Pohádka o Jeníčkovi a Mařence.

Pohádka je žánrem lidové slovesnosti. Jde o epické vyprávění, většinou prozaické, v němž se zobrazení reálného světa spojuje s líčením nadpřirozených jevů. V pohádce vždy vítězí slabší nad silnějším a dobro nad zlem.

Sbírka pohádek bratří Grimmů Kinder- und Hausmärchen, jejíž první svazek byl vydán na začátku 19. století, znamená počátek sběru a zápisu lidových pohádek na odborné úrovni. Ve sbírce nacházíme pohádkové typy vyskytující se v evropské ústní tradici. Postavy jsou známé českému čtenáři a srovnatelné s pohádkovými bytostmi ze sbírek Boženy Němcové a K.J.Erbena. Například: Vlk a sedm kůzlátek = O neposlušných kůzlátkách, Jeníček a Mařenka = O perníkové chaloupce, Bílý had = Zlatovláska atd.

Grimmové přistupovali k pohádce zcela nově. Základem byla lidová vyprávění z okolí Kasselu a z Westfálska. Prováděli různé úpravy. Spojovali krajové varianty, vybírali z nich ty rysy, které považovali za nejlepší. Snažili se však zachovat prostý a živý tón lidového vypravěče, nenarušovat původní kouzlo pohádek, jejich tématický i formální ráz a zapisovali pohádky pokud možno přesně, v nářečí, v němž byly vyprávěny, s charakteristickými obraty a rčeními. Z takových syrových zápisů pak vybírali ty nejlepší varianty a podrobovali text stylistické a jazykové revizi. Pro jejich pohádky je typický rys neúprosné, někdy až kruté odplaty, zla a hrůzostrašnosti. Grimmové vystihli charakter lidové pohádky a učinili ji plnoprávným žánrem. 48345qht64bjo3f

Z jejich sbírky pohádkových textů jsem si pro bližší charakteristiku vybrala pohádku Jeníček a Mařenka = Hänsel und Gretel, pro českého čtenáře známou pod názvem: O perníkové chaloupce.

I v této pohádce, stejně jako v téměř všech ostatních, se vyskytují nadpřirozené postavy, které dělají pohádku pohádkou. Většinou alespoň jedna z těchto bytostí představuje svět zla, který hlavního, kladného hrdinu brzdí na cestě za jeho cílem. Pro české pohádky bývá příznačná přítomnost postavy čerta, draka aj. V pohádce Jeníček a Mařenka tento zlý princip představuje zlá čarodějnice. Právě ona se přetvařuje a podlézavě se dětí ptá: „Knuper, knuper, Kneischen, wer knupert an meinem Häuschen?“ Její dotaz, v němž se vyskytuje opakování skupiny stejných hlásek, je typickým příkladem aliterace. Děti vystrašeně odpovídají: „Der Wind, der Wind, das himmlische Kind.“ Toto spojení představuje metaforu a zároveň výraz ´das himmlische Kind´ je epitheton constans.

Každý pohádkový text je založen na přítomnosti pohádkových kouzelných předmětů a jevů: Bílý ptáček, který děti přivádí přímo k chaloupce, celé postavené z chleba a perníku. Děti jsou jí zcela fascinované: …so sahen sie, daβ Häuslein aus Brot gebaut war und mit Kuchen gedeckt, aber die Fenster waren von hellem Zucker. „Da wollen wir uns dranmachen,“ sprach Hansel, „und eine gesegnete Mahlzeit halten. Ich will ein Stück vom Dach essen, Gretel, du kannst vom Fenster essen, das schmeckt süβ.“ V této citaci se vyskytuje klimax a zároveň i synekdocha – „ und er brach ein wenig vom Dach ab.“

