastěji očekávali, že jejich děti budou lépe a pravdivě informovány o drogové problematice a díky tomu si lépe uvědomí rizika a nebezpečí spojená s experimentováním a zneužíváním návykových látek, což jim účinně pomůže při rozhodování zkusit – nezkusit a případně jim usnadní odmítnutí, když se již do kontaktu s drogou dostanou. Ani oni v podstatě nevěřili, že by primární prevence uměla spasit všechny děti, ale většinou se shodli na názoru, že pomůže-li alespoň malému procentu z nich, má svůj smysl.

Objevovaly se názory, že by měly být zavedeny tvrdé postihy pro výrobce a distributory tvrdých drog (s čímž vřele souhlasím, ovšem s jistými změnami ve kvalifikaci nebezpečnosti jednotlivých drog – nepřipadne mi, že stejný trest si zaslouží jinak společnosti neškodný student, který si domy vypěstuje čtyři rostliny konopí – nakonec nevím, proč ho vlastně trestat; a hlava drogového kartelu, který vyrábí heroin a v bídné kvalitě s příměsí bůh ví čeho ho distribuuje desítkám tisíc závislých ubožáků). Objevil se také názor, že by se tvrdě měli postihovat i závislí sami ( tato otázka je podle mě velice sporná a citlivá ve způsobech i míře provádění) – např. hrazením si výdajů za léčbu apod. (kde však má smažka sebraná někde z ulice vzít na poměrně drahou odvykací léčbu?). Zde se sice jakékoli řešení může zdát dobré, ale zároveň také špatné, a hlavně každé narazí na mnohé překážky. Toto je už ovšem téma na jinou práci.