Vliv díla Karla Čapka v dnešní době

Karel Čapek je velikánem české literatury 20. století a spolu se svým bratrem Josefem jistě patří mezi nejvýznamnější osobnosti našeho kraje vůbec.

Rok 1890 byl pro rodinu Čapkových z Malých Svatoňovic životním mezníkem, v tomto roce se totiž hlava rodiny MUDr. Antonín Čapek profesně osamostatnila a celá rodina se přestěhovala do nedaleké Úpice. Tomu však předcházelo 9. ledna narození dalšího, již třetího, přírůstku do rodiny. V ten den se narodil budoucí básník, prozaik, dramatik, překladatel, novinář a cestovatel Karel Čapek.

Otec Antonín byl dobrácký a laskavý venkovský lékař, který se nezabýval pouze svou profesí doktora, ale i kulturou, veřejnou prací, osvětou a v neposlední řadě také politikou. Byl lidového původu, jeho otec byl rolníkem ze Žernova, který chodíval sekat panské louky do Ratibořic. Čapkova matka Božena Čapková, za svobodna Novotná, pocházela z Hronova a byla stejně jako její manžel poměrně vzdělaná. Na rozdíl od pana otce však disponova-la notnou dávkou romantiky a citu, jež byl protiváhou na pomyslných rodinných vahách, kterým vévodil otcův racionalismus. Ideální prostředí pro růst velikána české literatury dotvářely výtvarné zájmy o tři roky staršího bratra Josefa a hudebnost o čtyři roky starší sestry Heleny. Pro Čapkovi děti byl spojkou do světa literatury hlavně pan otec, který byl náruživým čtenářem, předsedou místních ochotníků a básníkem. Tatínek děti již od dětství bohatě zásobil knížkami, a tak děti pročetly vlastně celou jeho knihovnu, všechno od Soudního lékařství až po Havlíčka a Nerudu. Oba kluci s nadšením napodobovali otce, a tak již od nějakých osmi let skládali verše. 58131dyk99nxv8l

Vzdělávání budoucího velikána české literatury bylo započato na Obecné škole v Úpici. V roce 1901 nastoupil na gymnasium v Hradci Králové, na kterém studoval až do kvinty. Kvůli své angažovanosti v tajném studentském spolku, který se zabýval nejen literaturou, uměním, moderními vědami, ale i politikou, musel v roce 1905 proti své vůli a přes všechny své protesty přestoupit na I. české gymnasium v Brně. V roce 1907 v době Čapkova pobytu v Brně však došlo v rodině k tragické události. Otec totiž onemocněl mozkovou chřipkou s dočasným následkem těžké melancholie. Toho využila Karlova matka k uskutečnění svého snu, kulturního života podle svých představ v Praze. Za oběť tomuto svému vytouženému snu nemilosrdně položila všechen rodinný majetek, včetně doktorské praxe pana otce. Vše prodala a odstěhovala celou rodinu do Prahy. Karel zde nastoupil na Akademické gymnasium. Matka rozdělila rodinné jmění na čtyři díly, Josef s Karlem dostali po jednom, a mohli tak nastoupit samostatnou dráhu mladých umělců. Karlovi vycházely básně v různých časopisech již jako čtrnáctiletému studentovi brněnského gymnázia, ale opravdovým Karlovým debutem byl cyklus básní Zrcadla v prosinci roku 1908. Cesty životních drah obou bratrů se však nerozešli, ba naopak. Společně psali a vystupovali na pražské kulturní veřejnosti. Svá společná literární díla podepisovali jako Bratři Čapkové. Jejich cesty se nerozešli ani Karlovým studiem Filosofické fakulty University Karlovy v Praze a ani odchodem Karla v roce 1910 na studia do Berlína a Josefa do Paříže. Oba se totiž již rok poté znovu sešli a sice na pařížské Sorbonně, kde se rozhodl studovat i Karel. Po návratu do rodné vlasti nadále společně tvořili. Výborně se navzájem doplňovali.

