Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

EPILEPSIE

EPILEPSIE

Seminární práce z Biologie

 

 

 

 

 

 

 



 

 

 

 

 

 

 

 

OBSAH

1. ÚVOD………………………………………………………………………...3

2. OBECNá CHARAKTERISIKA………………………………………..….3

2.1. Záchvaty…………………………………………………………………...4

2.2. EEG nález………………………………………………………………….6

2.3. Co dělat při epileptickém záchvatu………………………………………7

3. LÉČENí EPILEPSIE……………………………………………………….8

3.1. Neurochirurgická léčba………………………………………………….10

4. POZOROVáNí…………………………………………………………….12

5. ZáVĚR……………………………………………………………………...13

6. POUŽITá LITERATURA………………………………………………...14

7. PŘíLOHA…………………………………………………………………..15

1. ÚVOD

Epilepsie je velmi závažná porucha, jejíž výskyt se v poslední době celkově v populaci zvyšuje. Je to záchvatové onemocnění, které se projevuje opakovanými epileptickými záchvaty a jehož příčina je v mozku. Pro psaní práce na toto téma mě vedlo hned několik důvodů. Jednak má epilepsii náš pes, ale i já jsem jí dříve opakovaně trpěl. Díky tomu mohu doložit výsledky pozorování svého psa s důkladným popisem jeho nervových záchvatů. Epilepsie mě zajímá i proto, že uvažuji o studiu neurologie na lékařské fakultě. Cílem mé práce je seznámit důkladněji jak sebe tak ostatní s touto nervovou poruchou a podat důkaz jak nedokonalé jsou naše znalosti o neuvěřitelně složité hmotě, ve které je v podstatě uložena celá naše osobnost, lidském mozku.

2. OBECNá CHARAKTERISIKA

Každé i sebenepatrnější poškození mozku může za určitých nepříznivých okolností vést ke vzniku epileptického záchvatu. Nejméně 5% všech lidí prodělá v průběhu svého života alespoň jeden epileptický záchvat. Ke vzniku epileptického záchvatu mohou přispět některé okolnosti, kupříkladu nedostatek spánku, horečka, vyčerpání, některé léky, alkohol aj. Ojedinělý záchvat ještě neznamená epilepsii. Pojmem epilepsie se označuje teprve opakovaný výskyt záchvatů. I tak je to onemocnění poměrně časté: postihuje 0.5-1% populace (u dětí 3-5%). Každým rokem pak přibývá 0.6 promile nových případů. V České republice je tedy mezi 50-100 000 nemocných epilepsií a každým rokem jich 7000 přibude. Pravděpodobnost, že budete muset poskytnout první pomoc člověku s epileptickým záchvatem, je výrazně vyšší, než že potkáte člověka stiženého akutním srdečním infarktem.

Epileptické záchvaty se objevují u lidí v kterémkoliv věku. Přesto jsou životní období, ve kterých je nový výskyt epileptických záchvatů častější než v jiných. U tří čtvrtin nemocných s epilepsií se objevily první záchvatové stavy před dosažením věku dvaceti roků, v tomto období potom maximum nového výskytu záchvatů je do tří let věku a kolem puberty.

V Evropě, kde žije asi 400 miliónů lidí, trpí epilepsií asi 2 miliony dětí. Epilepsie se tak řadí k nejčastějším chronickým dětským nemocem. Avšak již v batolecím věku několikanásobně víc dětí prodělá záchvat, aniž by se z toho později vyvinula epilepsie.

Vznik epilepsie je podmíněn přítomnosti tzv. epileptogenní zóny, což je shluk neuronů, které v podstatě ztratily nebo pozměnily svou původní funkci. Spočívá to v tom, že u neuronu došlo k porušení stavu klidové polarizace a v akční depolarizaci povrchové membrány, což způsobuje jeho nadměrnou citlivost. Epileptogenní zóna se nachází v oblasti mozkové kůry (resp. šedé hmoty mozkové), z níž jsou spouštěny epileptické záchvaty a jejíž úplné chirurgické odstranění je nezbytné, ale zároveň i dostatečné pro dosažení úplného a dlouhodobého vymizení všech epileptických záchvatových projevů.

