Albert Camus - Mor

ALBERT CAMUS se narodil 7.11.1913 v alžírském Mondovi jako syn zemědělského dělníka a negramotné služky španělského původu. Po smrti otce v bitvě na Marně se rodina přesídlila do lidové čtvrti Alžíru. Poté, co Camus brilantně absolvoval lyceum a vysokoškolská studia filosofie (byl žákem vynikajícího středoškolského profesora a spisovatele Jeana Greniera), se rozhodl pro kariéru středoškolského profesora, v níž mu však zabránila tuberkulóza. Začal se tedy věnovat žurnalistice a ochotnickému divadlu (jako autor, režisér i herec).

Ani jemu se nevyhnulo epizodické členství v komunistické straně, nicméně velmi brzo shledal, že si nemá mnoho co říci s ideologií revolučního násilí tehdejší poměrně levicové Francie, což mu však nezabránilo v tom, aby se i nadále do hloubky zajímal problémy spravedlnosti včetně spravedlnosti sociální a rasové, etické otázky lidského údělu ve světě bez Boha (ale i s Bohem) a poněkud ožehavé dichotomie dobro versus zlo.

Roku 1940 byl vyhoštěn z Alžíru a v průběhu válečného běsnění přešel (kupodivu) do fašisty okupované Francie, kde, až na krátká přerušení, setrvával do své smrti – 4.1.1960 se zabil při autonehodě.

V Paříži roku 1942 vyšel jeho román Cizinec (L‘Etranger; český překlad) a esej Mýtus o Sisyfovi (Le Mythe de Sisyphe), jež na sebe myšlenkově velice úzce navazovaly. Camus se účastnil protifašistického odboje, což po osvobození vyústilo v jeho novinářské působení v deníku Combat (1945-1947). Roku 1943 se stal lektorem nakladatelství Gallimard, spolupracoval s divadlem (mj. s Gérardem Philipem a Jean-Louisem Barraultem). Bývá spojován s existencialistickým hnutím kolem Sartra, s tím se však názorově i osobně rozešel po vydání novely Člověk revoltující (L‘Homme révolté, 1951), když už román Mor (La Peste, 1947; český překlad) byl ze strany existencialistů přijat vlažně. Později vyšel ještě román Pád (La Chute, 1956; český překlad) a sbírka povídek Exil a království (L‘Exil et le royaume, 1956; český překlad). Roku 1957 byla Camusovi udělena Nobelova cena. Román První člověk (Le Premier homme) Camus už nedopsal.

Jeho tvorbu dramatickou zastupují například hry Caligula (napsána 1938, vydána 1944), Nedorozumění (Le Malentendu , 1944) a Spravedliví (Les Justes, 1949).

Albert Camus – Mor

„… na světě jsou pohromy a oběti a je nutné odmítnout, pokud je to možné, být na straně pohromy.“

Camus)

„Četl jste Camusův Mor?“ Odpověděl jsem po pravdě, že ne. „Výborně, máte jedna,“ odtušil vyznavač marxisticko-leninské literární vědy.

(J. Šimek, LN 30.5.1990)

Podivuhodný příběh, o němž vypráví tato kronika, se začal 16. dubna roku 194… v na první pohled úplně všedním městě, obyčejné francouzské prefektuře na alžírském pobřeží, Oranu a celý jej prožil a zapsal lékař Bernard Rieux, jemuž ona morová epidemie mnoho vzala, avšak ještě více dala a jenž se stal, ačkoli si to ve své objektivitě ani sám nepřipouštěl, jedním z těch, kdož byli ochotni obětovat vše, co mají, a bez dlouhého otálení a polemiky se v tomto nerovném boji postavili na stranu obětí.