Výklad Čapkova díla bývá mnohdy značně zkreslován vyzdvihováním tvorby 2. poloviny třicátých let, která byla ovlivněna protifašistickým odbojem a jeho předválečná tvorba je označována jako jakési období přípravné či období Čapkova literárního rozvoje. To je podle mého názoru elementární chyba, protože předválečná díla jako Italské listy, Zahradníkův rok, Výlet do Španěl či Krakatit jsou zrovna tak půvabně a elegantně napsána jako např. Válka s mloky, dílo napsané jako reakce na ohrožení fašismem, tedy těsně před válkou.

Čapkova tvorba, ať už to byly novinové články, fejetony, povídky, romány či dramata, vždy dokázala oslovit širokou veřejnost. Docílil toho hlavně svým uhlazeným a vybraným stylem. Čapek byl díky svému cestovatelství a hlavně zásluhou svého takřka bezmezně širokému okruhu zájmů vynikajícím znalcem terminologií mnoha oborů, oblastí, zemí a společenských skupin. Měl perfektně odposlouchánu řeč lidí různých tříd, skupin a povolání, včetně jejích slangových výrazů. Ve spojení s běžnou hovorovou větou mu to umožňovalo oslovit obrovskou masu lidí, aniž by je nudil svou přílišnou odborností. Čapkova tvorba se nevyznačuje složitou větnou stavbou, snaží se být co nejblíže prostému čtenáři. To ale nebylo v žádném případě na úkor myšlenky díla. Pevná myšlenková základna, která se z děl mnohých současných autorů jaksi vytratila, je naopak významným znakem Čapkovy tvorby. Čapek ve své tvorbě reaguje na současné dění ve světě a ve vývoji společnosti, na motivy denních zpráv psal krátké detektivní povídky, vydány později knižně pod názvem Povídky z jedné a z druhé kapsy. Dále svou tvorbou apeloval na rychlost rozvoje techniky a tomu neúměrně pomalý rozvoj společenské morálky. Upozorňoval na nebezpečí zneužití nových vynálezů, nebo selhání jinak dobré myšlenky vynálezce.

To vše přispělo k atraktivnosti Čapkovy tvorby, která v žádném případě nemá konce někdy v padesátých letech. Čapkův Výlet do Španěl či Krakatit dokáže zrovna tak oslovit čtenáře z konce dvacátého století, jako tomu bylo u čtenáře let třicátých. Myslím si, že odstupem zhruba šedesáti let tato díla dokonale “dozrála”, natožpak aby ztratila na své literární hodnotě. Čapkova tvorba je jako víno, stářím vychází na povrch ta pravá a dokonalá chuť a jen znalec ji dokáže náležitě ocenit. Význam některých děl však zachován nezůstal. Jeho cestopisné fejetony jako Výlet do Španěl, Italské listy, Anglické listy, Obrázky z Holandska aj. již nemají zcela ten význam, s jakým je Čapek na přelomu dvacátých a třicátých let psal. V první polovině dvacátého století takřka nikdo nepomyslel na poznávání dalekých krajů, Evropa měla jednu světovou válku za sebou a přede dveřmi již postával další válečný agresor. Proto byly Čapkovy povídky o těchto krajích tak atraktivní. Pro dnešního čtenáře ale ztratily onen punc aktuálnosti, nabylo však jiné hodnoty. Nebylo to autorovým záměrem, ale vedle svého pevně zakotveného záměru, vychovat čtenáře k respektu vůči cizím kulturám, k úctě k osobitosti každého národa, která by nám nedovolovala vnucovat náš životní styl ostatním, nabylo hodnoty dokumentární. Díky autorovým dokonalým jazykovým schopnostem poskytuje dokonalý obraz společnosti a kultury v předválečných letech z dnes turisty tolik navštěvovaných míst jako je Itálie, Španělsko či Holandsko. Dnešní tzv. moderní člověk je seznámen s historií Římské říše, zná dnešní Itálii, Španělsko či Portugalsko. Málokdo však zná tyto kultury ještě před jejím poválečným odevzdáním se turistickému průmyslu. Dnešnímu čtenáři poskytuje dokonalý obraz ještě nepoškozené kultury, kultury bez mas turistů, bez hotelových komplexů, bez materialismu dnešní doby. Pozná jízdu vlakem, ve kterém nesedí až pár místních výlučně turisté s jejich slunečníky, cestovními průvodci a fotoaparáty, jak je tomu při dnešním způsobu dopravy autobusem; neprojíždí skrz zem protkanou sítí dálnic a všech těch vymožeností tzv. moderní společnosti. Naopak vychutnává krásy nenarušené krajiny, se všemi jejími charakteristickými rysy. Může navštívit býčí zápasy, či vesnickou hospodu a poznat tak temperament obyvatel jižní Evropy. yx131d8599nxxv

