MASARYKOVA UNIVERZITA V  BRNĚ

Fakulta sociálních studií

Katedra politologie

Politický systém Japonska

Politické systémy demokratických zemí II. (POL 709)

Seminární práce č.1 14869tdg15gqe7v

Obsah:

1. Politický systém Japonska

1.1. Japonský parlament dq869t4115gqqe

1.2. Vláda

1.3. Stranický systém

2. Parlamentní či prezidentská demokracie?

2.1. Charakteristika parlamentních systémů

2.1. Japonský politický systém

3. Konsensuální nebo většinová demokracie?

3.1. Vymezení pojmů

3.2. Japonský politický systém

4. Příloha

5. Zdroje a použitá literatura

1. Politický systém Japonska

Japonský politický.systém je založen na ústavě z roku 1947. Tato ústava vyhlašuje jako svůj základní princip suverenitu lidu. Moc císaře ve srovnání s předchozím obdobím výrazně omezuje a jeho postavení určuje jako „symbol státu a jednoty lidu“. Ústava z roku 1947 vznikla během americké okupace a je z ní patrná snaha, aby se již neopakoval předchozí autoritářský režim. V souladu s tím proklamuje pacifismus. Lidská práva jsou v ní zaručena a rozšířena o právo na informovanost a právo na ochranu životního prostředí.

Císař nemá fakticky žádné pravomoci, ačkoli stojí formálně v čele státu. Veškerá svá rozhodnutí musí konzultovat s vládou, která s nimi musí vyslovit souhlas. Mj. jmenuje premiéra, kterého volí parlament, na základě rozhodnutí parlamentu jmenuje předsedu Nejvyššího soudu, svolává zasedání parlamentu, rozpouští Sněmovnu reprezentantů, vyhlašuje termín voleb atd. Žádný z těchto aktů však nemůže činit na základě vlastního rozhodnutí.

Císařské pravomoci jsou v Japonsku dědičné. Od roku 1989 vládne na císařském trůně císař Akihito.

1.1. Japonský parlament dq869t4115gqqe

Nejvyšší orgán státní moci je parlament, který má legislativní pravomoci. Skládá se z dvou komor – House of Representatives (Sněmovna reprezentantů, 480 členů) a House of Councilors (Sněmovna radních, 247 členů). Všichni členové parlamentu jsou voleni lidem, císař ani kdokoli jiný nemá – jako je tomu například ve Velké Británii – možnost poslance či radního jmenovat členem kterékoli parlamentní komory. Počet členů každé komory je dán zákonem. Volby do Sněmovny reprezentantů se konají každé čtyři roky. Volební systém je kombinovaný – část mandátů je obsazena v 11 vícemandátových volebních obvodech na základě systému poměrného zastoupení a 300 mandátů se ve 300 jednomandátových volebních obvodech většinovým systémem.

Členové Sněmovny radních jsou voleni na šest let, každé tři roky je obměňována polovina komory. Sněmovna radních je taktéž volena kombinovaným způsobem: 98 mandátů je rozděleno mezi 47 prefekturních obvodů a 149 mandátů se rozděluje na základě systému poměrného zastoupení v jednom celonárodním volebním obvodu, kdy se hlasuje podle stran. Zvláštností japonského systému je zákaz kumulace poslaneckého mandátu a jakékoli odpovědné funkce na místní úrovni. Volební právo mají všichni občané starší 20 let. Členem Sněmovny reprezentantů se může stát kandidát starší 25 let, v případě Sněmovny radních je stanoven minimální věk třiceti let.

Volební systém a další podrobnosti týkající se voleb stanoví zákon. Zasedání parlamentu není trvalé, svolává se jednou ročně. Vláda i nejméně čtvrtina dané komory může požádat o mimořádné svolání parlamentu.

Sněmovna reprezentantů má z ústavy vyšší pozici než Sněmovna radních. Sněmovna reprezentantů totiž může dvoutřetinovou většinou Sněmovnu radních přehlasovat. Komory jsou usnášeníschopné, pokud je přítomno alespoň 30 procent všech členů, pro přijetí zákona je třeba souhlasu prosté většiny. Při přijímání dodatků ústavy je nutný dvoutřetinový souhlas.

Pokud je Sněmovna reprezentantů rozpuštěna, konají se do čtyřiceti dnů od data jejího rozpuštění všeobecné volby a parlament musí být svolán do třiceti dnů od data konání voleb. V okamžiku rozpuštění Sněmovny reprezentantů nepracuje v normálním režimu ani Sněmovna radních. V případě nouze ji však může vláda svolat k mimořádné schůzi.

