Margaret Meadová a spor sociálního a biologického determismu, sociobiologie

Úvod:

Spor mezi psychologickým a sociologickým vymezením kultury nepřímo souvisí i s debatou o kulturním a biologickém determinismu. Jedním ze základních charakteristik každé kultury je její naučitelnost v rámci lidského společenství. Již novokantovci poukázali na existenci apriorních biologicky podmíněných struktur v lidské psychice, které podstatně ovlivňují kulturní obraz reality. Vyvstala otázka, zda tyto vnitřní kulturní dispozice se liší mezi jednotlivými národy nebo rasami a způsobují obrovskou mnohotvárnost světových kultur, nebo je to naopak sociální a kulturní prostředí, které dominantně ovlivňuje výchovu jedince. Antropologové se ptali, jestli skutečnost, že je někdo např. Číňanem a uznává hodnoty čínské civilizace je podmíněna více jeho vrozenými biologickými vlastnostmi, nebo kulturním prostředím ve kterém vyrůstal.

Biologický determinismus byl rozšířen v první polovině 19. století mezi romantiky. Prostřednictvím Artura de Gobineau se stal základem novodobé teorie rasismu a byl z části přijat i sociálními darwinisty. Teprve Franc Boas, Margaret Meadová a další američtí antropologové dvacátého století se jednoznačně přiklonili ke kulturnímu determinismu.

V sedmdesátých letech vystoupil americký entomolog Edward Wilson s teorií sociobioloige, která využívá poznatků evoluční biologie a genetiky k obnovení biologického determinismu. Současný biologický determinismus většinou zdůrazňuje universálnost dědičných základů kultury, překračujících etnické rozdíly. 21988dsi82xyt2x

Jak výše uvedeno, v sociálních vědách se obyčejně vyskytuje tvrzení, jež za základ kulturních a sociálních jevů považuje dědičné a biologické příčiny. Existuje mnoho teorií tohoto charakteru, ale většinou se shodují v tom, že lidem přisuzují znaky chování zvířat, zejména vyšších primátů. Většina přívrženců tohoto směru, známého, jak již bylo vedeno, pod všeobecným názvem sociobiologie, došla ke svým teoriím o lidské přirozenosti přes studium chování zvířat. Výše zmíněný E. Wilson autor knihy „Sociobiologie“ je entomolog – vědec zabývající se studiem hmyzu. N. Tinbergen přešel k sociobiologii z ornitologie a to ze specializovaného studia chování racků. Badatel o chování zvířat Konrád Lorenc napsal, že lidé zdědili od svých zvířecích předků instinktivní sklon k agresi, který se projevuje ve všech možných formách násilného chování, od běžných potyček až po moderní války.

Margaret Meadová sy988d1282xyyt

Za jednoho z předních amerických antropologů 20. století je považována M. Meadová (1901 – 1978), která převzala Boasův kulturní determinismus a snažila se terénními výzkumy tuto tezi jednoznačně prokázat.

Narodila se ve Filadelfii. Pod vlivem F. Boase se po dokončení studia psychologie v roce 1923 orientovala na antropologii. O dva roky později získala stipendium Národní výzkumné rady, které ji dovolilo odcestovat na tichomořské ostrovy, kde se zabývala studiem domorodých kultur Polynésie a Melanésie. Jejím hlavním tématem byla velká proměnlivost psychologických typů v různých kulturách, předmětem výzkumu pak problematika dospívání jedince a role postavení žen.

Své poznatky z Tichomoří shrnula nejdříve ve studiích „Dospívání na Samoy“ z roku 1928 a „Růst na Nové Guineji“ vydané v roce 1930. Zejména první ze zmíněných knih měla díky vědeckým kvalitám, literárnímu jazyku a až rousseauovskému zaujetí pro přírodní národy velký ohlas mezi americkými intelektuály. Konstatovala, že závěrečné údobí dospívání – adolescence má u domorodců na Samoy povahu relativně klidného životního stádia bez projevů sexuální frustrace a stresu, které s adolescencí spojuje západní kultura. Toto zjištění poskytlo významný argument ve prospěch kulturního determinismu.