Právě onoho 16.dubna se poprvé objevila předzvěst všech hrůz, které se teprve měly přihnat, když doktor Rieux nalezl na chodbě před svou ordinací mrtvou krysu. V ten samý den, a ještě pár následujících týdnů, houfy krys slepě vylézaly z podzemí, aby poté jejich mrtvoly s krvavými čumáky zahnívaly na ulicích a čekaly na to, až budou místními komunálními službami odklizeny. Obyvatelé Oranu byli víceméně zvyklí na všelijaké výstřelky přírody, takže těch několik týdnů krysího holocaustu přežili v klidu, pouze s kapesníky častěji přiloženými k nosům a když se konečně zdálo, že země ze svého nitra už více hlodavců vyvrhnout nemůže, život se vrátil do původních (do hloubky vyjetých) kolejí. To, že několik desítek lidí vzalo za své společně s krysami, nikoho příliš nezajímalo. Vždyť ti chudáci s krvavě oteklými třísly, litry hnisu naběhlými hlízami a horečnatými křečemi zašli doma v postelích, bílé stěny domů pohltily jejich nářek a na ulicích byl klid.

Avšak Rieux se svými kolegy strávili mnoho času prořezáváním hlíz a zakrýváním křečemi zkroucených těl na to, aby si bláhově namlouvali, že se nic neděje.

Jak těžké bylo přesvědčit přespříliš opatrnou prefekturu města a „pokrokové“ lékaře, kteří si sami za poslední léta vsugerovali názor, že něco takového se ve století elektřiny prostě nemůže přihodit. Jak chimérické či absurdní se to mohlo jevit lidem, když si náhodou přečetli jeden z mála nepatrných letáčků, jež nechali představitelé města natisknout. Pouhý hloupý žert…

Statistiky počtu zemřelých se však začaly hlásit o slovo. A pak to přišlo… Profylaktická opatření prvního stupně, uzavření městských hradeb a přístavu, naprostá izolace Oranu od okolí, pro nikoho žádné vyjímky. Jako blesk z čistého nebe toto dopadlo mezi lidi; ti, co se zrovna nacházeli ve městě, nesměli jej opustit, jiní zase, jako třeba Rieuxova těžce nemocná žena nacházející se v dalekém sanatoriu na léčení, nemohli se vrátit a byli odkázáni na život v cizím prostředí.

Velmi podrobně Rieux líčí strádání lidí. Ne strádání z moru – ten se jich většiny ještě v tyto dny netýkal (tedy alespoň si to všichni namlouvali) – ale ze samoty a odloučení od milovaných bytostí. Žádné dopisy – mohou z města vynést zákeřné bakterie; žádné telefony – v nastalé panice byla prefektura nucena razantně omezit meziměstská spojení; nic, jen krátké telegramy z přeplněných telegrafních stanic.

V těchto dnech ještě auta jezdila, lidé pracovali a bavili se, obchody měly dostatek zboží a… lékaři léčili. Tedy se alespoň snažili… Sérum zaslané z Paříže nejen že nebylo příliš účinné, ale hlavně jej bylo zoufale málo (vždyť kdo by si byl pomyslel, že ve dvacátém století ještě někde vypukne mor?). Nicméně zatím vše probíhalo jako u jiných nemocí: lékaři litovali pacienta a soucítili s jeho příbuznými, kteří museli být převezeni do jednoho z mnoha vznikajících karanténních táborů…

Jezuitský kazatel Paneloux, jenž ve městě požíval velké vážnosti, uspořádal dokonce týden modliteb za spásu morem stižených. Přišly tisíce lidí, věřících i těch druhých, a na jednom ze svých kázání páter hromovým hlasem pronesl: „Bratři, potkalo vás neštěstí, bratři, zasloužili jste si je!“ Rieux, kterému se ještě před očima honily obrazy mrtvých, jež jen za dnešek pohřbil, se zájmem poslouchal. „Jestliže dnes na vás hledí mor, je to proto, že přišla chvíle, kdy máte přemýšlet. Spravedliví se nemají čeho bát, ale bídáci ať se třesou… Bratři… Vizte toho anděla moru, krásného jak Lucifer a zářícího jako zlo samo. Stojí nad vašimi střechami, v pravé ruce třímá rudé kopí ve výši hlavy a levou ukazuje na jeden z vašich domů. Možná že v této chvíli míří jeho prst na vaše dveře, že kopí zvoní o dřevo: právě v tuto chvíli vstupuje mor do vašeho domu, do vašeho pokoje a čeká, až přijdete. Čeká trpělivě a pozorně, je neodvratný jako řád světa. Tu ruku, kterou vám podá, nemůže od vás odvrátit žádná pozemská moc, ba ani, buďte ujištěni, domýšlivá lidská věda. Budete mláceni na krvavém mlatu bolesti a budete odhozeni s plevami.“

