|
Bohumil HrabalBohumil Hrabal1) Úvod Bohumil Hrabal patří bezesporu k nejvýznamnějším českým spisovatelům XX. století. Jeho dílo podstatně ovlivnilo vývoj české prózy, a to jak stylově, tak i tematicky. Neméně významný je Hrabalův vliv ve filmu a divadle. Přínos můžeme spatřit ve většině jeho krátkých próz, ve kterých je prezentace obyčejného člověka jako nepatetického hrdiny. Jeho díla většinou nejsou zaměřena na fabuli, hospodský hovor se střídá s filozofickými úvahami, lidová moudra s poučkami kunsthistoriků.. Nezanedbatelný vliv měl Bohumil Hrabal, většinou bez vlastního úmyslu, i v oblasti politiky. V období normalizace svým dílem (bezděky) integroval různé proudy české literatury. 2) Základní údaje o životě a tvorbě autora Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně - Židenicích Marii Kiliánové (*1894), otec v křestním listě uveden nebyl. Malého chlapce vychovávala zpočátku především babička Kateřina, později, když se Maryška provdala za Františka Hrabala (*1889), se rodina stěhuje do Polné, kde je Francin účetním v pivovaru. Po svatbě (1916) přijímá malého Bohumila za svého a věnuje mu stejnou péči jako bratru Slávkovi, který se záhy narodil (1917). V létě 1919 přijímá František Hrabal místo správce pivovaru v Nymburce, kde Bohumil Hrabal absolvoval jak základní školu, tak reálné gymnázium. K literatuře se dostal až po maturitě. Spolu se svým kamarádem, hudebníkem a básníkem Karlem Maryskem, objevuje různé moderní umělecké směry - např. surrealismus, dadaismus, poetismus. V intenzivním objevování moderního umění pokračuje Bohumil Hrabal v Praze - po ročním soukromém studiu latiny se 7. října 1935 zapisuje jako řádný posluchač právnické fakulty University Karlovy. Z této doby pocházejí i první básnické pokusy, ve kterých se snaží vyslovit své myšlenky, city, nálady. Publikuje některé z nich v Nymburských místních novinách, 47634kmd43idf3d v Občanských listech a v Nymburských listech. V roce 1939 měl absolvováno osm semestrů, složil i státní zkoušku historicko-právní, vzhledem k uzavření českých vysokých škol však promoval až za šest let - 22. března 1946. Zbývá ještě základní vojenská služba, do té chvíle stále odkládaná. Je celkem krátká (1. 4. až 31. 8. 1946), 16. září 1946 nastoupil JUDr. Bohumil Hrabal jako dirigent Živnostenského fondu starobního a invalidního. Sestavuje ze svých básní sbírku Ztracená ulička a pokouší se ji vydat v nymburské tiskárně Hrádek nákladem vlastním. Po necelém roce nastupuje dráhu obchodního cestujícího. Od 9. září 1947 je zaměstnancem velkoobchodní firmy H. K. Klofanda, nabízí kartáčnické a drogistické zboží... Únorovým převratem končí naděje na publikování jeho prvotiny. Z obchodního cestujícího se stává likvidátorem, přechází pod hlavičku národního podniku Obchodní domy a v červnu 1949 se hlásí dobrovolně na brigádu do SONP Kladno. Na podzim roku 1950 má hotové dvě skvělé poémy - Bambino di Praga a Krásnou Poldi. Na jaře 1952 vzniká slavná Jarmilka... 