HROZí
PŘELIDNĚNí SVĚTA ?
Toto je otázka, nad kterou by se v dnešní době, kdy se
lidstvo množí takovou rychlostí jako nikdy předtím, měl zamyslet
každý člověk. Týká se totiž každého z nás a je možné ji řešit jen
za spolupráce všech lidí. Z tohoto důvodu je také problém
přelidnění naší planety řazen mezi globální problémy světa.
V současné době žije na naší planetě 5,6 mld. lidí, přičemž
za posledních 40 let se počet obyvatel světa více než
zdvojnásobil. Z odhadů OSN vyplývá, že při zachování současných
trendů vzroste počet obyvatel do poloviny příštího století na 7,8
až 12,5 mld. lidí. Největší přírůstek očekávají rozvojové země
jako celek, ale zejména jeho nejchudší oblasti a země. Podle
Světové banky se má počet světového obyvatelstva zvýšit jen do
roku 2030 dokonce o tři miliardy, přičemž dvě miliardy z těchto
lidí mají žít v zemích, kde průměrný denní výdělek nedosahuje ani
dvou dolarů. Například jen obyvatelsto Afriky má v uvedeném
období vzrůst z nynějších 720 mil. na 1,6 mld. V rozvojových
zemích se tedy očekává příkré stoupání porodnosti, což vyplývá i
z toho, že už dnes polovina obyvatel těchto zemí je pod věkovou
hranicí 20 let. Podle odhadů už v roce 2025 bude 85% světové
populace žít na jihu.
Veškerý pokrok, jehož třetí svět dosahuje (ať už s pomocí
zvenčí, anebo vlastními silami), se následkem rychlého
populačního růstu vždycky zase okamžitě rozplyne. Podle loňské
analýzy tu sice v průměru došlo k určitému zlepšení výživy a
pozoruhodných úspěchů bylo dosaženo v oblasti výchovy a vzdělání
- ale spolu s velkým počtem množícího se obyvatelstva absolutní
počet chudých, hladových a negramotných přesto značně stoupl.
V této souvislosti se nabízí otázka, proč právě v tak
chudých oblastech, kde rodiče nejsou schopni poskytnout svým
dětem existenční zajištění, je tak vysoká porodnost.
Tak například Latinská Amerika je světem mužů, kteří plození
dětí pokládají za neklamný důkaz síly a osobní zdatnosti.
V oblastech, kde starost o obživu vždycky zároveň znamená i
starost o přežití, však děti také často zajišťují existenci celé
rodiny. A protože musejí potom, když dospějí, podporovat své
staré rodiče, nesmí jich být příliš málo. Tam, kde sociální
zabezpečení záleží na tom, kolik lidí přiloží ruku k dílu, může
být velký počet dětí velmi rozumným opatřením. V rozvojových
zemích přitom vysoká kojenecká a dětská úmrtnost vesměs přispívá
k tomu, že se tu děti vlastně přivádějí na svět jakoby do zásoby.
A podobné důsledky má i to, že tu lidé dávají přednost potomkům
mužského pohlaví. Potřebují alespoň jednoho syna, který by si
například po otcově smrti vzal na starost patřičné obřady a
otevřel mu tím přístup do světa předků. Další synové jsou vítáni
přinejmenším už jen proto, že alespoň jeden nutně musí přežít. A
s několika dcerami je pak třeba počítat ne snad proto, že by byly
samy o sobě tolik žádoucí, nýbrž v zájmu dalšího pokračování
lidského rodu.
Mezi silné komponenty tu jistě patří i žalostně nízká úroveň
výchovy a vzdělání. Školství se od sedmdesátých let v rozsáhlých
částech třetího světa značně zhoršilo. Podíl vzdělaných lidí se
tady v poměru k celkovému počtu obyvatel neustále zmenšuje a
celosvětově vzrostlo množství analfabetů. Nejrůznější výzkumy
navazují, že vzdělanost a počet dětí spolu úzce souvisí. Studie
prováděné v Latinské Americe vypovídají o tom, že mezi ženami,
které vůbec nechodily do školy, je porodnost třikrát vyšší než u
těch, jež nějakou školu absolvovaly.
Mezi habné síly populačního růstu v zemích třetího světa
patří také to, že žena tu má nižší společenské postavení. Všude
tam, kde jsou ženy utlačovány, zůstává porodnost stále vysoká.
