Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Osobnost

Osobnost

Téměř všichni významnější psychologové se snažili pokud možno co nejpřesněji vymezit otázku co je osobnost. Allport shromáždil okolo padesáti různých definic. Postupně na základě systematizačních snah byly jednotlivé definice tříděny a seskupovány podle jednotlivých hledisek: biologicko-společenských, biofyzických, filozoficko-etických, apod. Každá z těchto definicí byla určitým způsobem napadnutelná. To vedlo k tomu, že byl zvolen postup, který místo stanovení složité definice se spokojil se stanovením okruhu jevů, znaků a poznatků jejichž je člověk nositelem.



Nakonec sami poznáte, že seznámením se s problémy, s předmětem a metodou psychologického zkoumání osobnosti je možné získat velmi dobrý obraz o osobnosti. Osobnost je, jak jsme již uvedli, určena duševními vlastnostmi, které lze vyjádřit obvykle používanými slovy, nebo přesněji odbornými výrazy. Ne všechny vlastnosti jsou u každého jedince stejně důležité, vyskytují se u různých lidí v různé míře. Chceme-li správně a odpovědně charakterizovat osobnost, vyzdvihujeme nejdůležitější znaky. Ty však nepůsobí ani se neprojevují jednotlivě. Pozorujeme u nich určitou specifickou dynamiku a strukturu.

Psychickou strukturu osobnosti je možno chápat jako uspořádaný celek dispozic, které podmiňují způsoby psychického reagování (tj. prožívání a chování). Struktura však nevytváří jen pasivní podmínky, přes něž by se lomily vnější vlivy působící na osobnost, ale i spontánní aktivity osobnosti se zřetelem na vnější, reálné, nebo imaginární životní podmínky. V pojmu struktury osobnosti je tedy vyjádřená urč. skladba psychických vlastností. Osobnost je celkem duševního života, avšak z tohoto celku lze vyanalyzovat urč. složky s různými funkcemi, které jsou ovšem integrovány ve funkční celek, stejně jako funkce dílčích orgánů těla. Struktura osobnosti je něco dispozičního, co se podle situací různě aktualizuje.

Psychologové rozeznávají různé složky osobnostní struktury, kterým v horizontálním směru odpovídají kategorie psychických procesů. H. Eysenck rozeznává čtyři hlavní sektory osobnosti: inteligenci (poznávací procesy), temperament tl456i6274yllk (emoce), charakter (volní procesy) a stavbu těla (somatické procesy). H. Remplein rozeznává: vitalitu, temperament tl456i6274yllk , charakter a nadání. Aby však pochopení problému nebylo tak úplně jednoduché, přikládají různí autoři pojmům, které vyjadřují elementy osobnostní struktury, různé významy.

Přechod k vertikálnímu hledisku na osobnostní strukturu vyjadřuje A. Gomelli. Podle něho je stavba osobnosti podobná pyramidě, jejíž základnu tvoří tělesná konstituce, střední část snahy a sklony a vrchol myšlení, vyšší cíle a vůle. 26456ith74ylk1q

Obecně se rozeznávají dvě třídy psychických vlastností - schopnosti a motivační vlastnosti, které se dělí na vlastnosti směru a vlastnosti dynamiky.

Osobnost má však kromě vlastností také obsahy, které nejvýstižněji vyjadřuje pojem postoje. Strukturu podle tohoto hlediska tedy tvoří:

  1. schopnost

  2. temperament tl456i6274yllk

  3. motivy

  4. postoje

Ke zpracování výsledků dosažených explorací zkoumané osoby se používá faktorová analýza.

Osobnost jako organizovaný celek duševního života člověka má charakter otevřeného systému tj. stále uspořádává své vztahy ke světu a k sobě samému. Pracuje jako složitá soustava, která se od jiné osobnosti odděluje mimo jiné i dynamikou svojí specifickou jednotou a diferenciací vnitřní i vnější.

1.1 Metody výzkumu a zjišťování vlastností osobnosti

V běžné psychodiagnostice při vyšetřování vlastností osobnosti se používá celý soubor metod, což umožňuje získat celkovější a všestrannější obraz o osobnosti. Základem je dobrá anamnéza nebo rozhovor. Pozorování projevu a chování. Není zanedbatelný ani první dojem. Dále pak dotazníkové metody, standardizované testy, studium výtvorů a jednání, činů, experiment a jiné. Výběr metod je vždy specifický a závislý na cíli, kterého chceme dosáhnout, na vývojovém stupni zkoumané osoby a na její postoji k naší činnosti. Otázka navázání kontaktu a úroveň spolupráce navázání kontaktu úrovně spolupráce.

Jsou pouze jedním z nezbytných předpokladů úspěšné činnosti. Je vždy třeba spojit schopnosti se znalostmi, dovednostmi, motivací a s určitými charakterovými vlastnostmi. Rozlišujeme schopnosti obecné a speciální.

