Jana Eyrová

přeložila: Jarmila Fastrová z anglického originálu Jane Eyre, vydaného

nakladatelstvím Chatto and Windus, Londýn

vydalo: nakladatelství Český spisovatel ve spolupráci s časopisem Vlasta

v Praze roku 1994

Tato kniha vypráví o osudech sirotka Jany Eyrové, která žila do svých deseti let u tety, potom devět let ve smutně proslulém lowoodském sirotčinci. Po odchodu z ústavu se stala vychovatelkou na panství pana Rochestra. 12913tgp99vhd7d

Jana žila u své tety Reedové v Gatesheadu. Měla dvě sestřenice Elišku a Jiřinu a bratrance Jana, který byl na ní velice hrubý. Měla chůvu Bětušku, která na ní byla také přísná, ale přesto ji měla ráda. Janě byla neustále vyčítána její povaha a často byla trestána za věci, které vůbec neprovedla. Jednou ji zavřeli do červeného pokoje. V tomto pokoji zemřel před devíti lety pan Reed, strýček Jany. Jana znala příběh toho pokoje a tak se v něm velice bála. Potom se jí zdálo, že viděla přízrak, vykřikla a omdlela. Když se probrala, byl u ní lékárník Lloyd. Toho paní Reedová zvala vždy, když byl nemocný někdo ze služebnictva. Pokud byl nemocný někdo z rodiny volala vždy jen lékaře. Jana byla po šoku velice slabá a tak zůstala několik dní v posteli. Potom už ani nesměla jíst s ostatními, ale se služebnictvem v kuchyni. Stále více ji odstrkovali. Pan lékárník doporučil paní Reedové, aby poslala Janu do školy. Po několika týdnech přijel pan Brocklehurst, aby dohodl podrobnosti o Janině odjezdu do školy. Paní Reedová ho na ni upozornila. Řekla, že je lhářka a že má velmi ošklivou povahu. Nic z toho nebyla pravda, ale pan Brocklerhurst tomu věřil. Během týdne Jana odjížděla brzy ráno s podivnými pocity z Gatesheadu. Nevěděla ani do jaké školy jede, ale musela ujet dostavníkem 50 mil. Do školy pro sirotky v lowoodském panství. Tímto odjezdem skončila jedna etapa jejího života.

Přivítali ji celkem pěkně, ale již v několika dalších dnech poznala ukrutnost tohoto ústavu. Dívky dostávaly jíst jen velice málo, spaly všechny v jedné místnosti, používaly společná umyvadla a chodily oblékané jen v plátěných šatech, které si samy ušili. Dopoledne se učily, potom měli skromný oběd a opět se učily. V neděli, když chodily do nedaleké vesnice na mši do tamějšího kostela, neobědvaly vůbec, protože do sirotčince to bylo daleko na to, aby se tam vrátily na oběd a pak šly opět na odpolední mši. Zůstávaly tedy přes oběd ve vesnici. Jana si brzy zvykla na své povinnosti, ale šťastná nebyla. Byla zde však spokojenější než u své tety. Nedlouho po jejím příjezdu vypukla v ústavu epidemie tyfu. Onemocněla více jak polovina chovanek. Toto období bylo pro zdravé dívky jakýmisi prázdninami. Nebyl totiž nikdo kdo by se s nimi učil a ani, aby je hlídal. Dokonce přišla i nová hospodyně, která tak nešetřila s jídlem a tak se děvčata měla docela dobře. Po uklidnění epidemie došlo v ústavu k velkým změnám. Všechny dívky byly přemístěny do zdravějšího prostředí, zmírnily se nároky v učení a jídlo i oblečení bylo mnohem lepší. Jana se zde spřátelila se slečnou Templovou, která se po osmi letech jejího pobytu provdala. V tu dobu byla Jana již jeden rok učitelkou. Po dvou letech vyučování v ústavu zatoužila Jana po změně. Podala si tedy inzerát do novin a asi za týden jí přišla odpověď. Dostala nabídku na práci vychovatelky devítileté holčičky. Rozhodla se tuto práci přijmout a měla v plánu co nejdříve do Thornfieldu, kde měla vykonávat práci vychovatelky za 30 liber ročně (v Lowoodu měla jen 15 liber ročně). Ještě před jejím odjezdem ji po devíti letech navštívila její bývalá chůva Bětuška se svým tříletým synkem. Chtěla slečnu Janu vidět ještě před jejím odjezdem, protože pak už by se s ní těžko někdy setkala. nezhodnotila její zevnějšek příliš mile. Vypadala prý nezdravě a ani moc nezkrásněla.