V roce 1935 uveřejnila v knize „Sex a temperament ve třech primitivních společnostech“ analysu kulturní podmíněnosti mužské a ženské role ve společnosti, založenou na poznatcích z Nové Guineje. Meadová se zaměřila na kmen Arapešů, obývající horské oblasti. Příslušníci kmene jsou vychováváni podle kulturního vzoru, který nerozlišuje psychiku muže a ženy a preferuje vlastnosti v západní kultuře považované za ženské, např. poddajnost, mírnost a citovost.

Pravým opakem Arapešů je kanibalský kmen lovců lebek Mundrugumor vychovávající muže a ženy k agresivitě, bojovnosti a soutěživosti, tedy hodnotám, které Evropan pokládá za mužské.

Kmen Čampuli rozeznává ženskou i mužskou úlohu, ale z pohledu naší civilizace je převrací. Ženy se věnují lovu, práci na poli a vystupují energicky a dominantně, zatímco muži, považovaní za slabší pohlaví, se zabývají ručními pracemi, jsou mírní, nesamostatní a upovídaní. Uspořádání tohoto společenství připomíná klasické pojetí matriarchátu, které na základě řecké mythologie rekonstruoval J. J. Bachofen.

V knize „Mužství a ženství“ publikované v roce 1949 M. Meadová vysvětluje vztah sexuality a kultury. Po druhé světové válce se věnuje aplikované antropologii, spolupracuje s Unesco a řídí antropologický výzkum Kolumbijské university. Široká proslulost jejího díla, která poněkud přesáhla i její skutečný vědecký význam, jde vysvětlit nejen popularizačním a organizačním nadáním a jistou nonkonformostí (nepodřizování se obecným normám) této badatelky, ale i společenskými souvislostmi.

Ve třicátých letech, v době hospodářské deprese, byla v USA poprvé veřejně diskutována problematika rozpadu rodin, rozvodů, mezigeneračních konfliktů, krise vztahů mezi pohlavími, kontroly porodnosti a feminismu.

Témata zpracovávaná M. Meadovou vrhala na tyto otázky nové exotické světlo. Bouřlivá šedesátá léta celou diskusi ještě prohloubila a aktualizovala.

Spor sociálního a biologického determinismu

Determinismem je myšleno učení o světové zákonitosti, o všeobecné podmíněnosti všeho dění, přírodního i společenského. Determinismus uznává objektivitu nahodilosti jako zvláštní formy projevu objektivní nutnosti; zároveň nezužuje zákonitost na prosté příčinné vztahy, nýbrž spatřuje v příčinnosti jen jednu z forem vzájemného působení všeobecné podmíněnosti a zákonitosti procesů.

Výzkumy, které M. Meadová prováděla na Samoy podrobil ostré kritice Derek Freeman. Ve své studii „Margared Meadová a Samoe“ tento australský antropolog, který sám strávil na Samoy šest let a je považován za největšího znalce samoyské kultury tvrdí, že nezkušenost a určitá metodologická předpojatost, zděděná od F. Boase způsobily, že Meadová podává o samoyské společnosti deformovaný idealizující obraz. Někteří odborníci, např. americký antropolog práva českého původu Leopold Pospíšil, skepsi vůči vědecké hodnotě díla M. Meadové sdílejí, jiní ji odmítají.

Zakladatelé americké kulturní antropologie odmítali vliv genů na behaviorální mechanismy člověka a drželi se kulturního determinismu. Tichomořské studie M. Meadové měly potvrdit stanovisko jejích amerických profesorů.

