Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Pedagogika - ČESKá VÝCHOVNĚ – VZDĚLáVACí SOUSTAVA - Česká výchovně - vzdělávací soustava

Pedagogika - ČESKá VÝCHOVNĚ – VZDĚLáVACí SOUSTAVA - Česká výchovně - vzdělávací soustava, vývoj a současný stav našeho školství

  1. Dějiny školství na našem území

1774Školská reforma za vlády Marie Terezie, která poprvé v našich dějinách zavedla povinnou školní docházku pro děti od 6 do 12 let.



Na venkově byly zakládány triviální školy, v nichž se děti měly učit 3 základním dovednostem: psaní, čtení a počítání. Ve městech byly zřizovány školy hlavní, poskytující již širší vědomosti (nahrazené v pozdější době tzv. měšťankami). Upraveno bylo také vyučování na gymnáziích a univerzitách.

 

1866 – Oba zemské jazyky (český a německý) uznány za rovnocenné

 

1868 – Vydán Zákon o postavení škol k církvi; tím začíná veškeré vyučování, výchovu a dozor vykonávat stát svými výkonnými orgány. Církvi bylo ponecháno pouze řízení a organizace vyučování náboženství na školách.

 

1869Základní školský zákon upravující elementární školství v Rakousku zavedl školu obecnou a školu měšťanskou, Učitelské ústavy pro vzdělávání učitelů, stanovil osmiletou povinnost, a mj. významně rozšířil obsah vzdělávání. Starý dualismus škol triviálních a hlavních byl tedy nahrazen dualismem škol obecných a měšťanských.

 

1883Novelizace školského zákona, jenž se zásadním způsobem dotkla školní docházky: Na venkovských školách bylo zavedeno pouze polodenní vyučování, a byly umožněny tzv. úlevy ve školní docházce pro děti starší 12 let. Na učitelských ústavech bylo omezeno vyučování pedagogiky a všeobecně vzdělávacích předmětů ve prospěch náboženství a hře na varhany, což nepochybně snížilo úroveň učitelských stavů.

Na měšťanských školách se vyučovaly tyto předměty: náboženství, jazyk vyučovací, zeměpis s dějepisem, přírodopis, počtářství s jednoduchým účetnictvím, geometrii s rýsováním, kreslení, krasopis, zpěv a tělocvik. Dále ruční práce, domácí hospodářství, těsnopis a psaní na stroji na dívčích školách. Žáci museli být rozděleni podle pohlaví.

Až na uvedenou úpravu měšťanské školy byla novela krokem zpět v rakouské školní politice, a byla zrušena teprve tzv. malým školským zákonem z roku 1922.

 

Po vzniku Čs.republiky došlo v r. 1920 k vydání zákonů, jimiž se měnila organizace školské správy. V následujících letech stoupala celková úroveň českého školství, na což ukazuje stále se zvyšující počet žáků v českých školách, a naopak úbytek žáků ve školách německých. Tento pozitivní vývoj byl bohužel zastaven v březnu 1939 vytvořením Protektorátu Čechy a Morava a následnou německou okupací.

 

1946Založeny pedagogické fakulty při univerzitách v Praze, Brně, Olomouci a Bratislavě. Pro vzdělání učitelek mateřských škol bylo stanoveno roční studium, pro učitele obecných škol 2 roky a měšťanských škol 3 roky.

Po vítězství KSČ ve volbách r. 1946 byl vydán nový Školský zákon o jednotné škole. Ten formuloval cíl výchovy socialistického systému založeného na tehdejším vědeckém názoru socialistických zemí střední a jihovýchodní Evropy.

Mateřská škola (3-6 let) se stala součástí školského systému. Škola I.stupně (6-11 let) a škola II. Stupně (11-15 let) tvořila ZŠ – povinná devítiletá školní docházka. Na ni navazovaly školy III. Stupně. Po absolvování čtyřleté střední školy a složení maturitní zkoušky měli absolventi právo vstoupit na vysokou školu.

 

1953 – Vydán nový Školský zákon, v rámci kterého byla povinná školní docházka zkrácena na 8 let.

 

1960Zákon o soustavě výchovy a vzdělávání, který znamenal organizační sjednocení státní školské soustavy ve všech směrech.

