|
Difusionismus v Německu a Velké Británii, přehled základních školDifusionismus v Německu a Velké Británii, přehled základních škol
Úvod: Na začátku 20. století vyrůstá nová generace antropologů, která revoltuje proti klasikům spjatým s evolucionismem. Jedná se o difusionistickou školu, působící hlavně v Německu, Velké Británii, Spojených státech a Rakousku. Difusionisté vysvětlují vývoj kultur migrací podnětů z kulturního centra invence. Předávání kulturních znaků mezi jednotlivými společnostmi se nazývalo odborně difuse. Někteří difusionisté hledali původní střediska civilizace v odlehlých částech Asie, jiní badatelé upřednostňovali vliv Egypta a existovala i škola panbabylonismu podle které jsou světové mythologie odvozeny z astronomických pozorování Babylóňanů. Evolucionisté popsali mnoho shod mezi národy, které žily daleko od sebe na různých místech zeměkoule. Např. bylo známo, že lidé na různých kontinentech praktikovali uctívání Slunce. Existovala dvě vysvětlení. 16197srs74ils4u
Podle difusionistické doktríny, pokud se hledalo vysvětlení, proč kmen Crow má klany jako formu sociální organizace, musí se zvážit historie kontaktu kmene Crowů s jinými indiány od nichž převzali myšlenku klanu. Někteří difusionisté považovali starý Egypt za nejvyspělejší kulturu, ze které vzešly nejpokrokovější prvky lidské kultury, a proto soudili, že Mayové a Aztékové si vypůjčili myšlenku stavět své megalitické stavební konstrukce v důsledku jejich styků s Egyptem. Údajně šlo o globální pohyb kulturních prvků. rl197s6174ills Difuse těchto prvků byla považována za základní mechanismus pro vznik kulturních variací a kulturních změn.
Difusionismus v Německu
Protiosvícenské paradigma „harmonického kosmu“, které vzešlo v Německu z díla Wilhelma a Alexandera von Humboldtových bylo založeno na historickém partikularismu a empirické induktivní metodě; následovníci této tradice chápali lidskou kulturu jako momentální výraz souběhu duchovních a environmentálních sil a proti schématům klasických evolucionistů stavěli pluralitu lokálních kulturních fenoménů. Ve svém důsledku poskytlo zmíněné paradigma „harmonického kosmu“ intelektuální zázemí pro rozvoj americké kulturní antropologie F. Boase. Pravděpodobně nejdůležitějším procesem německé etnologie druhé poloviny 19. století bylo postupné vytváření teoretických základů neodifusionismu, který se zformoval jako svébytná škola antropologického myšlení na sklonku devatenáctého století. Neodifusionismus za hlavní příčinu sociální a kulturní změny považoval difusi sociálního nebo kulturního prvku, případně migraci obyvatelstva v minulosti. Na rozdíl od tradičního difusionismu biblické antropologie nebo Prichardovské etnologie, které vycházely ze svědectví Starého Zákona o předhistorické migraci, jež následovala po potopě světa respektive po stavbě babylonské věže, představoval neodifusionismus sekulární učení, jež bylo ideově inspirováno historickým partikularismem a geografickým determinismem. Tento geografický determinismus vycházel z humboldtovské vise „harmonického kosmu“. Pro německou vědeckou veřejnost v 19. století byl příznačný vznik protiosvícenského intelektuálního programu, který byl inspirován romantismem. Tragédie středoevropské vědy na přelomu 19. a 20. století spočívala ve skutečnosti, že liberálně-konzervativní vrstva, která byla nositelkou historizujícího partikularismu, který byl alternativou proti klasickému evolucionismu, sociálnímu darwinismu a rasové teorii se postupně intelektuálně rozložila. Na dílo Alexandera von Humboldta bezprostředně navázal profesor geografie Karl Ritter (1779 – 1859). Ritter byl autorem monumentálního díla o devatenácti svazcích „Zpráva o Zemi“. Jeho hlavním zájmem byl vztah mezi přírodním prostředím a historií lidstva, při jehož studiu použil metodologii převzatou z geografie. Poukazoval, že mezi historií přírody a historií lidstva existuje soulad. Zdůrazňoval, že povaha určitého společenství lidí není podmíněna výlučně psychologickými faktory, ale především konkrétními životními podmínkami ve kterých existuje. Ritter se též pokusil vystihnout jakým způsobem různé typy geografických útvarů ovlivňují povahu migrací. Ritter v rozporu s představami osvícenských evolucionistů soudil, že základním principem přírody je pouhá nahodilost. Sociálním odrazem této nahodilosti jsou migrace, které jsou základním procesem lidských dějin. Např. nomádi jsou prý pozůstatkem původního obecného stavu lidské existence. Friedrich Ratzel (1844 – 1904), zoolog a profesor na universitě proslul jako stoupenec sociálního darwinismu. V 70. letech 19. století se vzdálil od evolucionismu a přiklonil se k Ritterovu geografickému determinismu. Ratzelova nejvýznamnější práce „Antropogeografie“ z roku 1882 poskytla název směru jehož vůdčí myšlenka byla založena na „nezrušitelném svazku mezi geografií a historií“. Podle Rattzela jsou