|
Problematika sudetských Němců z pohledu sudetských Němců
Problematika sudetských Němců z pohledu sudetských NěmcůProblematika sudetských Němců z pohledu sudetských Němců Sudetoněmecký problém je v českých zemích ožehavé téma. 40 let trvající oficiální komunistická propaganda, která odmítá jakýkoliv pocit viny z naší strany, zapustila hluboké kořeny. Vyhnání sudetských Němců spojujeme často jen se ztrátou majetku, o mučení a ubíjení nevinných lidí se celá léta v podstatě nevědělo. Říkáme si, že šlo o "spravedlivou odplatu" za zločiny nacistů, které Němci podporovali. Co nám však tato "spravedlnost", při níž se nečinil rozdíl mezi viníky a nevinnými přinesla? Nebyly právě tyto události jednou z příčin, při nichž zapustily své kořeny v naší zemi zlo, vypočítavost, netolerance a bezpráví a umožnily tak hladký nástup komunistické totalitě? „Nepotrestání zločinů minulosti destruuje právní a mravní vědomí společnost...“ říká Vladimír Čermák, soudce Ústavního soudu ČR. Otřeseni hrůzami druhé světové války přísahali si lidé na celém světě, že se nic podobného nesmí již opakovat. A přece se něco podobného stalo, a to pár dní po kapitulaci Německa - a v naší zemi, tak hrdé na svou prvorepublikovou demokracii. Židovský chlapec Bert Levin, který uprchl před nacisty z Krnova do Anglie a tam přečkal válku, popisuje setkání s rodným městem po válce takto: „Věděl jsem už o osudu svých rodičů a přirozeně jsem nebyl příliš přátelsky nakloněn vůči Němcům. Přesto jsem byl zděšen tím, co jsem v Krnově poznal. Ovšem, že jsem chtěl a doufal, že viníci budou spravedlivě potrestáni. Tím jsem myslel nejen členy NSDAP, příslušníky SS a všech dalších zločineckých organizací, nýbrž i malé pomahače a prospěcháře, pro které byla třetí říše byla v prvé řadě zlatým dolem, v němž se mohli obohatit na židovském a českém majetku. Neboť ďábel nejdříve své přívržence odměňuje, teprve později žádá daň. Ale aby lidé byli jen kvůli příslušnosti k určitému národu prohlášeni za zločince - to bylo právě to, proti čemu jsme přece bojovali!... Zážitky z té doby mě přesvědčily o tom, že 'lidová demokracie' není pro mne ten správný režim. Vrátil jsem se zpět do Anglie a učinil tuto krásnou, svobodnou a demokratickou zemi svou novou vlastí.“ (Schwella, 1999) Je velmi těžké hodnotit "problematiku sudetských Němců z pohledu sudetských Němců", protože mezi nimi existuje mnoho názorových proudů od jedinců, kteří nemají žádné majetkové nároky vůči Česku a ty, jenž pracují v Česko-německé obchodní a průmyslové komoře, přes Ackermannovu obec (sdružuje odsunuté křesťanské demokraty), Seligerovu obec (sdružuje sociální demokraty), Sudetoněmecký landsmanšaft, vědeckou společnost Collegium Carolinum až po fašizující a revanšistické skupiny typu Witiko-Bund (sdružuje odsunuté nacionalisty). Chtěl bych zde více rozvést stanovisko Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Co je Sudetoněmecké krajanské sdružení Nejvyšším orgánem Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) je na čtyři roky volené spolkové shromáždění, které je pokládáno za "exilový parlament". Jako instance ke koordinaci záležitostí landsmanšaftu se stanovisky politických stran zastoupených ve Spolkovém sněmu (CDU/CSU, FDP a SPD) funguje doplňkově Sudetoněmecká rada (SdR). Účel SdR spočívá mj. v tom, aby "prosazovala právní nárok na vlast na základě práva na sebeurčení a učinila z tohoto cíle celoněmecký a evropský