Její správné vymezení je obvykle velmi obtížné a provádí se nejčastěji vzájemným porovnáním výsledků různých pomocných vyšetření, mezi nimiž dominuje video-EEG monitorování záchvatových projevů (současný záznam EEG a videosignálu z kamery snímající nemocného při záchvatech) a velmi kvalitní vyšetření pomocí nukleární magnetické rezonance (MRI). Při vyšetření MRI leží člověk uvnitř magnetické komory, což způsobuje seřazení jader vodíku v těle. Nárazem radiových vln jsou jádra vyraženy z řady. Při svém návratu vysílají radiové signály, ty jsou analyzovány počítačem, který vytváří obraz na obrazovce. Dalšími metodami zkoumání jsou např.: CT, PET, neuropsychologické vyšetření, amobarbitalový test (dočasná farmakologicky navozená blokáda funkce části mozku anestetikem zavedeným do určité tepny zásobující krví vyšetřovanou část mozku) aj. CT (počítačová tomografie) používá snímač rentgenových paprsků, který rotuje okolo pacienta, a počítač pak zaznamenává různé podíly rentgenových paprsků absorbovaných tkáněmi různé hustoty. Tato informace je použita k rekonstrukci obrazových řezů tělem. PET (pozitronová emisní tomografie) vychází z chemických stop, které vyzařují radioaktivní pozitrony (částice lišící se od elektronů pouze znaménkem). Tak se například zkoumá aktivita mozku.

Prostřednictvím asociačních spojů se může vytvořit tzv. zrcadlové ohnisko na odpovídajícím místě druhé mozkové hemisféry, které se časem může stát funkčně nezávislým na ohnisku prvotním. U každého člověka postiženého epilepsií se záchvaty objevují po překročení tzv. záchvatového prahu. Jeho individuální úroveň je podmíněna zejména geneticky. Věkem se snižuje. Aby se mohl záchvat projevit, je třeba určitý epileptogenní podnět. To může být např. fotostimulace (reakce na světlo), některá farmaka nebo toxiny. Je-li rozvoj záchvatu pravidelně vázán na určitý podnět, hovoříme o tzv. reflexních epileptických syndromech. Jejich výskyt je však vzácný. Při vyšetření je někdy výhodné použít těchto podnětů k navození záchvatu a jeho následnému sledování.

2.1. Záchvaty

Epileptických záchvatů je mnoho druhů a v některých případech je jejich spolehlivé rozpoznání oříškem i pro odborného lékaře, natož potom pro laika. Jen jeden druh záchvatu je zřejmý i pro neznalce. Jedná se o tzv. grand mal (z francouzštiny), což znamená velký záchvat. Mnozí rozumí pod pojmem epileptický záchvat právě tento obraz. Při velkém záchvatu se postižený náhle zhroutí na zem, jeho celé tělo nejprve ztuhne, obvykle zmodrá v obličeji, chvíli nedýchá a poté se dostaví křečovité záškuby všech končetin. Často má postižený pěnu u úst (sliny), nezřídka si pokouše jazyk, pomočí se a někdy se i pokálí. Takový obraz záchvatu, i když je paradoxně nejznámější, je však relativně výjimečný.

Mnohem častější jsou takzvané malé záchvaty (petit mal). Jsou mnohem méně nápadné a často unikají pozornosti okolí. Ani člověk v bezprostředním okolí nemusí poznat, že má postižený záchvat, neznamená to však, že by tento typ záchvatů byl pro nemocného nutně příznivější. Malých záchvatů je celá řada druhů. 

Dnes se v odborných lékařských kruzích většinou již nehovoří o záchvatech „malých“ a „velkých“, nýbrž o záchvatech parciálních (ložiskových, fokálních) a generalizovaných. Termín generalizovaný záchvat znamená, že záchvatová aktivita zasahuje od počátku obě mozkové polokoule a že příznaky tohoto záchvatu postihují současně obě poloviny těla (primárně generalizovaný záchvat). Naproti tomu u parciálních záchvatů je zasažena záchvatovou aktivitou jen ohraničená část jedné mozkové polokoule a také příznaky takového záchvatu se projevují obvykle jen na jedné straně těla. V průběhu jednoho záchvatu se může původně parciální záchvat změnit rozšířením epileptické aktivity v mozku v záchvat generalizovaný (v tomto případě sekundárně generalizovaný).