 

1966Zákon, upravující vysokoškolské studium. Do tohoto systému bylo nově začleněno 4leté studium učitelství pro ZŠ na pedagogických fakultách.

 

Velká pozornost byla v té době věnována otázkám socialistické výchovy a školství, zejména ze strany KSČ. Její vedoucí úloha spočívala ve sjednocování všech vědeckých, i pedagogických pracovníků na základě marxismu – leninismu a socialistické ideologie.

Ta prohlubovala a uplatňovala svůj vliv i na výchovně- vzdělávací systém v naší republice až do r. 1989, kdy na protestní nátlak, iniciovaný studenty našich fakult, nespokojenými s tímto socialistickým režimem, ukončila svoji 40letou vládu v naší zemi.

 

Školský zákon platný v současné době je z roku 1984. Novela z května 1990 přinesla zásadní změny: zrušila jednotnou ideovou orientaci školy, snížila délku povinné školní docházky z deseti na devět let, přičemž devátý rok bylo možno plnit na škole střední, zavedla selektivní směr v rámci povinné školní docházky - víceletá gymnázia, umožnila zakládat soukromé a církevní školy a poskytla školám právní subjektivitu, čímž významně zvýšila jejich autonomii.

 

Další významnou novelu školského zákona přijal Český parlament v červnu 1995. Stanovila, že povinných devět let školní docházky je nutno plnit na základních školách, zavedla nový postsekundární vzdělávací stupeň - vyšší odborné školy a provedla další úpravy.

Zákon o předškolních a školských zařízeních (původně z roku 1976) byl významně novelizován a naposledy byl novelizován v roce 1995. Vztahuje se na zařízení poskytující předškolní výchovu, mimoškolní výchovu a vyučování a na školská účelová zařízení, která poskytují odborné nebo podpůrné služby školám a ostatním výchovným zařízením.

 

Zákon o státní správě a samosprávě zavedl systém řízení škol založený na oddělení školské správy od ostatní státní správy a jejím soustředění ve školských úřadech a na autonomii škol; ustavil Českou školní inspekci přímo řízenou ministerstvem školství. Další novely byly schváleny v letech 1993, 1994 a především v roce 1995, kdy byly upřesněny předpisy o správě sítě škol, o jejich zřizování a rušení, byl umožněn vznik rad škol a zavedena povinnost škol a institucí všech řídicích stupňů zpracovávat veřejné výroční zprávy.

 

Zákon o vysokých školách, který byl schválen parlamentem v dubnu 1998, umožnil rozvoj neuniverzitního a soukromého sektoru v oblasti vysokého školství. Změnil právní postavení vysokých škol, které už nejsou institucemi státními, ale veřejnosprávními a disponují vlastním majetkem.

2) Př edškolní výchova

 

Mateřské školy

- mají dlouhou a specificky národní tradici ovlivněnou mimo jiné myšlenkami J. A. Komenského ze 17. století. Předškolní výchova byla zařazena do školského systému v roce 1948. V poválečném období prošla významným kvalitativním vývojem. Současně se ale stala nástrojem posilování principů kolektivní výchovy a oslabování vlivu rodiny na výchovu dětí. Byla silně podporována státem, který měl zájem na zaměstnanosti žen.

Po roce 1989 se otevřela diskuse o změně poslání mateřských škol, o jejich novém postavení ve školském systému a jejich výchovné funkci. Legislativně se posílil osobnostně orientovaný model předškolní výchovy. Mateřské školy přispívají ke zvyšování úrovně sociálně-kulturní péče o děti a vytvářejí základní předpoklady pro jejich další vzdělávání.

 

Mateřské školy jsou součástí vzdělávacího systému. Docházka do nich není povinná. Základní věková skupina dětí, které navštěvují mateřské školy, je 3 až 5 let. Ve zvláštních případech, kde rodiče nemají jinou možnost, je možné přijímat i mladší děti, pro něž jinak obce nebo okresní úřady zřizují denní jesle. Mateřské školy rovněž navštěvují děti starší, kterým byla školní docházka odložena.

Mateřské školy jsou zřizovány jako instituce s péčí celodenní či polodenní; mohou být zřizovány i jako instituce internátní nebo jako zařízení s nepravidelným provozem.

