Honoré de Balzac – Lesk a bída kurtizán (Splendeur et miseres des courtisans)

O autorovi:

Jsou spisovatelé, jejichž slávu založila jediná kniha. Jiní po sobě zanechali dílo o několika svazcích, často různorodé formou i obsahem. Vedle nich stojí osamoceně velikáni jako Balzac. Jeho sebrané spisy představují, kromě črt a pokusů o drama, zhruba čtyřiačtyřicet románů a rozsáhlých povídek, počítáme-li jen ty nejproslulejší, zařazené samotným autorem do souboru s názvem „Lidská komedie“. Dantovsky znějící titul odpovídá i Balzacovu záměru i výslednému dojmu čtenáře, protože je obrazem znovustvoření světa: Francie v první polovině 19. století.

Koncepci Lidské komedie nemusí literární teorie ani rekonstruovat. Balzac ji zformuloval v „Předmluvě“ (1842), která zůstává cenným i zajímavým dokumentem, jak autor pohlížel na soudobou společnost, na úlohu umění, na svůj úkol spisovatele a na stavbu vlastního díla. V této široce založené a do výšky spějící stavbě představuje román Lesk a bída kurtizán (1838-1847) zároveň dílo zcela uzavřené (z hlediska vlastní stavby) i část (z hlediska Lidské komedie jako celku), protože k němu patří řada dalších románů, „scén ze života pařížského“, a ty jsou jen částí oddílu zvaného „studie mravů“. Jednotlivé romány jsou vnitřně propojeny, takže s Lucienem de Rubempré se potkáváme ve Ztracených iluzích, s Nucingenem v Bankovním domě Nucingen a s Jakubem Collinem (jako Vautrinem) nebo s Rastignacem v Otci Goriotovi.

Jak vůbec mohl Balzac zobrazovat další, tak různorodé výjevy ze života soukromého, provinčního, politického, vojenského nebo venkovského, a vedle toho psát studie analytické a filozofické? Podstatná část odpovědi je skryta v tajemné básnivé síle jeho představivosti, ale mnohé tvůrčí podněty objevujeme v etapách jeho neobyčejného života.

Honoré de Balzac se narodil 20.5.1799 v Toursu. Otec, tehdy magistrální úředník, se později obohatil typicky měšťáckým způsobem, který se mladému Balzakovi vryl do paměti. To, že si Balzak ve třiceti letech neoprávněně přisvojil šlechtické „de“, lze přičíst jen jisté marnivosti, jelikož z „Lidské komedie“ je kritikům i čtenářům stejně patrný postoj vůči buržoazii i aristokracii, vůči angoulemské šlechtě i pařížským bankéřům. 51846bbx54uuc4n

Mládí prožil Balzac v kraji Touraine a odnesl si odtamtud vzpomínky na poklidnou - příliš často zatuchlou – pohodu provincie, kde se vášně skrývaly u domácích krbů, naoko spořádaných. Jen rozený venkovan mohl vytvořit literární atlas Francie, v němž se střídají Tours, Saumur a mnoho jiných měst a krajů. Rodiné konflikty související s provinční mentalitou, které spisovatel sám prožíval, i komplikované vztahy k otci a matce, mu byly později živnou půdou pro milostné zápletky a generační neshody, které mnohokrát ve svých dílech obměňoval.

Rodiče ho poslali do Paříže, aby studoval práva, a když dal přednost literárním ambicím, téměř se ho zřekli. Usadil se v podkrovní mansardě a horečně psal, aby se udržel naživu. Z této paličaté vůle stát se spisovatelem i z horečného pracovního temp, od něhož už nikdy neupustil, mohla pramenit schopnost vytvářet postavy, které jdou bez milosti za svým cílem. Protože zároveň vystihl hnací sílu peněz, měnily se často ideální touhy jeho hrdinů v zištný kariérismus.

Balzac nebyl spisovatelem „od zeleného stolu“, a proto mu nebyly neznámé kruhy finanční ani podnikatelské. Chtěl si zajistit existenční rovnováhu a pouštěl se do obchodů a spekulací, kde jiní, po něm, měli úspěch, ale kde on se dostával jen do vleklých nesnází a nebezpečných dluhů. Balzac-podnikatel ztrácel, Balzac-spisovatel však získával. Jako člověk, který se střídavě snažil stát se nakladatelem, vlastnit tiskárnu, těžit stříbro v opuštěných dolech nebo nákladně a bez expertiz stavět, nutně přicházel do styku s bankovním světem a lichvou a nakonec i se zástupci zákona, s úředním aparátem i soudními vykonavateli.

Teprve na konci života si mohl zařídit přepychový dům a před smrtí vysílen zimničnou prací i chorobou se mohl oženit s dávnou láskou, polskou šlechtičnou Hanskou. Život mu nepřinášel tolik šťastných a uklidňujících chvil, aby mohl vtisknout jeho dílu optimistický ráz. Proto celkové ladění vyznívá pochmurně až tragicky. bu846b1554uuuc

Honoré de Balzac zemřel 18. srpna 1850 v Paříži. Letopočet je téměř symbolický, jako by jeho dílo odcházelo s první polovinou století. Ale tento dojem je klamný. Balzacovou ctižádostí nebyly prognózy technického pokroku, a proto jeho literární svět nemohl odrážet technickou revoluci druhé poloviny devatenáctého století. Jeho umělecké jasnozřivosti se však podařilo vystihnout psychologický mechanismus politických a finančních čachrů, spojujících buržoazii se zkrachovanou aristokracií a tento mechanismus charakterizoval epochu druhého císařství celá desetiletí po jeho smrti… Takové soupeření, intriky, naděje a fiaska nachází čtenář všude v „Lidské komedii“.