Ženy se tady možná již velice brzy budou muset zapracovat ještě
na dalším poli působnosti - budou se muset starat po zaopatření
lidí ve stáří. Populační exploze je totiž nejen důsledkem čím dál
vyššího počtu porodů, ale i prodlužující se průměrné délky
života. Tento paradoxní jev přitom uvedly do pohybu vymoženosti
průmyslových zemí. Penicilín a očkování proti neštovicím i široký
výběr chemických a léčebných prostředků vyspělého světa se ani v
chudých zemích neminuly účinkem. Takže úmrtnost sice poklesla,
ale vysoká porodnost zůstala.
Populační růst se ovšem netýká jen rozvojových zemí, ale
celého světa. Tedy například i nás a většiny ostatních evropských
zemí, které nyní zápolí spíše s perspektivou a někdy dokonce již
realitou ubýtku populace. Dokonce i u nás vývoj v posledním
desetiletí zaznamenal zpomalení celkového přírůstku. Jde o
důsledek snižování plodnosti žen a stárnutí obyvatelstva.
Tak takto nějak vypadá současný populační vývoj ve světě a
teď bych se chtěla zamyslet nad samotnou otázkou, zda opravdu
hrozí přelidnění naší planety. Já osobně se obávám, že při
zachování současných trendů ve vývoji populace je tato hrozba
opravdu reálná. Na druhé straně je ale pravda, že čím dál více
lidí si tuto skutečnost uvědomuje a snaží se tomuto vývoji
zabránit.
Tak např.už v roce 1974 byla poprvé řešena problematiky
populace na celosvětové úrovni, kdy se konalo bukurešťské fórum,
které dále pokračovalo v roce 1984 mexickou konferencí. Poslední
jednání proběhla v září tohoto roku v egyptské metropoli Káhiře
pod názvem Konference OSN o populaci a rozvoji. Zúčastnilo se jí
na 15 tisíc delegátů z více než 180 zemí. Výsledkem bylo přijetí
více než stostránkového akčního programu, který obsahuje
doporučení světové organizace, jak zbrzdit populační růst na zemi
v příštích dvaceti letech. Pokud se je podaří realizovat nebude
na naší plaanetě v roce 2050 žít očekávaných 12,5 mld. lidí, ale
tento počet se sníží na 7,8 mld. lidí. Záleží však na tom jestli
vlády budou jeho doporučení akceptovat.
I samotné státy, kterých se hrozba populační exploze nejvíce
týká začínají příjmat nejrůznější opatření. Tak například
nejlidnatější stát světa Čína zavedla nejpřísnější systém
regulace porodnosti. Většina rodin zde má povolena jediné dítě.
Přesto tu ale do roku 2000 přibude 100 mil. lidí.
V této souvislosti se nabízí otázky, zda je ještě vůbec
možné populační explozi zabránit. Zatím se totiž populační lavinu
zastavit nedaří. Nikam nevedou dokonce ani cynické naděje, že by
zvláště v Africe mohla tento problém vyřešit choroba AIDS - na
celkovém množství obyvatel by tady i mnoho miliónů mrtvých
změnilo jen málo. V britském lékařském časopise The Lancet k tomu
uvedly strašlivý příklad : přírůstky obyvatelstva by se prý stěží
zmenšily i tehdy, kdy by tu byla den co den svržena atomová puma
typu jako v Hirošimě - muselo by se pak sice počítat pokaždé s
90 000 mrtvými, ale ještě téhož dne by vždycky přišlo na svět
dalších 250 000 novorozenců.
Politická ani ekonomická síla průmyslových států už na jev,
jakým je tato populační exploze, asi nestačí. Populační bomba
zastihuje tyto systémy ve stavu oslabení, kdy nejsou schopni
dostát ani vlastním domácím povinnostem - natož pak aby dokázaly
zvládnout krizi takové globální povahy. Zjevná bezmocnost a
beznaděj, do níž člověk tváří v tvář těmto věcem upadá, pak vede
k tomu, že toto téma důsledně přehlížíme a sami v sobě
potlačujeme.
A lépe na to nejsou ani odborníci : podle badatele Dietera
Senghaase, který spolu s dalšími evropskými experty předloni v
Paříži uvažoval o tom, jak se s populační bombou co nejlépe
poradit: "Máme na jakékoliv účinné reformy celosvětových
vývojových procesů jen pramalou naději. Nezbývá nám tedy nic
jiného než počítat na příštích 25 let s dramatickým vývojem."
Proč dramatickým? Populační vývoj s sebou totiž přináší
mnoho důsledků. Jedním z nich je očekáváné hromadné stěhování
nebývalého rozsahu. Půjde přitom o stěhování v rámci jednotlivých
chudých oblastí, ale také o hromadný tlak uprchlíků valících se
do bahatých států směrem na sever.