 

Podle zákona z roku 1993 mohou obce od rodičů vybírat příspěvek na částečnou úhradu neinvestičních nákladů mateřských škol až do výše 30 % nákladů vynaložených na jedno dítě. Nicméně některé obce tyto poplatky nepožadují.

Mateřské školy jsou obvykle otevřeny 10 až 11 hodin denně a rodiče je mohou využívat podle vlastních potřeb.

 

Program závisí téměř zcela na každé mateřské škole. Rodiče mohou významně ovlivňovat zaměření programů a zúčastňovat se jejich zavádění. Obsah činností sleduje více cílů, z nichž nejdůležitější je rozvoj osobnosti dítěte, včetně rozšiřování jeho znalostí a dovedností, seznamování se s okolním světem, vytváření hygienických a sociálních návyků a komunikačních (jazykových) dovedností. Hlavními složkami programu jsou spontánní hry a pohybové činnosti dětí, z nichž část se odehrává ve venkovních prostorách mateřské školy popřípadě na vycházkách či exkurzích. Rozvoj osobnosti a socializace rovněž podporují činnosti spojené s literární, uměleckou a mravní výchovou. Důležitou součástí režimu je spánek. Rozšiřují rovněž nabídku programů: cizí jazyky, plavání, umění, řečovou terapii a programy pro nadané děti.

 

Žáci v mateřské škole nejsou hodnoceni. Je však odborně posuzován jejich vývoj a pokud se v něm vyskytují nepravidelnosti a problémy, přistupuje mateřská škola po dohodě s rodiči k pedagogickým, psychologickým či lékařským konzultacím a k tvorbě individualizovaných kompenzačních a rozvíjejících programů.

 

Učitelé mateřských škol mohou získat plnou kvalifikaci studiem ve čtyřletých středních pedagogických školách zakončených maturitní zkouškou nebo studiem na vyšších odborných školách ukončeným absolutoriem. Existuje také možnost získat kvalifikaci na základě tříletého bakalářského studia na pedagogických fakultách. Aniž to bylo předepsáno, vyučují v mateřských školách výhradně ženy.

3) Povinné vzdělávání

Základní škola

 

Děti ve věku povinné školní docházky (6 - 14 let) navštěvují základní školu. Jejím úkolem je poskytnout žákům základní všeobecné vzdělání, které je minimální normou pro ty, kteří chtějí pokračovat v dalším studiu.

Do školy jsou přijímáni žáci, kteří dovršili šest let věku k 1. září příslušného školního roku.

 

Od roku 1990 jsou základní školy zřizovány obcemi. Novela školského zákona z roku 1995 zavedla nové dělení základní školy na první (1. - 5. ročník) a na druhý stupeň (6. - 9. ročník). Třídy jsou koedukované. Na prvním stupni výuku vykonává obvykle jeden učitel, zatímco předměty na druhém stupni vyučují učitelé specializovaní na dva předměty nebo výjimečně na jeden předmět. 

Organizace školního roku a výuky

 

Školní rok začíná 1. září a končí 31. srpna následujícího roku. Hlavní prázdniny jsou v červenci a v srpnu. Jarní prázdniny trvají jeden týden, krátké prázdniny jsou na podzim, dále jsou prázdniny o vánocích, o velikonocích a na konci prvního pololetí. Délku a termíny prázdnin stanoví každoročně ministerstvo školství.

 

Školní budovy se většinou využívají pouze pro jednu směnu žáků. Žáci navštěvují školu od pondělí do pátku. O víkendu výuka neprobíhá. Vyučovací hodina trvá 45 minut. Třídy se naplňují maximálně do počtu 30 žáků. Žáci jsou zařazováni do tříd podle věkového hlediska.

 

V průběhu let 1990-94 byla dopracována opatření pro poskytování učebnic a didaktických pomůcek na základních a středních školách. Ministerstvo školství ponechává výrobu učebnic na nezávislých vydavatelích, kteří nabízejí učebnice školám prostřednictvím trhu. Ministerstvo si ale zachovává kontrolu nad obsahem učebnic a nad metodami, které používají, schvaluje kvalitu a vydává schvalovací doložku, na jejímž základě školy mohou nakupovat takové učebnice z přidělovaných dotací. Je na škole, aby se rozhodla, které učebnice bude pro kterou předmětovou oblast používat.