zeměpisné zákonitosti použitelné i na porozumění lidské historii. Povaha určité populace je dána specifickými geografickými podmínkami v nichž se populace utvářela. Historie lidstva je především historií migrací obyvatel, které byly uvedeny do pohybu geografickými faktory. Ve zmíněné knize jsou vydány i výsledky výzkumu fysické antropologie a etnografie. Ratzel zdůrazňoval, že každý kulturní prvek nebo etnikum (včetně nejjednodušších společenství) mají konkrétní původ a historii, které postupy evolucionistů svými umělými konstrukcemi zatemňují. Osvětlení podnětů, které vzešly z prací badatelů bratří von Humboldtových vypracoval Theodor Waitz (1821 – 1864) německý filolog, který již ve třiadvaceti letech byl editorem Aristotelova spisu „Organon“ a profesorem na universitě v Marburgu. Jeho šestisvazkové dílo „Antropologie přírodních národů“ bylo pojato především jako polemika s polyfyletismem, který v té době hlásali někteří badatelé jako například švýcarský zoolog a pedagog Louis Agassiz, který zásadně odmítal darwinismus. Jeho klasifikace lidských ras byla dle Waitze založena na svévolných abstraktních dedukcích bez empirického podkladu. V souladu s učením F. Boase Waitz popíral existenci čistých rasových typů a zpochybňoval závislost mezi fysiologickými vlastnostmi a mentálními dispozicemi lidských populací. Zásadně odmítl souvislost mezi rasovými atributy a mezi dosaženou kulturní úrovní. Jako liberální humanista zavrhoval násilné vnucování západní civilizace přírodním národům, protože by jim to způsobilo „nepředstavitelné utrpení“. Doktor medicíny Adolf Bastian (1826 – 1905), který byl celoživotním přítelem a spolupracovníkem R. Virchova s nímž v roce 1869 založil Německou antropologickou společnost. Hrál ústřední úlohu při ustavení německé etnologie nejen jako její tvůrce, ale rovněž jako učitel a administrátor. Navázal na tradici Alexandera von Humboldta a následoval příkladu svého mistra a vydal se jako lodní lékař na zámořské cesty do Austrálie, Číny, Jižní Ameriky a Afriky. V padesátých letech vypracoval třísvazkové dílo „Člověk v dějinách“, které věnoval Alexandru von Humboldtovi. V roce 1868 byl zvolen presidentem Zeměpisné společnosti v Berlíně, která se zabývala jak geografickou tak i etnologickou problematikou. Sbíral etnografické předměty, protože chtěl pro příští generace zachovat doklady o rozmanitosti lidstva. Alexandra von Humboldta pokládal za hrdinu našeho věku, který poskytl základ, na němž byl vystavěn prostřednictvím induktivního výzkumu chrám harmonického kosmu. Universální lidství uchopoval prostřednictvím jeho partikulárních aspektů. Hlásal, že veškeré lidstvo vlastní omezený počet elementárních idejí, které jsou neměnné pro všechny doby a kultury a jejichž specifickým uspořádáním vznikají kolektivní ideje. Bastian si udržoval jistý odstup od neodifusionismu, který representoval např. F. Ratzel. Bastian byl především etnopsycholog, nikoliv historizující geograf, a připouštěl nezávislý vznik analogických kulturních jevů v odlišných společnostech. Ratzelovým žákem byl proslulý Leo Frobenius (1873 – 1938). Jeho kniha „Kulturní dějiny Afriky“ představuje jeden z pilířů afrikanisty. Podle Frobenia prošlo lidstvo třemi nábožensko-kulturními „visemi světa“:
Frobenius vyzvedává úlohu Egypta jako ohniska šíření kultu slunce po Euro-Asii. Frobenius jako první formuloval hypotézu kulturních cyklů. Hypotézu kulturních cyklů (kulturní kruhy) propracoval Fritz Graebner (1877 – 1934) a jeho asistent Bernard Ankermann (1895 – 1943). Dvě nejvýznamnější Graebnerovy knihy jsou „Metoda etnologie“ a „Obraz světa u primitivních národů“. Knihy hovoří o tom, že kulturními cykly jsou myšleny geograficko-kulturní okruhy, zahrnující oblasti s obdobným typem kultur, které je obsadily migrací z původního centra. Graebner považoval za hlavní úkol etnologie rekonstrukci historie kultur na základě hlediska formy a hlediska množství. Hledisko formy se týká podobností mezi kulturními znaky různých kultur a hledisko množství se týká počtu těchto podobností. Na výzkumy kulturních cyklů Frobenia a Graebnera navázali W. Schmidt a W. Koppers, kteří byli zástupci, vídeňské etnologické školy Societas Verbi Divini. W. Schmidt se narodil v Porýní, stal se knězem, od roku 1921 přednášel na vídeňské universitě a v roce 1927 přesídlil do Říma, kde působil jako ředitel etnologického oddělení Lateránského musea. V roce 1931 založil Institut Antropos, které v roce 1938 přenesl do švýcarského města Frodeville. Německá difusionistická škola zejména Fridrich Ratzel měla vliv na formování teorie geopolitiky (což je způsob definování a realizace národních zájmů odvozených ze vztahů mezi politickými a geografickými faktory; vychází z teze, že lidské vlastnosti na nichž je závislý vývoj, jsou určeny geografickými podmínkami, např. polohou, klimatem aj.) spojené se jmény K. Haushofera a J. R. Kjelléna.