Nová etapa Janina života začala jejím příjezdem do Thornfieldu. Celou cestu si Jana představovala u jakých asi lidí bude pracovat a jak pilná bude její žačka. Nakonec byla mile překvapena. Uvítala jí starší tělnatá paní s příjemnou tváří i chováním. Přijala ji jako sobě rovnou. Po večeři ji zavedla do malého, ale útulného pokojíku, který byl hned vedle jejího. Ráno vstala brzy a ještě před snídaní si šla zvenčí prohlédnout dům. Byl velmi rozlehlý a krásný i když jeho zdi již byly oprýskané stále působil velkolepě. Po snídani byla Jana velice překvapena. Chtěla se setkat se svou žačkou, dcerkou paní Fairfaxové (jak se domnívala). Dozvěděla se však, že paní Fairfaxová, žena, která ji večer uvítala, je jen hospodyní na panství pana Rochestra a že Adélka, svěřenkyně Jany je dívka, kterou vzal pan Rochester pod svou ochranu. Po tomto sdělení ihned Jana pochopila, proč se k ní paní Fairfaxová chovala jako sobě rovné. I když paní Fairfaxová byla velice vzdálenou příbuznou pana Edwarda Fairfaxe Rochestra, nikdy se nad Janu nepovyšovala. Adélka byla Francouzka, ale to Janě nedělalo ani trochu problémy. Uměla francouzsky velice dobře, protože ji učila v ústavu rodilá Francouzka. Jana začala s výchovou své žačky hned dopoledne. Zjistila, že nebyla zvyklá na nějakou pravidelnou činnost. Jana se však brzy přesvědčila, že je Adélka velmi učenlivá. Také se z nich staly přítelkyně. Adélka Janu oslovovala moje malá přítelkyně, protože Jana opravdu nebyla velkého vzrůstu. Po odpoledním vyučování se šli projít do zahrady, která byla velice rozlehlá. Navečer šla Jana do vesničky Hay s dopisem, který chtěla poslat paní Fairfaxová. Při zpáteční cestě kousek od Thornfieldu zaslechla dupot koní. Trochu se vylekala, protože si vzpoměla na strašidelné příběhy, které jí vyprávěla Bětuška, když ještě žila u své tety. Když k ní kůň doběhl, vzepjal se a shodil jezdce. Ten se pokusil vstát, ale měl něco s kotníkem. Jeho pes Hector kolem něj pobíhal a štěkal. Jana vstala a chtěla muži pomoci. Ten její pomoc odmítl. Pak se podivil co dělá tak pozdě venku tady za vsí. Ona mu řekla, že se vrací do Thornfieldu, kde teď žije. On se na ní zadíval. Řekla mu, že tam dělá vychovatelku a také, že slyšela, že pán Thornfieldu, pan Rochester je pěkný podivín. Požádal ji, aby mu přivedla koně, ale ten to rezolutně odmítal. Neznámý tedy požádal Janu, aby se oni mohl opřít a vyšvihl se na koně. Sotva jí poděkoval a odjel směrem k Thornfieldu. Začalo pršet a tak se Jana urychleně vrátila. Když se převlékla do suchých šatů, paní Fairfaxová jí řekla, že nečekaně přijel pan Rochester. Jana si myslela, že s ní třeba bude chtít mluvit, ale on si ji nechal zavolat až další den večer. Vešla do salónu. V lenošce u krbu seděl muž. Když přišla blíž poznala tvář muže, se kterým se setkala včera večer na cestě. On si ji sotva povšiml a jen letmo pokynul, aby se posadila. Po chvíli se jí zeptal na jméno. Pak se jí zeptal, jestli je to ona ze včerejška. Myslela si, že jí poděkuje, ale na dlouho se odmlčel. Potom se jí ptal na doporučení. Vyložila mu kde žila. Dále se jí ptal jestli umí hrát na piano. Řekla, že jen trochu a po ukázce pan Rochester toto tvrzení arogantně potvrdil. Zdálo se jí, že je na ni tvrdý, ale jí to nevadilo. Nepřipadal nijak hezký, ale ani to Janě nevadilo, protože i jí často říkali, že je ošklivá. Ona se tím nijak netrápila. Další dny plynuly jednotvárně jako ty předchozí. Jana se učila s Adélkou a občas si pro ni večer pan Rochester poslal, aby si popovídali. Byl k ní však stále stejně chladný., Občas se Janě zdálo, že se jí zadíval do očí, ale když se otočila díval se na druhou stranu. Jednou v noci Jana slyšela nad svou ložnicí hluk a pak i smích, který již slyšela, když ji paní Fairfaxová prováděla druhým patrem. Tenkrát jí řekla, že je to paní Poolová, která tam v druhém patře v jednom pokoji celé dny šije a tak se možná trochu pomátla. Potom Jana zaslechla hluk na chodbě a tak se rychle oblékla a vyšla ven z pokoje. Viděla, že jsou otevřeny dveře do ložnice pana Rochestra