Foucaultovo kyvadlo

Ve Foucaultově kyvadle pronikáme k podstatě života tentokrát z pařížského technického muzea, v němž Foucaultovo kyvadlo, měděná koule zavěšená na 54 m dlouhém laně, svým pohybem podává důkaz o točení Země i neměnnosti bodu, z něhož vše vychází a do něhož se vše vrací. Kyvadlo má přispět k rozluštění Plánu řídícího svět, vize prostupující novou metafyzikou i technikou.V knize se svět vědy stává součástí poznání a zasvěcení mystickému řádu světa, který je srozumitelný jen zaučeným. Na základě kabalistického stromu (hiearchická struktura světa, složená z deseti duch.vesmírů - sefir. Pochází ze střed.židovské mystiky.) pronikáme do vrstev textu. Foucaultovo kyvadlo lze číst jako román s tajemstvím, jako román o románu nebo také jako román iniciační (zasvěcující).

Román je nevšedním pohledem na lidské dějiny, v němž kolem trojice mužů je spředeno klubko dějů.

Na počátku románu hlavní postava a vypravěč Casaubon postává u Foucaultova kyvadla a rozmýšlí nad jeho podstatou. Poté se dá do hledání úkrytu, aby mohl zůstat v muzeu, kde kyvadlo je zavěšeno. Casaubon prochází muzeem a žádný úkryt se mu nezdá vhodný, přepadá strach a úzkost. Nakonec úkryt najde v kokpitu a zde nekonečně dlouho čeká až všichni odejdou. V úkrytu přemýšlí, co se vlastně doposud stalo. Myšlenkami se vrací až do svých studentských let.

Casaubon spolupracuje se dvěma redaktory malého nakladatelství – Belbem a Diatollevim. Těmto třem mužům předloží záhadný pan Ardenti rukopis knih, v níž dokazuje, že řád templářských rytířů poznal už kdysi dávno ve středověku tajemství úžasného zdroje energie jehož ovládnutí by jim vložilo do rukou neomezenou moc nad světem. Templáři ale podle Ardentiho došli k závěru, že na takový krok je ještě příliš brzy. Představení řádu proto vypracovali Plán, podle něhož bude tajemství rozděleno mezi šest tajných komunit, které si postupně, po etapách dlouhých sto dvacet let, budou jako štafetu předávat své části tajemství tak, aby je nakonec po uplynutí šesti století mohli opět zkompletovat a definitivně využít ve svůj prospěch .

Trojice zprvu naslouchá Ardentinu s velkou nedůvěrou, neboť se často setkávají s falešnými proroky. Jejich skepsi však nahlodá záhadné zmizení Ardentiho. Casaubon, Belbo a Diatollevi jsou tak proti své vůli přitahováni Ardentiho teorií.

Z počátku k tomu přistupují vlažně, ale postupem času této teorii Plánu zcela podléhají. Jejich přístup rychle přechází od skepse a recese, k obrovské snaze dobrat se pravdy.

Čtenáři tak zobrazují mnoho vizí, v nichž historie není ničím jiným než výsledkem snah templářů uskutečnit svůj Plán. S pomocí knih dokáží tři Plánem posedlí muži zprostředkovat jakoukoliv historickou událost, křižácké výpravy, středověká reformační hnutí, rudolfinskou Prahu a její alchymisty, Napoleonovo tažení Evropou a mnoho historických postav jako například Hitlera, či Shakespeara, v jakýkoliv podobách, ale vždy jako součást Plánu

Čím víc je Plán dokonalejší a úplnější a snad se i blíží skutečnosti, začíná se vymykat kontrole objevitelů a ohrožuje je.

To oč se snažil svým rukopisem Ardenti, vytáhnout anonymní duchovní dědice templářů z jejich úkrytu, se povedlo vydavatelské trojici. Nebo snad sami tři vydavatelé stvořili templářské hnutí, právě tím, že stvořili Plán, který do té doby reálně neexistoval? Nebo si snad vytvořili jen představu Plánu, avšak tak reálnou, že propadají šíleným představám?