Několik desetiletí se zdálo, že spor kulturního a biologického determinismu je definitivně uzavřen. Většina antropologů uznávala rozhodující podíl kultury na formování osobnosti člověka, i když mnozí z nich nevylučovali ani omezený vliv biologických, genetických faktorů. Obrat přinesl bouřlivý rozvoj přírodních věd. V 60. letech aktualizovali evoluční biologové tezi, se kterou vystoupil zejména R. A. Fischer ve 30. letech, podle níž základní mechanismus darwinistického přírodního výběru se odehrává na úrovni genů. Současně soudili, že většina genotypových variací uvnitř populace, mezi kterými probíhá kompetice (soupeření), nevzniká genovou mutací, ale rekombinací genů.

R. Dawkins tvrdí, že každý gen se snaží maximálně rozšířit kopie své DNA. Živé organismy podle této hypotézy představují pouhé mechanismy přenosu DNA a jejich morfologie, fysiologie i chování jsou uzpůsobeny strategií genů.

Každý jedinec, poslušný genové strategii, usiluje předat následující generaci maximum svých genů. Tato představa je v literatuře známa jako „Dawkinsova teorie sobeckého genu“.

Dalším důležitým termínem evoluční biologie je altruismus. Tímto pojmem je označováno chování, při kterém jedinec omezí šíření vlastních genů ve prospěch jiného jedince. Moderní biologie ukázala, že altruismus se projevuje tím výrazněji, čím jsou oba jedinci příbuzensky bližší a čím více mají společných genů. Jedinec proto i prostřednictvím svého altruismu šíří kopie vlastních genů. Altruismus se nevylučuje s pojetím sobecké genové strategie.

Sociobiologie

Sociobiologií je myšlen vědecký pohled na lidskou společnost z hlediska přírodovědných, zejména biologisujících přístupů a vývojově (etologicky) zaměřených zkoumání vzorců a typů sociálního chování a soužití.

Tvůrcem tohoto paradigmatu je Edward Wilson, entomolog, působící na Harwardské universitě. Své myšlenky uveřejnil v knize „Sociobilogie: Nová syntéza“ (1975). Jde o základní dílo tohoto nového vědního oboru. V roce 1978 vychází další Wilsonova kniha „O lidské přirozenosti“, ve které jsou teze sociobiologie rozvedeny obšírněji. Wilson se snaží dokázat, že geny dominantním způsobem ovlivňují lidské sociální a kulturní chování.

Sociobiologie znamená radikální odklon od kulturního determinismu a oživení determinismu biologického. Pro objasnění problematiky vztahu mezi biologickým a kulturním determinismem se Wilson vydává na půdu science-fiction. Zavádí čtenáře do daleké galaxie obývané dvě druhy inteligentních bytostí.

Aby vysvětlil, o co mu jde, hovoří populárním jazykem. Vyzval posluchače, aby si představili dvě planety a dva druhy obyvatel. To jsou EIDYLONI a XENIDRINI. Jedni representují krajní spektrum biologického determinismu a druzí krajní spektrum sociálního determinismu.

U EIDYLONŮ se ze 100 % projevuje biologický determinismus. Navštívím-li jejich planetu, vše je u nich děděno, veškeré artefakty. Výchova je prováděna pouze umožňováním běhů genoprogramů. Pro návštěvníka vzniká dojem veliké monotónnosti. Existuje jen jedna varianta, a to genetická, jeden typ společnosti (daný geny), role jsou dány geny, sexuální praktiky jsou v genech, hudba je v genech, kultura je v genech. Obyvatelé se o nic nepřou. Jsou jasně definovatelní, jasně se může určit, co je a co není eidylonské. Nedochází zde k žádným konfliktům, jest zde velká stabilita, žádná improvizace.

Naproti tomu XENIDRINI mají vše z výchovy. Vzdělání, vše je podmíněno sociálním procesem. Xenidrínská povaha neexistuje, vždy je dána souhrnem vztahů. Vzniká dojem prázdné nádoby, kterou lze naplnit čímkoliv. Existuje velká rozmanitost vztahů a kulturních prvků, nekonečná variabilita hudby, žádné kodifikované chování. Cokoliv, co si kdo osvojí výchovou, to je xenidrínské.

