Srovnávací práce z českého jazyka

Vycházejíc ze zadaného tématu, vybrala jsem si pro srovnání knihu od Karla Václava Raise: Skleník a knihu od Zikmunda Wintera: Nezbedný bakalář. Čtouc obě díla výše uvedených autorů a zjistivši, že obě díla popisují naprosto odlišné děje v odlišných dobách, popíši nejprve oba děje a teprve poté provedu srovnání obou děl.

Raisův román Skleník, pocházeje, dle mého názoru, z konce devatenáctého století, popisuje maloměšťáctví lidí z Bělče. Vyprávějíc o učitelce, z chudého chrudimského městečka, která se vdá za bělčského pojezdného, jsa románem velmi zdařilým. Učitelka stěhujíc se do Bělče, neměla ve své výbavě skleník, jež jsa pro tamní lidi výrazem vznešenosti, byl velmi důležitý. Manželka pojezdného upadnuvši tímto v nemilost sousedů, ale hlavně sousedek, velmi se trápila. Sousedky, posmívajíc se jí za zády, byly velmi pohoršeny. Učitelka, chodíc k sousedkám na návštěvy a obdivujíc jejich skleníky, zvala je na oplátku na návštěvu k sobě domů. Sousedky však dlouho nepřicházely a učitelka poznala, že nepřicházejí proto, že nemá skleník. Manželka pojezdného, trápíc se velmi pomluvami sousedek, napsala svým rodičům, stěžujíc si na pomluvy proti ní, napsala svým rodičům, aby jí poslali skleník. Rodiče jí však napsali, že skleník již ve městě není v módě, ale novou módou že jest kredenc. I proto poslali své dceři do Bělče kredenc, aby byla šťastná. Když dorazil kredenc do Bělče, všichni, kdo viděli vůz, se šli podívat na ten nový neznámý kus nábytku. Sousedky nejprve kredenc pomlouvali, ale brzy u nich zvítězí zvědavost, jdou učitelce oplácet návštěvy a prohlížet si novou kredenc. Nakonec, poznajíc, že skleník je opravdu zastaralý a že všude jinde je moderní pouze kredenc, si ji začnou také shánět a předhání se v tom, kdo ji bude mít první. Započavše nyní tedy s pomlouváním skleníku a s vychvalováním učitelky, že je upozornila na novou módu, pořizovali si co nejskvostnější kredence, aby právě ta jejich kredenc byla nejkrásnější. Učitelka, začlenivši se díky kredenci mezi tamní společnost, započala v Bělči éru kredencovou místo skleníkové.

Naproti tomu Winterův román, pocházeje z konce šestnáctého století, popisuje působení bakaláře na rakovnické škole. Po odchodu předchozího bakaláře byla škola nucena hledat si narychlo nového. Přijali proto Jana Pičku Píseckého. Tomu však, přijda do Rakovníka, se ni nelíbilo kromě piva. Jan Pička přinesl do školy nové metody učení, ale lidé jej přesto neměli, kromě děkana Šimona Cerasýna Litoměřického, příliš v oblibě, neboť, dle jejich tvrzení, bije děti ve škole. Lidé, stěžujíce si na bakaláře na radnici, nejsou uspokojeni tím, když radní omlouvá bakalářovo chování jeho opilostí, a proto jejich zlost proti bakaláři stále roste. Bakalářův přítel děkan Cerasýn jej sice napomíná, bakalář se pak několik dní choval lépe, ale pak opět započav s pitím, zanedbává své žáky. Bakalář, jsa znechucen tím, že si o něm lidé šeptají za jeho zády nehezké věci a neřeknou mu je do očí, chce opustit místo bakaláře a na radu svého přítele bubeníka se rozhodne, že se ožení. Bubeník, rozhodnuv se, že bude bakalářovým námluvčím, ihned příštího rána vyrazil za Apolonou. Matce se sice nelíbí, že by Apolona měla být manželkou Jana Pičky, Apolona se však nevyjádřila, a proto bubeník spěchal za bakalářem, nesa mu zprávu, že jej Apolona neodmítla. Bakalář si tedy chtěl Apolonu koncem masopustu namlouvat, to se však dozvěděl její otec a velmi striktně jí sňatek zakázal. Poslední den masopustu seděl bakalář se svým přítelem v hospodě a ten jej stále přemlouval, aby šel tančit s Apolonou. Bakaláři se však nechtělo, a tak dlouho pil na kuráž. Nakonec přeci vyrazil poprosit Apolonu o tanec a ta svolila. Vzápětí však poznajíc, že bakalář je opilý utekla a její otec vyhodil pana Pičku z hospody. Dalším trápením pro bakaláře bylo, že konzistoř chtěla sesadit děkana Cerasýna z jeho funkce. hlavně kvůli těmto dvěma problémům započal Jan Pička ještě více píti, a proto více zanedbával své žáky a lidé si na něj opět více stěžovali. Avšak bakalář, jsa příslušníkem pražské akademie, se neměl čeho obávat, neboť páni této akademii nechtěli udělat ostudu, a proto bakaláře nechávali, ať si dělá to, co uzná sám za vhodné. V radě se nakonec usnesli, že bakaláře zbaví jeho funkce. Proto požádali o bakaláře nového, ale majíce z nynějšího bakaláře obavy, rozhodli se, že mu to řeknou až po příchodu nového bakaláře. Jan Pička však navštívil svého nemocného přítele, který mu o úmyslech městské rady pověděl. Bakalář šel proto do školy a se svými žáky se domluvil, že školu opustí. Nejprve společně rozbili celou školu a poté odešli. Bývalý bakalář se nakonec stává advokátem.