Podávat návrhy zákonů mohou všichni členové parlamentu i vláda. Všechny zákony musí projít schválením obou komor. Člen Sněmovny reprezentantů musí pro svůj návrh zákona získat podporu dalších 20 poslanců, člen Sněmovny radních pak podporu deseti členů stejné komory.

1.2. Vláda

Parlament volí ze svého středu premiéra, který sestavuje kabinet. Jím sestavená vláda je odpovědná parlamentu a podléhá její kritice. Obvykle je do čela vlády zvolen člen vítězné strany nebo koalice, která má v parlamentu (rozhodující je přitom zastoupení ve Sněmovně reprezentantů) většinu. Od dubna 2001 je premiérem Džuničiró Koizumiho (člen Liberálnědemokratické strany), jehož vláda je vládou koalice tří stran.

Pokud komory nejsou schopny dosáhnout kompromisu ohledně osoby premiéra, a nebo pokud Sněmovna radních nedojde během 10 dnů od rozhodnutí Sněmovny reprezentantů ke kompromisu, platí rozhodnutí Sněmovny reprezentantů.

Nejdůležitějším kontrolním nástrojem parlamentu ve vztahu k vládě je vyjádření nedůvěry. Pokud Sněmovna reprezentantů vyjádří vládě nedůvěru nebo jí odmítne vyslovit důvěru, je kabinet povinen podat demisi, jinak je tato komora do deseti dnů rozpuštěna a konají se předčasné volby. Hlasování o vyslovení důvěry nebo nedůvěry vládě musí iniciovat nejméně 50 členů parlamentu.

Členové parlamentu také mohou interpelovat vládu a tím vyvolat diskusi k záležitostem, které pokládají za nutné. Dotazy musí být předložena v písemné podobě speakerovi (předseda Sněmovny reprezentantů) nebo prezidentovi (předseda Sněmovny radních) a příslušný člen vlády musí odpovědět do sedmi dnů. Naléhavé otázky mohou být pokládány ústně se svolením příslušné komory. Každá komora parlamentu může vést vyšetřování a ustavovat pro tento účel vyšetřovací komise.

Premiér sám vybírá ministry své vlády. Funkční období vlády se kryje s funkčním obdobím Sněmovny reprezentantů. Členové vlády mají imunitu a nemohou být trestně stíháni bez souhlasu premiéra. Většina členů vlády musí být zároveň členy parlamentu.

1.3. Stranický systém

Od poválečné doby do roku 1993 byl japonský politický systém založen víceméně na dvou stranách. Liberálně demokratická strana vznikla splynutím stran liberální a pokrokové, je spjata s kapitalismem a svobodným podnikáním, Socialistická strana vznikla jako výsledek splynutí různých japonských levicových proudů a hrála dlouho druhořadou úlohu.

Ačkoli v japonském parlamentu bylo vždy zastoupeno více politických stran, výjimečná politická stabilita Liberálnědemokratické straně umožnila být u moci desítky let. Napomáhal tomu jednokolový volební systém s odděleným hlasováním o každém kandidátovi. I nyní, po změně volebního systému, má Liberálnědemokratická strana ve Sněmovně reprezentantů nejvíce křesel (239 poslanců), není však již schopna sestavit vládu sama, neboť k tomu nemá potřebnou většinu. Druhá největší politická strana, Demokratická strana Japonska, má ve Sněmovně reprezentantů společně s Klubem nezávislých celkem 125 poslanců, třetí New Komeito 31 mandátů, následuje Liberální strana (22), Japonská komunistická strana (20), Sociálnědemokratická strana (18) a Strana nových konzervativců (7).

Současná vláda premiéra Džuničiró Koizumiho byla zvolena na základě programu ekonomických a politických reforem, zvláště pak slibu, že ukončí moc frakcí ve vlastní Liberálnědemokratické straně. Častým nástrojem, jak udržet stranu stabilní, jsou v případě Liberálnědemokratické strany výměny ministrů. Ty totiž umožňují přerozdělení ministerských křesel mezi různými frakcemi Liberálnědemokratické strany, která je u moci téměř půlstoletí.
Dlouholetá vláda této strany zapříčinila vytváření vnitrostranických frakcí, boje o moc a podezření z korupce vedlo k nucenému odchodu několika premiérů. Mj. i tato skutečnost vedla k novele volebního zákona v roce 1994, kdy byla omezena výše darů, které politici mohou přijímat od jedné soukromé osoby či instituce.

