Alexander Sergejevič Puškin: Kapitánská dcerka

Alexander Sergejevič Puškin (1799-1837) je patrně největším ruským básníkem. Málokterý spisovatel má v literatuře svého národa takový význam jako on. Svým dílem, kde prokazuje svou literární všestrannost způsobil, že se stal chloubou celého národa. Byl a je vzorem nejen pro ruskou literaturu.

Jeho posledním dílem byl román Kapitánská dcerka. Tomuto románu , vydanému v roce 1836 předchází historická studie Historie Pugačova vydaná v roce 1834. Této práci věnoval Puškin hodně času a úsilí. Pojednává o povstání, které vypuklo v září 1773 pod vedením kozáka Jemeljana Ivanoviče Pugačova . Ten se vydával za Petra III, cara, jehož v roce 1761 údajně zavraždili na podnět Kateřiny II. Připojili se k němu nejen kozáci, ale i nemajetní rolníci a nevolníci.Všem Pugačov sliboval svobodu – „Budete tak svobodní, jako divoká zvěř v stepi“ (1) a zrušení ruského absolutismu. Vzpoura však byla potlačena a Pugačov byl 21.1.1775 popraven v Moskvě.

Na pozadí těchto událostí se odehrává i děj Kapitánské dcerky. Díky zájmu o události tohoto povstání a přesným historickým faktům shromážděným pro historickou práci mohl vzniknou román o němž N. V. Gogol napsal: „Kapitánská dcerka je rozhodně nejlepší ruské dílo v oboru výpravném. Čistota a prostota v ní dosáhla tak vysokého stupně, že sama skutečnost se před ní zdá být uměla a zkarikovaná… to vše není jen pravda, ale ještě jakoby víc než ona“ (2). Vyprávění je skutečně velmi prosté, ale i výstižné. Není zde jediného slova navíc. Charaktery jsou vykresleny výborně a to pouze na malé ploše.

Puškin v sobě dokonale snoubí historika a básníka. „ Dějepisec a básník se neliší tím, že jeden vypravuje ve verších a druhý v próze…Ale liší se tím, že jeden vypravuje o tom, co se stalo, druhý , co by se mohlo státi.“(3. Díky historické prácí má tento román velmi pevnou historickou základnu. Jeho práce o Pugačevovi vyvolala ve své době mnoho nevole. Důvodem bylo příliš objektivní zachycení povstání a malé očernění Pugačeva. Podobné prvky se objevují i v samotném románě. Ani zde nejsou postavy jasně černé či bílé. I to je jeden z důvodů proč román působí tak přesvědčivě a realisticky.

Puškinův Pugačev je postava věrná historicky, ale i psychologicky. Vedle tvrdosti k nepříteli dokáže projevit i milost a jistou dávku citlivosti.Jeho zjev, imponující statečným bojem a vzrušující předtuchou budoucího tragického osudu si musel získat mimovolné sympatie hlavního hrdiny i čtenářů. Jistou náklonnost si získává i svým odmítáním polovičatosti: „Když poprava, tak poprava, když milost, tak milost.“. 58136bdc44fmg2r

V okamžiku, kdy uděluje milost Griněvovi a Máše připoutává si je (spolu s čtenáři) jistým způsobem na svou stranu.

Za formu tohoto díla jsou voleny rodinné zápisky, kde jsou ústy hlavního hrdiny šlechtice Petra Andrejeviče Griněva vylíčeny události 70. let 18. st. Jsou zde zřetelně naznačeny historické pohnutky povstání – touha kozáků po svobodě,…To vše je podpořeno skutečností, že se k povstalcům spontánně přidaly další sorty lidí z nižších vrstev. I když Puškin neschvaluje povstání – povstalce nazývá lotry a zloději - lze vycítit, že není zcela přesvědčen na čí straně je vina.

Griněv a jeho rodina jsou příslušníci podobné vrstvy jako sám Puškin-venkovská šlechta, která ještě dodržuje staré mravy.

Griněv sám je představitel nezkušeného mladíka, který se ocitá v „zapadákově“. Poprvé je zde vystaven nebezpečí a poprvé se zde zamiluje. dm136b8544fmmg

Jeho vyvolenou je Marja Ivanovna Mironová, dcera jeho kapitána. Ta se do Griněva „tiše a pokojně“ zamiluje. Jejich láska však netvoří základní osu příběhu,je to jen jeden z rysů charakterizujících hrdiny. Přitom v ději není láska chápána jako láska, ale spíše jako věrnost.

Kapitán a jeho žena Vasila Jegorovna jsou ukázkovým příkladem prostých lidí. Opět nejsou nijak zidealizováni. Je nám ukázána krutost kapitána, když chce mučit zatčeného Baškirice. O mučení se v tomto díle však skoro nemluví. Je pouze zmíněno ironickou sekvencí o zjemnění mravů . Poukazuje se na „blahodárné nařízení“, které zakazovalo mučení . Když má však dojít na mučení zatčeného, nikdo se nediví. Tato scéna působí velmi silně. Navíc z ní vítězně vychází Baškiric. Ani žena kapitána zde není vykreslena v růžových barvách. Umírá sice statečně, ale není kladným hrdinou .

Velmi barvitě vykresleným hrdinou je i starý sluha Savelič. Je to oddaný sluha. To znamená, že je automaticky proti povstalcům. Je však jasné, že je to hlavně z důvodů absolutní oddanosti pánovi. Nežije vlastně svůj vlastní život, pouze se plně soustředí na službu rodině Griněvů.

Nejzápornější postavou je bezesporu Švabrin. Je to vlastně jakýsi protipól Griněva. Je to bezzásadový a prohnaný šlechtic, který se nebojí využít jakýchkoliv prostředků, aby dosáhl svého.

Všichni hrdinové jednají tak, jak by jednali skuteční lidé v daných podmínkách.

Velkým plusem celého díla je i jistá demytizace Kavkazu, který byl tradičně chápán jako romantické místo.

Mírně nepochopitelně působí až závěr knihy. Máša přijíždí prosit o Griněvovu milost k carevně Kateřině II. Ta nejen, že jí vyhoví, ještě jí zahrne bohatstvím. To vše působí velmi nerealisticky. Tady si však musíme uvědomit dobu, ve které bylo toto dílo psáno. Je proto možno brát tento konec jako jistý ústupek tehdejší cenzuře. Puškinova próza je velmi jemná, přesto mu však nebrání vyslovit své myšlenky do důsledku. Proto využívá mnoho prostředků, aby alespoň v narážkách mohl vyslovit to, co kvůli cenzuře nebylo možno říci přímo.

Citace:

(1) Šklovskij, Viktor: Poznámky o próze ruských klasiků. Československý spisovatel, Praha 1958, s. 58

(2) Gogol, N. V. : O literatuře. Československý spisovatel, Praha 1953,

s. 186

(3) Aristoteles: Poetika. Jan Laichter, Praha 1948, s. 38-39

Seznam použité literatury :

Puškin, Alexander Sergejevič: Kapitánská dcerka, SNKLHU, Praha 1956

Šklovskij, Viktor: Poznámky o próze ruských klasiků, Československý spisovatel, Praha 1958

Aristoteles: Poeteika, J. Laichter, Praha 1948

Gogol, N. V.: O literatuře, Československý spisovatel, Praha 1953