|
O spisovatelství a styluO spisovatelství a stylu
Především existují dva druhy spisovatelů: jedni píší kvůli věci, druzí kvůli psaní. Ti první přišli na myšlenky nebo prošli zkušenostmi, o nichž se domnívají, že by stály za sdělení; ti druzí potřebují peníze, a proto píší. Pro peníze. Myslí za účelem psaní. Poznáme je podle toho, že své myšlenky rozpřádají co možná do šíře a rozvádějí i polopravdivé, křivé, křečovité a vratké myšlenky. Píší, aby zaplnili papír a jakmile si toho všimneme, měli bychom onu knihu odhodit, neboť čas je drahocenný. Lze říci, že honorář kazí jak spisovatele, tak dílo, za které je vydáván. Mnoho autorů vykazuje mnohem lepší a kvalitnější výsledky svých prací z dob, kdy psaly pouze pro potěchu svou, či pro potěchu svých bližních. Vstoupil-li do tohoto honorář, dochází k pokřivení autorových cílů a hodnot. A nakonec každý, kdo potřebuje peníze sedne a napíše knihu a veřejnost je bohužel natolik hloupá, že onu knihu kupuje. Následuje další možnost rozčlenění autorů do tří skupin a to: za prvé jsou to ti, kteří píší, aniž by mysleli. Píší z paměti, ze vzpomínek nebo dokonce rovnou z cizích knih. Další skupinou jsou autoři, kteří při psaní myslí – myslí, aby psali. Po dvou těchto početných skupinách následuje skupina poslední, velmi vzácná a to jsou autoři kteří mysleli, než začali psát. 44533teg57qej4l Kniha nikdy nemůže být ničím jiným, než otiskem autorových myšlenek a hodnota těchto myšlenek spočívá v obsahu a ve formě. Platí, že bezmála v každé době existuje určitá móda, udávající ráz tomu, co se čte. Jsou v ní pak vyzdviženi určití autoři, které je dobré číst, aby člověk „šel s módou“. Ne vždy ale platí, že jsou tito autoři kvalitní a tak by čtenář sám měl posoudit, co je pro něj dobré číst a co ne. Píše-li někdo nedbale, především tím přiznává, že svým myšlenkám sám nepřikládá velkou hodnotu. Tato nedbalost může spočívat jak v gramatice, tak ve stylu. Autoři mohou být pokřiveni četbou například novin, kde jde velmi snadno naleznou mnoho gramatických a stylistických chyb a setkávají-li se s nimi často, dochází k tomu, že už v nich pak nepozorují chyby, ale naopak použitelný tvar pro své dílo. Je velmi málo autorů, kteří by psali po vzoru „architekta“, nejprve své dílo do nejmenších podrobností rozvrhli a až poté ho začali budovat. ee533t4457qeej Spíše se stkáme s těmi, kteří píší napůl záměrně a napůl za pomoci náhody, u pořadí a souvislosti vět sotva přibližně vědí, jak má konečné dílo vypadat a mnohdy se nechávají „překvapit“ i tím. Pouze při psaní sledují, kam dílo samo vyústí. Vůdčím principem stylistiky by mělo být pravidlo, že člověk myslí jen na jedinou myšlenku a není nucen autorem a jeho myšlenkami vsunutými do jiných myšlenek, přemýšlet nad několika věcmi najednou a ani nad jednou pořádně.
O čtení a knihách Když čteme, myslí za nás někdo jiný a my pouze opakujeme jeho mentální proces. Cítíme citelnou úlevu, když začneme číst a přestaneme se zabývat vlastními myšlenkami, jsme totiž během čtení ušetřeni myšlenkové práce. Může se ale stát, že člověk, který celá dlouhé hodiny čte a v pauzách se zabývá bezmyšlenkovou prací není později schopen sám myslet. Je to proto, že čím více čteme, tím méně stop po sobě zanechává přečtené v naší mysli, stejně tak pokud pořád čteme a nad přečteným nepřemýšlíme, i pak se z naší mysli opět většina vytratí. Navíc myšlenky na papíře nejsou ničím víc, než stopou chodce v písku. Jistě, vidíme cestu, kterou šel, ale abychom viděli, co na té cestě viděl, musíme se dívat vlastníma očima. Co se týče četby, největším uměním stále zůstává nečíst. Tato zdánlivě nesmyslná věta v sobě skrývá poučení, že čtenář by neměl hned sahat po dílech právě moderních, ale naopak by se měl zabývat četbou děl, která nad ostatní díla vyčnívají už po řadu lat a jejich kvalita je, dá se říci, ověřená. Špatného nikdy nelze číst příliš málo a dobrého nikdy příliš mnoho.