a že z nich jde kouř. Vešla dovnitř a viděla hořet závěsy na posteli pana Rochestra. Rychle vzala umyvadlo s vodou a plila je. Potom doběhla do svého pokoje přinesla ještě vodu v konvi. Uhasila zbytek ohně a v tu chvíli se probral pan Rochester. Nejdříve se na ni nechápavě a rozlobeně podíval, ale když mu vše vysvětlila, řekl jí ať se posadí do lenošky a poděkoval jí. Také Janě řekl, aby o tomto incidentu pře služebnictvem pomlčela. Ona souhlasila a on šel do druhého patra. Požádal ji, aby na něj počkala v jeho ložnici. Když se vrátil chvíli se na ni díval a ona měla pocit neskutečného blaha. Druhý den ráno, když vstala, myslela si, že si pro ni pošle a vysvětlí jí co se vlastně v noci stalo. Ale neposlal si pro ni. Po snídani se dozvěděla, že odjel navštívit své přátele. Jana se nad tím pozastavila, ale paní Fairfaxové nic neřekla. Později, když šla kolem ložnice pana Rochestra, slyšela služebnictvo mluvit o tom, jaké to bylo štěstí, že se pan Rochester vzbudil včas a uhasil oheň. Za necelých čtrnáct dní přišel dopis od pana Rochestra, že přijede s početnou společností za dva dny a proto , aby byly přichystány všechny pokoje. Za dva dny navečer přijela asi dvanáctičlená skupina. Na koni po boku pana Rochestra jela mladá pohledná dívka. Jana se později dověděla, že to byla slečna Ingramová, o které jí už paní Fairfaxová vyprávěla. Pan Rochester jí věnoval více pozornosti než ostatním hostům a Jana na ní neuvěřitelně žárlila. Pan Rochester požádal Janu přes paní Fairfaxovou, aby se druhý den večer připojila ke společnosti i s Adélkou, která toužila být představena hostům. Jana nejdříve odmítala, ale potom přijala. Večer čekala na hostu v salónu. Po večeři vstoupily dámy a Jana vstala a uklonila se jim. Dámy na ni pohlédly, ale jen některé jí na její pozdrav odpověděli letmým pokývnutím hlavy. Mladší dívky se chvíli zabavily povídáním s Adélkou, ale většinou se dost nudili až do příchodu pánů. Ti trochu rozproudili zábavu. Jana seděla tiše v koutě místnosti. Pan Rochester se celý večer věnoval slečně Ingremové a na Janu ani nepohlédl. Dalších pár dní proběhlo stejně. Asi po týdnu se pan Rochester musel společnosti omluvit a odjet na jeden či dva dny za neodkladnými záležitostmi. Večer, když se již měl vrátit byli znudění hosté v salóně, když přijel nečekaný host. Byl to pan Mason, který tvrdil, že je dávným přítelem pana Rochestra. Po večeři se v Thornfieldu objevil další nečekaný host. Přijela cikánka Sybila, která chtěla svobodným dívkám vykládat budoucnost. Postupně se u ní vystřídali všechny dívky a vycházely z knihovny s různými pocity. Nakonec si Sybila zavolala i Janu. Jana v ní nevkládala příliš velkou důvěru a tak byla dost opatrná na to co říká. Ptala se jí jestli je v jejím životě nějaký muž a tak podobně, ale Jana odpovídala vyhýbavě. Její opatrnost se jí vyplatila, protože z cikánky se vyklubal převlečený pan Rochester. Večer, když už všichni spali ozval se hluk z druhého patra. Jana vyšla na chodbu. Kde již byli všichni hosté i služebnictvo. Když se vše ztišilo, přišel pan Rochester dolů a všechny uklidnil poslal spát. Jana se nepozorovaně vytratila do své ložnice. Ještě ani za hodinu naspala. Ozvalo se zaklepání. Jana se zeptala kdo to je. Byl to pan Rochester a požádal ji, aby mu šla pomoci. Jana se ustrojila a šla s ním do druhého patra. Vešli do pokoje, kde byl zakrvácený muž. Jana v něm za chvíli poznala pana Masona. Byl postřelený a Jana mu měla až do příchodu pana Rochestra s lékařem umývat ránu. Na nic se neptala, ale na ráno si připravovala mnoho otázek. Ráno pomohla k neslyšnému odchodu pana Masona s lékařem z Thornfieldu. Potom se šla na pozvání pana Rochestra projít do zahrady. Byl na ni velice milý. Za pár dní přijel za Janou manžel Bětušky. Oznámil jí, že její teta je velmi nemocná a chce Janu vidět. Jana šla požádat pana Rochestra o dovolenou a ten jí dal dokonce i padesát liber ona mu však dvacet vrátila, ale on chtěl pochvíli zpět všechny, aby se tam prý dlouho nezdržela. Jana se u své tety dověděla, že má