Čapek si při svých cestách do těchto vzdálených zemí nevšímal jen krásy krajiny a měst, všímal si i charakteru lidí, které potkal, nebo třeba jen viděl z okna vagónu. Snažil se čtenářovi poskytnou co nejkomplexnější obraz toho co viděl a zažil, nezůstává však u pouhého popisu, doplňuje ho vlastními pocity, opět zde uplatňuje výbornou znalost jazyka a terminologie. Za jednu z nejznamenitějších povídek považuji povídku Corrida z knížky Výlet do Španěl. Čapek zde naprosto mistrně prokládá popis dění v aréně, s vlastními pocity diváka, čtenářovi bezvadně zprostředkuje nadšení a strhující nasazení diváckého davu v aréně. Čtenáři poskytuje dokonalou a detailní studii pohybů toreadorů, koní a býků. Čapek se snaží proniknout i do jejich nitra a poznat tak jejich pocity. Toto dokonalé zprostředkování, jak sám autor říká, tance býka, koně a jezdce před kulisou šíleného diváckého davu v aréně ještě navíc doplňuje kresbami, které mají již ryze doplňkový charakter.

Vedle těchto cestopisných fejetonů je Čapek také autorem utopií jež se zabývají podstatou lidstva a jeho ohrožením rozvíjejícím se technickým pokrokem. Čapek se snaží překlenout propast mezi běžným lidem a literaturou, tvoří umění jež se dotýká závažných problémů doby, které je ale zároveň uměním pro všechny. Výběrem nadčasových témat je to také umění pro mnoho generací. Jedním takovým příkladem Čapkovy utopie je drama R.U.R.. Čapek jím vytváří jakési “okénko” do budoucnosti, které čtenáři nabízí pohled na moderní společnost zítřka. Vynáší na světlo skrytou hrozbu, kterou pro lidstvo představuje rozvoj moderní techniky, a kterou naprostá většina lidí v tom nadšení z nebývale rychle postupujícího technického pokroku přehlíží. Čapek si v tomto díle vzal na mušku konkrétní vynález, a sice vynález a masovou výrobu umělého člověka. Klade si otázku, zda se člověk zbavený povinnosti pracovat bude skutečně zdokonalovat, nebo se dá na cestu zahálky a poživačnosti? Není práce vedle zdroje obživy také důležitý morální faktor každého jednotlivce? Toto téma je podle mého názoru v dnešní době velice aktuální. Čapek by se zřejmě sám divil jak přesně dokázal definovat problém dnešní technikou obklopené konzumní společnosti. Již před sedmdesáti lety upozorňoval na to, že technický pokrok lidstvu přinese řadu nesporných výhod, ale také celou řadu negativních vlivů na společnost a v konečném efektu by mohl vést ke zkáze lidstva. Staví proto čtenáře před možnost ohrožení lidstva vlastními vynálezy, např. roboty. Nejen po stránce morální, ale i po stránce fyzické. V románu nechá roboty ovládnout a vyhladit lidskou rasu. Roboti, kteří byly lidmi v obrovském množství vyráběni za účelem zdokonalení lidské společnosti, postupují jako jeden obrovský nemyslící dav, který se dal do pohybu a není již v lidských silách ho zastavit. A tak drtí vše, co mu stojí v cestě. Roboti nechají naživu pouze jejich konstruktéra Alquista, který má obnovit recept na výrobu robotů, jeho úsilí je však marné. Lidstvo však není nadobro ztraceno, ve dvou robotech, jež byly konstruktérem Alquistem obdařeni větší dávkou citu, se náhle probouzí láska a stávají se lidmi. Lidstvo je tím tedy zachráněno.