úkol". Navenek zastupuje SL jeho mluvčí, který je označován i za "mluvčího sudetoněmecké národní skupiny". Sídlem SL je Sudetoněmecký dům v Mnichově. V r. 1954 převzala patronát nad SL spolková země Bavorsko. Do spolkové organizační struktury SL patří na jedné straně zemské organizace (pro každou spolkovou zemi) a na druhé straně přes 65 tzv. domovských společenství, která kopírují historicko-geografické regiony tzv. Sudet a jsou zastřešena Sudetoněmeckou domovskou radou. Tiskovým orgánem SL je týdeník Sudetendeutsche Zeitung (SdZ), doplňovaný měsíčním věstníkem. Nejvyšším vyznamenáním SL je Evropská Karlova cena, udělovaná jednou ročně při příležitosti sudetoněmeckého srazu. Smyslem této masové akce je "zabránit promlčení vraždy národa a zločinu vyhnání z vlasti každoročně opakovaným připomenutím práva". Pro práci v kulturní a vědecké sféře existuje vedle Sudetoněmeckého domu, nesčetné množství regionálních archivů, muzeí, tzv. domovských jizeb, galerií a knihoven. K SL je dále přidružena celá řada samostatně působících organizací, jako je například Sudetoněmecké sociální dílo, Pracovních kruh sudetoněmeckých studentů, Spolek Adalberta Stiftera, Pracovní společenství sudetoněmeckých vychovatelů, Sudetoněmecká akademie věd a umění, Pracovní kruh žen, Sudetoněmecká mládež aj. Na rozdíl od dalších dvou velkých landsmanšaftů (Východopruského a Slezského) je SL budován rovněž na principu tzv. názorových společenství. Jedná se o katolickou Ackermannovu obec (AG), sociálnědemokratickou Seligerovu obec (SG) a nacionalistický Witikobund (WB). Zásady těchto společenství se liší natolik, nakolik jsou interpretovány politické a společenské jevy na bázi náboženského (katolického), politického (sociálnědemokratického) nebo ideologického (nacionalistického) přesvědčení. Společné těmto názorovým společenstvím, jako součásti SL, je to, že v centru jejich činnosti je "boj za vlast", který je pro ně důležitější než jejich specifické zaměření. Například SG prohlásila již v roce 1947, že spojuje "sounáležitost s vlastí s evropským myšlením" a že je právem přesídlenců "požadovat svobodné sebeurčení na původní domovské půdě". A ve stanovách AG z roku 1948 stojí: "Nikdy se nevzdáme práva na naši vlast." (Salzborn, 2000) Označení sudetští Němci se odvozuje od názvu horského pásma Sudety (Sudetská soustava, též Krkonošsko-jesenická soustava) táhnoucího se v délce asi 330 km podél severních hranic Čech, Moravy a Slezska, které zahrnuje Jizerské hory, Krkonoše a táhne se přes Orlické hory až po Jeseníky. Na začátku 20. století byli Němci, kteří sídlili v těchto převážně okrajových částech dnešní České republiky, souhrnně označeni jako sudetští Němci. Geopoliticky a kulturně historicky tvoří tento prostor centrum Evropy. Zde obývali Němci v počtu 3,5 milionů uzavřenou oblast o rozloze 27 000 km2, což odpovídá asi jedné třetině dnešního českého státu, nebo téměř velikosti Belgie. Sudety se rozkládají hlavně v hornatých okrajových částech ČR a lze ještě dnes - je jedno, ve kterém směru se jede z nitra státu ke státním hranicím, lehce rozpoznat bývalý německý sídelní prostor, sotvaže začne krajina pozvolna stoupat k horám. Bývalé Česko-Slovensko bylo mnohonárodnostním státem, který vzešel roku 1918 z rakousko-uherské monarchie a jehož obyvatelstvo se skládalo (podle sčítání z r.1930) ze 49,7 % Čechů (7,3 mil.), 23,8 % Němců (3,5 mil.), 15,7 % Slováků (2,3 mil.) a 10,7 % ostatních národností (1,6 mil.). Je smutnou skutečností sudetoněmeckých dějin, že si tato národnostní skupina, ač dosáhla významné duchovní, kulturní a hospodářské úrovně, přesto nevytvořila žádné hlavní město, žádné centrum, které by leželo v jejím vlastním sídelním prostoru. Vysvětluje se to tím, že se u nich vytvořily tak úzké vazby a pocit příslušnosti k rakousko-uherské monarchii a k císařskému městu Vídni, že se sudetští Němci svou identitou podnes cítí být starými Rakušany. Kromě toho se v Praze, Brně a Olomouci až do poloviny 19. století hovořilo převážně německy, nebo alespoň byla pro tato města příznačná německá kulturní činnost. (Kleinig et Weikert, 2000) Oblasti Česka osídlené do r. 1945 Němci Historie Na přelomu 12.-13. stol. přicházejí do země němečtí kolonisté, povoláni českou světskou i církevní vrchností, aby osídlili neobydlená území. Ladem ležící pozemky bylo třeba obdělat, zakládat nové vsi, města, rozvíjet hospodářství, neboť z toho všeho měla šlechta, církev i král zdroj příjmů. Čeští panovníci ve 12.-13. stol. si přáli dosáhnout podobné životní úrovně jako tomu bylo v sousední německé zemi. Proto se rozhodli povolat do země německé osídlence, rolníky, řemeslníky, členy řádů, obchodníky obdařené zvláštními právy, aby pracovali především v okrajovém území. Ti zakládali kláštery a nadace, zúrodňovali pustiny a zkvalitňovali zemědělství, stavěli kostely a města, zaváděli moderní hornické metody a vytvářeli kvetoucí zemi. V době vlády Přemysla Otakara II. pocházelo 90 % produkce evropského zlata z Čech a pokus krále železného a zlatého získat říšskou korunu znemožnil pouze papež. Roku 1335 byl Karel IV. korunován v Římě německým císařem. Učinil Prahu hlavním městem Svaté římské říše německého národa, založil zde roku 1348 ve své hodnosti krále českého první říšskou univerzitu, vydal Zlatou bulu sicilskou, právní základ pro volbu krále a učinil Čechy významným centrem říše. Pod jeho vládou zažily Čechy ve 14. st. svůj zlatý věk. Zhruba 800 let žili Němci a Češi přátelsky vedle sebe. Teprve husitské války v 15. st., i když nejprve jen ze sociálně-náboženských důvodů, se staly předzvěstí národnostních konfliktů. V r. 1526 byl Ferdinand I. Habsburský zvolen českým králem. Tím byly Čechy, Morava, Slezsko, Rakousko a Uhry sjednoceny pod mocí Habsburků a byla založena společná monarchie. Trvala až do konce 1. světové války v r. 1918, tedy skoro 400 let. Domov sudetských Němců se tak stal součástí Rakouska, které zase do r. 1806 patřilo ke Svaté říši německého národa a od r. 1815 do r. 1866 k Německému spolku. Zavražděním rakouského následníka trůnu Franze Ferdinanda d'Este r. 1914 v Sarajevu a poté následujícím vyhlášením války Rakouska Srbsku začala 1. světová válka. Zatímco sudetoněmecké spolky v rámci rakousko-uherských. válečných sil zaplatily neobyčejně vysokou daň krve, sympatizovaly široké české vrstvy se svými slovanskými bratry v Srbsku a Rusku. Čeští exiloví politici Tomáš Masaryk a Edvard Beneš agitovali ve Spojených státech, případně v Paříži a Londýně za rozbití rakousko-uherské monarchie a zřízení vlastního státu. Bezprostředně po ukončení války během nastupujícího zápasu o nové politické mírové uspořádání odvolávali se jak Češi, tak Slováci a zároveň sudetští Němci na 14ti bodový program prezidenta USA Wilsona z 8. 1. 