Obecné schopnosti se uplatňují ve všech nebo ve většině forem činností člověka a jsou předpokladem pro jeho celkovou výkonnost.

Speciální schopnosti se uplatňují jen ve speciálních druzích činnosti a podmiňují jeho výkon např. v oblastech hudebních, technických, pohybových atd.

Schopnosti se vytvářejí na základě vloh, které definujeme jako vrozené anatomicko fyziologické zvláštnosti nervové soustavy. Vlohy jsou mnohoznačné a záleží na sociálních vlivech jak se budou rozvíjet.

Inteligence označuje globální úroveň, kterou jedinec dosáhl v rozvoji svých schopností (schopnost samostatného myšlení, vědomého zapamatování apod.).

Nadání je příznivé spojení schopností, jež člověku umožňuje úspěšné provádění určité činnosti.

Talent je příznivé spojení schopností, které umožňuje vykonávat určitou činnost tvořivým způsobem.

Géniem nazýváme člověka s mimořádným talentem, který dokáže vytvořit mimořádná až epochální díla.

Na tomto místě je třeba zdůraznit význam hodnocení takových psychických procesů jako je pozornost, představy, paměť, myšlení, ale i vnímání u konkrétního jedince.

Vědomosti jsou konkrétní fakta, pojmy, pučky, pravidla, zákony a jiná zevšeobecnění.

Stav vědomostí posuzujeme v jednotlivých okruzích pracovní činnosti zvlášť. Snažíme se určit zda je člověk zaměřen na určitý okruh problematiky (např. literární, technické, sportovní, hudební atd.) a posuzujeme, do jaké míry si předávané vědomosti osvojuje, například - nestačí pro nezájem, nestačí - protože nemůže, stačí průměrně, velmi dobře atd.

Dovednosti jsou velmi složité uvědomělé činnosti, prováděné za účelem splnění určitých úkolů, většinou na základě vědomostí, často rozmanitých, podle konkrétních podmínek, za nichž je třeba úkoly řešit. Za dovednost považujeme vždy činnost, jejíž provádění dosáhlo v průběhu cvičení nebo jiné činnosti jisté dokonalosti.

Návyky jsou ustálené způsoby chování a jednání, které mají motivační složku, tendenci k opakování. Návyky se vytvářejí cvikem. Podle společenské hodnoty rozdělujeme návyky na:

  • kladné (čistotnost, dochvilnost, pravdomluvnost atd.)

  • záporné, čili zlozvyky (nešetrnost, nepořádnost, nezodpovědnost atd.)

Možnost měnit silně zafixované návyky s časem ubývá.

Dynamické rysy osobnosti ( temperament tl456i6274yllk , emoce, nálady, zájmy, hodnoty a potřeby člověka) podmiňují celkový ráz dynamiky činnosti člověka. Patří sem určité vlastnosti celkového způsobu aktivity a psychického tempa (např. jak rychle a jak silně člověk reaguje), dále i určité vlastnosti emotivity, které určují vybavování, trvání, formu a tempo citových projevů. Mezi vlastnosti emotivity řadíme i základní vitální ladění, kterým rozumíme převládající typ nálady, k němuž je člověk konstitučně disponován (svěžest, veselost nebo náladovost, depresivnost, pokud jsou víceméně základním fyziologickým laděním, které u určitého člověka převládá).

Temperament člověka se může měnit jen v určitých mezích životními podmínkami, výchovou, věkem apod.

1.1.1 Typy temperament tl456i6274yllk u

Pojem temperament tl456i6274yllk vznikl v druhém století našeho letopočtu u lékaře Galéna, který převzal teorii temperament tl456i6274yllk u od Hippokrata (5. stol. př. n. l.).

Hippokratés vyslovil hypotézu, že se lidé liší podle toho, které tekutiny převládají v jejich těle (krev, sliz, žluč, černá žluč). Dodnes se udržují názvy sangvinik, cholerik, flegmatik a melancholik.

Sangvinik je živý, pohyblivý, reaguje rychle na události, snaží se o rychlé střídání dojmů, rychlý, vyrovnaný.

Cholerik je rychlý, prudký, dráždivý, výbušný, iniciativní, aktivní, je to typ silný, nevyrovnaný.

Flegmatik je pomalý, klidný, typ silný, vyrovnaný, nepohyblivý.

Melancholik je velmi citlivý, lehce zranitelný, se sklonem hluboce prožívat i bezvýznamné události. Je pokládán za typ slabý a nevyrovnaný.

Uvedeme ještě dělení temperament tl456i6274yllk u podle Kretschmera - typ piknický, astenický a atletický.

Typ piknický - typická středně vysoká postava s velkými rozměry hrudníku, břicha, krátké, poměrně slabé končetiny a krk, na kterém je nasazena kulatá lebka. Svalstvo je středně vyvinuté, měkké.

Astenický typ - vysoký, hubený, dlouhé končetiny, úzký hrudník, úzká ramena, nižší váha.

