Básnické dílo Jana Nerudy

První publikovanou prací Jana Nerudy byla roku 1854 pod pseudonymem Janko Hovora vydaná báseň Oběšenec v Mikovcově Lumíru. Od roku 1856 Neruda vstupuje do žurnalistiky v Tagesbote aus Böhmen a roku 1857 mu vychází první básnická sbírka, Hřbitovní kvítí.

Hřbitovní kvítí- Sbírka je dedikována předčasně zemřelému Antonínu Tollmannovi, kterému je připsán i úvodní cyklus sedmi nečíslovaných básní. 52 číslovaných básní, ze kterých Hřbitovní kvítí sestává, lze dle Felixe Vodičky rozdělit na několik tematických okruhů: básně zaměřené na smysl poesie (19-23), lásku (24-34), morální status hříchu a nevinnosti (35-38), vztah humoru a smutku (40-43), bláznovství (44-46) a postavení básníka samotného (47-52). Aleš Haman rozlišuje tematické dělení i v první části sbírky, kterou rozděluje na: „dušičkovou“ náladu vyvolanou hřbitovní atmosférou (1,2), téma chudoby (3-7) a otázky věčnosti, času, trvání či pomíjivosti těla a ducha (8-17). Tema lásky lze dále rozdělit do dvou kategorií (viz Haman) a to 1) pocit lásky zklamané v duchu Máchova romantismu 2) obavy z podlehnutí milostnému citu, ztráta lásky. Toto členění Haman vysvětluje nestálostí Nerudova milostného života, především problémy ve vztahu k Anně Holinové.

Knihy veršů- Sbírka z roku 1867 zahrnuje Nerudovu básnickou produkci od vydání Hřbitovního kvítí. Sbírka sestává ze tří částí : Knihy veršů výpravných, Knihy veršů lyrických a smíšených a Knihy veršů časových a příležitých. Arne Novák označuje Nerudu jako básníka této sbírky za „průkopníka nových drah české poesie“. V epice vidí „zřetelný zápas západních vzorů s erbenovskou tradicí“, v lyrice zase udává základní tematické složky Knihy veršů lyrických: lásku k matce, směsici chladu a něhy k umírajícímu otci, touhy, rozmary, pochybnosti, „vzdor celého muže vůči osudu a resignovaná moudrost praktického filosofa“. Poslední oddíl, Kniha veršů časových a příležitných obsahuje několik (9) básní, věnujících se dobovým tematům- otázky slovenského národa i slovanství jako takového a podobně. Oslavnou básní zde Neruda uctívá i Karla Havlíčka Borovského.

Písně kosmické- Další Nerudova sbírka vychází až o jedenáct let později než Knihy veršů, roku 1878 a je věnována autorovu zamilovanému Podřipsku. Pod vlivem nejnovějších poznatků z astronomie se lyrik-Neruda obrací coby pozorovatel ke hvězdám a „provádí důsledně vážné i rozmarné analogie mezi zjevy kosmickými a lidským životem“. V 38 básních, ze kterých se Písně kosmické skládají, lze sledovat pravidelné střídání humorných a vážně míněných básní.

Prosté motivy- Tato sbírka, pátý svazek edice Poetické besedy, je rozdělena na čtyři pododdíly dle ročního období. Stejně jako u Písní kosmických, je i u Prostých motivů zřetelný autorův kompoziční plán: „Básník pojal svou skladbu jako výpověď o cyklu lidského života, který má paralelu ve střídání ročních období v přírodě.“ Příroda jako taková je v Prostých motivech zrcadlem, které odraží lidské myšlenky a pocity. 13271mrz71cdf4k

Ballady a romance- Rok 1883 byl pro Nerudu velmi plodným, protože kromě Prostých motivů vyšlo tohoto roku i první vydání Balad a romancí. Tato útlá epická sbírka se též stala první knihou, vydanou v Nerudově edici Poetické besedy. Do tohoto díla je sebráno Nerudovo dílo od roku 1875. V Baladách a romancích vyvrcholil podle Hamana tvůrčí vztah májovské generace k folklorní tvorbě. Sbírka též jakoby představovala jakýsi středobod celé básnické tvorby druhé poloviny 19. století. V májovských rysech se zde objevují i první náznaky ovlivnění školou kosmopolitní (tematika mýtů) i školy národní (získávání široké masy čtenářů pro české knihy). Často se též poukazuje na Nerudovo volné nakládání s žánry balady a romance.

Zpěvy páteční- Pouhých deset básní tvoří posmrtnou sbírku Zpěvy páteční, kterou roku 1896 uspořádali Jaroslav Vrchlický a Ignát Herrmann. Obsahem básní je tzv. vlastenecká národností poesie, která se však na druhou stranu neobává planého a bezmyšlenkovitého vlastenčení za každou cenu (1886). Celkově lze Zpěvy páteční rozdělit na dva oddíly: optimistické básně z počátku let osmdesátých a úzkostné texty pozdější. Proto je též zpochybnitelný Vrchlického výklad, že Zpěvy páteční měly přecházet do oslavných Zpěvů Bílé soboty.