Lékař je na rozpacích… mrazí ho v zádech. Je snad jeho práce, jeho povoláni, opravdu zbytečné? Dělá sám vůbec to, co je správné, když v obrovské stodole Všehomíra bude neúprosný cep boží mlátit lidské žito, až se zrno oddělí od plev a bude víc plev jak zrna? Má se snad postavit do cesty samotnému Bohu? Vzpomněl si na návštěvu u paní Loretové, když její dceři odkryl deku a spatřil červené skvrny na břiše a naběhlé uzliny na stehnech. Vzpomněl si, jak se matka dívala dceři mezi nohy a křičela, nemohouc se opanovat. Vzpomněl si, jak každý večer takhle matky řvaly nad těly poznamenanými všemi smrtelnými příznaky, každý večer se na Rieuxovy paže věšely ruce příbuzných s přívalem zbytečných slov, ujištění a nářků, každý večer rozpoutávalo houkání sanitky scény stejně zbytečné jako všechno to utrpení. Ano, zbytečné... Je to snad ta setba, z níž vzejde žeň pravdy, jak tvrdil Paneloux?!

Letní horka vybičovala mor k neuvěřitelnému výkonu: epidemie s aristokratickou rozvážností a matematickou přesností kosila jednotvárně jako žací stroj lidi každého věku, pohlaví a sociální vrstvy. Neexistovalo vyjímek či přestávek, jen speciálně upravené tramvaje (automobily už nestačily a navíc docházel benzín) odvážely týdně na tisícovku mrtvých nejdříve za město do ohromných jam vysypaných vápnem, později do několika spaloven.

Příliš zbytečného citu člověka unaví… Rieux teď pracoval jako robot – nově objevivší se nevšímavost a chladnokrevnost k cizímu utrpení, částečně přivolaná nesnesitelnou únavou a částečně vybuzená vědomě, jej chránila před naprostým vysílením a rozežírajícími myšlenkami na jeho těžce nemocnou manželku, která je teď velice daleko.

Patřil však k těm, kteří se moru nehodlají vzdát. Ač riskujíc vlastní život, začal se svým přítelem Tarrouem zakládat dobrovolné zdravotnické čety.

Rieux, starý doktor Castel, který pracoval na výrobě séra, Josef Grand, malinký městský úředníček nyní pracující ve dne v kanceláři, v noci pro Rieuxe, Tarrou, lékař s obří postavou, psal taktéž kroniku a ze zásady se za všech okolností stavěl proti smrti, novinář Rambert, několik měsíců zasvětil pokusům o útěk z města, teď, rouška přes ústa, bojoval s morem jak se dá, a… a páter Paneloux…

Páter viděl celou noc umírat slaboučkého chlapce a najednou začal pochybovat o tom, jestli to, co řekl, bylo opravdu správné. Rieux komentuje před Tarrouem Panelouxovo první kázání: „Křesťani někdy takhle mluví, ale ve skutečnosti to tak nikdy nemyslí. Jsou lepší, než se zdají.“ Později k tomu dodává: „Paneloux neviděl dost lidí umírat, a proto mluví jménem jakési pravdy.“ Sám Rieux však ví, že nemůže pátera tak jednoznačně odsoudit.

