Karel Hynek Mácha - Máj

Karel Hynek Mácha je básníkem českého národního obrození. Avšak Máchovy představy nezapadají do názorů typických obrozenců, jako byl Dobrovský, Jungmann, Kollár, Čelakovský Tyl, či Erben. Jeví se proto jako zvláštní, výjimečný, osamělý, okolím nepochopený člověk, který má odlišnou inspiraci a jiné, dosud nevídané, cíle. Byl tedy považován za „ protiobrozeneckého“ básníka. Ale nebylo tomu tak. On byl totiž ovlivňován jak životem u nás, tak i životem ve světě, životem zcela odlišným od toho našeho, životem světového romantika. Měl tedy snahu podpořit obrozenecký proces u nás, ale také byl silně ovlivňován romantickým životem, protože on sám byl také romantik. Na jedné straně byl silně kritizován okolím a svými kolegy za své dílo, na druhé byl básníkem jak má být, protože svým dílem dokázal uchvátit zvláštním, uměleckým způsobem hlavu, srdce i smysly lépe než jeho současníci. Dokázal se odpoutat od vzorů, které se neustále opakovaly v dílech jeho kolegů, které měly u obyčejných lidí vzbuzovat pocit národní jednoty a identity. K.H. Mácha čerpá ze sebe, ze svých pocitů a prožitků. Píše o složitosti života, o beznaději, kterou vždy doprovází naděje, byť někdy nepatrná, o pravdě, někdy tvrdé a nepříjemné, a také konečně o lásce, která se nikdy nenaplní. Jako romantik měl v sobě spoustu protikladů, s kterými se musel vyrovnat. Jeho ideály nesouhlasily s ideály tehdejší společnost a tehdejších intelektuálů. Tyto spory ústily do velice jiskřivých konců, které se projevovaly v jeho díle, tak i v osobním životě. Musel žít ve společnosti, se kterou nesouhlasil, a proto z ní velice často utíkal. Úkryt hledal ve středověku, v lásce, v lidové kultuře a slovesnosti, ale především v přírodě, kterou nadevše miloval. Byla to oblast hradů Bezděz, Pernštejn, Houska, Roll a oblast města Doksy. Velice rád se touto krajinou toulal. Tato krajina se objevuje i v jeho díle. Nejvíce je patrná v jeho citálních prózách, např.: Cikáni. Vybral si tuto skupinu proto, protože nejlépe odpovídá jeho ideálům, jsou svobodní, nemají žádné závazky, ničemu se nemusí podřizovat, jsou to „vyvrženci“ společnosti, žijí v souladu s přírodou, jsou temperamentní, žijí citem a jsou citliví. To jsou všechno vlastnosti, kterých si K.H.Mácha nejvíce cenil, jsou to vlastnosti typického romantika.

V pozdější době jeho dílo ovlivnilo celou Evropu, ba možná i celý svět. V jeho dílech hlavní postavy nežijí rozumem, ale, pro K.H. Máchu mnohem důležitějším, citem a prožitkem. Za jedny z jeho nejvýznamnějších děl je považováno: lyrizované prózy- Křivoklád- hlavní postavou je Václav IV. a jeho kat.

Márinka- hlavní postavou je Márinka a sám K.H.Mácha

citální prózy- Cikáni

Krkonošská pouť- jeho prožitky z cesty, kterou podnikl

Nejvýznamnější ze všech je, snad všem známý, Máj.

Máj se skládá ze čtyř dějství a dvou intermezz. Nejdříve přichází 1.dějství, pak 2.dějství, 1. intermezzo, 3. dějství, 2.intermezzo a konečně 4.dějství. Celou skladbu tvoří téměř 900 veršů a 4280 slov.

1.dějství: Jarmila sedí na břehu jezera a čeká na svého milého.- „Za růžového večera

pod dubem sličná děva sedí,

se skály v břehu jezera

daleko přes jezero hledí.“

Vilém zjišťuje, že jeho otec svedl Jarmilu ještě dříve než ji znal a zabije ho. Vilém čeká na trest smrti. K Jarmile připlave plavec a oznámí jí tuto strašlivou novinu.-„On nejde! – již se nevrátí! –

Svedenou žel tu zachvátí!

Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá

Bolestný srdcem bije cit … .“

Nakonec Jarmila hyne sebevraždou ve vlnách jezera. – „ … nad vodou se bílých skví šatů stín,

a krajina kolem šepce: „ Jarmilo!“

v hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“

První dějství končí veršem: „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo !!!“

2.dějství: Vilém ve vězení čeká na smrt a přitom přemýšlí o podivuhodném řetězci náhod, které ho potkaly.