 

Kurikulum základní školy

 

- stanoví vzdělávací cíle ve vymezených vzdělávacích oblastech, jichž je sedm. V nich pak stanovuje kmenové učivo. Standard základního vzdělávání je závaznou normou pro tvorbu vzdělávacích programů a kritériem pro hodnocení výsledků vzdělávací činnosti.

 

Vzdělávací cíle jsou formulovány v rovině

poznávací - žáci si mají osvojit poznatky, které jsou základem všeobecné kulturnosti, předpokladem komunikace a orientace v podnětech ze života mimo školu,

dovedností a kompetencí - tj. co do schopnosti nabyté poznatky používat v praktických situacích,

hodnotové a postojové - základem jsou všelidské mravní hodnoty, které jsou součástí evropské tradice, hodnoty, na nichž spočívá demokratická společnost a právní řád, a hodnoty, jež umožňují utvářet odpovědný vztah žáka k sobě samému.

Vzdělávací program vymezuje vyučovací předměty a jejich rozvržení - tedy učební plán, a stanoví obsah výuky v těchto předmětech - tedy učební osnovy; zpravidla navrhuje i vyučovací metody.

Pro základní školu byly postupně schváleny tři vzdělávací programy:

a) Obecná škola

b) Základní škola,

c) Národní škola.

 

Všechny vzdělávací programy jsou určeny pro základní školu jako celek a mají srovnatelné výstupy na konci prvního stupně základní školy, což umožňuje pokračovat na druhém stupni jiným programem. Doporučuje se však pokračovat v témž programu po celé základní vzdělávání, protože každý ze vzdělávacích programů má poněkud odlišný pedagogický charakter. Školy vyučují nejčasněji podle vzdělávacího programu Základní škola.

 

Hodnocení

 

Žáci jsou hodnoceni jednak průběžně v jednotlivých předmětech, jednak v závěru každého pololetí, kdy vedle klasifikace z každého předmětu se hodnotí i chování a celkový prospěch žáka.

 

Žák je hodnocen na základě písemné a ústní práce a domácí přípravy a klasifikován v rozsahu: 1 (výborný), 2 (chvalitebný), 3 (dobrý), 4 (dostatečný), 5 (nedostatečný). Žáci dostávají vysvědčení na závěr prvního a druhého pololetí. Žáci přecházejí do vyšších ročníků na základě svých výsledků. Ředitel školy rozhodne, zda žák, který neprospěl, musí opakovat ročník.

 

Učitelé

 

Příprava učitelů je svěřena vysokým školám. Vysokoškolské vzdělávání je vždy doplněno praxí různé délky na školách, ukončeno obhajobou diplomové práce a závěrečnými státními zkouškami, na jejichž základě učitelé získají diplom a akademický titul.



 

Učitelé základních a středních škol získávají svou kvalifikaci absolvováním magisterského studia. Učitelé pro první stupeň základní školy získávají magisterskou kvalifikaci po ukončení čtyřletého studia, obvykle na pedagogických fakultách. Obsah tohoto studia se skládá ze všeobecně vzdělávacích předmětů, z českého jazyka, z matematiky a z pedagogických a psychologických předmětů. Je možné se specializovat na hudbu, výtvarné umění, tělesnou výchovu nebo cizí jazyk.

 

Týdenní pracovní doba zaměstnanců ve školství je stejná jako ostatních zaměstnanců v České republice, tj. 42,5 hodin. Člení se na přímou vyučovací povinnost a na hodiny nutné pro činnosti spojené se vzdělávacím procesem, tj. přípravy na hodinu, hodnocení žáků/studentů, konzultace a poradenství, dohled, informování rodičů o pokroku jejich dětí, účast na schůzích, řízení knihoven, sbírek atd. O rozdělení pracovních hodin rozhoduje ředitel školy.

 

Vyučovací povinnost učitelů prvního i druhého stupně základních škol činí 22 vyučovacích hodin za týden.