Člověk není však ani EIDYLON ani XENIDRIN, ale je otázku ke kterému typu je lidstvo blíže. Dle Meadové jsme blíže ke XENIDRINŮM. Naše přirozenost jest plastická, skoro neexistuje.

Dle Wilsona jsme spíše EIDYLONI. Je patrno, že Wilson není stoupencem striktního biologického determinismu, protože si je vědom skutečnosti, že lidské kultury jsou rozmanitější, než je tomu v případě imaginálních EIDYLONŮ.

Přesto se zakladatel sociobiologie domnívá, jak výše uvedeno, že člověk má blíže k EIDYLONŮM, než ke XENIDRINŮM. Toto tvrzení musí být podloženo důkazy. Wilson a jeho stoupenci se proto pokusili nalézt kulturní fenomény, společné veškerému lidstvu, jakési univerzálie lidské kultury, které vytvářejí základní pravidla sociálního života světových kultur.

Genetické kontrole podle Wilsona podléhá lidská mimika. Když antropologové ukázali domorodcům z Nové Guineje fotografie Američanů, jejichž tváře odrážely hněv, strach, radost nebo překvapení, domorodci byli schopni ve všech případech zobrazené pocity identifikovat.

Jiný případ je z oblasti vnímání barev. Viditelné světlo je tvořeno kontinuálním spektrem. Antropologický výzkum ale ukázal, že všechny lidské kultury znají soubor diskrétních barev a že ústřední místo v něm zaujímají 4 základní barvy – červená, žlutá, zelená a modrá. Stoupenci sociobiologie proto tvrdí, že lidská percepce barev je geneticky regulována.

Za jednu z nejdůležitějších „univerzálií“ lidské kultury pokládá Wilson zákaz incestu. Někteří vědci, např. Freud nebo Malinowsky se domnívají, že prohibice incestu je kulturní vynález. Lévi-Strauss a White považují toto pravidlo za projev evolučního přechodu mezí zvířetem a člověkem.

Wilson hájí názor, že pravidlo zabraňující incestu je podmíněno geneticky a poukazuje na skutečnost, že obdobný zákaz existuje u řady živočišných druhů. Protože křížení mezi příbuznými jedinci vede k nárůstu vrozených poruch, je v zájmu druhu, aby možnosti incestu byly eliminovány. Svá tvrzení Wilson opírá o antropologické výzkumy v izraelských kibucech. Děti židovských kolonistů byly vychovávány kolektivisticky a endogamní manželství uvnitř společenství kibucu byla upřednostňována před exogamií. Přesto mládež podvědomě dávala přednost manželství s partnerem, který nebyl členem komunity. Podle jedné studie 2769 manželství v izraelských osadách nebylo ani jedno uzavřeno mezi mužem a ženou, kteří vyrůstali společně. Z této skutečnosti Wilson vyvozuje, že existují hlubší pravidla, řídící sociální život, než jsou pravidla naučitelná v kulturním prostředí. Tato pravidla nazývá „epigenetická“ (tj. vzniklá v průběhu zárodečného vývoje) a konstatuje, že jsou zakotvena v genotypu, vytvořeném v průběhu evoluce. Lidské kulturní tradice upřednostňují takové formy společenského života, která respektují epigenetická pravidla.

V knize „Geny, Vědomí a Kultura: Proces Koevoluce“ (1981) Wilson a jeho spolupracovník C. J. Lumsden vypracovali matematický model evoluce demonstrující jak geny ovládají nervové struktury a odpovídající hormonální systémy, které diktují určité způsoby myšlení a chování našeho druhu.