„Ten na kamenný složen stůl

hlavu o ruce opírá:

polou sedě a kleče půl

v hloub myšlenek se zabírá.“

„sok – otec můj! vrah – jeho syn,

On svůdce dívky mojí.“

Nezajímá ji odkud se vzalo zlo.

Vilém zde přemýšlí o posmrtném životě a bojí se smrti, bojí se myšlenek na smrt, avšak mezi tím mu neúprosně běží čas a jeho život se krátí.

„Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc-

Však delší mně nastává. - - -

Pryč, myšlenko! – A hrůzy moc

Myšlenku překonává. –

Hluboké ticho. – Kapky hlas

Svým pádem opět měří čas.“

Začíná již být u konce svých sil, když strážný vyslechne jeho myšlenky.-„Tu k ústům vězně ucho své

přiklonil strážce bázlivé … “

1.intermezzo: Tato část na mne zapůsobila nejvíce. Je zde úžasně dokonalým způsobem vyobrazen jeho pohřeb. Různé části krajiny zde popisují, co na pohřbu budou dělat.-padající rosa: „A já vám slzy zapůjčím.“

noc: „Já černá roucha doručím.“

krtek pod zemí:„Já zatím hrob mu vyryji.“

…

3.dějství: Vilém přemýšlí o své popravě a leká se prázdnoty a nicoty, která následuje po smrti, děsu z neznámého prostoru. Vyznává lásku k zemi, ale i svou víru v konečné splynutí člověka se zemí, ze které vzešel. Viléma vyvádí stráže z vězení na popraviště.-„Teď z mala města bran vojenský pluk vychází,

povolným krokem on zločince doprovází, …“

Dav okolních lidí na něj křičí a obviňuje ho. Nakonec je popraven mečem a jeho tělo je zlámáno a vpleteno do kola.

„Obnažil vězeň krk, obnažil ňadra bílé,

poklekl k zemi, kat odstoupí, strašná chvíle –

pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,

vkolo tne meč, zločinci blyskne v týle,

upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –

i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.“…

„Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo

u kolo vpleteno nad kůlem kole pnělo,

i hlava nad kolem svůj obdržela stán:

tak skončil života strašný lesů pán: … .“

Jeho kostra zde zůstává dlouhá léta, až zaujme mladého básníka, samotného K.H.Máchu, který se k ní vrací. Třetí dějství končí veršem: „Viléme! Viléme!! Viléme!!!“

2.intermezzo: Příroda oplakává smrt svého pána.- „Zachvěly se lesy dálné,

ozvaly se nářky valné:

Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“

4.dějství: Uplynulo mnoho let –„Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ,

a léto vzplanulo: - pak letní přešel čas,

podzim i zima též – i jaro vzešlo zas:

až mnohá léta již přenesl časů let.“

a k městu se blíží jezdec na koni.-„Byl asi sedmý rok, poslední v roce den:

hluboká na něj noc. – S půlnocí noví rok

právě se počínal. V vůkolí pevný sen,

jen blíže jezera slyšeti koně krok.“

Zde se autor ztotožňuje s hlavním hrdinou. Hlavní hrdina přijíždí k městu a hledá kostlivce. Radu mu dá hospodský. Konečně dojede k popravišti a vidí lebku i kostlivce vpleteného v kolo.

„A kolem lebky pozdní zář

se vložila, co věnec z růží:

kostlivou, bílou barví tvář

i s pod bradu svislou jí kůží.“

Toto poslední 4.dějství končí veršem: „Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!“

K.H.Mácha vložil do Máje celé své umělecké úsilí. Nikdo před ním nedovedl zobrazit krásu přírody tak působivě ve všech denních a ročních dobách. Máj má v sobě něco, co nikdy čas nepohltí, jsou to lidské osudy, které se neustále opakují i v dnešní době.

Karel Hynek Mácha se stal jednou z nedílných součástí české literatury a nejen česká literatura by byla ochuzena o krásná díla, kdyby se poddal kritikům své doby.

„Tisíce srdcí dojal jeho Máj, stal se buditelem mládeže a rozdmýchal mnohou dřímající jiskru v živý plamen. Velká řada stoupenců jeho, k nimž i mnohé z nejnadanějších mladších básníků přičísti dlužno, je toho nejlepším důkazem.“

(Jan Neruda, 1862)