4) Střední školství

 

Střední školství je strukturovaný, ale vnitřně koordinovaný systém, který zajišťuje vzdělávání a praktickou odbornou přípravu pro téměř celou populaci mladých lidí po ukončení jejich povinné školní docházky a před nástupem do zaměstnání nebo před vstupem na vysokou školu. Všechny střední školy získaly postavení právních subjektů v roce 1990.

 

Úkol středních škol je dvojí: připravit žáky pro výkon povolání a činností v národním hospodářství, ve správě, v kultuře, v umění a v dalších oblastech života, nebo připravit žáky pro další studium na vyšší úrovni.

 

Střední školy se člení na gymnázia, střední odborné školy a střední odborná učiliště.

 

Gymnázium - střední všeobecně vzdělávací škola nazývaná tak v souladu se středoevropskou tradicí. Studium na gymnáziu je ukončeno maturitní zkouškou. Její úspěšné složení znamená pro žáka dosažení úplného středního vzdělání.

Střední odborná škola - většina žáků ve čtyřletých studijních oborech ukončuje své studium maturitní zkouškou a dosahuje tak úplného středního odborného vzdělání.

Střední odborné učiliště poskytuje především odbornou přípravu pro kvalifikovaná povolání ukončenou závěrečnou zkouškou. Žák získává střední odborné vzdělání. Školy tohoto typu připravují žáky také ve studiu, které je zakončeno maturitní zkouškou. Tito žáci dosáhnou úplného středního odborného vzdělání.

 

V odborném vzdělávání začaly vznikat i alternativní vzdělávací struktury. Jsou to například integrované střední školy, které vyučují jak obory středních odborných škol, tak i obory středních odborných učilišť, centra odborné přípravy, která plní funkci středních odborných učilišť a center pro rekvalifikaci, popřípadě lycea (technická, ekonomická, pedagogická), které poskytují odborné vzdělání na širším všeobecném základě.

 

Vzdělávání na středních školách je organizováno buď jako denní studium, nebo jako studium při zaměstnání, anebo jako studium kombinované. Denní studium a studium při zaměstnání je považováno za rovnocenné. Zájem o studium při zaměstnání po roce 1989 velmi poklesl, s výjimkou nástavbového studia, kde naopak stoupl.

 

Účast na vzdělávání na této úrovni není povinná. Střední školy navštěvují žáci ve věkovém rozmezí většinou od 15 do 18 let. Počáteční věková hranice je dána ukončením povinné školní docházky na základní škole. Výuka probíhá v koedukovaných třídách s výjimkou tělesné výchovy.

 

Učitelé

 

Učitelé pro druhý stupeň základních škol a učitelé všeobecně vzdělávacích předmětů na středních školách (obvykle s dvouoborovou aprobací) získávají svou kvalifikaci ve čtyřletém nebo pětiletém magisterském studiu. Poskytují je pedagogické, filozofické, přírodovědné, matematicko-fyzikální fakulty a fakulty tělesné výchovy a sportu. Učitelé druhého stupně základní školy se nejčastěji připravují ve čtyřletém magisterském na pedagogických fakultách, zatímco učitelé všeobecně vzdělávacích předmětů na středních školách se nejčastěji připravují na fakultách jiných než pedagogických.

5) Vysoké školství 21238bjp36kbo1k

Vysoké školy univerzitní

 

Celkový počet vysokých škol je 23 plus tři vojenské a jedna policejní akademie. V důsledku rostoucího zájmu uchazečů jsou vysokoškolské instituce přes růst počtu přijímaných schopny uspokojit pouze kolem 50 % žádostí.

 

Současná struktura vysokoškolského vzdělávání je výsledkem uplatnění vysokoškolského zákona z roku 1990. Zákon schválený v dubnu 1998 jako zákon o vysokých školách s účinností od 1. července 1998 přinesl některé změny:

a) Vysoké školy jsou veřejné, státní, mohou být i soukromé. Státními vysokými školami jsou školy vojenské a policejní, ostatní jsou veřejné. Vznik soukromých se připravuje.

b) Vysoké školy jsou právnickou osobou. Mění se postavení fakulty, která nemůže být samostatnou právnickou osobou, ale je součástí univerzity.

c) Veřejné vysoké školy vlastní majetek potřebný k jejich činnosti.

d) Bakalářské studium se uskutečňuje jak na vysoké škole univerzitní, tak na vysoké škole neuniverzitní, magisterské a doktorské studium pouze na vysoké škole univerzitní.

e) Všechny české vysoké školy měly dosud charakter škol univerzitních.

f) Mohou vznikat soukromé vysoké školy.