A nyní, po seznámení s obsahy obou děl, jsouc nabita dojmy z nich přistoupím k jejich srovnání. 44996yro86zfs3r

Rais ve svém díle popisuje velmi krátkou dobu, dle mého názoru pouze několik týdnů, na rozdíl od Wintera, který popisuje přibližně období jednoho roku. Winter na rozdíl od Raise popisuje i některé historické události, kterou je např. povýšení Rakovníka do městského stavu.

V Raisově díle vystupují maloměšťácké ženy, které posuzují lidi pouze podle jejich majetku- hlavně skleníku a později podle kredence, ale nikoliv podle jejich vlastností, jak je tomu v díle Winterově. V jeho díle se postavy zajímají o dobro města, kdežto v díle Raisově pouze o sebe a svůj majetek. V obou románech vystupují postavy, které mají velký sklon k pomluvám a které nejsou schopni říci svoji kritiku přímo. Příkladem toho je např. v Nezbedném bakaláři dopis městské rady svému primasovi, který je právě na návštěvě v Praze: Jan Pička, nezbedný bakalář, dobře se užrav, přišel do školy a se žákovstvem svým divné pomyslnosti činil....., nebo ve Skleníku např.: ”Trochu harrr-ampádí všelijakého, ale lepšího- ničehož nic!.....Dyť ani skleník nemá....Pppovídám nemá! Po skleníku ani památky! Člověk by to ani nevěřil, kdyby neviděl- přece paní pojezdná- že ti rodiče nedbali, když sama z toho snad rozumu nemá- vždyť to tady i ta poslední mužovi přinese, ale nemá ho, nnn-emá!....”

Rais užívá v knize Skleník velice často přímou řeč, která je doplněna pouze popisem situace a místa. Naproti tomu Winter používá přímé řeči pouze pro oživení děje.

Popis míst a osob je u Raise je velmi podrobný a někdy se zabývá i málo podstatnými věcmi. Winter naopak používá popis velice stručný a líčí pouze fakta. Rais naproti tomu používá velice často přirovnání, aby si čtenář dovedl popisovanou věc lépe představit: Sklo od shora dolů, vzadu zase zrcadlo od shora dolů, uvnitř nádobí porculánové nad sníh bělejší, skleněné zářící jako křišťál, drobnůstek a titěrek řady, jednu druhé krásnější, kolem dokola všecko rodinné stříbro, zvenčí nádherné řezané ozdoby: u starostů se od shora dolů vinuli dva hadi,.... Winter naopak popis často zevšeobecňuje a vyjadřuje jím podobu mnoha věcí: Všiml si domů starého rázu, lomenice, štítů i střech, na nichž vyšlapovali sobě svými dlouhými nohami přítulní čápové. Tímto si tedy můžeme udělat pouze představu, že viděl nějaké staré domy s lomenicí, štíty a se střechou, ale o domech se nedozvídáme nic bližšího. rf996y4486zffs

Oživením v obou dílech je také použití cizích slov. Jazyk je zvolen podle doby- u Skleníku němčina a u Nezbedného bakaláře latina, což pomáhá k přiblížení doby, ve které se děj odehrává. Ve Skleníku např.: ”Ó, ich war eine sehr spröde Braut- Ach, já jsem se styděla-” a paní doktorka si velmi drobnýma ručkama zastřela tváře. V Nezbedném bakaláři např.: “Nemo mihi prohibeat, nec ipse diabolus, oportet me hodie habere musicam!” (což znamená: Nechť mi nikdo nebrání, ani sám ďábel, musím dnes mít muziku!) atd. Winter také používá citáty z různých děl, což Rais nedělá. Cituje např. z knihy městských práv, ze satiry Podkoní a žák, z Písma svatého nebo z Plauta: “Pridie caveas ne facias hodie, quod pigeat postridie.” (což znamená: O den dříve se střez, aby nečinil dnes, co by tě zítra mrzelo).

Oba autoři užívají často přechodníků, což přispívá k historickému vyznění obou románů.

Dle mého názoru se Winterův Nezbedný bakalář čte hůře než Raisův Skleník, neboť Winter používá pro nás již nezvyklých slovních spojení a neobvyklé stavby vět. Např. staví sloveso až na konec věty tak, jak to můžeme někdy vidět v němčině. “Poněvadž čas sv. Havla se přiblížil, při němžto vy vedle konfirmací pana rektora universitatis správu školy naší ujíti máte, naschvále k vám listu tohoto ukazatele s forou odesíláme a za to žádáme, že sobě, sklidíc věci vaše, je na vůz naložiti a k nám odvézti dáte....” Dle této ukázky je vidět, že věty v Nezbedném bakaláři jsou velmi dlouhé a krkolomné. Naproti tomu Rais píše krátké a srozumitelné věty.

Napíšíc vše, co mne při čtení obou knih napadlo, končím konstatováním, že díla Zikmunda Wintera jsou pro čtenáře velice náročná, musí se na ně velmi soustředit, a proto je nelze číst v časové tísni, na rozdíl od děl Raisových, která se dají případně přečíst i za velmi krátkou dobu.