2. Parlamentní či prezidentská demokracie?

2.1. Charakteristika parlamentních systémů

Výchozím principem parlamentních systémů je podle Sartoriho svrchovanost parlamentu. Parlamentní systémy nedovolují oddělení moci parlamentu a vlády, jsou založeny na sdílené legislativně-exekutivní moci. To podle Sartoriho znamená, že parlamentní systémy vyžadují, aby vláda byla jmenována, měla podporu a byla případně rozpuštěna na základě hlasování parlamentu. Všem parlamentním systémům je také podle Sartoriho vlastní existence politických stran, které při hlasování na půdě sněmoven nepřekračují stranické linie. Sartori také rozlišuje „parlamentně způsobilé strany“, tedy strany, které jsou jednolité v podpoře vlády, kterou jmenovaly. Podle Sartoriho charakteristiky je japonský premiér „první mezi rovnými“, tedy premiér, který stojí a padá společně se svou vládou.

Podle Blanky Říchové také platí, že parlamentní systém je slučitelný jak s monarchií, tak s republikánským zřízením. I podle ní je typologicky podstatným znakem parlamentního systému vlády oddělení a současná kooperace výkonné a zákonodárné moci, přičemž těžiště systému je v legislativě, resp. v dolní komoře parlamentu. Dalším znakem parlamentního systému je pak právo hlavy státu, resp. výkonné moci legislativu rozpustit a vypsat nové volby. Tato vzájemná závislost exekutivy a legislativy je podle Říchové nástrojem na řešení situací, kdy se vztah vlády a parlamentu ocitne na mrtvém bodě. Pokud vláda nemá dostatečnou podporu v zákonodárném sboru, lze ji v parlamentních systémech vyslovit nedůvěru a ústavní cestou se vyhnout patu.

2.1. Japonský politický systém

Na základě těchto charakteristik bych současné Japonsko zařadila mezi parlamentní demokracie. Vláda je zde závislá na podpoře parlamentu, výkonná a legislativní moc jsou od sebe jasně oddělené a přitom na sobě závislé. Vláda může podat demisi a tím vyvolat (za předpokladu, že se nepodaří sestavit novou funkční vládu) předčasné volby, stejně tak jí sněmovna může vyslovit nedůvěru. Císař nemá pravomoci, jak do tohoto mechanismu zasahovat.

3. Konsensuální nebo většinová demokracie?

3.1. Vymezení pojmů

Arend Lijphart demokracie rozděluje podle dalších dvou kategorií na demokracie většinové a demokracie konsensuální. Jeho rozdělení se opírá o dvě rozlišovací roviny: exekutivně-stranickou a federálně-unitární.

V rovině exekutivně-stranické Lijphart většinové demokracie charakterizuje jednobarevnými kabinety, převažujícím vlivem exekutivy, systémem dvou stran, většinovými či disproporčními volebními systémy a pluralitními systémy zájmových skupin s volnou soutěží těchto skupin. Konsensuální demokracie se pak vyznačují koaličními vládami, vyváženým vztahem exekutivy a legislativy, multipartajním systémem, koordinovanými „korporativistickými“ systémy zájmových skupin zaměřenými na kompromisy a koncentraci a volebním systémem poměrného zastoupení. .

V rovině federálně-unitární se většinové demokracie podle Lijpharta vyznačují koncentrací legislativní moci v jednokomorovém parlamentu, který má konečné slovo při řešení otázky ústavnosti přijímaných zákonů, flexibilními ústavami, které mohou být měněny na základě souhlasu prosté většiny členů parlamentu, a centrálními bankami závislými na exekutivě. Naopak konsensuální demokracie se v této rovině projevuje v rozdělení legislativní moci na dvě rovnoprávné, ale odlišně konstituované komory, možností měnit ústavu jen na základě většinového principu, ústavními soudy, které posuzují ústavnost přijímaných zákonů a nezávislými centrálními bankami.

Konsociačním demokraciím navíc Lijphard přisuzuje čtyři základní charakteristiky – velká koalice, segmentální autonomie, proporcionalita a menšinové veto.

3.2. Japonský politický systém

Na základě výše uvedených charakteristik bych Japonsko zařadila mezi země s většinovou demokracií. Liberálnědemokratická strana sice již nevládne sama, ale ve vládní koalici, nicméně je stále nejdůležitější politickou silou v zemi s výsadním postavením. Její vláda je zaměřena spíše na prosazování svých návrhů silovým řešením (tedy počtem poslanců), než pomocí konsensu. Samozřejmě mezi stranami vládní koalice je konsensus nutný.

