|
VĚDECKÉ ESEJ - KRIZOVÝ MANAGEMENTVYSOKá ŠKOLA EKONOMICKá V PRAZE FAKULTA PODNIKOHOSPODáŘSKá VĚDECKÉ ESEJ - KRIZOVÝ MANAGEMENT
In the field of prudential regulation there is a need for closer scrutiny of borrowing and lending institutions, both nationally and internationally. The first requirement is greater transparency, and the collation of the facts about risk exposure in individual institutions at an international level to make them fully aware of the total exposure to particular countries, banks and companies. This should be backed up by the requirement that banks and other financial institutions should face higher capital or cash baking when dealing with counter-parties who fail to reveal their own exposures fully.
The key instrument of the regulators is their ability to lay down capital backing requirements for particular types of loans. Both the general level of these safety requirements, and the pattern of percentage backing for different types of loan, need to be reviewed. Consideration also needs to be given to the feasibility of giving international regulators the power to vary backing requirements in the light of knowledge about exposure to particular countries or institutions.
There should be a bias towards raising such requirements, as a general cautionary measure and as a means of reducing the leverage in the financial system. One of the fundamental factors behind the asset price bubbles, which pose such a danger today, is the extent of the leverage available for speculation either in the form of the availability of credit or the use of derivates.
Whatever improvements may by made in prudential regulation and other fields, financial crises may still arise from time to time and contingency plans are needed to deal with them. A distinction must be made between three inter-related aspects of such crises:
These three elements need to be considered separately, although the will often occur together. Dealing with the threat of insolvency of private institutions might well be primarily a function of the regulators, who should be in the best position to know the facts. Dealing with sovereign debt crises could by a formal responsibility of the IMF or its successor, as well as the provision of foreign exchange reserves in times of threatened or actual crisis. But as proposed above in our consideration of exchange rate management, there is also a need to recognize the responsibility for exchange rate stabilization as a new international function in its own right requiring active market intervention – a function that is distinct from the traditional IMF function of providing foreign exchange to national central banks in difficulties.
Otázka současného pojetí krizového managementu i nadále zůstává otevřená. Existuji desítky různých definic pojmu „krizový management“, z nichž pro ilustraci se nabízejí následné. Jedná se o:
Mezi základní pojmy teorie krizového managementu řadíme následující: hrozba, riziko, krizová situace, krize, krizový stav.
Hrozba (threat) – je libovolný subjekt, jenž svým působením (činností) může poškodit nebo zničit konkrétní chráněnou hodnotu nebo zájem jiného subjektu (tzv. hrozba intencionální) nebo jev či událost jako bezprostřední příčina poškození nebo zničení konkrétní chráněné hodnoty nebo zájmu (tj. tzv. hrozba neintencionální).
Riziko (risk) je veličina spíše abstraktní (nehmotná) a pravděpodobnostně kvantitativní, sekundárně (výpočtem, úvahou) odvozená od hrozby; představuje možnost vniku události s výsledkem odchylným od předpokládaného cíle, a to s určitou objektivní matematickou nadějí či statistickou pravděpodobností. Je to tedy kvantifikovaná nejistota.
Krizová situace (crisis situation) je nepředvídatelný nebo obtížně předvídatelný průběh skutečností po narušení rovnovážných stavů přírodních, technických, technologických, ekologických, ekonomických, sociálních a společenských systémů, v důsledku kterého dochází k ohrožení životů, zdraví nebo majetku občanu, životního prostředí, veřejného pořádku, vnitřní nebo vnější bezpečnosti státu, a na řešení (zvládnutí) těchto problémů nestačí běžné kompetence a běžné disponibilní zdroje. Je to takové narušení života společnosti, kdy hrozí jeho výrazná degradace. Může být vyvolaná (iniciovaná) živelní pohromou, antropogenní havárií nebo eskalací sociálních a společenských forem hrozeb a ohrožení.
Krize (krisis) je složitá krizová situace, v niž významným způsobem narušená rovnováha mezi základními charakteristikami systému (narušeno je poslání, filozofie, hodnoty, cíle, styl fungování systému) na jedné straně a postojem okolního prostředí k danému systému na straně druhé.