Atletický typ - střední nebo vysoká postava, dobře vyvinuté svalstvo, vysoká a podlouhlá lebka, projevuje se dynamickým temperament tl456i6274yllk em.

I. P. Pavlov vyšel ze základních poznatků týkajících se procesů podráždění a útlumu. Jde o jejich sílu, vyrovnanost a pohyblivost. Síla podráždění a útlumu znamená s jakou intenzitou tyto procesy probíhají.

Vyrovnaností nervových procesů rozumí Pavlov poměr podráždění a útlumu ve smyslu silovém.

Pohyblivostí rozumí to, jak snadno je nervová soustava schopna vystřídat podráždění útlumem a naopak. Na základě těchto tří vlastností určil Pavlov čtyři základní typy, které se nápadně shodují s tzv. klasickými temperament tl456i6274yllk y. Lze tedy podle Pavlova rozeznávat tyto typy:

  1. typ silný, vyrovnaný, pohyblivý - odpovídá sangvinickému temperament tl456i6274yllk u

  2. typ silný, vyrovnaný, nepohyblivý - flegmatik

  3. typ silný, pohyblivý, nevyrovnaný - cholerik

  4. typ silný, nepohyblivý, nevyrovnaný - melancholik

Kromě těchto čtyř hlavních typů vyvodil Pavlov typologii se specificky lidským zaměřením na základě vztahu dvou signálních soustav:

  1. typ umělecký, vyznačující se především smyslovým poznáním skutečnosti

  2. typ myslitelský, převažuje-li druhá signální soustava a sklon k manipulaci s pojmy, zevšeobecňování a teoretickým úvahám

  3. typ smíšený, střední, u něhož je funkce první a druhé signální soustavy vyrovnána

Rubinštejn vysvětluje temperament tl456i6274yllk jako dynamiku psychické činnosti individua, jejímž fyziologickým základem je neurodynamika mozku, kterou chápe jako vztah mezi kůrou a podkořím. Kromě toho závisí temperament tl456i6274yllk na obsahu konkrétních podmínek činnosti a na podmínkách prostředí, ve kterém jedinec žije.

1.1.2 Zájmy 

Jsou považovány za snahy člověka o rozšíření horizontu jeho poznání. Zájmy odlišujeme od přání a důkladně zjišťujeme, zda přání a zájmy člověka nejsou v rozporu s jeho schopnostmi a zda jsou jednotlivé zájmy v souladu nebo v protikladu. U zájmů rozlišujeme:

  • aktivitu nebo pasivitu

  • sílu nebo slabost

  • stálost nebo přelétavost

  • úroveň společenské hodnoty

Zájmy obvykle vyplývají z potřeb a mají vztah ke kulturním hodnotám. Patří k dynamice osobnosti na rozdíl od schopností, které jsou součástí struktury osobnosti. Jsou označeny jako hnací síly v jednání člověka, neboť vytvářejí citově diferencovaný postoj k určitým činnostem, pro něž má jednotlivec vlohy a schopnosti.

1.1.3 Hodnoty a ideály

Člověk v životě neustále hodnotí co je dobré, prospěšné, co je špatné, nežádoucí, nemravné apod.

Různí lidé mají rozličné systémy hodnot a jejich hierarchii, podle toho, které hodnoty stavějí do popředí a které pro ně mají jen okrajový význam. Hodnocení a hodnoty můžeme dělit podle různých kritérií, např. podle toho, ve které signální soustavě hodnocení probíhá (biologické potřeby).

Hodnocení ve druhé signální soustavě se člení na tři druhy (logické - kritérium pro pravdu, etické - kritérium pro mravnost, estetické - kritérium pro krásno).

Jednotlivec poznává a usměrňuje své hodnoty na základě svého individuálního vývoje, vlivem společenského působení. Poruchy v osobní hierarchii hodnot a ideálů mohou vést k duševním chorobám a k suicidálním tendencím, např. v těch případech, kdy člověk ztrácí některou hodnotu, kterou považoval pro sebe za základní.

Postoje se vyznačují trvalejším zaměřením osobnosti k výběru stejných motivů na stejné nebo podobné podněty podle hodnot, které jednotlivec vědomě od společnosti přijal nebo které odmítl. Proto se nemusí vždy krýt s postoji veřejně vyhlášenými. Mohou se vztahovat k jedinci, ke společenským skupinám, k různým ideálům a věcem.

Životní sloh je dynamická struktura integrující celou osobnost. Směřuje vždy k určitým hodnotám - ideálům. Má proto vždy cíl, o který usiluje a každý jedinec může používat rozličné metody, kterými cíle dosahuje.

1.1.4 Rysy charakteru

Vlastnosti osobnosti se projevují ve vztazích a postojích k vnějšímu světu, zvláště sociálnímu a ve vztazích k sobě samému. Ekvivalentem pojmu povaha je charakter.