 

Akademický rok

 

Akademický rok trvá 12 měsíců; jeho začátek stanoví rektor. Studium se člení na semestry, ročníky nebo bloky sestávající z období výuky a zkoušek a z období prázdnin.

Přestože uspořádání akademického roku závisí na jednotlivých školách, začíná většinou 1. září a je rozdělen na dva semestry: zimní a letní, po kterých následuje pětitýdenní zkouškové období. V červenci a v srpnu jsou letní prázdniny.

 

Studijní programy

 

Od roku 1990 byl zaveden bakalářský program, který byl většinou předstupněm pro magisterské studium. Podle zákona o vysokých školách z roku 1998 se u bakalářských studijních programů akcentuje profesní charakter a finalita a měly by je realizovat především nově vznikající neuniverzitní vysoké školy. Bakalářské studium trvá 3-4 roky.

 

Magisterské studium trvá 4-6 let, typická délka je 5 let. V některých oborech jako v medicíně, veterinární medicíně a v architektuře trvá 6 let. Navazuje-li magisterský program na bakalářský, je standardní doba studia 2-3 roky.

 

Po magisterském studiu může následovat studium doktorské, dosud nazývané postgraduální, jehož součástí je vypracování nezávislé vědecké práce; trvá tři roky. Doktorské studium se rozvíjí zejména od roku 1994. Výuka se opírá o dvě hlavní metody - přednášky a cvičení. 

Účast na přednáškách není pro studenty závazná; na cvičeních zpravidla ano. Formy práce ve cvičeních se liší podle zaměření studia a studijních předmětů. Mohou to být např. semináře, laboratorní práce, terénní pozorování, klinické stáže mediků, hospitace studentů učitelství ve školách, ale i videokonference, výuka pomocí informačních sítí atd. Stále významnější místo mezi metodami výuky zaujímá individuální práce se studenty v podobě individuálních či skupinových konzultací nebo prostřednictvím řešení problémových úloh, projektů, seminárních a ročníkových prací.

Učebnice si studenti platí sami.

 

Pro účely akreditace a hodnocení vysokoškolského studia vláda zřídila Akreditační komisi, jejímiž členy jsou významní profesoři a vědci. Od roku 1992. Akreditační komise provádí srovnávací hodnocení fakult v daných oborech.

 

Hodnocení / kvalifikace

 

Časové rozložení a jednotlivé způsoby kontroly studijní úspěšnosti jsou u různých studijních oborů různé. Někde je zaveden systém dílčích zkoušek skládaných po každém semestru, jinde je předepsána jediná souborná zkouška po ucelené části studia, většinou na konci určitého modulu. Výkon u zkoušek a obhajob se klasifikuje pomocí známek (zpravidla třemi stupni), čtvrtý stupeň, který představuje nevykonání zkoušky/obhajoby, se neznámkuje. Studijní úspěšnost se v některých školách hodnotí systémem kreditů.

 

Studium v bakalářském programu se ukončuje státní závěrečnou zkouškou a obhajobou bakalářské práce. Absolventům se uděluje titul bakalář (Bc.) nebo bakalář umění (BcA.).

Studium v magisterském programu se ukončuje státní závěrečnou zkouškou a obhajobou diplomové práce. Absolventi magisterských studijních programů získávají titul magistr (Mgr.), magistr umění (MgA.), inženýr (Ing.), inženýr architekt (Ing. arch.). Výjimku tvoří studenti lékařství a veterinárního lékařství a hygieny kteří studium ukončují státní rigorózní zkouškou a získávají titul doktor medicíny (MUDr.) a doktor veterinární medicíny (MVDr.). Všechny uvedené tituly stojí před jménem.

 

Po získání titulu magistr lze složit v téže oblasti státní rigorózní zkoušku, jejíž součástí je obhajoba rigorózní práce; po jejím vykonání se uděluje titul doktor v příslušném oboru. Tento titul stojí vždy před jménem.