Tímto vesměs negativním pohledem na technický rozvoj se Čapek odlišuje od většiny autorů tohoto žánru. Například od H. G. Wellse, kterého Čapek obdivoval. Ve většině utopií jiných autorů změní nový vynález život člověka k lepšímu.

R.U.R. byl první z celé řady Čapkových utopií. Všechny jsou na podobné téma, ohrožení lidstva svým vlastním objevem a všechna vykazují i v dnešní době nespornou aktuálnost. Pro příklad uvedu román Továrna na absolutno, ve kterém jde o vynález karburátoru. Ten spaluje hmotu tak dokonale, že přitom dochází k uvolnění absolutna. Tento vynález má hned dva zničující efekty. Vynález způsobí nezvládnutelnou nadprodukci. Krom toho se však uvolňované absolutno zmocňuje lidí a vede je k náboženskému fanatismu. To lidstvu nepřinese ráj na zemi, ale válku všech proti všem.

Téma románu Krakatit je oproti ostatním utopiím obohaceno o problém odpovědnosti vědce za důsledky svého vynálezu. Krakatit se váže na jedno konkrétní téma a sice na objev výbušniny takové síly, která může zničit celý svět. Čapek se v tomto románu zabývá hlavně pocity odpovědnosti mladého vynálezce Prokopa, kterému byl jeho obrovský objev ukraden. Vynález vede v cizích rukách ke zkáze v podobě ničivého výbuchu. Ve své době to bylo téma velice aktuální, Čapek ostatně nebyl jediným autorem, který se zabýval tímto tématem. Pro příklad uvádím Dürrenmattovo drama Fyzikové. Vážnost tohoto tématu podtrhuje také mírová snaha soudobých fyziků. Od roku vydání Krakatitu 1924 lidstvo prošlo řadou dalších válek, z nichž jedna byla označena jako světová. To jen přispělo ke zdokonalení technologií hromadného ničení, tím však téma Krakatitu nepozbylo na důležitosti a aktuálnosti, ba naopak. V dnešní době, kdy jsou vedeny války prostřednictvím jaderných zbraní, kdy se země navzájem zastrašují jadernými pokusy a výbuchy, a kdy si za okny stavíme jaderné elektrárny různých velikostí a různých kvalit je to opět téma navýsost aktuální.

Jedním z dalších Čapkovým utopistickým románů je Válka s mloky. Výklad tohoto díla však lze provést ve dvou rovinách. Tento román je napsán v závěru spisovatelovy životní dráhy a byla to vlastně reakce na blížící se hrozbu fašismu. Hlavním tématem je ale opět objev vynálezu, v tomto případě neobyčejně levné pracovní síly, která má nahradit lidskou práci. Tato myšlenka se však opět obrací proti lidstvu a vede k jeho zkáze. Mloci tu mají podobně jako roboti v dramatu R.U.R. několikerý symbolický význam. Symbolizují odlidštění pracujícího člověka, ale i současného moderního člověka, který obklopen technikou žije zmechanizovaným, stereotypním životem. Historie mloků zároveň představuje pomyslné dějiny moderního kapitalismu a v druhé části románu se z ní stává varování před blížícím se fašistickým nebezpečím.

Přestože je hlavní útok tohoto díla veden proti fašismu, lze tento román vidět i jako satiru na kapitalistickou společnost druhé poloviny třicátých let. Autor si všímá neřestí soudobé společnosti a přenáší je do románové roviny života mloků. Bere si na mušku soudobou buržoazní politiku (smlouvy se uzavírají, jen aby se porušovali; jsou svolávány konference, které kvůli sobectví účastníků nemohou vůbec nic vyřešit), zkorumpovanost vědy, umění, jež si klade za cíl obklopit člověka kýčem.

Mně toto všechno připadá odněkud povědomé. Pokud bychom pominuly autorovo vyjádření odporu vůči fašismu, pak by případný překlep v reedici roku prvního vydání tohoto díla, místo roku 1936 rok 1996, nemusel současného čtenáře nijak udivit, poněvadž současná kapitalistická společnost trpí stejnými problémy jako společnost let třicátých.