V psychologii má tento pojem širší význam než v běžné řeči. V obecném pojetí se slovo charakter pojí s morálními, kladnými vlastnostmi osobnosti. V psychologii rozumíme charakterem soubor individuálních vlastností člověka, které jsou pro něj příznačné a vtiskují ráz celému jeho chování. Tyto vlastnosti vyjadřují vztah člověka k sobě samému, ke společnosti, k práci a vystihují i vlastnosti jeho vůle. Charakter je do značné míry získaný, na jeho vytváření má největší vliv výchova, později i sebevýchova (autoregulace).

1.1.5 Vztahy člověka k ostatním lidem v jeho okolí

Mezi vlastnostmi, které nutno zachytit patří míra extroverze nebo introverze osobnosti. Extrovert věnuje své hlavní zájmy vnějšímu světu, introvert vnější svět podceňuje, má bohatý a často tvořivý svět představ. S těmito vlastnostmi úzce souvisí společenskost nebo sklon k samotářství. Někdy se též hovoří o potřebě společenského kontaktu. I když se potřeba společenského styku měří množstvím času stráveného vlastní vůlí ve společnosti, nerozhoduje tato potřeba o kvalitě společenských styků. Pro jejich hodnocení je důležitá zejména míra altruizmu nebo egoizmu člověka spolu s jeho smyslem pro sociální spravedlnost. Důležité je také posouzení sociální inteligence či sociální citlivosti a společenského taktu.

Konkrétní popis vztahu člověka k ostatním lidem by měl zachytit především tzv. dominantní a submisivní sklony, družnost nebo samotářství, míru snášenlivosti nebo konfliktnosti ve skupině a egoizmus či altruizmus.

1.1.6 Vztahy člověka k sobě samému

V dnešním složitém světě hodnot patří k subjektivní spokojenosti člověka pocit, že v tomto světě nezaniká, že jeho existence má smysl, důležitost a svoji hodnotu. Centrem tohoto hodnocení je sebehodnocení. Může buď být zdravé, zvýšené nebo snížené a může během života prodělávat různé výkyvy z jednoho typu až do typu opačného, protože sebehodnocení je jedním z nejcitlivějších a nejdynamičtějších rysů osobnosti člověka.

Na vývoj sebevědomí člověka má velký vliv jeho společenská role, úspěchy či neúspěchy v práci, spokojenost v erotickém a sexuálním životě, úroveň rodinného života a dosahování cílů v ostatních oblastech, které si vytkl. Člověk se zdravým a stabilizovaným "já", tedy bez komplexů méněcennosti i bez nekritického, narcistického, patetického, furiantského sebehodnocení se mnohem lépe sociálně adaptuje, je mezi lidmi oblíbenější, má větší smysl pro čest a osobní zodpovědnost než lidé s labilním "já". Schopnost zdravého sebehodnocení není pouze vrozenou záležitostí, člověk se musí naučit přiměřené akceptaci sama na sebe. Zvlášť důležitou úlohu zde hraje výchova v rodině od útlého dětství. Se sebevědomím souvisí ascendentní tendence osobnosti (trvalý sklon vést ostatní) nebo submisivní tendence a míra sociální angažovanosti člověka.

1.1.7 Vztah člověka k práci a k nadosobním hodnotám

Posuzujeme tu především celkový vztah k práci (zájem, nezájem), způsob provádění práce (důkladnost, povrchnost). O dynamice výkonnosti a průběhu činnosti člověka rozhoduje také míra fyzické, duševní a emocionální unavitelnosti až vyčerpanosti, která je individuální, závislá na konstituci, neurotypu, zdravotním stavu a aktuální svěžesti.

1.1.8 Volní rysy charakteru, vlastnosti vůle

Jsou specificky lidskou schopností záměrného a cílevědomého jednání, které je spojeno s úsilím překonávat překážky. Rozvíjí se především v pracovní činnosti člověka.

Jako poruchy volní činnosti chápeme:

  • neschopnost se rozhodnout

  • nesamostatnost ve stanovení cílů

  • nedostatek vytrvalosti

Základní vlastnosti, podle kterých můžeme charakterizovat jednotlivé osoby, jsou:

  • schopnost volit mezi motivy a rozhodnout se

  • schopnost vytrvale postupovat při realizaci rozhodnutí, jež si člověk předsevzal

1.1.9 Strukturální vlastnosti osobnosti

Jsou to vlastnosti, které charakterizují celkovou strukturu osobnosti. Můžeme rozlišovat:

  • složitost stavby osobnosti (primitivní, složitá, diferencovaná)

  • stupeň a typ patologičnosti (přiměřená, nepřiměřená, neurotická, instabilní, sociálně zanedbaná, morálně deprivovaná, asociální, psychopatická, psychotická)



  • stupeň a typ originality (originální, tvůrčí apod.)

  • stupeň integrovanosti (vyvážená, nevyvážená, integrovaná na úrovni racionální, emocionální, volní, desintegrovaná apod.)