Záchvatům předchází několik hodin nebo i dní převážně emotivní příznaky (podrážděnost, deprese). Jedná se o tzv. prodromy.

Aura je pak v epileptologické terminologii ta část záchvatu, která mu předchází a zároveň je jeho iniciální součástí.

V následujícím přehledu je uveden zjednodušený přehled nejčastějších typů epileptických záchvatů vycházející z toho, jak záchvat vypadá z pohledu laika.

1) Generalizované epileptické záchvaty:

Jsou provázeny různě dlouhou poruchou vědomí. Po odeznění příhody si postižený na proběhlý záchvat nepamatuje. Podle průběhu je možné poměrně snadno odlišit různé typy generalizovaných záchvatů:

a) Primární tonicko-klonické záchvaty (označované též jako „velké záchvaty“, „grand mal“):

Postižený může začít plakat nebo začne lapat po vzduchu, následuje pád, ztuhnutí celého těla a ztráta vědomí. Svaly celého těla po chvíli začnou cukat, dýchání je povrchní. Osoba se může pomočit nebo pokálet. Může dojít k pokousání jazyka, tváří a rtů. Záchvat bývá provázen zvýšeným sliněním. Kůže může zmodrat. Záchvat obvykle sám od sebe ustává během několika minut. Po záchvatu může být člověk přechodně zmatený, ospalý, může na chvíli usnout, může jej bolet hlava.

b) Sekundárně generalizované tonicko-klonické záchvaty

Vypadají podobně jako primární tonicko-klonické záchvaty, avšak začínají jako záchvaty parciální (viz níže) a teprve potom se rychle šíří mozkem až postihnou mozek celý.

c) Tonické záchvaty (tonický- zasahující svalové napětí)

Začínají stejně jako primární tonicko-klonické záchvaty, dojde ke ztuhnutí všech svalů, ale nenásledují žádné záškuby. Osoba může spadnout pokud záchvat přijde, když stojí. Tyto záchvaty bývají obvykle kratší než jednu minutu.

d) Atonické záchvaty („drop attack“)

Dochází při nich k náhlé ztrátě svalového napětí s následným pádem k zemi. Trvání těchto záchvatů je obvykle sekundové.

e) Myoklonické záchvaty

Projevují se náhlým záškubem horních i dolních končetin. Přicházejí obvykle bezprostředně po probuzení a mohou se objevovat v nakupení (několik záchvatů v krátkých intervalech po sobě). Trvání myoklonického záchvatu je rovněž sekundové.

f) Absence (=zahledění, „petit mal“)

Jsou charakterizovány krátkou ztrátou vědomí, která se může opakovat i mnohokrát denně. Jediným příznakem může být, že osoba zrychleně mrká nebo vyvrací oči „vsloup“. Někdy záchvat proběhne tak rychle, že může snadno uniknout pozornosti. Může při něm vniknout dojem, že člověk jen nedává pozor. Ve škole může během záchvatu dítěti uniknout sluchová informace nebo pokyn. Záchvat rychle odeznívá (maximálně během několika sekund) Po záchvatu osoba obvykle pokračuje v záchvatem přerušené činnosti.

2) Parciální epileptické záchvaty:

Do této skupiny patří nejčastější typy epileptických záchvatů, které se vyskytují u dětí ve věku nad 4 roky. Lze je dále dělit na záchvaty simplexní a komplexní. Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma skupinami je porucha vědomí, která je u záchvatů komplexních a naopak u simplexních nebývá vědomí porušeno.

a) Simplexní (jednoduchý) parciální záchvaty

Mohou probíhat jako záškuby jen některé části těla (tváře, jedné končetiny) nebo svalů jen jedné poloviny těla, osoba může cítit abnormální vjemy neodpovídající skutečnosti (různé chuti, vůně či zápach, mravenčení, brnění, píchání apod.), může prožívat emoce (třeba strach, smutek, hněv a zlost) neodpovídající situaci, ve které se nachází, může cítit bolesti břicha nebo nucení na zvracení. Tyto záchvaty mohou trvat několik sekund až desítky minut. Simplexní parciální záchvat může spontánně ustoupit; někdy může po chvíli přejít v záchvat sekundárně generalizovaný (viz výše).  