Paneloux lidem v utrpení pomáhá, přijme práci v zdravotní službě. Své druhé kázání (při němž se pohybuje na hranici kacířství) připraví poté, co byl spolu s ostatními svědkem umírání tvora, který se neprovinil, a tedy neměl být za co trestán: dítěte. Svěří se Rieuxovi s drásavou volbou, před níž je postaven: buď přijmout nepochopitelnou zkoušku včetně dětského utrpení, nebo zavrhnout Boha. A zavrhnout Boha Paneloux nechce a nemůže. Nakonec obětuje pro nemocné vše, co má, a sám umírá sražen kopím zlého anděla, jak ho kdysi popsal.

Mor dál postupuje svým tempem, teď už neklesá ani nestoupá. Rieux líčí ve své kronice všechny možné niterní stavy, jimiž procházelo obyvatelstvo Oranu: občasné opojení optimismem střídají těžká období pocitu marnotratnosti; městem procházejí vlny křečovitě bujarého a rozmarného života, smutku a nakonec naprostého otupení všech smyslů pro cokoli.

Rieux i Tarrou naslouchají městu, nad nímž se rozmachuje morový cep, přičemž sledují, jak se v průběhu měsíců proměňuje jeho utrpení. Nad touto podívanou si také stvrzují své přátelství.

Nic však netrvá věčně. Mor začíná mizet stejně záhadným způsobem, jakým se skoro před rokem objevil. Již brzy bude možno otevřít brány města a život konečně začne. Lidé po dlouhé době zase pociťují radost a zjišťují, že mají ještě nějakou budoucnost. Nikdo si nevšímá těch několika chudáků, kteří se svými rodinami čekají buď na smrt, nebo na vyléčení Castelovým novým sérem, jež naprosto neočekávaně začalo působit.

Těsně předtím, než nadešel tolik očekávaný den – den ukončení izolace a den oslav – opustil tento svět dobrý Tarrou. Celý život zasvětil boji proti zbytečné smrti a než si jej epidemie odnesla, zřejmě dosáhl toho, co si předsevzal. Možná že toho dosáhl příliš pozdě, a možná že toho ani nedosáhl, nicméně ne jeho smrt, ale jeho život byl něčemu prospěšný.

V tentýž den večer dostal zdrcený Rieux navíc zprávu, že jeho žena před necelým týdnem podlehla své nemoci.

Když z temného přístavu vylétly první rakety oficiálních oslav, prochází Rieux – bez mrtvého Tarroua a ženy – rozjásaným městem a v obnoveném ruchu ulic zjišťuje, že lidé zůstávají stejní, že zapomínají a nepoučují se, ale právě v tom shledává jejich sílu a nevinnost, zatímco po škvírách dřímají zárodky nových pohrom, v nichž člověk zjišťuje, že „v lidech je víc věcí hodných obdivu než zavržení“.

„…a právě tady Rieux přes všecku svou bolest cítil, že k nim patří.“

„Lze změnit život, ale ne svět“

Camus)

„(Camus) představoval v tomto století – a proti Historii – současného pokračovatele oné dlouhé linie moralistů, jejichž díla jsou možná tím nejoriginálnějším, co ve francouzském písemnictví máme. Jeho zatvrzelý, těsný a čistý, strohý i smyslný humanismus sváděl pochybný boj proti valivému a beztvárnému dění naší doby. Avšak svým tvrdošíjným odmítáním naopak právě nyní znovu stvrzoval, proti všem machiavelistům, proti zlatému teleti realismu, morální zákon.“

(Jean-Paul Sartre; reakce na Camusovu smrt)

Aby bylo možno blíže pochopit důvody, které vedly Camuse k tak úpornému prosazování myšlenek humanismu a lidskosti ve svých dílech, musíme se trochu zaměřit na prostředí jeho tvorby a názorové klima, v němž tvořil.

Když v roce 1957 byla Camusovi udělena Nobelova cena a stal se tak pro svět jedním z předních francouzských spisovatelů, strhla se na něj vlna silné kritiky zejména ze strany literátů a intelektuálů z jeho vlasti. Je zajímavé sledovat, jak zatímco jeho knihy si získávaly stále větší přízeň mládeže, tisk se k němu stavěl jako k odbyté veličině. A jaké jsou důvody tohoto zatracování? Camus totiž nepoklonkoval žádné historické nutnosti a své myšlení řídil toliko vnitřními kritérii; proto se muselo postupně ukázat, že kráčí cestou osamělou.