  • stupeň autonomnosti osobnosti (samostatná, nesamostatná, heteronomní, dominantní, submisivní)

  • stupeň zralosti osobnosti (zralá, nezralá, infantilní, nevyrovnaná)

Nutno zdůraznit, že psychologie se snaží přispět k teorii zdravé osobnosti. Zdravou se při tom míní osobnost dobře přizpůsobená, socializovaná, integrovaná, diferencovaná a schopná optimální autoregulace a identifikace. Integrace osobnosti je dána jejím světovým názorem, životními perspektivami, osobní hierarchií hodnot. Socializace osobnosti se projevuje ve schopnosti podřídit svoje osobní cíle vyšším hodnotám a sociálním cílům.

Kapitola 3 - Kreativita

Před 600 000 lety se jako jednoho z prvních nástrojů používalo ostrého kamene připomínající dráp či zub medvěda. Asi 150 000 let před narozením Krista se objevují další nástroje: nůž, kopí, struhadla, důlčík na rozdělání ohně třením. Vývoj pokračoval. Vývoj, který je nejenom změnou, ale je základem, procesem a cílem tvořivosti - neustále se opakujícím psychologickým procesem, zdokonalujícím se procesem, opírajícím se o neustále prováděnou činnost k uchování lidského života, jak jednotlivce, tak celého lidského společenství. Již od těchto prvních okamžiků se projevují duševní pochody, které svá jména a označení dostala mnohem později. Dnes je označujeme jmény: vnímání, poznávání, pozorování, všímavost, obrazotvornost, znázorňování, názorný popis a tvůrčí intuice.

3.0.17 Vnímání

Praktická činnosti lidí je zároveň zdrojem vjemů, tím, že člověk působí na předměty a jevy skutečnosti, tak či onak je vnímá. Co a jak člověk vnímá, závisí ovšem zase na tom, co a jak dělá, jaké úkoly si dává, jaký je obsah a povaha jeho praktické činnosti. Vjem je vždy v nějaké míře doplňován a zprostředkován našimi znalostmi, naší dosavadní zkušeností. Vjem čehokoli jako vjem určitého skutečného předmětu nebo jevu by byl nemožný, kdybychom se nemohli opřít o minulou zkušenost. To znamená,že vjem je vyšším stupněm smyslového poznání, je výsledkem složití analytickosyntetické činnosti mozku. Praktická činnost lidí je tedy zdrojem vjemů a působí na jejich intenzitu.

3.0.18 Poznávání

Charakteristickou vlastností lidských vjemů je, že mají určitý smysl. Člověk, který vnímá předměty a jevy skutečnosti, vykládá si je podle dříve získaných znalostí a své praktické zkušenosti. Člověk, který vnímá předmět, zařazuje si jej do jisté slovně označené kategorie předmětů, pronáší o něm slovně vyjádřené soudy a tím dává předmětu přesný smysl. Určitost stejně jako přesnost a rychlost poznávání závisí na pevnosti a diferencovanosti dočasných spojů vytvořených v minulé zkušenosti. Čím jsou pevnější a čím je jemnější jejich diferenciace, tím určitější, správnější a rychlejší je poznávání. Poznávání jako způsob vnímání se zakládá na tom, že vnímáme předměty ve vší rozmanitosti jejich vlastností a částí ale i na tom, že vlastnosti a části předmětů vnímáme v jistém vzájemném sledu.

3.0.19 Pozorování

U vnímání jde o vnímání neúmyslné neboli bezděčné, anebo vnímáme záměrně neboli úmyslně. Vytýčený cíl nás vede ke vnímání záměrnému. Úmyslné vnímání se hned od počátku zaměřuje na nějaký předmět nebo jev se snahou co nejhlouběji proniknout do všech podrobností. V tom případě připadá řídicí úloha při vnímání druhé signální soustavě. Úkol vnímat předmět je vždy tak či onak vyjádřen slovně. Úkony, které jej pomáhají vykonat, jsou důsledkem přenosu spojů druhé signální soustavy do první signální soustavy. Vnímání je usměrňováno okolnostmi nebo jistými zájmy, které objekt vzbuzuje. Současně jde o správnou klasifikaci vjemů. Základem klasifikace vjemů jako počitků jsou analyzátory, které se vnímání účastní. Podle nich rozlišujeme vjemy zrakové, sluchové atd. Podstatný rozdíl mezi kvalifikací vjemů jako odrazu předmětů se vší rozmanitostí jejich vlastností a mezi kvalifikací počitků záleží na tom, že rozlišování vjemů je obvykle založeno zejména na tom, který z analyzátorů při vnímání převládá. 

3.0.20 Všímavost

Dlouhodobé cvičení v pozorování vede k rozvoji všímavosti, to je schopnosti postřehnout charakteristické, avšak nenápadné a na první pohled zdánlivě málo podstatné vlastnosti předmětu. Úspěch pozorování závisí především na tom, do jaké míry je úkol, který máme před sebou jasný. Podstatný význam má rozdělení úkolu, vytyčení dílčích a konkrétních úseků. Všímavost je nezbytná ve všech oblastech lidského života a činnosti. Vynálezci, vědci, manažeři, spisovatelé, kteří jsou úspěšní, jsou vždy nadáni touto vlastností.

