Umberto Eco – Foucoultovo kyvadlo

Ve světových literárních dějinách se objevilo mnoho knih, jejichž dosah pocítili lidé až s náležitým odstupem, zároveň se ale také vyskytlo spousta takových, jejichž vydání následovalo nebývalé pozdvižení. Do té druhé kategorie bezesporu patří  před více než deseti lety vydaný román italského postmoderního literáta Umberta Eca. Kniha se rázem stala předmětem bezpočtu úvah, recenzí a komentářů, byla nejrůzněji (a mnohdy velmi kontroverzně) interpretována. Příběh tří přátel z jednoho italského nakladatelství, kteří se pokoušejí rekonstruovat plán rozsáhlého světového spiknutí, se velmi rychle rozšířil téměř po celé Evropě a oslovil – možná, že i šokoval – mnoho čtenářů. Možná, že její půvab spočívá i v tom, že v sobě skrývá téměř nepřeberné množství významových rovin, a je proto těžké jí nějak globálně popsat či hodnotit. Ve Foucoultově kyvadle putujeme světadíly, staletími, poznáváme mnohé okultní vědy a tajné společnosti, stejně jako například (takových příkladů by se skutečně našlo mnoho) sociální a sexuální zvyklosti jihoevropských intelektuálů šedesátých a sedmdesátých let; toto dílo v sobě opravdu skrývá nepředstavitelné množství informací o jakékoliv lidské činnosti .

Foucoultovo kyvadlo je velmi troufalá kniha. Eco si bez zábran zahrává téměř se vším okolo sebe, nic pro něj není svaté, k ničemu nepřistupuje s přehnanou pokorou… Hraje si s písmeny, se slovy, s větami, bez ostychu si pohrává s kterýmkoliv textem. Jakýkoliv – byť sebevážnější – textový útvar dokáže když ne zesměšnit, tak aspoň zpochybnit. Nebojí se vytrhnout sebemenší úsek z kontextu a zcela změnit jeho význam, neostýchá se texty a v nich obsažené informace jakkoliv kombinovat, tvořit zcela nové významy a nebojí se ani zdánlivě nesouvisející části textu přesně v duchu postmoderních metod různě kompilovat. Vytváří tak pozoruhodný, ale velmi působivý celek, který v mnohém vychází ze zásad, jež formuloval ve své předešlé teoretické tvorbě. Patrný je především vliv spisu Otevřené dílo z roku 1962. Požadavek otevřenosti či nezavršení je v knize rozhodně naplněn. Román k čtenářově možné zlosti nekončí jednoznačně, Eco z nějakého důvodu nechává příběh otevřen, mnohé zásadní otázky zůstávají nezodpovězeny. To je přístup vpravdě postmoderní. Netvrdí, že existuje nějaká kategoricky platná nezpochybnitelná pravda, kterou by byl lidský jedinec s to objevit, nýbrž dokonce vytváří zcela nové pravdy vlastní. Pro Eca je příznačné vznést neobyčejné množství často neurčitých otázek a zanechat je posléze bez odpovědi. Proto kupříkladu zůstává nevyjasněno, zda velkolepý Plán, který přátelé společně poskládali dohromady, byl jen jejich výmyslem, jehož se někdo ochotně ujme, nebo byl naopak triumfálním odhalením rozsáhlé konspirace.