10. července 1952 utrpěl Bohumil Hrabal na Kladně těžký pracovní úraz. Po nemocniční léčbě následuje dlouhá pracovní neschopnost, měsíc rehabilitace v sanatoriu ve Vráži u Písku, konečně 7. dubna 1953 je uznán schopným k lehčí práci. Protože nemůže vykonávat těžkou práci, opouští Kladno a nastupuje 8. října 1954 ve Sběrných surovinách. Ve Spálené ulici, v té dnes již zrušené sběrně starého papíru, potkává Bohumil Hrabal bývalého vzpěrače, skokana o tyči a ragbistu Jindřicha Peukerta, zvaného Haňťa. Píše o něm povídku, která později vyjde pod názvem Baron Prášil, ale stále více se s ním propojuje a prolíná, až po dvaceti letech v Příliš hlučné samotě nacházíme Haňťu, jednu z velkých postav současné literatury. V šedesátých letech získává Hrabal půlroční stipendium Českého literárního fondu na dokončení sbírky povídek, jenže toto ocenění má za následek jeho propuštění ze Sběrných surovin, poté pracuje jako kulisák v divadle S.K.Neumanna a se svou ženou Eliškou (svatbu měli v roce 1956) bydlí nedaleko divadla. Příliš v té době nepíše, od roku 1962 se stává spisovatelem na volné noze. Jeho povídky vycházejí v časopisech a konečně koncem ledna 1963 vychází první kniha - Perlička na dně, rok nato další kniha - Pábitelé. Tvorba šedesátých let je shrnuta do 4. a 5. svazku Sebraných spisů. Roku 1968 měl Bohumil Hrabal v nakladatelství Mladá fronta dvě knihy (Poupata a Domácí úkoly), obě byly vytištěny, svázány, zabaleny a ... odeslány do Sběrných surovin (právě do těch, ve kterých před několika lety pracoval). Z Hrabala se stává persona non grata, stahuje se do ústraní (většinou žije v Kersku), avšak právě v této době vznikají jeho nejlepší texty. V roce 1975 mu rozhovor v jednom týdeníku umožnil, aby mohl opět vydávat svá díla, samozřejmě s patřičnou cenzurou. Městečko, kde se zastavil čas, se změnilo přepracováním v Krasosmutnění (1979), další momenty z něj obsahují Harlekýnovy miliony (1981). Tyto dva texty jsou v 10. svazku Sebraných spisů. Zcela změněná Příliš hlučná samota vyšla jako koláž prostřihů s Něžným barbarem pod názvem Kluby poezie (1981), v roce 1982 vycházejí Domácí úkoly z pilnosti, ovšem redakčně škrtané a upravené. Život bez smokingu (1986) přinesl několik nových textů, opět redakčně měněných. Dále vycházely především neustále další a další výbory ze starých textů. md634k7443iddf Bohumil Hrabal zemřel 3. února 1997 za nejasných příčin při pádu z nemocničního okna. 3) Stručný děj Hrdinou Příliš hlučné samoty je dělník Haňta, který již pětatřicet let pracuje ve sklepení sběrny starého papíru u „svého“ stařičkého lisu - Haňta k němu má zvláštní vztah, je s ním svázán a říká, že až půjde do důchodu, tak si ho od sběrných surovin odkoupí. Spolu s odpadky lisuje i různé knihy a kopie obrazů slavných malířů. Vzácné svazky knih zachraňuje a shromažďuje je u sebe doma, kde jich má již tolik, že se občas musí spát v sedě na stoličce u okna, jelikož i nad postelí má police s knihami a bojí se, aby ho to všechno nezavalilo. Haňta čte i knihy slavných filozofů, a tak je „proti své vůli vzděláván“. Svou práci bere dosti vážně a kdyby se měl znovu rozhodovat, jakou práci bude dělat, neměnil by. Z každého slisovaného balíku vytváří mistrovské dílo - vždy ho nějak obzvláštní, např. doprostřed balíku položí vzácnou knihu nebo balík zabalí do reprodukcí malířských děl. Haňta dále mluví o svém každodenním životě - zápasení s horami papíru i o džbánech piva, které při práci popíjí. Velmi často cituje filozofy, např. Kanta, Hegela, Nietzscheho. Ve třetí kapitole vzpomíná na svou první lásku Mančinku, která měla přezdívku „Posraná Manča“, to od doby, kdy spolu byli na plese a Mančinka si odskočila za stodolu na záchod, kde si namočila pentle ve