strýce, který žije na Madeiře a před léty o ni projevil zájem, ale paní Reedová mu napsala, že Jana Eyrová je mrtvá. Po smrti její tety se ještě několik dní zdržela a pak se vrátila do Thornfieldu. Mluvilo se tu o svatbě pana Rochestra se slečnou Ingramovou. Jana se zapřísahala, že své city k panu Rochestrovi potlačí. Po jeho návratu z nějaké cesty si myslela, že začnou přípravy na svatbu, ale pan Rochestr na otázky ohledně nové paní domu odpovídal jen vyhýbavě. Jednou večer, když se Jana procházela zahradou zaslechla někoho za sebou. Zjistila, že je to pan Rochester a protože se s ním nechtěla setkat schovala se ve výklenku domu. Pozorovala pana Rochestra, který si prohlížel hvězdy a květiny. Potom se před Janou zastavil a prohlížel si velkého lišaje. Jana se chtěla kolem něj vytratit, ale on ji zavolal , aby šla na motýla podívat. Jana se vylekala, že o ní ví, ale šla k němu. Potom se šli posadit na lavičku. Pan Rochester se Jany ptal co si myslí o jeho budoucí ženě a Jana mluvila vyhýbavě. Potom se na ní pan Rochester roztouženě zadíval a řekl jí, že jeho ženou má být ona a jestli si ho chce vzít. Jana si myslela , že si z ní dělá legraci a tak odmítla, ale po dalším přesvědčování o pravdivosti jeho slov mu vyznala své city a oba si slíbili, že se co nejdříve vezmou. Paní Fairfaxová se na zamilovaný pár dívala nevěřícně. Další měsíc byl měsícem příprav a Jana se rozhodla, že svému drahému Edvardovi nedovolí žádné něžnosti. V den jejich svatby se Jana oblékla do nádherných šatů a šla s panem Rochestrem do kostela. V kostele však obřad přerušil nějaký právník s panem Masonem. Tvrdili, že pan Rochester se nemůže oženit, protože už jednou ženatý je. Pan Rochester byl nucen přiznat, že má šílenou ženu, kterou si byl donucen vzít před lety kvůli penězům. Po svatbě se zbláznila a ztrpčovala panu Rochestrovi stále život. Jana se zavřela ve své ložnici a nikoho k sobě nechtěla pustit. Přemýšlela jak jen mohla být tak bláhová. Z pokoje vyšla až druhý den odpoledne. Byla velice slabá a sotva se udržela na nohou. Když vyšla z pokoje zatočila se jí hlava a jistě by upadla, kdyby ji nazachytila ruka pana Rochestra. Ten se s ní posadil na zem a byl velice šťastný, že konečně vyšla. Omlouval se jí, a žádal, aby mu odpustila. Ona mu hned na místě odpustila, ale neřekla mu to. Potom ji odnesl dolů a dlouho si povídali. V noci se Jana rozhodla, že uteče aby neztrpčovala život sobě ani Edvardovi. Na cestě nastoupila dostavníku a nechala se odvézt až tam kam jí stačili peníze. Potom ji čekalo několik dní útrap. Až čtvrtý den zaklepala v domě v lese mezi bažinami, kde ji přijali a postarali se o ni. Byla několik dní nemocná a když se zotavila spřátelila se s obyvateli tohoto domu. Žily zde dvě setra, kterým zemřel nedávno otec. Měly bratra, který byl farářem a chystal se odjet do Indie, aby se stal misionářem. Našel Janě zaměstnání ve vsi. Pracovala jako učitelka v dívčí škole. Později vyšlo najevo, Janin strýček, který nedávno zemřel, byl také strýčkem jejich přátel. Asi rok po tom co Jana žila odloučeně od pana Rochestra ji farář Rivrs požádal, aby se stala jeho ženou. Ne však z lásky, ale proto, že se prý hodí na ženu misionáře. Jana to rezolutně odmítla a rozhodla se, že pojede navštívit Thornfield. Našla zde však jen spáleniště toho  honosného domu, který si tak oblíbila. Dověděla se, že asi před půl rokem tu žena pana Rochestra zapálila dům. On se pro ni vracel, ale ona skočila ze střechy a jeho zasypaly hořící trámy. Také se dověděla, že je slepý a museli mu amputovat část levé ruky. Jana se ihned rozjela do jeho domu, kde teď žil. Když tam dorazila, šla nejdříve do čeledníku a požádala služebnou, kterou znala z Thornfieldu, aby mohla panu Rochestrovi donést sklenici vody sama, o kterou před chvílí požádal. Poznal ji nejdříve pes Hector a potom i pan Rochester podle hlasu. Nechtěl tomu uvěřit, že je u něj jeho milovaná Jana. Za pár dní se vzali. Dva roky zůstal pan Rochester ještě nevidomý a díky tomu se oba tolik sblížili a potom začal vidět na levé oko.