Krizový stav (crisis state) je (právní) kategorie vyhlašovaná Parlamentem ČR (válečný stav, stav ohrožení státu), vládou ČR (nouzový stav), nebo hejtmanem kraje a přednostou okresního úřadu (stav nebezpečí) za účelem řešení krizové situace. Cílem vyhlášení krizového stavu je, kromě jiného, legalizace (potvrzení zákonem) změn kompetencí jednotlivých orgánů krizového řízení, jakož i rozsahu, způsobu a forem získávání zdrojů, potřebných k překonání dané krizové situace (krize). Právo vyhlásit krizový stav má pouze orgán krizového řízení, a to za podmínek přesně stanovených zákonem. Vyhlášení krizového stavu lze tedy považovat:
Při vytváření prostředí pro efektivní zvládání krizi je nejdůležitějším úkolem vedoucích pracovníků orgánů krizového řízení, manažerů, krizových manažerů podniků či jiných instituci dosáhnout jistoty, že každý účastník pochopil účel (smysl a poslání) a cíle (úkoly) tohoto procesu, včetně metod pro jejich dosažení. Jestliže má být proces zvládání krizí úspěšný a efektivní, musí lidé vědět, co je třeba udělat. To je funkce plánování, které je první sekvenční manažerskou funkci řízení.
Plánování, jehož hlavním cílem jsou aktivity orgánů krizového řízení zaměřené na minimalizaci možnosti vzniku krizových situaci přírodního, antropogenního nebo sociálního a společenského charakteru, hledání nejvhodnějších způsobu protikrizové intervence, optimalizaci metod a forem zvládání těchto nežádoucích jevu a stanovení nejracionálnějších a ekonomický nejvýhodnějších cest obnovy postižených systému a jejich návratu do nového běžného stavu – se nazývá krizovým plánováním.
Cílem krizového plánování je:
Výsledkem krizového plánování je dokument, který nazýváme krizový plán. Krizový plán obsahuje plánovací, výkazové a další dokumenty, stanovující opatření a postupy, kterými jsou plněny úkoly státu a právnických osob při hrozbě vzniku nebo po vzniku krizové situace.
A crisis management plan should be part of an overall safety and emergency preparedness plan and a standard part of overall strategic planning process.
As important as dealing with any emergency situation is dealing with perceptions – what the public thinks happened. This should be planned in the same way you would plan for damage to property or injuries to people. Planning for perception will also protect your company’s image/credibility and its ability to recover after a crisis.
Too often, companies make the mistake of waiting until a crisis occurs to plan a reaction. This gives the company the smallest chance of surviving the crisis without damage. Be prepared ahead of time and your company has the greatest chance to weather the crisis unharmed. The following will give you some easy to remember guidelines on getting started with your crisis management plan:
Identifying issues is an ongoing process. The crisis team should identify every imaginable issue and list them, starting with the most likely to happen. Crisis issues can generally be put in two categories – manmade or natural. Manmade issues include violence, vandalism, accidents, operator error, negligence, defective equipment, poor planning and scheduling, strikes, fire, and illness such as food poisoning. Natural issues include things such as weather, earthquakes and communicable disease. Some examples of potential issues to consider include motor coach or plane accidents, robbery, death on tour, strikes, natural disasters, bankruptcy, terrorism or war, and travel scams. Even if such a crisis does not happen to your particular company, but happens to another tour operator or industry partner, be prepared to answer questions regarding your readiness should you face the same situation. The crisis team should continually look for potential issues and develop a plan of action should that issue become a reality. That will keep your crisis management plan up to date and vital.
There are many steps in the development and implementation of a crisis management plan. The establishment of a crisis team is your first step. The team prepares the plan and meets regularly to update and test it. If a crisis occurs, this team will be prepared and in control. A crisis team should include top management, operations personnel, public relations experts, legal assistance and insurance carriers. This list will vary from company to company and from crisis to crisis, but be sure to identify those who can feed into the process. Smaller companies who do not necessarily have the resources or personnel to form a crisis team can still utilize this process to prepare for a crisis situation. The owner(s) can be their own team, following the same review and issue identification process listed above. It would be suggested that a list of advisors or professionals – such as attorneys, insurance agents, etc. – be made. These people can be called on for their particular expertise not only during the planning stage but also if a crisis should occur. Having the benefit of a large crisis team is nice, but it is not an absolute necessity in being prepared for the unknown. The team, regardless of size, will be responsible for identifying all audiences that may be affected by each crisis situation. They can also designate contacts to gain specific information on each situation as needed. The crisis team is charged with identifying various scenarios that could adversely affect the company and developing a model or plan to follow in each. Prepared media statements, press releases, notification lists and other materials will help keep a crisis situation under control and calm the person who must deal with the situation.
