Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Arnošt Lustig – Modlitba pro Kateřinu Horovitzovu

Arnošt Lustig – Modlitba pro Kateřinu Horovitzovu

 

Ač lze v  díle Petra Chelčického nalézt mnoho partikulárních myšlenek, jedna z nich rozsáhlý myšlenkový systém sjednocuje a vyniká nad ostatní. Jihočeský zeman se staví proti hodnotovému relativismu a odmítá proto jakoukoliv - dnes tak běžnou - manipulaci s pojmy dobra a zla. Chelčický pevně věří, že tyto dvě entity jsou jasně rozlišitelné, tedy i snadno oddělitelné, pročež se nesmějí nikterak směšovat. Jakékoliv zlo, byť páchané pro dobrý účel, zůstává i nadále zlem a s dobrem nemá a nebude mít nic společného. Na okolnostech prostě nezáleží. Takto radikální - ve své podstatě antiutilitární - názor ovšem v rovině praktické získává zajímavý rozměr. Tak například milosrdná lež zůstane i nadále lží, krádež pro zajištění obživy nadále krádeží, jakkoliv míněný hřích hříchem - a člověk se z něj nemůže nezodpovídat. Takto kontroverzní postulát se musel nutně potýkat s vlnou kritiky, ať už ze strany utilitářů, pragmatiků či kohokoliv jiného. Povětšinou však šlo o kritiku značně abstraktní, ne-li přímo filosofickou, a kritické slovo ze strany literáta nebylo příliš častým jevem. To se částečně změnilo s vydáním možná nejslavnějšího Lustigova díla, Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou, v němž se starý problém vynořuje v samém závěru díla na povrch.




Zůstává vražda nelidského utlačovatele jen obyčejnou vraždou, nebo jí její okolnosti a skutečnost, že byla namířena proti snad nejhrůznějšímu systému lidských dějin, jistým způsobem ospravedlňují? Ve smyslu normativním jde skutečně o vraždu, zde existuje pouze jeden výklad, nicméně ve smyslu etickém, či přímo metafyzickém, se nabízí možných výkladů více. Chelčický, v mnohém ovlivněn zásadami křesťanství v jeho nejčistší a nejpůvodnější formě, jakýkoliv fyzický boj a násilí ze zásady odmítal. Považoval jej za zbraň ďáblovu, která v žádném případě nesmí být – ať už s dobrým nebo zlým cílem – využívána. Chelčického názoru nelze upřít nespornou přesvědčivost, v teoretické rovině by s ním nebylo snadné polemizovat. Nakolik se ovšem osvědčuje v praktickém životě zůstává otázkou. Sám Chelčický, jeden z duchovních otců moderního pacifismu, který se společnosti až na menší výjimky programově stranil, nemusel vnímat život v jeho složitosti a nejednoznačnosti. Ve zlém imanentním světě, jakým svět v období holocaustu byl, ušlechtilé novozákonní zásady někdy selhávají. Zlu, aby se nezačalo svévolně šířit, se musí bránit všemi dostupnými prostředky, třeba i násilím. Všechny válečné útrapy, v knize jak už je tomu u Lustiga zvykem autenticky popsané, vznikly jednak proto, že tehdejší západní demokracie nedokázaly ve své slabosti prvotní zlo dostatečně rozpoznat (nebo k němu byly záměrně slepé), hlavně však proto, že se mu nedokázaly od chvíle, kdy se toto zlo počalo opatrně šířit, postavit na odpor. Ve světě skutečných mezilidských vztahů se - jinak bezpochyby pravdivé - transcendentální principy jaksi deformují, a tak násilí může být účinným a zcela adekvátním prostředkem pro to, aby bylo zabráněno ještě větším hrůzám. Násilí, ač jako věc o sobě představuje nesporné zlo, může být v boji proti větším hrozbám prospěšné; zlo se totiž zpravidla šíří ve chvílích, kdy mu nejsou kladeny překážky, přičemž Chelčického duchovní boj obvykle jako skutečná překážka chápán není.

Stoupenci utilitární či pragmatické tradice se dokonce kloní k názoru, že za jistých okolností může šlechetný účel očistit nevybíravé - ba i přímo zlé - prostředky. To ovšem jen v případě, že se původní účel podaří opravdu realizovat a tato realizace přinese evidentní (jedno zda individuální nebo společenský) užitek. Stoupenci pragmatismu odmítají jakákoliv gesta a příliš si neváží jedince, který je s to ctít stanovený princip i ve chvíli, kdy to očividně není ku prospěchu věci. Kateřina Horovitzová by svým činem sympatie pragmatiků získala jen velmi těžko, ti by jej chápali pouze jako výraz naprostého lidského zoufalství. Zdůrazňovali by, že svým skutkem nemohla nic podstatného změnit – celý strašlivý systém pochopitelně proměnit nedokázala – a pouze přivedla skupinu z již téměř neřešitelné situace do definitivní záhuby.