Toto mé zařazení podporuje další Lijphardova teze, a totiž, že konsensuální model lépe zajišťuje reprezentativitu (což s sebou podle mého názoru nese nutnost poměrného volebního systému). Právě reprezentativita je podle mého názoru v případě Japonska, které má smíšený volební systém s nezanedbatelnými většinovými prvky, velmi sporná, zejména pokud jde o sestavování vlády.

Japonsko není zemí, jejíž stranický systém by se dal nazvat systémem dvou stran, kdy jedna z nich je stranou opoziční a druhá vládní. Nepředpokládá tedy přísnou soutěž (konkurenci) těchto dvou stran ani dostatečný konsensus stejně jako nepříliš velkou ideologickou vzdálenost mezi dvěma těmito stranami.

Vztah vlády a parlamentu bych charakterizovala jako vyvážený, možná s mírnou převahou parlamentu. Japonsko sice má dvoukomorový parlament, neplatí zde ale rovnost mezi oběma jeho komorami, jak by tomu mělo být v případě konsensuální demokracie. Také japonský volební systém tomuto zařazení Japonska mezi většinové demokracie vyhovuje spíše i poté, co v roce 1993 došlo k jeho zásadní proměně na alespoň částečně poměrný systém. Japonsko není zemí natolik kulturně segmentovanou, aby zde byla nutná převaha konsensu ani nutnost menšinového veta, jako je tomu například mezi Vlámy a Valony v Belgii.

O ústavnosti přijímaných zákonů v Japonsku rozhoduje Nejvyšší soud.

Asi nejlépe bych tuto seminární práci zakončila citátem francouzského politologa Jeana-Claude Colliarda, který k problematice typologie většinových a konsensuálních demokracií poznamenal: „Ať vezmeme v úvahu jakýkoli režim, je v něm vždycky většina. Co je ve skutečnosti odlišuje, je její struktura a solidnost: termín ´většinový´ se z tohoto hlediska jeví málo vysvětlující a málo rozlišující.“

Není tomu však proto, že bych se obávala jasného zařazení Japonského politického systému mezi některý z těchto typů demokracie. Japonsko se nedá, podle mého názoru, zařadit mezi „čisté, ideální typy“ tak, jak je charakterizoval Lijphard. Stejně jako většina politických systémů, i japonský politický by se některými svými charakteristikami dal zařadit mezi většinové demokracie a jinými mezi demokracie konsensuální. Mé zařazení mezi většinové systémy vychází z toho, že nejde o kulturně, nábožensky ani jinak fragmentovanou zemi, která tudíž nepotřebovala být konsensuální demokracií, aby zájmy těchto skupin vyvažovala. Toto mé zařazení podporuje i dlouhodobá účast Liberálnědemokratické strany ve vládách. Ale právě změny, které Japonsko prodělalo v posledních několika letech, tedy od roku 1993, kdy Liberálnědemokratická strana ztratila své výsadní postavení i možnost sestavovat jednobarevné kabinety, naznačují, že vývoj ještě není ukončen. I ke změně volebního systému došlo teprve nedávno. Podle mého názoru Japonsko před rokem 1993 zcela jistě patřilo k zemím s většinovou demokracií a na posouzení, zda je nyní na cestě k demokracii konsensuální, je podle mého názoru ještě brzy. Právě proto se v předchozím odstavci odvolávám na Cillarda a jeho způsob rozlišování politických systémů podle jejich solidnosti a struktury. A je to právě solidnost, o jejíž uznání nyní Liberálnědemokratická strana i vláda, v níž má tato strana největší zastoupení, musí po předchozích korupčních skandálech nyní bojovat.

5. Příloha: Japonský parlament

5. Zdroje a použitá literatura

Knihy:

A.-M. Filippi-Codaccioni, M. Fragonard, Y. Gauthier, P.–A. Rogues: Dějiny 20. století, Praha, Mladá Fronta 1994

Říchová,B.: Přehled moderních politologických teorií, Praha, Portál 2000

Říchová,B.: Úvod do současné politologie, Praha, Portál 2002

Novák, M.: Jakou demokracii pro nové demokracie?, Mezinárodní politologický ústav, Brno, 2001

Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství, Praha, Slon, 2001