Desdemonin dům

Je to soubor šesti povídek- Odysseus a prasata, aneb znechucení z kultury, Dům v zelené ulici, Případ neurofyziologa dr.Bl., Neronova smrt, Wollstein, Po sezóně a dramat Ďábel v Bostonu a Vdova Capetová a studie Desdemonin dům.

Případ neurofyziologa dr.Bl.- je velmi zajímavou povídkou, pojednává totiž o vynálezu- přístroji na měření inteligence. Když se o tom dozvídá diktátor, začíná mu do kanceláře posílat své podřízené a nakonec přichází i on sám. Rozbor doktora tak vyčerpá, že umírá, a diktátor? Obálku nakonec roztrhá, nechce vědět pravdu a vystoupí na balkon s novým projevem..

(Str.48) 23422euc36hnx2n

„Doktor Bl. Považoval diktátora za svým způsobem nadaného, nevychovaného klacka, jehož schopnosti ovšem používáním moci silně utrpěly.“

(Str.49)

„Rád bych vám ještě sdělil,“řekl diktátor, “abychom se vyhnuli omylům, jak chápu pojem inteligence.“ (...) „Rozumím tím schopnost třídit jevy světa podle jejich příčin a následků.“

(Str.53) un422e3236hnnx

„Zde ležely uzamčeny jeho upomínky, drobnosti zcela bezvýznamné, patřící jen jemu. Miloval je, rád se v nich přehrabával, cítil se silnější, když si přímo tělesně uvědomoval spojení se svou minulostí.“

Po sezoně- je taktéž zajímavá povídka, i když jiným způsobem. Stárnoucí známý spisovatel se zajede zrekreovat k moři, kde ho nikdo nezná. Zamiluje se do mladičké dívky, která je na něj zlá a na konci spisovatel umírá.

(Str.80)

„Robert Wickersberg si byl vědom, že zájem, který o něho projevovaly ženy, platil zpravidla jen jeho činnosti, jeho jménu, jeho úspěchům a možná i jeho vlivu. Potěšilo ho, že pro tuhle dívku je pouze obyčejný pan Wickersberg a že se jí líbí i bez podstavce své slávy.“

(Str.87)

„Wickersberg ležel na posteli a cítil se zemdlený, znechucený a chvílemi bohem i světem tak trochu ošizený. Zaflirtovat si s nějakou ženou, posměšně a samolibě vystupovat před veřejností, která ho nechápe, popíjet na břehu jezera dobré víno, všech těchto věcí, pokud se mu naskytly, si ceníval málo. Teď by ještě mnoho dnů rád naplnil takovými radostmi, třeba i sebepovrchnějšími.“

Desdemonin dům aneb o velikosti a hranicích historické beletrie. Feuchtwanger zde vyvrací mýty okolo Jana Křtitele, Viléma Tella, Othella atd. Za zakladatele historického románu považuje Waltera Scotta.

(Str.237)

„Příběhy, které se nikdy nestaly, nebo aspoň ne tak, jak se vyprávějí, tvoří značnou část toho, co obvykle nazýváme historií, tvrdošíjně se jim věří a jejich životnost bývá trvalejší než u opravdově dokumentovaných faktů vědeckého dějepisectví.“ (..) „U mnoha lidí, u většiny, je to podobné jako u mne. Neslyší rádi, když příběhy, které si oblíbili, jsou srovnávány se skutečností, která je vyvrací. Je to prostě tak, že fakta před dobře konstruovanými, věrohodnými, vzrušujícími, životnými a životadárnými díly poezie nemohou obstát.“ (říkal i Aristoteles a pak Nietzsche)

(Str.143)

„Literární historie, ten veliký hřbitov literatury, je přeplněn hroby historických eposů a románů.“ (..) „Nicméně převážná většina krásné literatury všech dob, která zůstala živá, je beletrie historická.“

(Str.242)

„Já sám, jak si jistě domyslíte, historický román miluji. Neznám silnější a šťastnější vzrušení, než když mi velké básnické dílo umožní stát se účastníkem života dřívějších lidí, když jejich myšlenky se stávají mými myšlenkami a jejich problémy mými problémy do té míry, že s nimi spoluprožívám jejich pocity v celé komplexnosti a že jejich doba splývá s naší v jediný proud, v jediný tok.“

Valter Feldstein:Feuchtwangerův historický paradox

Umístěn na posledních stránkách knihy Desdemonin dům, Feuchtwanger ‚obhajuje‘ své historické zaměření a je zde pohled do několika jeho románů. Uvádí například, že základní myšlenkou Židovské války je konflikt mezi nacionalismem a internacionalismem a druhý díl Synové je už o vítězství nacismu v Německu. Že Nepravý Nero se blíží žánru satirického pamfletu, a podobně.