When preparing policy statements, the following general principles can help.
After issues have been identified, specific responses for each should be prepared. Consider the following checklist when drafting position statements:
Understand that the media wants to know three things: what happened, why did it happen and what are you going to do to make sure that it never happens again? If you understand the media’s psyche, you are on your way to finding a solution to the problem. Once position statements have been prepared for each issue identified by the crisis team, include them in your overall crisis management document. In addition, prepare sample press releases for each issue in advance. It will be much easier to modify an existing, approved release than to start from scratch in the middle of a crisis. In addition to the policy statements and press releases, anticipate questions that will be asked by the media. List the questions with developed answers that the crisis team is comfortable with and continually update the list as new questions are identified.
Crisis team members should each know their roles. Clearly identify job assignments and responsibilities and let those who will serve as spokespeople know so they can be prepared to jump into action should the need arise. Team members should have immediate access to each other at all times in the eve no of a crisis. Finally, the news media must be briefed on a regular basis. All phone calls from the media must be answered quickly and completely. Keep a media log listing the date and time, source, reporter, phone number and the question. Stick to your core message and deliver that message to everyone.
As mentioned before, the crisis management process does not end once a crisis has occurred and been resolved. Each situation should be carefully evaluated. Look at the media coverage received, the resulting image of your company, short- and long-term programs to rebuild image and review position statements for relevance and necessary revisions. Only after a crisis management plan has been put to the test can the crisis team evaluate its effectiveness. If a company has been lucky enough not to have a crisis situation in which to test its plan, it should be constantly monitored to make sure the position statements are still relevant and no new issues have arisen. A crisis management plan should be a living document, undergoing constant evaluation and updates.
Bezpečnostní hrozby a rizika České republiky jsou identifikována a klasifikována v její Bezpečnostní strategii, jako koncepčním dokumentu bezpečnostní politiky státu. Zároveň jsou zde uvedeny základní principy a přístupy k jejímu zajištění, spočívající v komplexním pojetí bezpečnosti. Z hlediska zajištění bezpečnosti státu je podnik pojímán jednak jako potencionální zdroj vzniku krizových situací, vyvolaných především závažnými průmyslovými haváriemi, jednak jako nástroj státu k zabezpečení zdrojů pro řešení jeho krizových situací. Předmětem civilního nouzového plánování, jako subsystému zajištění bezpečnosti státu ve vztahu k podnikové sféře, je potom především oblast hospodářských opatření pro krizové stavy a prevence s řešením následků závažných průmyslových havárií. Z hlediska struktury dříve vyspecifikovaných bezpečnostních rizik, obsahu a cíle Civilního nouzového plánování lze naformulovat tři rámcové vazby (role) mezi podnikovou sférou a bezpečnostními riziky , které určují, že podniková sféra může být v různé míře a rozsahu:
V následné dekompozici těchto tří rolí podniku je nutné stále chápat podnik jako ekonomicko-právní subjekt, jehož základním cílem je dosahování zisku (základní role), protože podnikání je prostředek k tomu, jak uspokojovat své potřeby uspokojováním cizích potřeb. Proto se k úspěšnému podnikání stanovuje jeho smysl a cíle a při stanovení cílů se dbá na souvislosti podstatného okolí a provádí se analýza vlastních předpokladů a nedostatků. Z hlediska bezpečnostních rizik to znamená, že podnik musí nebo by měl v souladu s výše uvedenými cíli a východisky podnikání provádět taková opatření, aby:
Tyto tři atributy se dotýkají podnikové sféry v různém rozsahu. Celé podnikové sféry se již z principu týkají vnější (zde především bezpečnostní) i vnitřní rizika, ohrožující dosahování cílů podnikatelských subjektů nebo ohrožujících jejich samotnou existenci. Část podnikové sféry je potencionálním zdrojem bezpečnostních rizik pro své okolí a část dodavatelem nezbytných dodávek pro překonávání krizových situací. Stěžejním předmětem zájmu z hlediska bezpečnostních rizik by potom měly být ty podniky, které spadají do sjednocení těchto dvou částí a nejsou samy v krizi, to znamená, které splňují všechny tři výše uvedené atributy tak, aby byly schopny plnit svou úlohu v hospodářských opatřeních pro krizové stavy.