O jazyku a slovech
Jazyk sám o sobě je umělecké dílo a měl by tedy být používán podle daných pravidel a záměrů. Je také známé, že jazyky jsou zejména z hlediska gramatiky tím dokonalejší, čím jsou starší a postupně se stále zhoršují. Jako příklad dobře poslouží indický sanskrt oproti němu stojící anglický „žargon“. Jazyky se postupem doby gramaticky nezdokonalují, ale naopak dochází k jejich zjednodušování a zhoršování. „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“ prohlásil Karel V. Na tomto výroku je hodně pravdy, osvojení si několika jazyků vede nejen ke zvýšení vzdělání, ale hlavně k duchovnímu růstu člověka. Ne vždy se obsahy synonym, či stejných slov z jiných jazyků překrývají dokonale, tuto odchylku snadno vyjádříme třemi kruhy, přibližně se překrývajícími, ale ne soustřednými.
Z tohoto důvodu nelze například básně překládat, ale jedině přebásňovat. I u nejlepšího překladu prózy má překlad a originál k sobě velmi daleko. Samozřejmě se může stát i to, že překlad předčí svou kvalitou originál, ale spíše se tomu děje právě naopak. Nejlepším řešením by bylo číst díla v jejich originále, ale k tomu je zapotřebí osvojit si onen jazyk velmi dobře a to může pro mnoho méně schopných jedinců znamenat konec. Naučení se slovíčkům nestačí, pokud se jich používá pouze jako jejich přibližných ekvivalentů z jazyka mateřského a nedojde k osvojení si „ducha“ cizího jazyka. Jak známo, jazyk umíme až tehdy, začneme-li v něm přemýšlet.
O autorovi Arthur Schopenhauer, německý filozof, metafyzický idealista, voluntarista, iracionalista a hlasatel pesimismu, se narodil 22. 2. 1788 jako syn úspěšného obchodníka a spisovatelky. Krátce po smrti otce se spolu s matkou, Johannu Schopenhauerovou, která se později proslavila svými romány, přestěhovali do Výmaru, kde se matčin dům stal centrem duchovního a splečenského života. Byla navštěvována například Goethem a mnoho dalšími věhlasnými osobnostmi. Schopenhauer, v té době asi osmnáctiletý, dokonale ovládal angličtinu, francouzštinu, latinu a jeho studium se místo otcem předurčené obchodnické dráhy ubíralo ke studiu přírodní vědy, dějin a filosofie. Dále se vedle filologie zajímal o chemii, fyziku, botaniku, anatomii, fyziologii, geografii a astronomii. Po ukončení studia se věnoval indickému starověku, védám a upanišadám, které silně ovlivnily jeho myšlení. Byl velmi fascinován a ovlivněn Platónem. V roce 1819 vzniklo jeho hlavní dílo Svět jako vůle a představa, v němž překonává evropskou tradici nadvlády ducha vrcholící v Kantově (za jehož největšího žáka můžeme Schopenhauera považovat) exklusivním fenomenalismu,a nahrazuje ji nadvládou slepé vůle, která je jedinou věcí před naším poznáním. Lidský duch je pouze vedlejším produktem tohoto, umožňující slepé vůli poznat sama sebe. Člověku se jeho prostřednictvím otevírá cesta k překonání vůle jako původu všeho zla – buď estetickou kontemplací (vcítěním se a ponořením subjektu do předmětu estetického pozorování), nebo asketismem. Schopenhauerovo dílo i působení byly dlouhou dobu neúspěšné, jeho filosofie byla veřejností přijata až čtyři roky před jeho smrtí 21. 9. 1860 a od té doby působila na evropské myšlení až do konce století a poté, zprostředkovně, dodnes.
Bibliografie
Vyd. 3. Praha: Hynek, 1994. 70 s. ISBN 80-85906-00-7
3.Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie / přel. Petr Rezek. Vyd. 3. Praha: Zvon, 1993. 559 s. ISBN 80-7113-058-3 |