Ardenti záhadně zmizel, Belpo ostatně také, Casaubon čeká se strachem na svůj úděl někde v Itálii.

Román končí otevřeným koncem, ten ať si čtenář domyslí sám.

,,Je pozdě v noci, z Paříže jsem odletěl dnes ráno, zanechal jsem za sebou příliš mnoho stop. Určitě už stihli přijít na to, kde jsem. Za chvíli tu budou. Měl bych sepsat všechno, co mě napadlo od příjezdu, až do tohoto okamžiku. Ale kdyby si to Tamti přečetli, odvodili by si z toho jen další mylnou teorii a navěky by luštili poselství skrývající se za mým příběhem. Není přece možné, říkali by si, že by nám nechtěl sdělit nic jiného, než že si z nás utahoval. To určitě ne, sám si z toho třeba nebyl vědom, Bytí nám však posílá poselství ukryté v tom, co ono samo zapomnělo.“

úryvek, str.697

Foucaultovo kyvadlo je členěno do jednotlivých kapitol, které odpovídají částem základního kabalistickému spisu – Sefer Jecira (Kniha stvoření), tyto jednotlivé sefiry mají podkapitoly, těch je 120.

Tento retrospektivní román je plný skrytých významů a narážek, je vlastně jako bludiště, kde se čtenář snaží nalézt konec a přitom má snahu vše pochopit a rozluštit. Na konci ovšem čtenáře čeká, jako u Jména růže, otevřený konec, takže to čeho se snaží po celou dobu četby dopátrat si vlastně musí doplnit sám.

Ten kdo zná výborně historii však vytěží z textu mnohem víc, než čtenář průměrných znalostí jako jsem i já. Mnoho z toho co Eco do textu vložil zůstalo pro mě nerozluštěno, avšak nemyslím si, že by Foucaultovo kyvadlo bylo jen románem pro vzdělané, je čtením často velmi dojímavým, čtením o lidech a jejich postoji k životu.

Román je má složitou kompozici, často vyžadoval, abych některé partie četla několikrát k pochopení souvislostí. Snad i pro jeho náročnost a otevřený konec se mi velmi líbil a určitě si ho někdy znovu přečtu i s jiným náhledem.

Jméno růže

Příběh vypraví již stařičký benediktýn Adso. Sepisuje události, jichž se stal svědkem i luštitelem jako osmnáctiletý novic v hornoitalském benediktýnském opatství, kam dorazil roku 1322 ve společnosti svého mistra, učeného františkána a inkvizitora Viléma z Baskervillu. Má zde dojít k vyjednávání mezi císařskou a papežskou stranou. Ale než se stačí vyslanci sejít, stane se toto místo pokoje a blahobytu místem tajemných úmrtí, které se na opatovu prosbu Vilém, s pomocí Adsona, snaží vyřešit. Cesta k odhalení je pomalá a dává Vilémovi možnost, aby uplatnil svoji učenost a schopnost dedukce. Naivní Adso po jeho boku proniká do tajů teologie, filozofie i politiky, do říše léčivých rostlin a zhoubných jedů, učí se znát záhadný význam drahokamů i čísel, řešit tajné kódy i chápat milostné vytržení. Adsonovo vyprávění tvoří opravdu podivuhodný román.

Mladý mnich Adso se na několik dnů dostává se svým pánem Vilémem z Baskervillu do benediktýnského kláštera. První den se Vilém dovídá o podivné smrti mnicha Adelma, malíře knih, a proto se na opatovu žádost pouští do vyšetřování.