vlasech do hnoje. takovou ostudu nemohla Mančinka unést, a proto se i s rodiči odstěhovala. O pár let později byl Haňta s Mančinkou na horách, kde se jí opět přihodila podobná věc - tentokrát lyžovala, pak zajela do lesíka a když znovu vyjela z lesa, tak si k ohromnému pobavení vezla své lejno vzadu na lyžích. Ve volné chvíli Haňta rád chodil za kamarády sociology, kteří zkoumali pražské podzemí a často mu vyprávěli o kanálech pod Prahou, kde spolu prý bojují dva krysí klany o právo nad všemi odpadky a fekáliemi. Jindy, když hodně pil, měl vidiny v podobě svých oblíbených filosofů nebo také viděl boha a vedl s těmito postavami dialog. Někdy k němu do sběrny chodily dvě cikánky - jedna nosila tyrkysově zelenou a druhá červenou sukni. Tyto dvě ženy také potkával, když chodil domů. Na schodech svého domu jednou potkal jinou cikánku, která u něj párkrát přespala. Až náhle jednou nepřišla - byla zatčena a poslána do koncentračního tábora. Jiným Haňťovým známým byl profesor estetiky, kterému schovával různé zakázané knihy. Profesor vždy Haňtovi sdělil, které knihy by potřeboval, a Haňta se mu snažil vyhovět. Jednou se od kamarádů dozvěděl, že ve veliké hale v Bubnech postavili nový lis na papír, který má nahradit dvacet malých lisů. Haňtovi to nedalo a šel se tam se strachem podívat. Vypadalo to tam úplně jinak než u něj ve sklepě. Se zděšením pozoroval dělníky a dělnice, jak vytrhávají knihy z desek a čisté vnitřky knih hází na pás. Již několikrát mu psala Mančinka, aby se za ní přijel podívat do Klánovic, a tak ji navštěvuje. Našel ji na zahradě, kde se nějaký muž snažil vytesat do kamene její podobu. Mančinka mu pověděla, že je to její milenec a že takových měla hodně. Další den šel Haňta normálně do práce, ale u svého lisu viděl dva mladíky. Šéf na něj nebyl právě milý a nařídil mu buď ať zametá na dvoře, nebo ať nic nedělá, neboť další den má jít balit čistý papír pro tiskárnu. Haňta z toho byl v šoku. Odchází, chodí po Praze a navštěvuje pár hospod. Z toho všeho je tak unavený, že usíná. Zdá se mu sen o jeho lisu. Vidí, jak si stele v korytě svého lisu, přikrývá se knihou a zeleným knoflíkem spouští lis. Cítí tlak lisu a v té chvíli se probouzí. není ve sklepě, ale leží v parku na lavičce a před ním stojí dvě cikánky, ty co k němu do sběrny nosily starý papír.
4) Charakteristika hlavních postav, vedlejší postavy Hlavní hrdina: Haňta Haňta je obyčejný dělník, který žije sám, nemá rodinu, je svobodný. Zbývá mu pět let do důchodu. Měl jen jednu lásku - Mančinku. Svou práci má velmi rád a za nic na světě by ji nevyměnil, je pro něj smyslem jeho života. Tvrdí sice, že je vzděláván proti své vůli, ale přitom rád čte knihy starých filozofů. Má jednu neřest - hodně pije pivo. 5) Základní charakteristika díla Příliš hlučná samota je novela, kterou autor dokončil v červenci 1976, na jejím vzniku ale pracoval již od roku 1974. Hrabal vytvořil několik variací této novely - první je psána apollinairovským veršem, druhá v hovorové češtině a třetí je psána spisovným jazykem. Existují knihy sebraných spisů, kde jsou všechny tři varianty, já jsem však měla možnost přečíst pouze třetí variantu. V novele nacházíme řadu autobiografických prvků, hlavní hrdina je v podstatě sám autor. Příběh je vyprávěn hlavním hrdinou v ich-formě, v minulém čase (vzpomínkové vyprávění). Děj není stěžejní.