Z knihy je cítit neobyčejná autorova erudice – a to nejen z množství materiálu, který musel zpracovat – ale především ze samotné formální podoby textu. Přední evropský sémiotik a teoretik kýče, jeden z nejvzdělanějších lidí dnešních dnů, dokáže - přesně v duchu v knize ne nepodstatných kabalistických nauk - obdivuhodným způsobem podřídit formu svého textu jeho obsahu. Kniha přejímá strukturu nejstaršího židovského spekulativního textu, Knihy stvoření, Sefer Jecira. Nemalou roli hraje vrámci tohoto iniciačního románu hermetismus, tajné společnosti a nejrůznější okultní vědy a forma textu je jim často podřizována. Foucoultovo kyvadlo má sto dvacet kapitol, a to jistě ne náhodou. I to odpovídá podobně jako mnoho dalších dílčích formálních útvarů obsahu spisu – sto dvacet let byl pravidelný interval šesti tajných schůzek evropských templářských skupin. Forma je obsahu podřizována i v mnoha dalších případech (kombinatorika, numerologie, alchymie…), skutečně málokomu se v dosavadních literárních dějinách podařilo o tak mistrnou syntézu obsahu a formy. A co je velmi důležité, Eco navíc v knize dokázal obsáhnout prvek, kterého si kromě stovek jiných autorů tolik vážil třeba Jan Skácel. Tím vysněným prvkem je tajemství. 47196obp88xue1u

Foucoultovo kyvadlo, jak už bylo řečeno, vyžaduje podobně jako například Elliotovy verše značné klasické vzdělání, které výrazně napomáhá snazší orientaci v textu. Přesto není jen knihou sofistikovaných vzdělanců, nýbrž je i dílem vyprávějícím o lidech a jejich postoji k životu. Ukazuje, jak se jihoevropští intelektuálové vyrovnávají se světem, jež je obklopuje, a jakým musí čelit překážkám. Čtení je to lidské a často i velmi dojemné…

V románu se skrývá nepředstavitelné množství převzatých textů a to nejen ve formě přímých citací. Některé jsou alegoricky přetvářeny a získávají tak zcela nový rozměr (obřad v piemontských horách), jiné, jako například prozaický výklad údajného provinského poselství z úst Casaubonovy manželky Lii jsou zase ironizovány. Ve Jménu růže byl labyrint jedním z nejpodstatnějších motivů a Foucoultovo kyvadlo je vlastně také románovým labyrintem se spoustou odboček, mnohdy matoucích. Čtenář putuje od jednoho citátu či encyklopedického hesla k druhému a Eco, který jako by již dopředu znal možné čtenářovy pochody mysli, ho přes veškeré soustřední vystavuje tápání a nejistotě. Foucoultovo kyvadlo je v jedné ze svých nesčetných významových rovin labyrintem vět, slov a písmen, se kterými si tři přátelé bezostyšně pohrávají a (re)konstruují tak události nedávné i dávno minulé.

Nejrůznější konspirační teorie, o které se tato kniha v mnohém opírá, slaví každou chvíli úspěchy i v dnešní české společnosti. Mnozí se místo střízlivého popisu reality uchylují k hledání nějakého – pokud možno společného nepřítele – který údajně ovládá jejich životy. Tito lidé, kteří se cítí být obětí velkého spiknutí a vzdávají se přitom svobodné vůle, se tak mnohdy pokoušejí vysvětlit vlastní i společenské neúspěchy. Je nutné se ptát, jak představa, že svět je ovládán nějakými tajemnými silami, vlastně vzniká. Možná, že všechny tajné společnosti v lidech evokují pocity strachu už jen proto, že jsou něčím neznámým, ze své podstaty nepoznatelným a často mytizovaným. Jeden z největších myslitelů tohoto století, Karl Popper, nabízí velmi zajímavou odpověď, která se v kontextu  dnes již tradičně ateistické české společnosti zdá být důvěryhodná. “Společenská teorie konspirace…je důsledek toho, že už není možné počítat s Bohem, z čehož vyplynula otázka : ‚Kdo nastoupil na jeho místo?‘”

Foucoultovo kyvadlo je – na rozdíl od posledního Ecova románu - strhující knihou, která na pozadí velmi poutavého retrospektivního vyprávění učí, jak se orientovat nejen v textu a ve světě abstraktních pojmů, ale i v životě a ve světě samotném. Ve zmatené post(post)moderní době, kdy se na každém kroku objevuje mnoho možných řešení jednoho problému a žádné se nezdá být vyloženě dobré ani špatné, to rozhodně není málo. bu196o7488xuue