Obsah díla:

Lesk a bída kurtizán – toto dílo vznikalo skoro zároveň se „Ztracenými iluzemi“ (1837-1843); navazuje na ně a tvoří s nimi dvojici „lucienovských“ románů. Vedle společného hrdiny mají společný i námět, úsilí dostat se nahoru, do nejvyšší společnosti. Balzac už řešil obdobný námět v „Šagrešově kůži“ (1831), kde mladého vědce Rafaela Valentina zachraňuje – a zároveň hubí – kouzelný talisman. Mýtus šagrénové kůže sice plně vystihoval tajemství a osudovost kapitálu (pokud vidíme v talismanu abstrahující moc peněz), ale tomuto kouzlu chyběla jakási protiváha, nemohlo být ohroženo a nemohlo selhat. Rafael se tedy dostával do konfliktů předem daných, stereotypních a zjednodušených.

Do lucienových příběhů nezasahují mystické síly, takže cesta hlavního hrdiny zdaleka není přímočará. První etapa, samostatný pokus o dobytí Paříže, končí ztrátou iluzí – odtud název prvního románu. Druhý pokus, Lucienův vzestup v „Lesku a bídě kurtizán“, se daří jen díky úzkostlivé péči a opatrnosti abbého Herrery, protože existenci mladého muže může ohrozit kdekdo, jeho bývalí přátelé, nepřátelé, svědkové provinční éry i prvního pařížského pobytu, kteří sledují Lucienovu kariéru se zvědavou nedůvěrou.

Lucien de Rubempré je slabošské individuum, do základů bytosti otřesené ztrátou iluzí. Pronásleduje ho vidina stáří bez majetku a vážnosti. V kritickém okamžiku nejistoty jí v Conciergerie podléhá, zrazuje Herreru a bere si život.

Mnohem komplikovanější je postava abbého Herrery. Bezděčně s ní srovnáváme Jeana Valjeana z Hugových „Ubožáků“ (1862). Galejník v pojetí Viktora Huga se rozchází náhle, jednou provždy, se zlou minulostí a začleňuje se mezi ostatní dobrotou úmyslů i činů, plných idealismu. Balzacův Herrera,v „Otci Goriotovi“ zvaný Vautrin a vlastním jménem Jakub Collin, naopak neustává v boji proti společnosti.

Naše i francouzká pokroková literární kritika se shodují v tom, že jeho nelidsky tvrdý charakter symbolicky zrcadlí maximálně vypjatý individualismus doby. Zajímavým realistickým prvkem ve výstavbě tohoto charakteru je skutečnost, že Balzac ho v podstatě líčí jako ohroženého člověka. Bude ovšem až do konce Smrtivzdorný, a aby se zabránilo společenským skandálům, zaujme nakonec význačné postavení a zdědí jmění své oběti. Ale jeho existence je komplikovaným systémem boje a Balzac vystavuje jeho plány i riziku: ze strany společnosti i samého Luciena, který je natolik naivní, že by ho mohl prozradit. Ze strany policejního aparátu, kde se stává podezřelým – ač není dosud odhalen – přílišnou opatrností a obratností. V těchto pasážích dosáhl Balzac nejen psychologického mistrovství, ale i napětí téměř detektivního.

Přes značný počet komparsních a episodických postav ze žurnalistického a policejního prostředí i ze šlechtických kruhů stačí k charakterizování románu vedle Herrery a Luciena bankéř Nuciengen a Ester. Oba poslední jsou ovšem jen loutkami v rukou abbého. Nuciengen tím nabývá tragikomické podoby a Ester prožívá tak silné výkyvy morální, že působí až teatrálně, jak soudil Stefan Zweig. Ve skutečnosti je tato teatrálnost logicky opodstatněná: datuje se od pobytu v klášteře a přivodil jí rozpor mezi duchovním životem, láskou k Lucienovi a cynickými příkazy falešného abbého.

Klíčovým kompozičním prvkem bývají v lucienovských románech dopisy. Ve Ztracených iluzích je nejčastěji píše Lucien a kompenzuje jimi pouze svou pasivitu. Esteřiny dopisy v Lesku a bídě kurtizán jsou skutečnou reakcí na dyný stav a mají funkční úlohu v ději. Není náhodou, že do lucienovského kontextu patří i Paměti dvou mladých paní (1841-1842), jediný Balzacův román v dopisech, jímž autor navázal na formální tradici 18. století.

Zhodnocení:

Lesk a bída kurtizán je složité dílo a každá doba na ně pohlíží pod vlastním zorným úhlem. Napínavý dějový spád, který dnes oceňujeme, jej dříve snižoval na úroveň dobrodružného románu. My naopak ztrácíme cit pro spravedlivé posouzení faktu, že z určitého stanoviska znamená Balzacovo dílo vstup žen a ústup k ženám, jak to vyjádřil A. Thibaudet. Zato lépe chápeme skryté mechanismy společenských sil a tendenci autora účtovat se společností, před jejími orgány sám musel utíkat a skrývat se.