b) Komplexní parciální záchvaty („psychomotorické záchvaty“, „automotorické záchvaty“)

Osoba s tímto záchvatem je jakoby v zasněném stavu. Obvykle není při vědomí nebo nereaguje na výzvy. Může provádět neobvyklou činnost, jako je manipulace s oblečením, případně svlékání se, grimasování, polykání a žvýkání na prázdno apod. Někdy při tomto druhu záchvatů stáčí oči, hlavu, případně i trup, k jedné straně. Vzácně se může dostat do takzvaného vigilambulantního stavu, kdy provádí neuvědomělou, ale přitom mnohdy velmi složitou činnost (může chodit z místa na místo, uchopovat různé předměty apod.), která může nepoučenému pozorovateli připomínat normální chování, osoba však nereaguje na slovní výzvy. Komplexní parciální záchvaty trvají nejčastěji od 30 sekund do 3 minut, výjimečně mohou však trvat až desítky minut. Po odeznění záchvatu bývá osoba ještě po určitou dobu zmatená, desorientovaná.  

2.2. EEG nález

Pro vyšetření pacienta a pro definitivní stanovení diagnózy je EEG nezbytným prostředkem. Odchylky záznamu člověka postiženého epilepsií během záchvatu od člověka zdravého jsou známy již delší dobu. Přičemž je jasné, že při rutinním vyšetření se jen výjimečně s epileptickým záchvatem setkáme. Ve většině případů tedy diagnóza závisí na nálezu EEG v intervalech mezi záchvaty. U postižených se v této době mohou vyskytovat různé abnormální výboje. Tento fakt je velmi důležitý i když u 20 – 30 % jsou tyto nálezy v mezích normy.

Sledování epileptického záchvatu je velmi náročný úkol. Souvisí to s křečovými a jinými projevy postiženého. Proto se obvykle sleduje předem připravovaný záchvat, vyvolaný uměle pomocí léků, nejčastěji Cardiazolu.

Z výše uvedených výzkumů bylo zjištěno, že již několik dní (a ještě výrazněji několik vteřin) před záchvatem typu grand mal se v záznamu objevují tzv. beta vlny (o veliké frekvenci), přičemž jejich amplituda (odchylka od normálu) se neustále zvětšuje.

Vlastní záchvat se pak na EEG záznamu projevuje abnormální frekvencí elektrických vln vysílaných mozkem.

Příklad záchvatu grand mal a porovnání jeho záznamu se záznamem zdravého člověka naleznete v příloze.

2.3. Co dělat při epileptickém záchvatu

Velký epileptický záchvat (grand mal) obvykle ustává sám od sebe během 1-3 minut. Vypadá obvykle velmi hrozivě, avšak přesto není životu nebezpečný. Ve většině případů není nutné volat lékaře, pokud víme, že má osoba epilepsii a podobné záchvaty se u něj vyskytují. Jedná-li se však o první záchvatový stav tohoto druhu, je lékařská pomoc nutná již proto, že by mohlo dojít k záměně záchvatu epileptického s jiným záchvatovým stavem, jehož průběh by mohl být pro člověka nebezpečný. Teprve když velký záchvat spontánně neustoupí do 3-5 minut, je třeba podniknout opatření k jeho zastavení.  

Laická první pomoc při velkém epileptickém záchvatu:  

·      uložit osobu do vodorovné polohy na lůžko nebo na zem a uvolnit oděv, zejména u krku.

·      Osobu je třeba co nejrychleji dopravit do bezpečí, kupř. z dosahu silničního provozu, z vody apod. a odstranit z jejího bezprostředního okolí veškeré předměty, o které by se mohla při křečích zranit (nábytek, ostré předměty apod.).

·      Pokud při záchvatu osoba silně sliní, je třeba otočit její hlavu na stranu tak, aby mohly sliny z úst volně odtékat a zabránilo se tak riziku jejich vdechnutí. Totéž platí i o zvracení, které se může někdy objevit při záchvatu nebo těsně po jeho odeznění.. Polohování osoby v záchvatu (v křečích) může být někdy obtížné. Nikdy nepoužívejte násilí k dosažení optimální polohy.