V rámci jednotlivých chudých oblastí půjde o značný přesun
obyvatel z vesnic do měst, protože na venkově už nebudou pro sebe
a své rodiny vidět jakoukoliv šanci. Již v 90. letech bude
polovina lidstva bydlet ve velkoměstech, v Jižní Americe dosáhne
tento podíl dokonce plných 80 % . Sao Paulo se například každý
rok rozrůstá o 250 000 obyvatel, žijících převážně v žalostných
podmínkách. "Ti, kdo se dnes stahují do městských chudinských
čtvrtí," říká bamberský profesor Schmid, "si počínají správně,
protože si tím zvyšují možnosti svého vlastního přežití. Ale
32844bkl44tel6b
protože se jich touto nadějí kojí příliš mnoho, dožijeme se ve
městech pohromy." Dá se totiž očekávat, že při přelidnění měst
zde zavládne násilí, zločinnost, hospodářské, společenské i
psychologické napětí. S tím vším samozřejmě bude souviset
neustále se zvyšující nezaměstnanost. Do roku 2000, bude v
rozvojových zemích hledat práci dalších 600 mil. mladých lidí
právě v oblastech, které trpí nezamněstnaností už i v dnešní
době.
V celosvětovém měřítku se očekává značný pohyb vystěhovalců
směrem na sever a na západ, které nebude možno zastavit. Několik
miliónů lidí se už vydalo na pochod - zatím především jen v rámci
Afriky, kde před politickými či hospodářskými potížemi utíkají do
sousedních oblastí. "Milióny lidí," prorokoval kdysi alžírský
president Bumedien, "budou opouštět jižní, chudé části zeměkoule,
a aby mohly vůbec přežít, budou pronikat na poměrně snadno
přístupnou severní polokouli." Dá se samozřejmě předpokládat, že
stěhování se nebudou účastnit lidé nejchudší, kteří by něco
takového vůbec nedokázali, ale spíše lidé přizpůsobivý, kteří se
budou umět prosadit. Tato skutečnost bude znamenat velké
hospodářské, společenské a politické břemeno nejen pro
hostitelské země, ale i pro země mateřské, kde odliv podnikavých
lidí povede ještě k větší beznaději.V hostitelských zemích nejen-
že značně vzroste nesnášenlivost vůči přistěhovalcům,
nezaměstnanost, ale myslím, že dojde i k zrušení mnoha drobných
svobod uvnitř zemí a zavádění opatření, která budou domácím
obyvatelům v mnohém znepříjemňovat život.
Další z důvodů očekávání dramatického vývoje je neustále se
zhoršující životní prostředí, ale i skutečnost, že suroviny,
které nám poskytuje naše planeta jsou nevyčerpatelné. Očekává se,
že lidstvo příštích 20 let spotřebuje neobnovitelných surovin
dvakrát více než doposud. Problémem se stávají i zdroje
obnovitelné jako jsou pole, pastviny, voda a dříví. Už dnes z
nich čerpáme větší měrou, než kolik se dá nahradit.
Dalším významným problémem je zajištění dostatku potravin.
Zemědělství by mohlo na světě uživit i několik miliard lidí -
jenže dostatek stravy je otázkou jejího rozdělování a potraviny
chybějí právě tam, kde počet lidí ustavičně stoupá. Pokrok
zemědělství, který se vesměs projevuje i v rozvojových zemích, se
následkem populačního růstu zase doslova rozplývá pod rukama.
Dalším problémem je zajištění bezpečnosti lidstva, která má
význam pro lidi všude na světě. Proto je nutné řešit nejrůznější
etnické, náboženské i územní konflikty, terorismu atd., které
vedou k nejrůznějším sporům, ale mohou vyústit i ve válečný
konflikt. Jako poslední důsledek populačního vývoje bych chtěla
uvést nejrůznější civilizační choroby.
Z toho všeho pro mne plyne skutečnost, že pokud se současné
tempo populačního růstu nepodaří zastavit respekt. omezit
přirozenou cestou je pravděpodobné, že vlivem neustále se
zvyšujícího počtu obyvatel nebo až vlivem přelidnění bude toto
tempo přerušeno některou z výše uvedených hrozících katastrof.
Proto si myslím, že je hodně důležité aby se současný populační
vývoj buď uvedl do souladu s možnostmi světa nebo aby byl konečně
zastaven. Tento problém nelze ovšem řešit pouze kontrolou
porodnosti, ale napříklaad i tím, že v rozvojových zemích bude
vybudována infrastruktura, která umožní tamějším lidem živit se
sami, že nejchudší země dosáhnou takové hospodářské a sociální
úrovně, která zákonitě vede k plánovanému rodičovství a
přirozenému omezování porodnosti. To vše se ovšem neobejde bez
pomoci "bohatého severu chudému jihu".