1918 a v něm obsažené právo na sebeurčení národů v bodě 10: "Národům Rakouska-Uherska, jejichž místo ve společenství ostatních národů chceme vidět jako stabilní a jisté, je třeba přiznat možnost ke svobodnému autonomnímu vývoji." Češi využili tohoto práva na sebeurčení pro sebe, odepřeli je však sudetským Němcům a ostatním menšinám. Jejich požadavek se měl vztahovat jen na oblasti obývané Čechy a Slováky, zatímco mělo být věcí sudetských Němců a Maďarů, aby sami rozhodovali o svém osudu. Už 6. 10. 1918 prohlásili němečtí poslanci rakouské říšské rady: „Uznáváme právo slovanských a románských národů na sebeurčení a požadujeme stejné právo pro německý národ Rakouska.“ 18. 10. 1918 oznámil T. G. M., předseda tehdejší ČNR, ve Filadelfii československou nezávislost. 28. 10. 1918 byla v Praze vyhlášena první ČSR bez ohledu na německé osídlení v historických hranicích Čech, Moravy a Slezska. K požadavku sudetských Němců na sebeurčení vysvětlil T. Masaryk: „Němci obývané části českého území jsou a zůstanou naše. My jsme tento stát vybojovali a státoprávní postavení našich Němců, kteří k nám kdysi přišli jako imigranti a kolonisté, je tím jednou provždy dáno. My máme právo na bohatství celé naší země...“ A ministr A. Rašín už 4. 11. 1918 nenechal nikoho na pochybách o skutečných úmyslech budoucí čsl. vlády: „Právo na sebeurčení je pěkná fráze - ale nyní, když spojenci zvítězili, - rozhoduje moc“. Naproti tomu prof. dr. Coolidge, zvláštní poradce americké delegace na mírové konferenci v St. Germain, napsal ve své zprávě z 10. 3. 1919: „Kdyby se Čechům přiznalo právo na celé území, které si nárokují, nebyla by to jen nespravedlnost ..., ale bylo by to i nebezpečné pro budoucnost nového státu a pravděpodobně i neblahé.“ Když 4. 3. 1919 sudetští Němci, podnícení sociálními demokraty demonstrovali za právo na sebeurčení, docházelo v různých městech k zákrokům českých vojenských sil proti civilnímu obyvatelstvu a 54 lidí bylo přitom zastřeleno. Mezi nimi 20 žen a dívek, 1 osmdesátiletý stařec, ale také 16 osob ve věku 14ti let, jeden třináctiletý a dokonce 1 jedenáctiletý žák. Jako protiváhu vůči českým aktivitám sudetoněmečtí poslanci vyhlásili 4. 11. 1918 samostatné provincie: Deutschböhmen (Německé Čechy), Sudetenland (Sudety), Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava), Böhmerwald (Šumava) a zároveň jejich svazek s německým Rakouskem. Zemským vedením provincií byli pověřeni dr. Lodgmann von Auen a Robert Freißler. Ale již v prosinci 1918 obsadili čeští legionáři území obývané sudetskými Němci a přinutili provinční vlády k útěku. Sudetoněmečtí členové německo-rakouské mírové delegace, Josef Seliger a dr. Lodgmann, dostali příležitost přednést v St. Germain představy jejich národnostní skupiny. Mohli však pouze přijmout diktát konference, a to, že Sudety byly proti své vůli přiřazeny k novému čsl. státu. Zařazení německých a maďarských oblastí k nově vytvořené ČSR se rovnalo anexi. Tomu napomohly zmatené politické poměry v Německu a Rakousku, stejně jako nejednost a nerozhodnost sudetoněmeckých reprezentantů. Češi vsadili všechno na to, aby svůj mladý mnohonárodnostní stát radikálním počeštěním proměnili v národní stát. Odněmčování ve střízlivých datech: v Sudetech bylo po zřízení první ČSR zkonfiskováno 31 % pozemkových majetků ve prospěch nových českých osídlenců. V letech 1921-30 klesl počet německých zemědělských usedlostí o 3 250, počet českých usedlostí zároveň vzrostl o 18 250. Počet sudetských Němců zaměstnaných ve veřejných