·      V případech, kdy záchvat do 5 minut sám neodezní, je vhodné podniknout opatření k jeho zastavení. Osobám s opakovanými velkými záchvaty ošetřující lékař často předem předepíše lék jehož účinnou látkou je roztok diazepamu, který je ve speciální tubě umožňující podání této látky postiženému do konečníku (takzvané rektální podání). Tento způsob podání je stejně účinný, jako podání téže látky nitrožilní injekcí, a přitom jej bez problémů zvládne kdokoliv. U nás jsou k dispozici hromadně vyráběné přípravky obsahující diazepam pro rektální podání pod názvy Diazepam rectal tube a Stesolid. Dávku léku (velikost tuby) pro jednorázové podání (obvykle 5 nebo 10 miligramů) při záchvatu může určit jedině lékař s přihlédnutím ke specifikům každého pacienta. Obvykle se v rámci laické první pomoci podává jen jedna dávka diazepamu, opakované podání je možné teprve po konzultaci s lékařem. Při náhodném použití u zdravé osoby je možné vážné ublížení na zdraví.   

Co se nesmí dělat při velkém epileptickém záchvatu:  

·      Křísit osobu během záchvatu jakýmkoliv způsobem (propleskáváním, třesením, vodou, pokusy o rozdýchání apod.).

·      Násilně bránit křečím a natahovat křečí zkroucené končetiny.

·      Násilně otevírat čelisti sevřené křečí a to i v případech, kdy si osoba při křeči kouše do jazyka, který obvykle krvácí.

Laická první pomoc při malém epileptickém záchvatu (petit mal, absence, psychomotorický záchvat apod.):  

·      Osoby s malými záchvaty obvykle vyžadují pouze odvést do bezpečí a bedlivý dohled. I když záchvat trvá několik minut, není obvykle třeba jej přerušovat podáním léku. Teprve při trvání záchvatu delším než 10 minut je vhodné přivolat lékaře.

Každý epileptický záchvat by měl být pečlivě zaznamenán včetně okolností, za kterých se objevil, jak dlouho trval a jaké byly jeho projevy. Přesná evidence záchvatů je důležitým vodítkem pro ošetřujícího lékaře pro sledování účinnosti nasazené léčby a též pro její případnou změnu, pokud je málo účinná. 

Rychlou lékařskou pomoc volejte k osobě s epilepsií:

·        trvá-li epileptický záchvat (zejména záchvat s poruchou vědomí nebo s křečemi) déle než 10 minut (resp. je-li trvání záchvatu pro osobu neobvykle dlouhé)

·        opakují-li se záchvaty (zejména záchvaty s poruchou vědomí nebo s křečemi) několikrát po sobě

·        neupraví-li se stav osoby po záchvatu k normě do 15 minut (zejména jsou-li patrné poruchy vědomí, poruchy dýchání, poruchy hybnosti, poruchy smyslového vnímání, poruchy rovnováhy, těžší poruchy chování, agresivita, zmatenost apod.)

·        utrpí-li osoba při záchvatu těžší poranění (pád z výšky, úrazy hlavy, poranění provázaná větším krvácením, poranění zubů, poranění obličeje, zlomeniny končetin, popáleniny apod.)

·        kdykoliv máte pochybnost, zda osoba neutrpěla skryté poranění nebo zda není ohrožena na životě či na zdraví z jiného důvodu  

3. LÉČENí EPILEPSIE

Ačkoliv se někdy stává, že epilepsie ustoupí i bez léčení, je její léčba zpravidla vhodná. Domněnka, že epilepsie sama od sebe vymizí v pubertě nebo v dospělosti, nejčastěji neplatí. Léčba cílená k zabránění vzniku záchvatů je potřebná z několika důvodů:

·        Abnormální činnost mozku při opakovaných záchvatech se „vtiskuje“ do mozku stále více a každý záchvat „uvolňuje“ cestu dalšímu. Každý proběhlý epileptický záchvat zpravidla zvyšuje pravděpodobnost vzniku dalšího záchvatu. Uzdravování, je-li vůbec možné, začíná až tehdy, je-li tento začarovaný kruh přerušen. Proto je tak důležité, aby po včasné diagnóze následovala také včasná léčba. Čím později je zahájena správná léčba, tím menší má nemocný šance na uzdravení.