Základním koncepčním dokumentem bezpečnostní politiky státu je Bezpečnostní strategie České republiky, schválená vládou ČR dne 22. ledna 2001 a navazující na předchozí Bezpečnostní strategii ze 17. února 1999. Ta identifikuje bezpečnostní hrozby a klasifikuje bezpečnostní rizika České republiky (dále jen bezpečnostní rizika) z hlediska jejich aktuálnosti a míry, tj. pravděpodobnosti jejich vzniku a úrovně možných negativních dopadů (přímých i nepřímých), případných krizových situací na společnost, funkce státu, ekonomiku a občany České republiky. Novelizovaná Bezpečnostní strategii České republiky schválenou vládou ČR dne 17.února 1999 a vychází již z toho, že ČR je členským státem Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) a zároveň kandidátem na členství v Evropské unii (EU), což má podstatný vliv nejen na formování bezpečnostního prostředí, ale i na rozsah hrozeb a míru rizik ekonomických ohrožení. V současné době je vládou ČR připravována již 2. aktualizace. Základní postavení hospodářské a tím i podnikové sféry v pojetí bezpečnostní strategie a ve vztahu k bezpečnostním rizikům: Uvedená bezpečnostní rizika ve své hierarchii dané jejich mírou, předurčují nejen objekty jejich působení, ale i subjekty jejich omezování, včetně potřebných nástrojů, prostředků a hmotných i nehmotných zdrojů řešení možných krizových situací. Specifické postavení z výše uvedených čtyř oblastí komplexního pojetí bezpečnosti má hospodářská sféra, protože hospodářská (a tím i průmyslová) politika musí být koncipována a prováděna tak, aby nejen eliminovala existující a potencionální bezpečnostní rizika, která se mohou objevovat v ekonomice České republiky a v oblasti jejích vnějších ekonomických vztahů, jakož i ta rizika, která by mohla ohrožovat základní úkol ekonomiky ve vztahu k bezpečnosti země, tj. produkovat bezporuchově potřebné zdroje v potřebném rozsahu. Z tohoto požadavku vyplývá základní potřeba ochrany ekonomiky, aby hospodářská sféra byla schopna plnit svoji úlohu ve prospěch oblasti politické, vojenské a vnitřního pořádku. Ke korekci bezpečnostních rizik, prevenci a překonávání případných krizových situací po vyhlášení krizových stavů jsou z hlediska zajištění bezpečnosti státu přijímána opatření a pod Bezpečnostní radou státu jsou vytvořeny koordinační a poradní orgány pro vojenské obranné plánování, zpravodajskou činnost, koordinaci zahraniční bezpečnostní politiky a civilní nouzové plánování, jehož předmětem je přímo i oblast hospodářských opatření pro krizové stavy, které se přímo dotýkají i průmyslové politiky a podnikové sféry. Úkolem bezpečnostní politiky je, kromě jiného, také prosazování strategických zájmů, které ČR zajistí takové podmínky a mezinárodní postavení, které prospívají nejen bezpečnosti, ale i ekonomické prosperitě státu. ČR má v souladu s Bezpečnostní strategií zájem na: vyváženém a dlouhodobém růstu HDP, stabilním a transparentním tržním prostředí, rozvoji mezinárodních obchodních vztahů, zajištění alternativních zdrojů základních surovin. Bezpečnostní strategie vychází z potřeb obrany životních a strategických zájmů České republiky. V ekonomické oblasti jsou životními zájmy ekonomická prosperita a strategickými zájmy nerušený chod svobodné, konkurenceschopné tržní ekonomiky spolu se zajištěním podmínek pro další hospodářský rozvoj, minimalizace závislostí na jednom zdroji strategických surovin, diverzifikace zahraničních odbytišť, včetně komoditní diverzifikace, zapojení se do kolektivní ropné bezpečnosti atd. Hospodářská politika v zajištění bezpečnosti státu a ekonomická bezpečnost musí vycházet i z toho, že ČR je členem vrcholných hospodářských organizací, jako je např. Mezinárodní měnový fond (pro MMF), Světová banka, Organizace ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a Světová obchodní organizace (WTO), Středoevropská dohoda o volném obchodu (CEFTA). Z toho, kromě příslušných závazků vyplývají i významné nároky na mezinárodní solidaritu a spolupráci při pomoci v případě krizových situací.