Doposud jsem se zde zabýval Čapkovou tvorbou, která hledala své čtenáře v řadách dospělých. Ale veliký význam má také jeho literární tvorba pro děti. Čapek byl fascinován nadšením a štěstím dětí, stáří kolem pěti let, z objevování nových slov. Byl proto toho názoru, že by měla být dětská literatura psána co nejbohatším a co nejkypřejším jazykem, protože odnese-li si dítě z dětství málo slov, bude mít omezenou slovní zásobu po celý život. A dle toho Čapek také své pohádky psal. Ovšem nebyl by to Karel Čapek, aby i tento žánr svým osobitým způsobem nerozvinul a originálně neinovoval. Čapek pohádkovou formu zmodernizoval, vytvořil vazby mezi pohádkou a moderní realitou. Psal své pohádky s vysokou uměleckou náročností, která mohla uspokojit i dospělého čtenáře, ale zároveň s citem pro dětskou povahu a pro zálibu dětí ve veselé hravosti. Čapkovy pohádky se nevyznačují tradičními pohádkovými postavami jako jsou různé rusalky, vodníci, strašidla atd., místo nadpřirozených jevů do svých pohádek umísťuje vesnické tetky, strýce, pošťáka, drvoštěpa, loupežníka či vagabunda. Stavěl své pohádky více na realitě skutečného života, než na smyšlených tradičních pohádkových formách. Myslím si, že právě tím jsou i pro současnou mladou generaci stále tak přitažlivé. Dle Čapka je pohádka původně povídání, nikoliv literatura. Tak například pohádková knížka Dášenka čili Život štěněte je vlastně souborem krátkých pohádek, které autor vypráví neposednému štěněti Dášence, aby chvilku v klidu postálo před jeho fotoaparátem. Čapek si, z již uvedeného důvodu, co nejvíce obohatit slovní zásobu u dětí, liboval v bohatých slovních výčtech. V první Čapkově knížce pohádek Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek, když třeba listonoš Kolbaba konečně najde smutného šoféra, který své Mařence poslal dopis bez adresy a trápí se, že mu neodepsala, říká: “Aha, člověče drahá, tak to vy jste ten trumbera, ten bloud, to ťululum, ten pleticha, ten trumpeta, ten vrták, ten truhlík, ten makovec, to nemehlo, to trdlo, to pometlo, ten tulipán, ten jelimánek, ten salát a ten přetrhdílo, ten splašený, ten střelený, ten trhlý, ten seknutý a ten pytlem praštěný, ten nádiva, ten nekola, ten nekňuba, ten mrťafa, ten ňuma, ten slíva a ten bambula, ten kašpar, ten janek, ten matěj, ten kuba a ten popleta, co nám hodil do poštovní schránky to psaníčko bez známky a bez adresy?” Čapek dětem svými pohádkami přibližoval spoustu vtipných postřehů o lidech a jejich vztazích, které se nijak nesnažil přibarvovat či idealizovat. Podává je tak jak jsou, jak se k sobě chovají a jak mluví.

Zatím jsem psal o Karlu Čapkovi prozaikovi, dramatikovi a novináři. Ale co Karel Čapek básník? Člověk by v prvním momentu řekl, že význam jeho novinových článků, románů, dramat či pohádek nelze s jeho básnickou tvorbou v žádném případě srovnávat. Napsal přece pouze jednu jedinou sbírku poezie, která byla vydána až léta po jeho smrti pod názvem Vzrušené tance a je sbírkou pouze několika málo básní, které do podvědomí literárních historiků, či dokonce do podvědomí čtenářů, vlastně ani nevstoupili.

Přesto je ale význam Čapkovy básnické tvorby obrovský. Nemám ale na mysli Čapkovu původní tvorbu, ale hlavně jeho překlady francouzské poezie. Čapek přebásnil tvorbu velikánů francouzské literatury jako jsou Baudelaire, Rimbaud, Apollinaire aj. a tyto překlady pak v roce 1920 knižně vydal pod názvem Francouzská poezie nové doby, v roce 1936 vyšlo ještě doplněné vydání. Význam tohoto Čapkova překladatelského počinu byl obrovský. Tato kniha byla opravdovým historickým mezníkem ve vývoji české poezie – neovlivnila však pouze vývoj českého básnického překladu, ale výrazně ovlivnila celý budoucí vývoj české básnické tvorby.