·        Často se k takzvaným „malým“ záchvatům postupem času přidávají záchvaty „velké“; někdy i s odstupem mnoha měsíců nebo roků od výskytu prvních projevů epilepsie. Proto je důležitá léčba nejen velkých, ale i malých záchvatů.

·        Protože se většina záchvatů dostavuje bez předchozího varování, jsou nemocné osoby, u nichž jsou záchvaty provázené bezvědomím, poruchou vědomí, poruchou rovnováhy nebo pádem, ohroženy úrazem.

·        V průběhu epileptického záchvatu nejsou zpravidla mozkové buňky poškozeny, a to bez ohledu na charakter záchvatu (malý či velký). Teprve při velkém počtu opakovaných velkých záchvatů (generalizované tonicko-klonické záchvaty, záchvaty typu grand mal), zejména při epileptickém statu (velmi dlouho trvající záchvat nebo nakupení velkého množství záchvatů těsně po sobě) mohou být nervové buňky mozku nenávratně poškozeny nedostatkem kyslíku, výživy a dalšími nepříznivými vlivy. Úspěšná léčba snižuje riziko vniku epileptického statu.

Léčba je nutná i proto, že procento úmrtnosti následkem epilepsie (epileptického záchvatu) se u dospělých pohybuje v rozmezí 8-32% a u dětí mezi 3-25%.

Je třeba připomenout, že epilepsie není nemoc v pravém slova smyslu. Je to soubor příznaků, který je projevem porušené činnosti mozku. Ten sám o sobě ještě neříká nic o příčině této poruchy. Teprve pokud se podaří prokázat příčinu porušené činnosti mozku, je možné hledat takový způsob léčby, který by tuto příčinu eliminoval (kauzální léčba = léčba zaměřená na příčinu nemoci). Současná úroveň poznání stále nedovoluje stanovit příčinu epilepsie u všech nemocných. U těchto osob přichází na řadu léčba symptomatická (léčba zaměřená na odstraňování příznaků nemoci, zejména na potlačování záchvatů). 

Základní léčbou epilepsie je úprava životosprávy osoby a podávání léků, tzv. antiepileptik. Jen v některých případech je vhodná léčba chirurgická.

Základem „epileptické“ životosprávy je pravidelný denní rytmus s dostatkem spánku, zejména v noci, a omezením fází usínání a probouzení během dne na co nejmenší míru. Neznamená to však, že byste neměli těmto osobám dopřát odpolední odpočinek. Dítě s epilepsií by nemělo být vystavováno extrémní zátěži, a to jak fyzické, tak i psychické. Osoby s epilepsií, narozdíl od často tradovaného, nevyžadují zpravidla žádná speciální dietní opatření a není třeba jim zakazovat požívání žádných specifických potravin (čokoláda, kakao apod.). Jediným omezením je absolutní zákaz alkoholu. Provokovat záchvat mohou některé senzorické podněty, hlavně optické. Nepříznivě může působit zvláště přerušované světlo (televize, počítač, diskotéky).

Pravidelné užívání antiepileptických léků (AE) zůstává základem léčby drtivé většiny epileptiků. Někdy se užívá jen jeden preparát, jindy kombinace hned několika AE. Volba se řídí jednak charakterem záchvatů, jednak věkem pacienta a v neposlední řadě též zkušeností. V minulosti velmi zdůrazňované striktně pravidelné podávání protizáchvatových léků v přesně stanovenou denní dobu nyní, se zavedením AE s prodlouženou dobou účinku, ustupuje poněkud do pozadí. Většinu léků ze skupiny antiepileptik je dnes možné podávat jen dvakrát (ba dokonce jen jednou) denně. Vylučování většiny AE z organismu je natolik pomalé, že účinná hladina léků v krvi postiženého po ojedinělém vynechání dávky neklesne pod účinnou mez a tak není nikterak ohrožen. Teprve opakované vynechání dávky může vést ke zvýšení rizika vzniku záchvatu

Většina AE má tlumivé účinky na centrální nervový systém a požití jejich větší dávky může vést k vážnému ohrožení osoby.