Největší hrozby v současné době představují právě různé modifikace globalizačních, destabilizačních a proliferačních rizik. Protože neexistuje zjevný a jasně definovaný nepřítel, definování strategických cílů bezpečnostní politiky státu a určování klíčových determinant za neexistence jasně určené hrozby je obtížné. Reální situace je ovlivňována množstvím proměnných, kauzalita se nedrží lineárního modelu, důsledky nejsou úměrné příčinám. Bezpečnost státu je stále více vymezována schopností zemí nejen vojenskému napadení, ale i nevojenským ohrožením a tzv. „asymetrickým bezpečnostním hrozbám“.
Zmenšená hrozba globální jaderné války podpořila vzájemnou závislost ekonomik světa. Narůstající ekonomické vazby činí jednotlivé země více citlivými na neočekávané krize. Takové krize mohou pramenit z náhlí finanční či jiné ekonomické krize, svůj původ mohou mít v přírodních katastrofách, hladomoru, epidemiích, přelidnění nebo v nových formách organizovaného zločinu, především terorismu, rozsáhlých migracích lidí, ale i v nedbalém či bezohledném chování jako například znečišťování a drancování zdrojů. Rovněž by mohly vzniknout z úmyslného ekonomického jednání vlastníků zdrojů, nebo by se mohly odvozovat z úmyslného politického jednání. Není obtížné si představit hrozby, vycházející z náboženského fanatismu, hrubého nacionalismu a podobně.
Stále větší pozornost politiků, ekonomů i krizových manažerů upoutávají tzv. „nové bezpečnostní hrozby“, které dominují nad spletí všech ostatních problémů. Některé z nich můžeme zařadit mezi tzv. „zděné problémy“ (tj. problémy, které vznikly nebo se vytvořily v době bipolárního světa, ale nezanikly současně s ním), jiné se objevily náhle zcela nedávno. Pravděpodobně nejdůležitějším zděným problémem zůstává hrozba použití jaderných zbrani a problém jaderného terorismu. Na jedné straně legální jaderné mocnosti cítí potřebu zachování těchto zbraní pro účely nukleárního zastrašování za současného pokračování procesu snižování počtu a kategorií těchto zbraní a neochota těchto zemí vzdát se suverenity nad rozhodováním o tom kdy, kde a za jakým účelem použijí tyto zbraně. Nakonec – je tu otázka tzv. problémových států, které své úsilí o získání jaderných zbraní zpravidla utajují a mnohdy i zakrývají svou aktivitu v některých nadnárodních institucích, zabývajících se touto problematikou. Nicméně o jejich programech vývoje jaderných zbraní existuje řada nezpochybnitelných důkazů. Podle odhadů amerického ministerstva obrany existuje na světě zhruba 130 teroristických skupin, které by se chtěly jaderných zbraní zmocnit. V nejrůznějších zemích, kterých je podle odborníků asi stovka, se dá pořídit množství nejrůznějšího radioaktivního materiálu a poměrně snadno jej propašovat přes hranice do kterékoliv oblasti světa.
Nebude-li včas řešeno dilema „bezpečného světa“ – poroste reálné nebezpečí katastrofy, vedoucí až ke zničení lidské civilizace a života na Zemi. Právě otázky ekonomického zajištění „risk managementu“ nevojenských forem ohrožení se stávají v současné době dominujícími a tvoří nedělitelnou součást ekonomické bezpečnosti státu. Předcházení přírodním katastrofám, různým antropogenním haváriím, ale i sociálním a společenským formám ohrožení je úkolem, který se nedá provádět bez potřebných zdrojů. Podle výroční zprávy Červeného kříže „Světové katastrofy 1999“, jen v roce 1998, v důsledku přírodních katastrof, zahynulo přes padesát tisíc lidí a výše škod přesáhla šedesát pět miliard dolarů. Lesní požáry v jihovýchodní Asii měly přímý vliv na zdravotní stav 70 miliónů lidí, zpustošení Střední Ameriky hurikánem Mitch (postiženo 7 miliónů lidí, 10 000 obětí), obrovské povodně v Číně a Indií (postiženo 216 miliónů lidí, 7 400 obětí) a další katastrofy jsou podle výše uvedené zprávy pouze předzvěstí toho, co lidstvo údajně čeká. V důsledku tání ledovců v Antarktidě a Arktidě, dnes narození lidé budou svědky vzestupu mořské