3.0.21 Obrazotvornost

Člověk při odrážení vnějšího světa nevnímá jen to co na něho v daném okamžiku působí, nepředstavuje si jen to, co na něho působilo dříve, ale kombinací a úpravou předchozích i současných vjemů si vytváří také nové obrazy. Lze si představit krajinu, kterou jsme nikdy neviděli, neznámá zvířata, nebo stroje a zařízení, která dosud neexistují. Skladatel si představuje novou melodii, malíř kompozici svého obrazu, vynálezce novou konstrukci přístroje. Představa toho, co člověk nikdy nemohl vnímat tvorba obrazů, předmětů a jevů, s nimiž se člověk nikdy nesetkal, vznik námětu, idea toho, co teprve bude vytvořeno tvoří zvláštní formou psychické činnosti - obrazotvornost. Výsledky obrazotvornosti kromě toho, že jejich zdrojem je objektivní realita, mají objektivní hmotný výraz. Obrazy, představy a myšlenky jsou pouze nejbližším a bezprostředním výsledkem obrazotvornosti a předcházejí nejen konečné vytvoření hmotných věcí, ale i formulaci jevů. Obrazotvornost je tedy nedílně spjata s praxí. Praxe je pro obrazotvornost kritériem správnosti. Tvůrčí záměr se obohacuje, ověřuje a vyjasňuje pouze při reálném provádění. Pokud je pouze v myšlenkách, bývá kusý a nejasný. Každý konstruktér nového stroje si nejdříve kreslí náčrtky, pořizuje funkční výkresy, pak teprve prokresluje celý stroj podrobně a někdy si pro úplnost vypracuje i modely. Jejich zhotovení je oporou obrazotvornosti a podnětem pro její další rozvíjení. Obrazotvornost závisí na znalosti reality. Čím obšírnější jsou znalosti a zkušenosti, tím spíše je možno vytvořit něco nového, co odpovídá potřebám společnosti. Obrazotvornost je bezprostředně spojena se zvláštnostmi osobnosti: zájmy, znalostmi, schopnostmi, dovednostmi, zvyky, temperament tl456i6274yllk em apod. Fyziologickým základem obrazotvornosti je tvoření nových kombinací z těch dočasných spojů, které se vytvořily v předchozí zkušenosti.

3.0.22 Znázorňování

Silným podnětem k tomu, abychom si v duchu představili něco nového, je to, že si uložíme praktický úkol to nové v předmětné formě: Zhotovit, namalovat nebo narýsovat předmět, vytvořit pro to soustavu matematických vzorců apod. Takové praktické úkoly vedou k jasné, zřetelné, podrobné představě toho, co jsme si předtím v hrubých rysech představovali. Často se pak ukáže původní představu upravit, přepracovat, nebo i zamítnout. Je to nutné v dnešní době počítačů, kdy se numerická analýza považuje takřka za jediný přístup k řešení vědeckých a technických problémů a grafické metody řešení se přes jejich někdy nenahraditelné vlastnosti opomíjejí a zapomínají.

3.0.23 Reprodukující a rekonstruující obrazotvornost

Značný význam pro charakteristiku obrazotvornosti mají rozdíly v samostatnosti v originálnosti a v tvůrčím charakteru člověka. Tomuto druhu obrazotvornosti říkáme obrazotvornost reprodukující, rekonstruující a tvůrčí. Reprodukující obrazotvornost je schopnost si něco nového, co vzniká podle slovního popisu nebo schematického zobrazení. Ve vědecké i konstrukční práci se velmi často setkáváme se schematickým znázorněním a podle bohatosti a zásob zkušeností si dovedeme i nejjednodušší schémata promítnout do představ a zformulovat je do otázek, k nimž hledáme řešení. Nejdůležitější podmínkou správné představy toho, co se popisuje, jsou znalosti, o něž se obrazy rekonstruované podle popisu mohou opírat. To staré, o něž se rekonstruující obrazotvornost opírá, se však nereprodukuje, ale přetváří podle toho, co se člověku nově sděluje. Představa něčeho nového závisí do značné míry na tom, jak je to nové popisováno. Tím, že přesně stanovíme odlišnosti, nevzniká nebezpečí, že bude nová věc zkreslena tím, že ji spojíme s představou toho, co již dobře známe. Schematické zobrazení nebo slovní popis je tedy základem představy, které říkáme obrazotvornost reprodukující.