službách se snížil v uvedeném období z 62 670 na 32 370 (většinou šlo o propouštění kvůli nevykonané jazykové zkoušce). Počet německých národních škol klesl mezi r. 1918-1937 o 268, bylo zrušeno 46 německých středních škol, příp. byly dále vedeny jako české a nakonec zůstalo z 19 německých učitelských ústavů jen 10. Zato byly mezi lety 1921-30 v německé jazykové oblasti zřízeny tzv. české menšinové školy (nárůst o 133 %). Nezaměstnanost dosahovala v té době 23 %, ale politika pražské vlády způsobila, že podíl sudetských Němců na ní byl 75 %. Průtahy při jednání o autonomii vedly r. 1933 k založení Sudetoněmecké vlastenecké fronty (SHF), která se později musela přejmenovat na Sudetoněmeckou stranu (SdP). Ta se svými 1 256 910 hlasy v parlamentních volbách r. 1936 naráz stala nejsilnější stranou v zemi. Přesto se podařilo české agrární straně, která měla o 73 000 hlasů méně zvláštním polickým počtářským uměním získat o 1 mandát více. Ačkoliv se situace díky necitlivému postoji české vlády a policie dále přiostřovala, omezovaly se požadavky SdP za současného jednání o připojení k Rakousku jen na zajištění autonomie v rámci ČSR. Teprve po zprávě zvláštního britského vyslance lorda Runcimana se rozhodla Velká Británie a Francie 18. 9. 1938 ultimativně vyzvat českou vládu k odstoupení německých oblastí Čech, Moravy a Slezska. 20. 9. odsouhlasila pražská vláda odstoupení Sudet Německu a 29. 9. byla podepsána Anglií, Francií, Itálií a Německem Mnichovská dohoda, která určovala způsob provedení. Několik dní nato vpochodovala německá vojska do Sudet a byla všude vítána s jásotem. Jednoznačné sympatie sudetoněmeckého obyvatelstva však neplatily právě úřadující vládě, jako spíš německé vlasti. Každé jiné německé vládě, která by uskutečnila toto připojení, by bylo prokazováno stejné nadšení. Pouze 11 měsíců poté bylo dopřáno sudetským Němcům žít v míru. Ale již brzy nato se museli vyrovnat s rozčarováním z válečných událostí. A to ještě netušili, co přijde po krveprolití a po prohrané válce v roce 1945. (Kleinig et Weikert, 2000) Vyhnání V únoru 1945 bylo v Jaltě rozhodnuto Rooseveltem, Churchilem a Stalinem o vyhnání Němců z východní a východostřední Evropy. Postupimská konference vydala toto usnesení: „Převoz německého obyvatelstva nebo jeho částí, které zůstaly v Polsku, Československu a Maďarsku do Německa musí být proveden. Shodují se rovněž v tom, že každý takový převoz musí být uskutečněn řádným a humánním způsobem... “ Ještě dříve, než vítězné mocnosti na Postupimské konferenci 2. 8. 1945 pod tlakem české strany odsouhlasily organizovaný odsun německého obyvatelstva nebo jeho části do Německa, byl již z ČSR vyhnán téměř jeden milion lidí. Přesně podle Benešova citátu, že Němcům nesmí zůstat nic než kapesník pro pláč, hned nato následoval bezpříkladný akt zvůle, při němž 3,5 mil. lidí bylo vyhnáno bez ohledu na původ a politické zaměření ze svých staletých domovů. Jejich soukromý a veřejný majetek v celkové hodnotě 265 miliard DM (podle cenového stavu z r. 1981) byl bez náhrady vyvlastněn. Ve většině případů byli vyhnáni ze dne na den pouze s 30 kg zavazadel ze svých domovů. Mnozí byli zabiti při veřejných masakrech, mnozí spáchali ze zoufalství sebevraždu, nebo zemřeli v lágrech a při pěších pochodech. Při pověstném pochodu smrti brněnských Němců do Rakouska jich zahynuly tisíce vyčerpáním, nebo byli ubiti. V mnoha případech není ani známo, kde nalezli svůj poslední odpočinek. 