Na světě se ovšem nepohybují pouze ctitelé Chelčického a příznivci pragmatického pohledu na svět. Existují i jedinci, kteří nevěří, že by ušlechtilé učení Petra Chelčického bylo v imanentním světě opravdu možné praktikovat. Zároveň s tím jsou toho názoru, že určité činy mají svůj význam i přesto, že v konečném důsledku nemohou na stavu věcí nic změnit. Tito lidé pokládají Kateřinu Horovitzovou za velkou hrdinku, jíž si lze vážit. Jejího činu si váží jako principiálního protestu proti strašlivému stavu světa a samozřejmě jako výrazu neobyčejné lidské odvahy. Odvahy o to větší, že dívka, která se mezi skupinu “vyvolených” dostala vlastně jen náhodou, a to proto, že kromě krásy projevila i neobyčejnou touhu žít, v závěru dokáže překonat tu nezměrnou touhu zůstat na tomto světě. Nelze nevzpomenout na Jaspersovu tezi, že morálně vinný je každý, kdo nebyl schopen proti totalitárnímu režimu podniknou vše, co bylo v jeho možnostech. Domnívám se, že Lustig, poučen jistě i jinými ideovými systémy, v textu v mnohém vychází z  tradice existenciálního myšlení. Zvláště blízko má k osobité Kierkegaardově filosofii činu. Čin je v Kierkegaardově pojetí vysvobozením ve chvíli, kdy : “Tok idejí je uzavřen, individua jsou sama se sebou i s jinými nespokojena, egoistický a nepřátelský reflexní odpor jsou jako bažina – a člověk v ní jenom sedí. Místo radosti nastupuje nyní ufňukaná rozmrzelost, místo utrpení umíněně tuhá, tvrdošíjná vytrvalost, místo napětí upovídaná zkušenostní srozumitelnost.” O upovídané zkušenostní rozmrzelosti ani o nedostatku utrpení nemůže být v situaci Kateřiny Horovitzové rozhodně řeč, přesto je i v jejím případě, kdy už nezbývá v co doufat, rozhodný čin jediným adekvátním východiskem. Své místo v textu nachází i sokratovská objektivní morálka, reprezentovaná osobou Hermana Cohena, jehož osobní zájmy ustupují ve prospěch zájmů ostatních. 16689sdk56mku1b




Lustigem používaný jazyk není prost určitého půvabu. Barvitá - chvílemi až apokalyptická - líčení střídá precizní popis. Lustig volí adekvátní formulace, to, co vyslovit lze, vyslovuje snadno a ukázněně, neuchyluje se k přílišné formální vyumělkovanosti. Styl je to relativně prostý a účelný, forma zde přísně podléhá obsahu, čehož nejlepším příkladem je kultivovaná, umírněná, korektní a přece krutá mluva Bedřicha Brenskeho. Líčení vnitřního mentálního stavu zúčastněných je opět založeno především na vnějším pozorování, přičemž Arnošt Lustig je velmi dobrým znalcem lidských charakterů a jednání v mezních situacích. Někdy se jeho sugestivní popis dokonce velmi blíží niterným pocitům,které uvnitř znějí tak samozřejmě, ale jdou tak obtížně vyslovit. Lustig také využívá ve své době poměrně nového útvaru, totiž závorek; ty do té doby nebyly v beletristickém textu příliš často použity. Zajímavá je i práce s časem, delší časové intervaly lze přejít bez důležitějšího komentáře, zatímco nepatrným úsekům je věnováno mnoho prostoru.

Z Lustigovy knihy, jak už titul napovídá je cítit určitý soucit s trpícím a nechuť dotyčného nějak soudit. Není to ostatně ani nutné, samotný příběh patrně sděluje vše. Je zřejmé, že Lustig při tvorbě textu využil mnohých vlastních autentických zkušeností z prostředí transportů a koncentračních táborů. Tento svět hraje vrámci většiny Lustigových románů velmi důležitou úlohu, v případě Modlitby pro K.H. slouží i jako prostředí pro příběh univerzální. “Historický děj” je velmi cenným svědectvím o strašlivém období našich dějin, nicméně samotný příběh nemusí být nutně vázán na tuto konkrétní historickou dobu, pro Lustigovu tvorbu tak příznačnou, byť ta jeho podstatě odpovídá nejlépe. Příběh Kateřiny Horovitzové je platný v jakémkoliv kulturním okruhu a snad i v jakékoliv době.