3.0.24 Tvůrčí obrazotvornost

Tvůrčí obrazotvornost je vytváření nových obrazů - představ, aniž se při tom opíráme o jejich popis. Má důležitou úlohu ve všech oblastech lidské tvůrčí činnosti. Tvůrčí práce je činnost, která poskytuje nové, originální, společensky významné hodnoty, jako jsou vynálezy, objevy, odhalení nových zákonitostí ve vědě, vytvoření uměleckých a literárních děl. Podnětem tvůrčí činnosti ve vědě a technice bývají ekonomické potřeby společnosti. Potřeba je příčinou vzniku tvůrčí ideje. Idea nebo úmysl vznikají zpočátku obvykle nejasné, v nepřesné formě. Tvůrčímu pracovníkovi probíhá hlavou myšlenka za myšlenkou, představuje si hned to či ono a postupně stále více zužuje a prohlubuje okruh myšlení. Potom úmysl zraje. Idea nového projektu se zpřesňuje a někdy se částečně, nebo podstatně mění. Požadavky, kterými musí navržené řešení odpovídat se ujasňují. Děje se tak při hledání nových nebo při hlubším studiu známých materiálů, o něž se má vytvoření nové konstrukce opírat. Vynálezce si ověřuje představu nového stroje, pozoruje podmínky, v nichž stroj bude pracovat a podmínky výroby. Čím více nezbytného materiálu je pohromadě, tím úspěšnější je tvorba nového. Někdy zrání záměru trvá celé měsíce a roky.

3.0.25 Syntéza předchozích postupů a myšlenkový experiment

Při řešení každého dílčího úkolu často používáme prostředků, které jsme si vypracovali a osvojili dříve při řešení jiných tvůrčích úkolů. Často se však stává, že nemůžeme vytvořit něco nového proto, že používáme pouze známých řešení. Potom je třeba hledat nové prvky řešení. K tomu nám pomůže pečlivé studium skutečnosti. Nedostatečná vnímavost a malá zásoba znalosti jsou proto častým zdrojem chyb v tvůrčí činnosti. K tomu, aby se tvůrčí činností získal kvalitní materiál, je nutná bohatě vyvinutá všímavost, Umění cílevědomě a přesně pozorovat je jedním z charakteristických znaků lidí, kteří jsou tvůrci něčeho nového. Pozorování umožňuje vidět nejen to, co ke svému záměru potřebujeme, ale i to podněcuje k formulaci nových problémů, ke vzniku nové myšlenky, nového úmyslu. Při studiu skutečnosti, jehož cílem je určit a řešit tvůrčí úkol, uchylujeme se často k analogickému řešení, které jsme nalezli v jiných oblastech tvůrčí práce. Při řešení složitého tvůrčího úkolu pomáhá někdy i schopnost nalézt něco společného v tom, co si je podobné, ale i v tom co se od sebe velmi liší. Vedle syntézy, spojení (např. dosavadního postupu s jeho novým uplatněním) vedle experimentů, výkresů, modelů a skic se v tvůrčí činnosti uplatňuje myšlenkový experiment. Přechod od myšlenkového experimentu ke skutečnému bývá různý podle povahy tvůrčí činnosti, která opět závisí na materiálu, z něhož se dílo vytváří.

3.0.26 Názorný popis

Pro vytvoření správných představ o něčem novém je velmi důležitý názorný popis. Je to takový popis, jaký vyvolává živé obrazy konkretizující abstraktní údaje. Názorný popis může někdy úplně nahradit složitý slovní výklad. Obrazotvornost je tvorba nového obrazu, představy, kterou si někdy musíme doplnit názorným popisem, abychom na konkrétních obrazech pochopili abstraktní údaje.

3.0.27 Tvůrčí intuice

Vědecké a technické objevy, velká díla literární a umělecká jsou výsledkem usilovné práce. Inspirace je velké vypětí všech psychických sil člověka. Intuice je z latinského slova intulor - upřeně pozoruji. Někdy tyto části tvůrčího procesu jsou zahaleny do mystických úvah a vykládány jako jisté osvícení, ozáření vyvolených lidí, které vznikají bez úvahy a logického myšlení. Není naší úlohu se jimi zabývat. Moderní psychologie naopak potvrdila, že jde o obecně platnou skutečnost, která není prostá základních racionálních principů. Proces hromadění zkušeností a vytváření poznatků je pozvolný a nepozorovatelný, ve vývoji často přerušovaný a urychlovaný jednotlivými skoky osvětlujícími úlohu a přinášejícími na základě dřívějších psychických procesů náhlé řešení. Jde o hromadění zkušeností a vědomostí tvořících kvantitu a vznik nového spoje, myšlenky tvořící kvalitu.

Intuice je vždy spojena s tvořivým myšlením i když nám toto spojení zjevné ani jasné. Tím méně teoreticky propracované. Zde je zapotřebí upozornit na skutečnost, že proces tvořivého myšlení v sobě neskrývá z hlediska fungování psychiky žádné odlišnosti od obecného procesu řešení problémů. Nesporné rozdíly však najdeme v zaměření myšlenkové činnosti na cíl, ve způsobech hledání, v uplatněných operacích a hlavně v samotném produktu, který je v jednom případě standardní, v druhém nový, nekonvenční.

Proto potřeba zkoumání myšlenkových operací a mechanizmů tvůrčího myšlení vede celou řadu autorů k zařazení intuice do analýzy teoretických problémů.