Uzavřeni tématu sociobiologie

Klíčovou je myšlenka, že schopnost specificky lidského kulturního chování bohatého na symbolické obsahy a složité tradice a schopnost mimogenetického přenosu informací z generace na generaci je založena již v genetickém fondu druhu a není výlučně sociokulturním procesem. Jedná se tedy o polemiku s představou, že člověk se může naučit vše. To je též polemika, že člověk je tabula rasa a je možné ho popsat čímkoliv. Matematika byla důkazem, že člověka se dík rozumu dostane do neempirických oblastí poznání.
Lidské kulturní chování je děděno po generacích. Jde o předávání informací. Ale sociobiologie tento názor odmítá. Chování je naučeno a začíná vždy znovu a znovu a je jen otázkou, co v daném čase je předmětem naučení. Kapacita vědění je různá v různých dobách, přestože geny jsou prakticky stále stejné.
Člověk se nemůže naučit jakémukoliv jednání, protože má jistou druhovou výbavu, která mu to znemožňuje. Máme na mysli normálního člověka, ne zmutovaného jedince (tedy pedofila, nekrofila).
Druh HS je vybaven obecnou fysiologickou kapacitou vyznačující se tendencí učit se určité věci více než druhé. Je to jistá distribuce genové výbavy pro určité oblasti vědění. V populaci jsou různě distribuovány různé vlohy (pro malířství, pro jazyk, pro matematiku, pro hudbu, pro tvorbu vůbec; proto se někdo učí snadněji něco jiného než druhý). U lidí existuje obecný tlak v oblasti sociálního chování na získávání a přenos vědění. Jde o selekci danou osobou samou.
Přestože je kultura jakoby „stejná“, existuje variabilita kultur (různá pravidla, obyčeje, vzorce chování). Je-li universální jazyk, proč není universální kultura? Universalita jazyka není souběžná s universalitou kultur, v nichž se jazyk projevuje v řeči.
Lidská každodennost, lidský příběh může být interpretován různými způsoby – tj. řečová verze průběhu může být variabilní, ale průběh sám je ve všech kulturách stejný vycházeje z každodennosti, kterou nelze v půdorysu měnit (mění se jen kulisy). „Divadlo“ je vyjádřeno řečovými fakty, příběh kontinuuje dějinami. To nám ukazují umělci – umělce chápeme vždy, protože jejich příběhy jsou stejné. Umění je tvůrčí a umělý faktor.
Genetický základ, půdorys, je organizován jako jakýsi program, software, který má časovou posloupnost. Tato posloupnost je jedním z velkých objevů sociobiologie – rozlišuje různá stádia pro různé dispozice, např.: vpečeťovací údobí jazykové dispozice, začátek a konec růstu, začátek a konec sexuality a podobně.

Závěr:

Sociobiologie vzbudila širokou pozornost v odborných i laických kruzích. Mnozí intelektuálové ji považují za nauku, která překlene rozdíly mezi humanitními a přírodními vědami a ukončí jejich vzájemnou isolaci.

Nejvýznamnější sociobiologické skupiny vědců jsou soustředěny na universitách v Harwardu, Michiganu a Washingtonu. V Evropě byla v 80. letech založena Evropská sociobiologická společnost, v jejímž čele stojí holandský antropolog Jan Wind.

Sociobiologie se setkala také s kritikou. Americký antropolog M. Sahlins ji označuje za kult a „žurnalistickou“ vědu. M. Harris nepopírá význam epigenetických pravidel pro evoluci fosilních předků člověka, ale zdůrazňuje, že přinejmenším od doby neolitu před 10 000 lety probíhá vývoj lidské kultury a civilizace tak bouřlivě, že se vymyká kontrole genů. Také tvrdí, že lidská kultura je příliš složitá, než aby ji bylo možno vysvětlit redukcí na několik epigenetických pravidel.

Wilson byl napadán i z mimovědeckých pozic. Jeho veřejné přednášky byly rušeny výkřiky „nacista!“ nebo „rasista!“. Tento odpor byl reminiscencí na předválečný biologický determinismus, který předznamenal rasistickou eugeniku.

Wilson sám dodal odpůrcům potřebný arsenál. V knize „Prometheův oheň“ (1983) se netají sympatiemi k sociálnímu inženýrství, které by vědeckými metodami potlačovalo agresivitu nebo xenofobii a jiná epigenetická pravidla údajně přežívající z doby kamenné.