10-15 tisíc lidí skončilo na základě retribučních a lidových soudů na dlouhá léta v uranových dolech Krušných hor. Hromadné vyhánění sudetských Němců započalo krátce po skončení války. Od ledna do listopadu 1946 bylo pak nacpáno průměrně 1200 osob do každé z více než 1000 vlakových souprav a transportováno přes hranice. Téměř celá etnická skupina byla vyhnána ze svého domova. Doba bezprostředně po ukončení 2. světové války se stala pro Československo příležitostí, jak se zbavit této nepohodlné národnostní skupiny. Za několik málo měsíců bylo vyhnáno z jejich původní vlasti 3,5 miliónů sudetských Němců pěšími pochody nebo v dobytčích vagónech a oloupeno o všechen majetek. 241 000 z nich, většinou bezbranné ženy, děti a starší lidé nepřežili zacházení českých "partyzánů", svévoli "lidových soudů" nebo mučení při pochodech smrti. (Česko-německá historická komise však připouští pouze 25 000 mrtvých.) Zločiny, ke kterým při vyhnání došlo, navíc amnestoval zvláštním dekretem čsl. prezident dr. Edvard Beneš. Podle údajů ze sčítání lidu z r. 1950 přišlo do SRN 1 912 000 sudetských Němců, z toho téměř 1 mil. do Bavorska. 914 000 těchto tzv. "nových občanů" našlo přijetí v sovětské okupační zóně (NDR), asi 160 000 bylo vyhnáno do Rakouska. Podle českých údajů zůstalo kolem 160 000 sudetských Němců, většinou nepostradatelných odborníků, v zemi. Nejdůležitější prezidentské dekrety a zákony ("Benešovy dekrety"), které jsou dodnes součástí právního řádu ČR, zdůvodňují násilí na národnostní menšině jako státní nutnost. Pro EU, jak se zdá, nepředstavují žádnou překážku k připojení. A jakkoli je na základě Česko-německé deklarace všem menšinám zaručeno uznávání lidských práv, základních svobod a norem mezinárodního práva a rovněž zásad právního státu, SRN se pod bodem 4 v tomto společném prohlášení zavazuje, že nebude vznášet žádné námitky vůči Benešovým dekretům, přestože podle nich byly zločiny vůči Němcům prohlášeny za beztrestné. Tyto dekrety byly vydány proto, aby bylo možné uskutečnit odněmčování německé sídelní oblasti. Jak německé tak maďarské národnostní skupiny jimi byly zbaveny základních podmínek k životu. Zodpovědní státníci se po 2. světové válce se nepoučili z předchozích zkušeností. Místo, aby ve střední Evropě vytvořili demokratické mnohonárodnostní státy, vznikly nové národní státy. Došlo k vyhnání národních skupin, které ještě dnes zatěžuje dějiny. Kolektivní vina, vyhnání, totální vyvlastnění a s tím spojené násilné excesy se příčí všem uznávaným právním normám civilizovaného demokratického státu. Podle názoru mezinárodně uznávaných právníků splňují shora uvedené zločiny skutkovou podstatu genocidy a zároveň odpovídají kritériím stanoveným na konferenci Spojených národů z 11. 12. 1946.Spolková vláda před r. 1998 označovala vyhnání sudetských Němců a vyvlastnění jejich majetku bez náhrady vždy za protiprávní. Spolková vláda kancléře Schrödera se nechala slyšet, že na tomto právním postoji nic nezmění, nicméně se však zároveň vyslovila vůči české vládě v tom smyslu, že její zahraniční politiku nebude do budoucna zatěžovat majetkovými nároky sudetských Němců. Podle mezinárodního práva je ovšem každý stát povinován vůči svým občanům diplomatickou ochranou, pokud jiný stát omezuje jejich základní práva. Mezi lidská práva patří právo ochrany občanů před zásahy státu. Důležitá základní práva jsou obsažena v listině lidských práv z 4. 