Difuzionismus ve Velké Británii
Mezi stoupence migrační teorie v Anglii patřili:
Difusionistická koncepce ustoupila v polovině 20. století do pozadí a byla využívána jako dílčí metoda při objasňování některých historicko-kulturních jevů.
Rychlost difuse u různých prvků bývá diferencovaná. Mnohé prvky se rozšiřují rychle, protože mají vnitřní určitou přitažlivost. Požívání alkoholu se mezi severoamerickými Indiány rozšířilo velmi rychle, ale ještě rychlejší bylo rozšíření tabáku z Ameriky do celého světa. Indiánský zvyk pěstování tabáku a kouření se v Evropě poprvé objevil v roce 1556 a kouření se rozšířilo do celého světa za méně než jedno století, až nakonec došlo přes Sibiř k aljašským indiánům. K difusi nebo odmítnutí kulturních znaků přispívají kromě užitkovosti a návyku i další okolnosti. Některé prvky jsou přijaty proto, že pocházejí z kultury, která je považována za prestižnější. To jest důležitým zdrojem difuse západní kultury do nezápadního světa. Evropské sestřihy vlasů a oděvy se většinou rozšířily po celém světě a evropská populární hudba rovněž ovládla všechny kontinenty.
Po druhé světové válce zpřístupnil široké veřejnosti teorie difusionismu norský archeolog Thor Heyerdahl (1914), jehož výzkumné cesty a vědecko-populární knihy měly velký ohlas. Prostřednictvím plaveb na voru Kon Tiki (z Peru do Polynésie v roce 1947) a na lodi Ra (ze Safí v Egyptě na Barbados v letech 1969 – 1970) se pokusil prokázat kontakty mezi kulturami Jižní Ameriky a Polynésie a vliv starého Egypta na indiánské civilizace střední Ameriky.
Renesanci difusionistických přístupů v posledních dvaceti letech umožnila aplikace nových metod molekulární antropologie. Vědci prostřednictvím biochemické analysy různých genetických znaků zahrnujících např. krevní skupiny, imunoglobulíny nebo proteiny plasmy současných lidí mohou rekonstruovat migrace lidských etnik v dávné minulosti. Např. výzkumy variant hemoglobinu u čtvrt milionu Číňanů umožňují ještě dnes identifikovat „hedvábnou stezku“, spojující v minulosti Čínu se středomořskými obchodními centry. Ve druhé polovině osmdesátých let provedl tým vedený A. Wilsonem biochemický průzkum populací z různých částí světa. Výsledky byly uveřejněny v článku v odborném časopise, kde byl načrtnut celý rozsáhlý model prehistorické migrace člověka, zalidňujícího svět. Podle autorů této teorie se moderní člověk zrodil v Africe přibližně před 140 – 200 tisíci lety a všichni dnešní lidé pocházejí z této archaické populace. Afriku opustili naši předkové asi před 100 000 lety, jak dosvědčují též fosilní nálezy z Blízkého východu. Těsná interdisciplinární spolupráce archeologie, genetiky a jazykovědy sice na jedné straně umožnila významné zpřesnění obrazu minulosti lidstva, ale na druhé straně se nevyhnula též řadě vysoce hypotetických a sporných spekulací jako je např. tzv. nostratická teorie zaměřená na rekonstrukci společného prajazyka Indoevropanů a Semitů.
Přehled základních škol
|