Kniha je rozdělena na osm kapitol, jistou zvláštností je, že několik kapitol začíná stejným výrazem: třicet pět let (pracuji ve starém papíře / lisuju starej papír / jsem presoval starý papír / jsem balil starý papír). Opakování těchto a dalších výrazů (např. jsem vzděláván proti své vůli) je pro tuto knihu příznačné.Celá kniha je jeden dlouhý monolog, není v ní ani jeden dialog. Styl psaní: spojení několika hlavních vět v předlouhá souvětí, opakování slov, častá přirovnání a hyperboly, citace filozofických myšlenek, netypická interpunkce - absence nebo naopak přemíra čárek. Smysl díla: vylíčení života obyčejného člověka autorovy generace; hledání odpovědi na otázku smyslu života; politický podtext - nesmyslnost ničení nových knih.
6) Vlastní hodnocení Kniha se mi docela líbila, ale četla se mi celkem obtížně. Nejvíce bych ocenila pár dějových pasáží, některé části jsem si musela přečíst několikrát, abych alespoň přibližně pochopila jejich obsah, protože příběh nutí člověka spíše k zamyšlení nad životem. 7) Ukázky 1. kapitola I, str.9 „ Třicet pět let pracuji ve starém papíře, a to je moje love story. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a ze mne a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem se propojil sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév. “ - úvodní věta; charakteristické opakování slov, které pak nacházíme v celé knize; vztah hrdiny ke knihám a čtení 2. kapitola I, str.12 „ Avšak tak jako v proudu kalné řeky, která protekla továrnami, se zableskne krásná rybka, tak v proudu starého papíru se zableskne hřbet vzácné knížky, dívám se oslněn chvíli jinam a pak ji vylovím, otírám o zástěru, rozevřu a přivoním k textu, a potom homérskou věštbou přečtu si první větu, na kterou si opřu oči, a pak teprve uložím knížku mez ostatní krásné nálezy do bedničky vystlané svatým obrázky, které mi omylem vysypal někdo do sklepa s modlitebními knížkami. To je potom moje mše, můj rituál, abych každou takovou knížku nejen si přečetl, ale po přečtení ji uložil do každýho balíku, protože já každý balík musím vyčabrkovat, musím mu dát můj charakter, můj podpis. To je moje trápení, aby každý balík byl jinačí, musím každý pracovní den být ve sklepě o dvě hodiny přesčas, musím přicházet do práce o hodinu dřív, musím pracovat někdy i v sobotu, abych spresoval tu nikdy nekončící horu starýho papíru. “ - Haňta si zpestřuje stereotypní a nudnou práci ve sběrně, sice si přidělává práci navíc, ale to asi je to jediné, co ho u této práce drží. 3. kapitola VI, str.70 „ Třicet pět let jsem balil starý papír na hydraulickém lisu, třicet pět let jsem si myslil, že makulaturu a štampf nelze jináč presovat než tak, jak jsem to já dělal, ale teď jsem se dozvěděl, že v Bubnech postavili gigantický lis, který nahradí dvacet lisů, na kterých pracuju já. A když mi očití svědci řekli, že ten gigant dělá balíky ve váze tři a čtyři centy a ty balíky vozí do vagónu pomocí zdvihacích vozíků, povídám si, na to se musíš jít, Haňťo, podívat, to musíš vidět, vykonáš zdvořilostní návštěvu. “ - od této chvíle začíná Haňťovo „neštěstí“, kdy tuší, že by ho mohli propustit 8) Informace o použitém vydání knihy, další prameny a literatura Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota, nakladatelství Odeon 1989, 133 stran Milan Jankovič: Doslov ke knize Příliš hlučná samota Internetové stránky o životě a tvorbě Bohumila Hrabal (www.odaha.cz) |