11. 1950. Sněmovna reprezentantů USA vyzvala 13. 10. 1998 v rezoluci č. 562 bývalé totalitní státy východní Evropy, aby kdysi protiprávně vyvlastněný majetek neprodleně a bez jakékoli diskriminace v ohledu náboženském nebo národnostním navrátila oprávněným majitelům, nebo jim poskytla odpovídající odškodnění. Bohužel však toto rozhodnutí, tak důležité pro pochopení pojmu vlastnictví, neproniklo do právního vědomí ani politiků, ani široké veřejnosti. Totéž platí o zprávě Lidská práva a přesun obyvatel jednohlasně přijaté 17. 4. 1998 komisí lidských práv OSN, která potvrzuje desetiletí trvající právní názor sudetských Němců o právu na návrat a odškodnění. Sudetským Němcům bylo již v r. 1918 odepřeno právo na sebeurčení, když se souhlasem velmocí byli přinuceni žít ve státě, který nechtěli. A v r. 1945 jim byl odepřen i tento stát (resp. území), který je nechtěl. Ale jak ukazuje příklad kosovských Albánců, Tibeťanů, Kurdů, Východotimořanů, Palestinců a jiných národnostních menšin, vede poškozování práva na sebeurčení vždy k těžkým konfliktům, které nelze vyřešit ani za mnoho let. Sudetští Němci se vzdali jakékoliv pomsty a odplaty. Nevzdali se však svého práva - práva na vlast. (Kleinig et Weikert, 2000) Pohled z české strany Ve výkladu SL se zapomíná na hitlerovskou ideologii jež byli sudetští Němci zmanipulováni. V demokratickém státě měli k dispozici svobodné sdělovací prostředky, ale přesto se rozhodli pro Hitlera - přes 90 % českých Němců optovalo pro Hitlera – „Heim ins Reich“ (Kurt Schmidt, historik a mluvčí vyhnaných krnovských Němců však říká, že nacisty bylo od podzimu 1938 do jara 1945 pouze 10 % sudetských Němců, těch ostatních 80 % bylo v různých organizacích (Co tehdy smělo pouze existovat?), např. v odborech (DAF), v živnostenských organizacích a tak podobně.). Zapomíná se také na to, že jedním z požadavků SdP při vyjednávání s československou vládou bylo i právo na šíření vlastního světonázoru v tomto případě nacismu. Zapomíná se také na zničení jediného demokratického státu ve střední a východní Evropě, na vyhnání Čechů z pohraničí po mnichovské zradě (K vyhnání Čechů z pohraničí v r. 1938 říká sudetoněmecký právník Helmut Matejka: „Z pohraničí odjeli v r. 1938 jen úředníci s rodinami, kteří byli po r. 1918 posíláni do pohraničí s úkolem rozgermanizovat tyto okresy. Češi, kteří žili v pohraničí již po generace, mohli v r. 1938 zůstat doma.“ ) a na zločiny německých nacistů. Před nástupem Hitlera k moci bylo soužití s Němci relativně klidné. „Češi, Němci a Židé žili vedle sebe v pokoji … , s Němci jsme vycházeli slušně, nestarali se o nás a my o a ně,“ líčí atmosféru předválečného Krnova pamětnice paní Štěpaníková. „Úplně se to zvrtlo až v r. 1936. Tatínkovi řekl německý kamarád: Nezlob se, už se s tebou nesmím stýkat, a když se potkáme, přejdu na protější chodník. Henleinovci mají všude své lidi a sledují, kdo se s kým baví,“ popisuje nástup nacismu paní Štěpaníková. Jednou se s kamarádkou ze zvědavosti přidala k hajlujícím davům, které triumfálně vítaly Henleina projíždějícího městem. „Pamatuji si ty fanatické tváře hlavně německých žen, pochopili jsme, že je zle. V r. 1938 už to vypuklo naostro. Němci nám rozbíjeli okna, shromažďovali zbraně a naši otcové drželi hlídky… “ dodává paní Štěpaníková. (frk, 2001) Na konfiskovaný nepřátelský majetek odsunutých Němců dopadá ustanovení čl. 107 Charty