V každé pohádce se objevují sobě velmi podobné, záchytné body, díky nimž pohádek znalejší čtenář může předpokládat, jak vše bude probíhat, aniž by četl dále. Děti jsou zanechané v lese, ale je jasné, že nezahynou, že překonají všechny překážky, protože právě oni jsou hlavními a kladnými hrdiny. Je zde vyzdvižena jejich chytrost.Právě oni si ví rady v každé situaci. Spatřujeme klasický pohádkový rys v protikladu světa dobra, který je představován dětmi a světa zla, který reprezentuje zlá čarodějnice. hj345q8464bjjo

Verze jednotlivých pohádek se od sebe do značné míry liší. V první řadě se změny týkají vztahové problematiky. V pohádce B. Němcové děti odcházejí s tatínkem do lesa a zabloudí při sbírání jahod. Avšak u Grimmů je vztah rodičů k dětem naprosto odlišný. Jeníček s Mařenkou jsou jimi úmyslně zanecháni napospas temnému lesu. Zatímco v německé verzi je tím moudřejším a pohotovějším hrdinou Jeníček, v české verzi je tou chytřejší Mařenka. I jev, díky němuž se děti dostávají k perníkové chaloupce, je v každé sbírce popsán zcela jinak. B. Němcová popisuje, jak Mařenka vyleze na strom, z něhož uvidí světýlko. Grimmové mluví o bílém ptáčku, který děti zavede až ke zlé čarodějnici. Bílý ptáček svým vzhledem připomíná holoubka, který v pohádkách většinou ztělesňuje kladnou animální postavu. Svým činem v této pohádce však získává spíše negativní nádech. Také při jeho popisu je užito metafory: ´so schönes schneeweiβes Vöglein´. V českém zpracování se vyskytuje žena – plečka, která děti zachraňuje. V německé verzi je to kachnička převážející dva malé hrdiny přes vodu. Právě ona je v pohádce nositelkou personifikace. Získává typicky lidskou vlastnost – schopnost mluvit. Představuje kladného tvora,který pomáhá dětem na cestě domů, do rodné chaloupky. U grimmovské pohádky je patrná již zmíněná kontaminace s jinými pohádkovými texty, z nichž se do ní dostávají určité prvky.

Žánr pohádky bývá velmi bohatý na výskyt čísel. Takovým typickým číslem je trojka. Ne nadarmo se říká: „Do třetice všeho dobrého.“ V pohádce se objevují například tři hrdinové ucházející se o princezninu ruku, z nichž třetí má vždy nejvíce rozumu a nakonec princeznu získává. Velmi často mívá hrdina tři pokusy na to, aby se stal králem atd.

V pohádce Jeníček a Mařenka vystupují dva hrdinové – chlapec a děvče. V knize Lexikon numerologie a mystiky čísel je dvojka charakterizována následovně: „Již samotný název Zwei (dvě), který se často vyskytuje v předponě zwi- (zwischen –mezi, Zweifel- pochybnost), napovídá, že základním významem tohoto čísla je zdvojení a protiklad. Vyjadřuje vše, co má dvě strany.“ V případě pohádky kontrastuje Jeníček jako chlapec a Mařenka jako dívka, Jeníčkovo pohotovost a Mařenčina mnohem klidnější a bojácnější povaha, a v neposlední řadě svět dobra a jako jeho protipól svět zla.