V následujícím textu se pokusíme přiblížit podstatu a význam teorie tvořivosti bližší charakteristikou jednotlivých hledisek.

3.1 Tvůrčí proces

K problematice tvůrčího procesu bylo shromážděno poměrně mnoho faktického materiálu. Proces samotný bývá dnes nejčastěji členěn souhlasně se čtyřstupňovým tříděním H. Poincareho do čtyř základních fází, které však nemusí mít nezbytně stanovené pořadí.

Fáze přípravy, která obsahuje nalezení a formulování problému. Nepřímo ale nezbytně je součástí přípravy i vzdělání a soubor celoživotních zkušeností.

Fáze inkubace, která obsahuje hledání řešení, rozvíjení aktivity a upřesnění metod. Již v této fázi se někdy, častěji než v ostatních fázích, uplatňují podvědomé aktivity, související s intuicí.

Fáze iluminace, -osvícení-, kde se objevuje částečné nebo konečné řešení. Tato fáze je podstatným fenoménem zážitkově natolik výrazným, že by mohl sloužit za základní kritérium tvořivosti. V popisu této fáze mají své místo pojmy jako nápad a vhled. 

Fáze verifikace, která je procesem ověření objeveného řešení v praxi. Platnost tohoto třídění bychom si mohli dokumentovat na mnoha příkladech z biografické literatury slavných tvůrčích osobností. Málokdo nezažil utrpení hledání, které je charakteristické pro inkubační fázi, a pocit uvolnění a euforie, provázející okamžik, kdy se zrodí řešení. Praktický příklad nahraďme analogii při zrození dítěte. Zde za sebou velmi jasně následují jednotlivé fáze: láska a touha, oplodnění, těhotenství, porodní bolesti, porod, vyšetření a život (Selye, 1975).

Popisem tvůrčího procesu, charakteristikou jeho jednotlivých fází se pochopitelně zdaleka nevyčerpává celá široká problematika. Tvořivé a tvůrčí procesy jsou komponentou činností různého druhu. Tvůrčí proces lze charakterizovat heuristickými postupy, řešením problému, zaměřením aktivity, tvořivým myšlením a podobně. Můžeme tedy zdůraznit, že nesčetnými částmi širokého pole psychických aktivit. Možno jimi charakterizovat, ale ne na ně redukovat celý tvůrčí proces.

O tvořivosti lze z hlediska psychologie uvažovat jako o procesu tvořivého myšlení. Hned z počátku je třeba upozornit na skutečnost, že proces tvořivého myšlení v sobě neskrývá z hlediska fungování psychiky žádné odlišnosti od obecného procesu řešení problémů. Nesporné rozdíly však najdeme v zaměření myšlenkové činnosti na cíl, ve způsobech hledání, v uplatněných operacích a hlavně v samotném produktu, který je v jednom případě standardní, v druhém nový, nekonvenční.

Lze také konstatovat, jak vyplývá z uvedeného, že proces tvořivého řešení problému probíhá v principu v různých oborech lidské činnosti u různých jedinců a vzhledem k různým cílům obdobně, vnucuje se otázka, jak z hlediska tvůrčího procesu budeme rozlišovat tvořivost např. studenta učitele, technika, lékaře a vědce. Jak porovnáme proces vzniku dětské kresby s procesem tvorby vynikajícího výtvarného díla. Kritéria tvůrčího produktu jsou v tomto případě míra originality a společenského významu. Z hlediska procesu se setkáváme s rozličným tříděním tvořivosti podle úrovní. C. W. Taylor doporučuje pro hodnocení rozdíly mezi jednotlivé typy tvořivých aktivit a rozsahu tvůrčího řešení problémů a rozlišuje následující úrovně tvořivosti:

  • expresivní - či výrazová, ve které jde o základní spontánní úroveň

  • produktivní - řemeslná tvořivost, zdobení, oblékání atd.

  • invenční - kombinování nové kvality ze známých poznatků (technický vynález nebo zlepšovací návrh)

  • inovační - zde je předpokladem hluboké porozumění problematice (vědecká nebo umělecká tvořivost)

  • emergetivní - kde vyšší forma vzniká vstupem nižších prvků do nových souvislostí. To je nejvyšší úroveň, které dosahují tvůrci nových vědeckých či uměleckých děl

Každý jedinec může procházet některými uvedenými úrovněmi. Invenční, inovační a emergetivní jsou předmětem studia na úrovni specifické přípravy v oblasti vědecké technické nebo umělecké profese.

3.2 Tvořivá osobnost

Hovoříme-li o psychologii tvořivosti, nemůžeme opomenout otázku osobnosti. V otázkách zkoumání osobnosti jsou reprezentovány problémy vnitřních podmínek pro tvůrčí činnost. Je třeba rozlišovat mezi pojmem tvůrčí osobnost, který charakterizuje rozvinuté schopnosti a rysy integrované do určit&e