Výrok „Miluji spravedlnost, ale když si mám vybrat mezi spravedlností a matkou, vyberu si matku.“, který Camusovi uklouzl ve Stockholmu v souvislostí s Alžírskem (jeho rodnou zemí), mu byl dlouho přičítán k tíži. Odmítal totiž přijmout za svá radikální, však živou zkušeností nezatížená stanoviska svých druhů, levicových intelektuálů, která se týkala alžírské války. V dramatu Spravedliví (Les Justes, 1949) Camusův antagonista Stěpan Fedorov prohlásí: „Nemám rád život, nýbrž spravedlnost, a ta je nad životem.“ Je zřejmé, že pro autora je toto stanovisko nepřijatelné.

Camus stvrdil svůj spor se zbytkem tehdejší vrstvy francouzských intelektuálů: „Zvolil jsem si spravedlnost… abych zachoval věrnost. I dál si myslím, že svět nemá žádný vyšší smysl. Vím však, že něco v něm smysl má, a to něco je člověk, protože jako jediný tvor se jej pro sebe domáhá.“

Nejvýznamnější z jeho sporů s kolegy je však roztržka se Sartrem a existencialisty z roku 1951. Boris Vian tlumočí postoj celého tohoto malého světa točícího se kolem Sartra; věnuje Camusovi značně ironický odstavec, v němž chválí Cizince a Caligulu, avšak o Moru říká, že v něm Camusův „styl nějak ochabuje“. Nejde samozřejmě o jeho styl literární, nýbrž o styl myšlení, nabírajícího obrat, který se „pravověrným“ musel jevit jako odklon od neúprosné kritiky lidského osudu.

Camus se podivuje nad tím, že Sartre zakládá tragiku v hrůze a zošklivení; on sám ji vidí v konfliktu mezi krásou a smrtí. Protože odmítá spolupracovat na díle zkázy, stává se umění žít jeho základní starostí. Lidská důstojnost je něco, co si člověk vytváří sám: „Naučit se žít a umírat, a abych byl člověkem, zakázat si být bohem.“ Rozchod se Sartrem je takto už srozumitelnější.

Skutečná roztržka Camuse se Sartrem nevznikla však ještě kvůli „poněkud ochabujícímu“, „smířlivému“ Moru, nýbrž až kvůli Člověku revoltujícímu, který opět jako by shrnoval filozofickou úvahou to, k čemu Camus dospěl jako umělec. „Poznání absurdity vede k jedné podstatné otázce: v čem nadále zakládat hodnotu?“ Pro Camuse je vyloučeno, aby hodnota měla svůj základ mimo život, jako třeba v náboženství.

Kritikové vytýkají Camusovi, že dělá z revolty souhlas, čili že ji vlastně již od začátku předurčuje k prohře, chápe ji jako revoltu pro revoltu, chápe ji tak, že si ve skutečnosti přeje uchovat zlořád, aby se měla proti čemu bouřit.

Camusův poměr k světu zdaleka však není pasivní, jen se snaží, aby byly zváženy možnosti a meze lidského zásahu, který tak bude možná méně razantní, ale účinnější a přiměřenější. „Lze změnit život, ale ne svět,“ odpovídá Sartrovi. Vždyť vědomí ohrožené a zmarněné práce nedonutí doktora Rieuxe, aby se zřekl úsilí - ztrácí jen utopické víry v jeho účinnost ohraničenou lidským údělem; prohra není ukryta v samotném úsilí a nečíhá na konci každé velice obtížné cesty.

