Aristotelés-pedagogika

Nejproslulejší filozof a učenec starého Řecka (384 – 322 BC.). Tento syn lékaře na dvoře Filipa Makedonského a vychovatel jeho syna Alexandra po delších studiích v Platónově Akademii založil kolem roku 335 BC. v chrámovém háji zasvěceném Appolónu Lykeiovi vlastní filozofickou školu zvanou Lykeion (lat. lyceum). V tomto učilišti, zvaném též peripatos (peripatein – procházeti se), byly zavedeny tyto nauky: logika neboli aristotelovské organon, psychologie, rétorika, estetika, politika a etika.

Aristotelés zavedl tři rozličné části duše, kterým odpovídají tři stránky výchovy:

1. výchova tělesná

2. výchova mravní

3. výchova rozumová 34716fvk64med5b

Ve výchově mravní odmítá Sókratovo hledisko, že pouhá znalost ctnosti postačí k ctnostnému životu a naproti tomu zdůrazňuje aktivitu člověka projevující se v činech. Velký důraz klade na osvojení nároků, které kromě přirozeného nadání a rozumu jsou podmínkou ke zdárné mravní výchově. Ctnost (areté) jako dokonalost je schopnost duše dobře provádět nějakou činnost. Ctnost zraku znamená, že oko dobře vidí, ctnost ucha, že dobře slyší. Podmínkou ctnosti je podřízení lidské činnosti rozumu, které vždy udržuje střed, tj. ani nedostatek, ani nadbytek.

Jako největší systematik starověku se Aristotelés zabýval teoretickými problémy pedagogickými ve spisech Politika a Etika Nikomachova, kde vyložil své názory na výchovu svobodného občana. I když proti pojetí Platónovu popřává ve výchově více prostoru individualitě, vychází i on ze sociologického zřetele, když žádá především výchovu státní, všeobecnou a nikoli soukromou. Cílem je mu přitom upevnění státního zřízení, a proto má být výchova řízena a kontrolována státem. Výchova má být zároveň přirozená, má rozvíjet chovancovy vlohy a respektovat jeho duševní založení. Aristotelés cení zvláště múzické umění pro jeho estetickou a zejména výchovnou funkci. Od svobodných lidí vyžaduje při studiu míru, nikoli řemeslnost. Vrcholem výchovy je individuální blaženost, založená na úspěšné rozumové volbě v lidském životě. Vlastnost uměleckých děl působit na přetváření charakteru člověka nazývá Aristotelés katarzí (očistou).

Podle Aristotéla výchova spočívá na těchto třech základech: na přírodě, návyku a rozumu. V člověku je od přírody uložena možnost vývoje uskutečňovaného výchovou, která má za cíl rozvíjet vyšší stránky duše – duši rozumovou a volní (živočišnou). Jelikož se podle Aristotelovy antropologie v člověku spojuje stránka vegetativní, animální a rozumová, tak také ve vzdělání musí být dosaženo jednoty založení tělesného, morálního a intelektuálního, aby byla harmonicky vzdělávána celá osobnost dítěte. Proti spartské výchově Aristotelés namítá, že “ve výchově první místo musí mít krása a ne divokost”. Na rozdíl od Platóna požaduje, aby tělesná výchova předcházela výchově rozumové.

Aristotelés rozdělil pro potřeby výchovy život dorůstajícího člověka na tři období po sedmi letech: 1. V prvním období lidského věku, do sedmi let dítěte, má výchovu na starosti výlučně rodina, která zejména chrání děti, aby se nedostaly do škodlivé společnosti otroků a nebyly brány do divadel. V prvních letech života dítěte má převahu příroda: dítě se zabývá hrami, pohádkami a mýty mravně zaměřenými. 2. Ve věku od sedmi let do počátku pohlavní zralosti má velkou úlohu návyk. Začíná vlastní společná výchova, hoši pěstují zejména gymnastiku. 3. V posledním období, od čtrnácti do jedenadvaceti let, pečuje se o vzdělání rozumu a vůle vzděláním vyšším, múzikou a vědou, kdy je zároveň tělo cvičeno pro posílení a vedeno dietou k pohlavní zdrženlivosti. Aristotelés tak provedl první periodizaci věku dítěte a dospívajícího člověka v dějinách pedagogiky. ve716f4364meed

Jelikož klade velký důraz na volní, činný princip, přikládá Aristotelés značný význam mravním návykům a činnosti. Tři prameny mravní výchovy pak tvoří: 1. přirozené nadání, 2.rozvíjení tohoto nadání (přiučováním, častým opakováním pozitivních činností) a 3. rozum.

Aristotelés odlišuje zásadně vzdělání intelektu od výchovy vůle. Mezi učební předměty zařazuje gymnastiku, hudbu, gramatiku a rétoriku ve spojení s četbou básní, dále kreslení a také dialektiku a filozofii. Matematiku pro její přílišnou abstraktnost dává na druhé místo. Rozumové vzdělání je završováno výchovou etickou, na kterou je kladen hlavní důraz.

Aristotelés žádá výchovu státní, společnou, a tedy nikoli soukromou, jelikož uspořádat výchovu mládeže je nejdůležitějším úkolem zákonodárce. Větší důraz klade na význam vloh, zkušenosti a individuálního přístupu k dítěti při současném podporování jeho ctižádosti, než si dokonale osvojí znalost etického dobra. Na rozdíl od Platóna velmi zdůrazňuje význam rodiny, sestavuje i předpisy pro prenatální období vývoje dítěte, navrhuje státní dozor nad utavíráním sňatků a zpracovává hygienické předpisy pro nastávající matky.

Aristotelés rozvinul některé pedagogické myšlenky Platónovy (výchova jako veřejná záležitost, idea předškolní výchovy, význam výchovy rozumové) a navíc přispěl k pedagogickému myšlení starověku dalšími momenty: ideou harmonického rozvoje, spojením pedagogiky a psychologií, odůvodněním zásady souladu výchovy s přírodou, určením periodizace věku, důrazem na výchovné prostředí, podporou aktivnosti dítěte a zavedením kreslení. Záporem je neuznávání práva ženy na vzdělání. Rovněž výchova otroků je zcela opomíjena. Spojením výchovy s psychologií a zdůvodněním harmonického rozvoje se člověka se na druhé straně Aristotelův pedagogický systém i jeho filozofie stávají nejvyšším vrcholem antického pedagogického myšlení.