V grimmovské pohádce se objevují, v úvodu již zmiňované, rysy zla až jakési morbidnosti. V Jeníčkovi a Mařence je hrůzným znakem počínání čarodějnice: …schlich die Alte zu dem Ställchen und rief: „Hänsel, streck deine Finger heraus, damit ich fühle, ob du bald fett bist.“ Hänsel streckte ihr aber ein Knöchlein heraus,und die Alte, die trübe Augen hatte, konnte es nicht sehen, und meinte, es wären Hänsels Finger, und verwunderte sich, dass er gar nicht fett werden wollte. Také k Mařence mluví se zlým úmyslem: „Steh auf, Faulenzerin, trag Wasser und koch deinem Bruder etwas Gutes, der sitzt drauβen im Stall und soll fett werden. Wenn er fett ist, so will ich ihn essen.“ Mařenka se posléze rozpláče: ´sie weinte bittere Tränen´- metafora. Pro pohádku je příznačný výskyt mnoha zdrobnělin: ´Häuschen, Vöglein, Röcklein, Kneischen, Täubchen, …´a přirovnáními se to v textu také jen hemží: ´…und die weiβen Kieselsteine, die vor dem Haus lagen, glänzten wie lauter Batzen.´ Bílá barva je znakem čistoty a nevinnosti. I zde je jí využito při popisu:´ein schönes schneeweiβes Vöglein, zwei schöne Bettlein weiss gedeckt, i když volají na husičku: „…Kein Steg, keine Brücke, nimm uns auf deinen weissen Rücken.“, i když Jeníček sbírá křemínky: ´die weissen Kieselsteine.´

Hlavním tématem každého pohádkového příběhu je boj dobra se zlem a konečné vítězství dobra. Pohádka je psána erformou. Je vytvořena druhem auktoriálního vypravěče tzv. vševědoucím vypravěčem. Kompozice je chronologická, charakteristika postav je explicitní. V žánru pohádky dominuje telling.

Pohádka je celosvětovým fenoménem. V každé zemi však tento žánr nabývá své zcela individuální podoby. Pro českou verzi je typickým úvodem pohádky: „Byl jednou jeden“ nebo „Za devatero horami a devatero řekami.“ A stejně tak pro ni bývá příznačný i závěr: „Zazvonil zvonec a pohádky je konec.“ Naproti tomu mnou charakterizovaná pohádka končí následovně: „Mein Märchen ist aus, dort läuft eine Maus, Wer sie fängt, darf sich eine groβe, groβe Pelzkappe daraus machen.“ Českému čtenáři bývají velmi vzdálené například podoby orientálních pohádek ( Tisíc a jedna noc ), jejichž místní a historické události jsou někdy těžko pochopitelné. Stejně tak je tomu zajisté i opačně. Pohádka vytvořená na určitém místě zcela jistě odpovídá mentalitě daného národa. Každá země má svého hrdinu, kterého v pohádkách oslavuje. Pro českou pohádku je takovým typickým představitelem Český Honza. Daný hrdina se vždy musí potýkat s překážkami a nástrahami osudu, se zlem spodobněným ať už v nadpřirozených bytostech, tak i závistivých a chamtivých soupeřích. Nakonec však vždy zvítězí a fenomén zla je poražen. V tomto se zásadně shodují všechny pohádky světa. Dávají čtenáři pocit, že vše může skončit ve prospěch správné věci. A snad právě proto i vznikaly. Proto, aby lidem daly pozitivní náboj do života, aby tvořily kladnou výplň malé dětské dušičky. Myslím si, že to jsou ony hlavní důvody, proč pohádky nikdy nezanikly, proč se léta přenášejí z generace na generaci a proč nám všem jsou tak moc blízké.

Jacob a Wilhelm Grimmové, Pohádky bratří Grimmů, str. 60 – 70, Praha 1990, ISBN 80 - 00 - 00166 -7

Jacob a Wilhelm Grimmové, Die Kinder – und Hausmärchen der Brüder Grimm, str. 66 – 73, Band 2, Berlin 1957

V. Bok, V. Macháčková – Riegerová, Jiří Veselý a kolektiv, Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských, str. 280, Praha 1987

Vladimír Macura a kolektiv, Slovník světových literárních děl 1., str. 324, Praha 1988

Helmut Werner, Lexikon numerologie a mystiky čísel, str. 89, Praha 2000, ISBN 80 - 7205 - 668 - 9

K. J. Erben – B. Němcová, Pohádky, str. 65 – 69, Praha 1993, ISBN 80 – 00 – 00396 – 1