Až u 60% nemocných se daří podáváním AE zcela zabránit výskytu epileptických záchvatů, u dalších zhruba 20% lze záchvaty léčbou výrazně omezit. U zbývajících 20% se však záchvaty s různou frekvencí a intenzitou objevují i přesto, že užívají AE. U části těchto nemocných přichází ke zvážení neurochirurgická léčba (operace mozku). Operace mozku je doporučována také u těch osob, u kterých se podrobným vyšetřením prokázala operací odstranitelná příčina záchvatového onemocnění.

Neúspěchy v léčbě při užívání AE spočívají ve volbě nevhodného typu léčiva pro příslušný syndrom, jeho nízká dávka či nevhodné rozložení v průběhu dne, v některých případech nepravidelné užívání. Prakticky všechna AE mohou způsobit toxické poškození krvetvorby a jater, proto jsou nutné pravidelné kontroly krevního obrazu a jaterní testy. Mohou se rovněž objevit alergické reakce na jednotlivé léky.

Dříve hojně užívaná psychoterapie jako základní léčba epilepsie nestačí, ale její význam při zvládání psychických problémů osob s epilepsií je nesporný.

Je naprosto nepravdivé , že osoby postižené epilepsií nejsou schopny se plně začlenit do společnosti a převzít za sebe odpovědnost. Naopak je nutné, aby okolí takto postižené osoby přijalo a tím i zrychlilo jejich přizpůsobení se. To hraje zvlášť velkou roli u dětí.

V následující tabulce je uveden přehled nejpoužívanějších AE, jejich zařazení do skupin a účinná dávka. Uvedené dávkování platí zejména pro dětský věk. V dospělosti se volí dávkování na dolní hranici uvedených mezí, eventuelně i nižší.

Skupina:
Prodávaný lék:
Dávka v mg/kg/den:
Benzodiazepiny a) nitrazepam (NZP)
Nitrazepam Slovakofarma
0,5-1,0
b) klonazepam (CZP)
Rivotril
0,1-0,2
Valproát (VPA)
Everiden
30,0-60,0
 
Convulex
30,0-60,0
Etosuximid (ETS)
Suxilep
10,0-40,0
 
Petinimid
10,0-40,0
Fenobarbital (PB)
Phenobarbital
3,0-5,0
Primidon (PRM)
Lepsiral
10,0-25,0
 
Majsolin
10,0-25,0
Difenylhydantoinát (DPH)
Sodanton
4,0-7,0
 
Epanutin
4,0-7,0
Karbamazepin (CBZ)
Biston
10,0-30,0

3.1. Neurochirurgická léčba 45186vyn31odm9z

Není pravou, že operační léčba epilepsie je metodou poslední volby, určenou jen pro “beznadějné” nebo “neperspektivní” případy, a není pravdou, že operace pro epilepsii nejsou vhodné u dětí. Je tomu právě naopak.

Předmětem zájmu neurochirurgů jsou v prvé řadě takzvané sekundární epileptické syndromy při organických poruchách mozku. Jedná-li se o ložiskovou mozkovou lézi (poškození), jako je kupř. mozkový nádor nebo cévní vývojová vada mozku, projevující se opakovanými epileptickými záchvaty, je operační zákrok obvyklým řešením. O tom, zda je vhodný konvenční neurochirurgický přístup cílený jen na samotnou organickou lézi, nebo přístup tzv. epileptochirurgický, řešící organickou lézi stejně jako v prvním případě, avšak cílený kromě toho též na odstranění nebo speciální ošetření epileptogenní zóny, rozhoduje především tíže, charakter a doba trvání epileptických projevů a jejich podíl mezi všemi příznaky nemoci.

Pokud například nemocného ohrožuje mozková léze především svými neepileptickými projevy, např. expanzivním chováním nebo krvácením, je volba včasného operačního řešení takové léze běžným neurochirurgickým postupem.

Před zahájením operace je nutná přesná lokalizace epileptogenní zóny. O metodách tohoto vyšetření