Na základě literárněvědného výzkumu lze doložit jakým významným způsobem Čapkovy překlady obohatily českou poezii po stránce koncepční, obrazné, tématické, stylové, výrazové i veršové. Tento výzkum rovněž dokázal jak tyto překlady posílily “poezii usilující především o intenzitu”, charakterizovanou “věcností a přímým, nepřeneseným výrazem”. Zejména překlad Apollinairova Pásma, vyznačující se smyslem pro “kontrastování různých významových tónin vedoucí až ke splynutí skutečnosti a fantazie, kompoziční splývavost zastírající logický sled věcí i syntaxi a přirozenost nesnášející dekoraci ani patos” otevřel zcela novou perspektivu poválečné básnické tvorbě. Čapkův překladatelský počin a jeho cílevědomá metoda překladu jsou dodnes oceňovánay jako počáteční impuls, který počal novou éru českého překladatelského umění. Ta je spatřována především stanovením nových měřítek přesnosti, přirozenosti, vystižení básníkova vidění skutečnosti, melodičnosti verše, básníkovy slovní vynalézavosti překladů atd.

Význam a kvalita těchto Čapkových překladů byla již mnohokrát oceněna, ale podle mého názoru takto nejlépe dokáže učinit jen velikán české literatury jako je Vítězslav Nezval. Ten se o kvalitách a významu Čapkovy práce vyslovil v předmluvě druhého vydání Čapkovy antologie v roce 1936. Vyjádřil se zde jak k duchu Čapkem přebásněné literatury, tak i k jejímu pozdějšímu účinku na poválečnou poezii. Nezval oceňuje velice výjimečný podíl Čapka na přeměně stylu české poválečné poezie. “Osvojil si do posledního odstínu kulturu řeči všech těch, kdož začátkem 20. století vedou české básnické slovo, tehdy ještě parnasistní, mnohomluvné, symbolicky rituální, k prostotě vyššího stupně. Dykova úspornost výrazových prostředků a působivá zkratka myšlenky, Sovův dramatický lyrismus, Tomanova melodika a novoprimitivistní Šrámkova slovní jímavost jsou pozadím, na kterém vynalézá Karel Čapek prostotu, úspornost, melodiku a nenucenost zcela novou, vyplývající z nového básnického ducha.” Nezval je toho názoru, že Čapek “nám podává skutečně nového Baudelaira, vysvobozeného z falešné pompéznosti” a zprostředkovává styl moderní poezie, který “počítá se zkratkou, nadsázkou, mocnou obrazivostí, málem rétoriky, přesností obrazu, silou metafory a takřka hovorovým tónem, i když je tento tón výsledkem složité verbální vázanosti.”

Nezval definuje význam Čapkových překladů pro sebe a své básnické vrstevníky: “Nedovedu si představit svůj básnický růst, básnický růst Jiřího Wolkera a našich přátel bez kouzelné knížky, v níž Karel Čapek jak jen možno anonymně nachází pro poezii v českém jazyce nové zázračné klima. Čapkovo ozáření českého básnického jazyka světlem slavností, silnic, deštivých dnů a dusné fantésistní exotiky nemělo býti jen dočasným signálem. Žije v mladých českých básnících.”

Čapek byl naprosto výjimečný spisovatel, měl obrovský cit pro jazyk a neobyčejné bohatství jazyka. Udivuje jak dokáže jednu jedinou věc, vlastnost či jednu jedinou situaci vyjádřit na toliko způsobů jako nikdo jiný a zároveň se dokáže vyvarovat strojenosti jazyka. Jeho neobyčejná znalost mluveného a hovorového jazyka pramení z jeho lidového původu, tyto znalosti pak dokázal ve své novinářské, překladatelské, dramatické a prozaické tvorbě bezvadně uplatnit.