Druhý den je však v kádi s prasečí krví nalezen další mrtvý mnich Venantius. Když Vilém a Adsem chtějí prozkoumat Venantiův stůl ve skriptoriu, snaží se mnich Berangar odlákat jejich pozornost. Místnost opouštějí a na nádvoří potkávají starého mnicha, který jim prozradí tajnou cestu do zakázané knihovny. Po večeři se Vilem s mladým mnichem Adsem vydávají do skriptoria, kde se zklamáním zjišťují, že z Venantiova stolu zmizela řecká kniha, která zde ráno byla. Na podlaze ovšem objevují zašifrovaný rukopis, ale zatímco se jej snaží rozluštit, někdo Vilémovi ukradne brýle. I přesto se ještě ten večer vydávají do zakázané knihovny, kde dlouho bloudí rozlehlými místnostmi.

Třetí den se proto pokouší rozluštit labyrint knihovny a udělat si plánek. V ten den je objeven v lázních další mrtvý mnich - Berangar. Vilém s místním lékařem, který je zároveň herbatista, ubohého mnicha prohlédnou a zjišťují, že má stejně jako Venantius černý jazyk a prsty.

Čtvrtý den se Vilémovi podařilo rozluštit tajemný rukopis a zjistil, že pochází ze zakázané knihy Finis Africae. Večer se proto opět vydali do knihovny, tentokrát podle plánku, a objevili tajnou místnost, do které se jim ovšem nepodařilo proniknout.

Pátý den se uskutečnila schůze, kvůli které tu v klášteře Vilém a jeho františkánští spolubratři byli. Schůzi ovšem přerušil herbatista, protože ve svém laboratoriu objevil „podivnou“ knihu. Než stačil Vilém za herbatistou přijít, byl mnich nalezen mrtev.Vilém a Adso místnost prohledali, ale našli jen knihy arabské a latinské. Vilém si všiml pohozených rukavic, které měl mrtvý lékař na sobě.

Šestý den však při mši zemřel knihovník Malachiáš. Měl jako všichni mrtví mniši černý jazyk a prsty. V ten den si Viléma zavolal opat s prosbou, aby klášter opustil, jelikož jeho vyšetřování žádné výsledky nepřineslo. Protože se Vilémovi podařilo díky podivnému Adsovu snu rozluštit záhadu vchodu do tajné místnosti, ihned se vydává do knihovny a do zakázané místnosti spolu s Adsem proniká. Tam objevuje celé odpoledne hledaného slepého mnicha Jorgeho, který jim všechny ty záhadné smrti mnichů objasnil – mnich Adelmus se dostal do zakázané místnosti, ovšem za neslušné služby pro knihovníkova, pomocníka Berengara, ale svůj hřích nedokázal unést, a proto skočil z hradeb. Ještě předtím však stačil tajemství místnosti prozradit zvědavému Venantiovi, který tajemnou knihu Finis Africae vyhledal a začetl se do ní. Kniha byla ovšem napuštěná jedem a každý, kdo v ní dychtivě listoval a slinil si prsty, se otrávil. Mrtvého Venantia objevil ráno vylekaný Berengar, a proto ho ze strachu hodil do kádě s prasečí krví. Ani on otevřené knize neodolal, a proto si ji s sebou vzal do lázní. Cestou se stavil do laboratoria pro byliny, kde knihu samým rozrušením zapomněl. V lázních potom jed z jeho prstů začal působit a Berengar se utopil. Na druhý den našel knihu herbatista. Jorge, který se celý život toužil stát knihovníkem a následně i opatem, ale jeho slepota mu to neumožňovala, prosadil Malachiáše za knihovníka. Malachiáš však nebyl příliš chytrý a knihám nerozuměl, a proto si celý život chodil pro radu za Jorgem, který mu také nařídil, aby zakázanou knihu co nejdříve našel a vrátil zpět do knihovny.Vyděšený Malachiáš ve strachu, že by knihu mohl vidět Vilém a ostatní mniši, zabil herbatistu a  knihu, než ji vrátil Jorgemu, prolistoval, a proto také zemřel. Vilém tehdy v laboratoriu knihu nepoznal, protože měla přední listy popsané arabsky. Jorge nemohl nic jiného dělat, než se smutným příběhem souhlasit, protože to on kdysi tajemnou knihu do kláštera přinesl. Teď, když Vilém celou pravdu znal, dovolil Jorge Vilémovi knihu číst v domnění, že se také otráví a pravdu se nikdo nedoví. Vilém si ovšem nasadil rukavice a Jorge pochopil, že prohrál, a proto začal knihu jíst, aby si ji už nikdy nikdo nemohl přečíst.Vilém chtíc zachránit knihu se se slepým Jorgem popral, ale ten rozbil lucernu, která podpálila knihovnu a posléze i celý klášter.Vilém a Adso se stačili zachránit, ale klášter během tří dnů zcela shořel. Příběh hledání pravdy tak končí. Složitá cesta za poznáním, nepřináší hmatatelné výsledky a vede k pochybnostem a k prozření.