Mor je možno chápat jako románové ztvárnění otázky zla ve světě – Camus zde ustavičně prosazuje své krédo „nikdy nestát na straně pohromy“… „Revolta je vždy revoltou proti něčemu a zároveň pro něco, i kdyby to mělo být jen přizvukování nicotě; odmítnutí má váhu přesně odpovídající závažnosti hodnoty, která je motivuje;“ a to, k čemu se Rieux odhodlal, byla revolta nejen proti moru, ale proti lidské bezmoci, pro lidskost. Totiž rozhodnout se pro marné úsilí není jen zbytečná furiantská výzva navzdor nicotě, pokud jeho podstatou je lidská sounáležitost.

Dalo by se říci, že tyto myšlenky pocházejí svojí mravní vůlí z amerického aktivismu. Je tu však obrovský rozdíl oproti tomuto civilizačnímu optimismu: Camus nikdy nepřestává pochybovat o smyslu spravedlnosti a vdechnul svým literárním postavám vlastnost, již postrádají američtí hrdinové – Rieux, a nejen on, se ve svém úsilí obejde bez naděje, z čehož plyne i jeho zdrženlivost vůči heroismu. „Prodělat morovou epidemii není žádná zásluha, ale jen kus života.“ Proto na Rieuxe nejpříkladněji působí nenápadný a bláhový úředníček Josef Grand, který dělá, co může, avšak nic výjimečného: právě tím má ze všech nejblíže oné svatosti, jíž se zaobírá Tarrou: „Jediný konkrétní problém, jaký dnes znám, je, zda se může člověk stát světcem bez Boha.“

Je docela možné, že Camus rozdělil do tří nebo čtyř hrdinů Moru různé položky svého postoje a projevuje tak navenek svou vnitřní debatu. Retrospektivní objektivita shrnující reportáže, v níž je román stylizován (včetně odstupu vypravěče, který pojednává i sám sebe v třetí osobě, dokonce zdvojené: jako „vypravěč“ a jako Rieux), zeslabuje ovšem bezprostřední náraz konkrétní skutečnosti a navozuje dojem jakési užší debaty.

Rieux v závěru textu prozrazuje, že je autorem textu… praktik, jehož názor a jednání spolu navzájem bezprostředně souvisejí. Přítel Tarrou je intelektuál: k jednání se rozhoduje na základě předem promyšleného postoje, přičemž má za sebou nejúplnější životní dráhu člověka revoltujícího. Co se týče pátera Panelouxe, tak pro Rieuxe je představa šmahem seslaného kolektivního trestu nepřijatelná, neboť každý člověk se v životě jistě nějak provinil, a každý člověk taktéž jinak.

A nakonec tu máme člověka, jehož revolta solidaritu pomoci popírá: Cottard. Tarrou mu ve svých zápiscích věnuje stále větší pozornost, protože i Cottard je ve své volbě zcela důsledný: jeho vzpoura je však nihilistická. Cottard se staví na stranu pohromy, protože v ní jsou na tom všichni stejně špatně; bez moru by pohroma, za nějaký blíže neurčený zločin, postihla jenom jeho. Odtud ta negativní sounáležitost… Fakt, že tento člověk svůj konec nachází v rukou policie, se však nesnaží předhodit čtenáři jakési „mravní“ zadostiučinění, jako spíše zvýraznit Cottardovu duševní trýzeň.

Existuje nezanedbatelný rozdíl mezi spravedlností metafyzickou a spravedlností lidskou, vyjádřenou právem, proto je poněkud svízelné, že Camus nedělá žádný rozdíl mezi morem jako skutečností a morem jako alegorií. Paralelu mor – fašismus, kterou v románu viděli nejen kritikové, ale i sám autor, je tedy obtížné rozvádět; s odstupem se nejeví jako nezbytná: Camusovo rozhodné zakotvení problému nakonec přesahuje účelový časový rámec.

Z těchto všech myšlenek, vycházeje z dalších autorových děl, můžeme nyní vzít za svůj názor, že všechny romány Alberta Camuse vlastně spočívají na ose jediného soudního procesu, od obžalovaného – Cizinec – přes diváka – Mor – až k soudci – Pád.