OSN, ale hlavně dohoda o reparacích od Německa o založení mezispolečenského reparačního úřadu a o vrácení německého zlata. Článek 6. odd. A této dohody výslovně stanoví, že každá signatářská strana si ponechá formou, již si sama určí, německý nepřátelský majetek ve své pravomoci, nebo že jím bude disponovat způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích. ČSR se stala signatářem této dohody v r. 1946. K tomu přistupuje smlouva mezi spojenci a Německem z r. 1952, doplněná v r. 1954, podle níž Německo nebo jeho příslušníci (Němci) neuplatní žádné nároky proti spojencům a jejich příslušníkům, které vznikly z jejich činů nebo opomenutím mezi 5. červnem 1945 a nabytím platnosti smlouvy 5. května 1955. Veškerý majetek (včetně majetku jednotlivých Němců) na území bývalého Československa tedy přešel do čs. vlastnictví jako reparační podíl. K tomu nutno dodat, že Německo nikdy nezaplatilo Československu jakoukoli válečnou náhradu. Vzniklé škody, které náš stát v důsledku války i okupace utrpěl, daleko přesahují zmíněný konfiskovaný německý majetek. Pokud jde o Němce odsunuté do Rakouska, byla celá záležitost mezi ČR a Vídní s konečnou platností vypořádána smlouvou z r. 1974. (Procházka, 2001) Restituce by tedy sudetští Němci měli požadovat po německé vládě (pozn.: Všem vyhnancům byla přiznána podle spolkového zákona z r. 1952 a dalších náhrad škod vyhnání a války (Lastenausgleich; Lastenausgleich je pro všechny vyhnance, tedy i ze Slezska, Východního Pruska a další) a do roku 1987 vyplaceno 132,7 miliard DM.) Dalším právní překážkou je skutečnost, že v Česku a v Německu jsou rozdílné právní systémy. Závěr V souvislosti s aférou kolem propuštění lidických masových vrahů a nepotrestáním nacistického zločince Tuttera (spoluodpovědný za masakry v Ploštině a v Prlově), napsal Luděk Navara: „Samozřejmě válka byla krutá a bylo za co trestat. Ale otázka zní: nezjednodušili jsme si to tehdy přece jen příliš? Dnes už to možná tušíme: nepotrestali jsme některé skutečné viníky, na druhé straně jsme ovšem nezapomněli trestat nevinné. Spravedlnost nebyla v Česku doma ani za války, ani po ní, ani po celou komunistickou éru. “ (Navara, 2001) Myslím si, že pravdu je třeba hledat někde mezi, neboť každá strana ráda zveličuje a stejně část zapomíná (nebo záměrně zamlčuje) některá fakta. „Podle mého názoru se majetkové spory musí vyřešit, i když jsou sporné. Ostatní spory jsou v podstatě maličkosti, neboť si myslím, že jde hlavně o strach z odnětí majetku. Vracet majetek je nemožné, bylo by to nové vyhnání. A SL to ví. Ale právníci by to mohli vyřešit určitě tak, aby to bylo pro obě strany nejenom přijatelné, ale také pro českou stranu dokonce výhodné přílivem kapitálu,“ zamýšlí se žatecký rodák Otokar Löbl.
Domnívám se, že sudetští Němci by mohli tvořit pro Česko most do Evropy. Vstupem Česka do EU a z toho plynoucím volným pohybem osob, možností žít ve kterékoliv části Unie, možností nákupu pozemků a domů) se některé problémy vyřeší samy. Stojíme na prahu třetího tisíciletí. Je to tisíciletí naděje, že se nám v budoucnu společně podaří navzájem si lépe rozumět a vybudovat spolehlivé sousedství uprostřed Evropy. Proto je důležité, aby bylo bezpráví, ať už ho spáchal kdokoliv, nazváno pravým jménem, aby národní příslušnost již nikdy nebyla ztotožněna s rozdělením na dobré a zlé. Myšlenka, že jsme všichni Evropané, nám v tom bude nápomocna. (Čajanová, 2000)
|