Studium v doktorském programu se ukončuje státní doktorskou zkouškou a obhajobou disertační práce. Po úspěšném vykonání zkoušky se uděluje titul doktor (PhDr.). Výjimku tvoří oblast teologie, kde se uděluje titul (ThDr.). Oba tituly stojí za jménem.

 

Učitelé

 

Neexistuje speciální příprava učitelů vysokých škol.

Učitelé jsou zaměstnáváni a jmenováni na základě výběrového řízení. Profesoři tvoří méně než 9 % a odborní asistenti 25 % vysokoškolských učitelů.

 

Vysoké školy neuniverzitní

 

Vysokoškolský zákon z roku 1998 se stal základem pro vznik neuniverzitního vysokého školství. Neuniverzitní vysoká škola bude moci uskutečňovat převážně bakalářské studijní programy a v souvislosti s tím i výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost.

 

Vysoká škola neuniverzitní se nečlení na fakulty. Bakalářský studijní program trvá 3-4 roky. Studium se řádně ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je zpravidla obhajoba bakalářské práce. Absolventi získávají titul bakalář (Bc.), v oblast umění bakalář umění (BcA.). Všechny existující vysoké školy mají statut škol univerzitních.

6) Vzdělávání dospělých

Legislativa

 

Zákon, který by se zabýval vzděláváním dospělých, neexistuje (a nikdy neexistoval). Návrh zásad zákona o celoživotním vzdělávání byl připravován v l. 1991-1994, ale nedospěl k projednávání.

 

Lze rozlišit čtyři skupiny norem:

1) Školský zákon a vysokoškolský zákon, které na každém vzdělávacím stupni uvádějí formy, jimiž lze poskytovat vzdělávání dospělým (včetně doplnění vzdělání základního).

2) Normy, které souvisí s výkonem práce: zákoník práce, zákon o zaměstnanosti a návazná vyhláška o bližších podmínkách zabezpečování rekvalifikace uchazečů o zaměstnání a zaměstnanců.

3) Zákon o technických normách a zákon o státním odborném dozoru, na jejichž základě jsou vydávány předpisy o odborné způsobilosti a kvalifikačních požadavcích a o pravidelném doškolování a přezkušování.

4) Zákon o živnostenském podnikání, jehož poslední novela upravuje komerční poskytování vzdělávání.

 

Vzdělávání dospělých poskytované středními školami a školskými institucemi jak o tzv. studium při zaměstnání, vzdělávání dospělých na vysokých školách, vzdělávání distanční a univerzita "třetího věku" jsou v kompetenci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

Rekvalifikační vzdělávání je řízeno úřady práce spadajícími do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí.

Specifickým prvkem české školské soustavy je nástavbové studium, které absolventům středního odborného vzdělání umožňuje připravit se k maturitní zkoušce a jejím složením získat úplné střední vzdělání.

Vysoké školy poskytují dospělým možnost studovat všechny typy studijních programů formou distanční nebo kombinovanou.

 

Mezi školské instituce, které organizují vzdělávání dospělých, patří také základní umělecké školy, státní jazykové, školské ústavy umělecké, státní těsnopisné ústavy, a to v oborech zřejmých z názvu instituce.

Vzdělávací cíle studia při zaměstnání jsou totožné s cíli studia denního.

Ve studiu při zaměstnání má významnou pozici samostudium. Využívá se i pracovních zkušeností studujících. Obecně lze říci, že nejpočetněji je zastoupeno jazykové vzdělávání, využívání počítačů a účetnictví.

 

 

 

 

 

Seznam použité literatury:

  1. ŠTVERáK,V. Stručné dějiny pedagogiky. Praha:SPN, 1983, 1991

  2. KOLEKTIV AUTORŮ. Pedagogika III. Ostrava:PdF OU, 1996 jb238b1236kbbo

  3. KREJČí, V. Náčrt vývoje výchovy, školství a pedagogiky. Ostrava:PF, 1988

  4. KOLEKTIV AUTORŮ. Dějepis pro základní školy, I.díl, Praha:vyd. Práce,1991