Ve stáří se Adso vrátil prohlédnout si opuštěné trosky kláštera a objevil několik málo opuštěných knih, které zůstaly z obrovské slavné knihovny.

Tato kniha by však mohla učit, že zbavit se strachu z ďábla je věda. Když sedlákovi protéká hrdlem víno, když se směje, cítí se jako pán, převrátil vzhůru nohama mocenské vztahy: tato kniha by však mohla vzdělance naučit, jakými úskoky, které by se od toho okamžiku staly argumenty, učinit tento převrat oprávněným.

…Smích zbaví na chvíli sedláka strachu. Zákon však nabývá platnosti pomocí strachu, jehož pravé jméno je bohabojnost. A z této knihy by mohla vzejít luciferská jiskra, která by založila v celém světě požár: a smích by se stal novým uměním, jaké neznal ani Prometheus, uměním, jak zrušit strach.

(monolog Jorgeho v závěru románu)

Retrospektivní román Jméno růže je typický postmoderní, dobrodružný román s detektivní zápletkou, má promyšlenou kompozici - je rozdělen do sedmi kapitol, kdy každá představuje jeden den a více či méně jednu mrtvolu, kapitoly jsou dále rozčleněny do podkapitol pojmenovaných podle názvů liturgických hodin. Eco používá různých stylů a žánrů (traktát, historická kronika, detektivní román…)Hodně se zde vyskytuje mystifikace a složitá symbolistika. Celý text je prokládán latinou, jak ji jednotlivé postavy používají, avšak nenásilnou formou, takže čtenáři ani nevadí, když tuto řeč neovládá. Na konci knihy je navíc uveden překlad.

Autor si dal práci s prokreslením postav, které jednají lidsky a logicky se vyvíjejí s příběhem. Román je psán svižným jazykem a velmi dobře se čte, myslím, že velkou zásluhu na tom má jak autor tak i překladatel Zdeněk Frýbort.

Nejsem schopen vyložit příběh tak, aby každý pochopil jak je spletitý a překvapující. Jméno růže je trochu filozofické a trochu historické. Dílo se mi líbilo a nezbývá nic jiného než uznat, že tento román stojí za to, najít si čas a přečíst si ho, ostatně byl i zfilmován.

Chronologické řazení Ecovy tvorby

1959 - Rozvoj středověké estetiky

1962 – Otevřené dílo

1963 – Malý deník

1964 – Skeptikové a těšitelé (Vizionáři a konformisti) 15171btz81ery5v

1965 – Případ Bond

1968 – Nepřítomná struktura

1975 - Traktát o obecné sémiologii

1979 – Lector in fabula tr171b5181erry

1980 – Jméno růže ( 1. román)

1988 – Foucaultovo kyvadlo (2. román)

1994 – Ostrov včerejšího dne (3. román)

1990 – Meze interpretace

1994 – Šest procházek narativními lesy

1995 – Šest procházek literárními lesy

2001 – Baudolino – (4 .román)

???? – Jak napsat diplomovou práci