hladiny o 40 cm nebo i více. Tři miliardy obyvatel naší planety žijí v pobřežních oblastech, kde hrozí nebezpečí záplav. Čtyřicet z padesáti nejrychleji rostoucích světových metropolí se v současnosti nachází v zónách silných zemětřesení. Lze předpokládat, že v důsledku dezertifikace dojde k proměně obrovských ploch v pouště. Celé oblasti se stanou neplodnými, neschopnými uživit místní obyvatelstvo. Nedostatek vody povede k soupeření mezi městy a venkovem. Tady však začíná bludný kruh. Lidé z venkova prchají do měst, protože venkov je neuživí. Odvádění vod z venkovských oblasti k zásobování měst povede k jejich dalšímu vysušování a následnému vysídlování. Města porostou, ale na venkově bude chybět voda potřebná k zemědělské produkci, kterou stejně nebude mít kdo vyrábět. Tím se přiblíží vyhlídka na války o vodní zdroje a životaschopné územní plochy. Hospodářské ztráty, poměřované ztrátami na hrubém domácím produktu, jsou v rozvojových zemích dvacetkrát větší než ve vyspělém světě. Světová banka poskytla za posledních dvacet let na obnovu úvěry ve výší 19 miliard dolarů, některým zemím a vícekrát. Donekonečna to však tímto způsobem financovat nejde a jednotlivé státy nemají prostředky ke zlepšení své odolnosti vůči těmto katastrofám. I z tohoto důvodu počátkem února 2002 z podnětu Světové banky vzniklo internacionální konsorcium Pro Vention, jehož členy se vedle banky staly vlády, mezinárodní organizace, soukromé pojišťovny, univerzity a nevládní organizace. Aby se lidstvo mohlo účinně bránit dopadům přírodních katastrof, musí pracovat na jejich poznání a rád se na tom podělím, na jejich predikci a na realizaci všech prostředků, kterými lze jejich dopady zmírnit. Konsorcium Pro Vention si proto jako cíle vytklo: podporovat bezpečnost, jejíž nezbytnost si musí uvědomovat vlády a obce, od nichž se očekávají efektivní preventivní opatření; podporovat veřejnou politiku, která omezí rizika přírodních a technologických katastrof; rozvíjet schopnost vlád včas a efektivně reagovat, když už k neštěstí dojde.
Jestliže Česká republika chce stát pevnou součástí vyspělé Evropy, potom ale musí počítat s tím, že její ekonomická bezpečnost nebude jen „její“. Má však Česká republika zdroje na to, aby aktivně vstoupila do výše uvedeného procesu? Má nebo nemá…
Jisté problémy dále úzce souvisí s tzv. rozporem mezi vědeckotechnickou průmyslovou racionalitou a životem na planetě Země, otázkou světové výživy, globální nerovností v příjmech, globalizací ekologických problémů. Už teď politické, ekonomické a ekologické faktory uvádějí do pohybu masy lidí a jsou zesílené demografickými procesy. Na rozdíl od stárnoucí Evropy žijí v méně rozvinutých zemích už teď dvě miliardy lidí ve věku pod dvacet let. I kdyby se podařilo bezprostředně prosadit např. rodiny pouze s jedním dítětem, stejně by ještě počet obyvatel stoupal a s ním i tlak směrem k migraci. Již dnes vyspělé státy Evropy působí jako magnet. Sociální jistoty a politická stabilita lákají lidi i z těch nejvzdálenějších států světa. Zároveň s tím roste strach, že se Němci, Francouzi, Švédové například stanou cizinci ve vlastních zemích. V části populace roste pomyšlení, které vynáší do popředí politické scény extremisty, volající po nové železné oponě kolem Evropy. Na druhé straně je známou skutečností, že lidé jen neradi opouštějí své důvěrně známé prostředí a jen s krajní nechutí mění i své zažité kulturní prostředí. To ovšem pouze v tom případě, že k tomu nejsou nuceni nouzi, strachem o přežití a budoucnost svých dětí. Je zřejmé, že zajištění alespoň přijatelných podmínek pro život tam, kde potenciální uprchlíci žijí, je nejlepší způsob, jak zamezit masové, nežádoucí migraci. Lze konstatovat, že nejde ani tolik o finanční pomoc, ale především o zajištění takových faktorů, jakými jsou politická stabilita a ekonomické reformy, jež by každému člověku zajistily pocit bezpečnosti a základní životní jistoty.
|
