KNIHA, KTERá MĚ (v poslední době) ZAUJALA

Napsat recenzi na knihu, která mě v poslední době zaujala, bude úkol téměř nemožný. Ne, že bych nečetla knihy a ne, že by mě některé z nich nezaujaly. Horší to ale bude s časovým vymezením “v poslední době”. Chápeme-li tento termín jako uplynulé dva nebo tři měsíce (takto aspoň “poslední době” rozumím já), mám asi smůlu. Chodím do kina, chodím do divadla, byla jsem i na koncertě, ale na knihu nezbyl čas. Alespoň ne na tu, o které bych mohla s čistým svědomím napsat, že mě zaujala. Proto si bude muset časové vymezení “poslední doba” poněkud protáhnout.

Knihu, o které jsem se nakonec rozhodla napsat, jsem měla v plánu si přečíst u asi tak od svých třinácti let. Tehdy jsem totiž viděla film podle ní natočený a dost na mě zapůsobil a zaujal mě. Naštěstí jsem se k ní dostala až téměř po šesti letech, zčásti z mého vlastního trvajícího chtění a zčásti proto, že byla povinnost přečíst si k maturitě ke každému období alespoň jednoho autora. Čímž se krásně skloubilo “příjemné s užitečným”, jak se říká. A naštěstí proto, že díky naší výborné profesorce dějepisu (a vlastně i literatury) jsem měla mnohem lepší a ucelenější představu o době, kterou autor ve své knize předpovídá.

GEORGE ORWEL – 1984 – Kdo by jej neznal.

Já sama si komunistický režim v celé jeho kráse moc nepamatuji. Zažila jsem až jeho závěrečnou fázi a i to jenom coby malé dítko prvním stupněm základní školy povinné. Z doslechu vím, že se “stály hodinové fronty na toaletní papír, dostupné moře existovalo pouze v Jugoslávii, nejakčnějším pořadem v televizi bylo Třicet případů majora Zemana, zlí američtí imperialisté nám sem nasadili mandelinky a vzor všeho byl velký a bratrský Sovětský svaz”. Teprve až v hodinách dějepisu získal obraz body ostřejších kontur. Byly to však jen strohé fakta, data, letopočty, významné události. Člověk mohl být chodící encyklopedie přeplněná údaji a přesto, nezažil-li tu dobu v celé její kráse sám a na vlastní kůži, nemohl úplně pochopit. 43461bup59sii7e

Zážitek, který mi prostřednictvím své knihy, zprostředkoval pan Orwel, byl velmi působivý. 1984 nabízí literární pohled na sílu a zvůli totalitní moci ve své nejčistější podobě : “Tak takhle to tedy mohlo být.”

Orwel nebyl ve svém líčení absolutní vlády Strany a praktik Velkého bratra příliš dalek skutečné pravdy. Nám teď nezbývá než poděkovat Bohu, že se jeho otřesné proroctví nikdy úplně

nenaplnilo. Tím víc otřesnější uvědomíme-li si, že Orwel svoji románovou vizi napsal už v roce 1949. Zároveň také, že autor sám nikdy nebyl v Sovětském svazu a že o rok později, v roce 1950, zemřel. Nikdy se tedy nemohl setkat s komunismem v jeho plné síle, nikdy nemohl sám prožít totalitu a zrůdnost její moci. A přece ji dokázal tak přesvědčivě vykreslit.

Orwel stejně jako kdysi před ním Jules Verne vlastně nevědomky předpověděl budoucnost. Mezi oběma autory je však přece jen rozdíl. V románech Verneových, ať už předpovídaly jakoukoli zkázu (Krakatit, Ocelové město aj.), vždy zůstala naděje na záchranu. Hrdina přežil nebo se rozhodl dobrovolně zemřít, než by vydal tajemství znamenající zkázu pro celý svět. A nad svými životy měli do jisté míry moc sami. Život hlavní postavy z 1984 byl určen předem, třebaže si to on sám neuvědomoval a nepřipouštěl. ui461b3459siii

Jen stručně připomenu situaci – Orwelovým hrdinou je mladý úředník ministerstva pravdy Winston Smith. Žije ve státě Oceánie, jedné z posledních tří velmocí, které na Zemi zůstaly a které mezi sebou neustále válčí. Oceánii vládne Strana. Oficiální doktrínou Strany jsou zásady tzv. Angsocu, o jejichž dodržování se stará ideopolicie – organizace, která sleduje životy všech členů Strany 24 hodin denně. Stranu řídí Velký Bratr. Strana je rozdělena na dvě skupiny – vnitřní strana (2%), která řídí stát a vnější (13%), která se stará o jeho chod. Zbytek obyvatelstva tvoří proléti, lidé-zvířata, bez politické moci, na okraji společnosti, kteří se starají jen o to, jak mít peníze na pivo, loterii a sex. Právě do nich vkládá Winston později svou naději na změnu. Z jeho vyprávění se také dozvídáme o katastrofálním stavu ekonomiky, o hrozné životní situaci obyčejných lidí, o všeprostupujícím udavačství (děti udávají vlastní rodiče apod.), o ničení lidského myšlení a degradaci lidských citů.

Nejtěžším zločinem je ideozločin – špatné myšlení. Už nesprávná myšlenka znamená smrt. Člověk neví kdy, ale na tom nezáleží. A nebude jen tak zabit. Nestačí také se ke všemu přiznat, zradit všechny a všechno. Musí uznat, že se mýlil, že pravdu má Strana a on je nemocný. Dva a dva se rovná pět, ale nestačí to říct, musí se tomu věřit, musí se milovat Velkého Bratra. K odhalení svých nepřátel používá Strana celou řadu metod a triků, vč. iluze tajného Bratrstva proti Straně. K jejich “vyléčení” pak nelidského mučení a utrpení.

Winston se provinil ideozločinem – věří v opravdovou pravdu, ve svůj rozum a paměť (Strana si totiž pozměňuje dějiny dle svých potřeb), věří, že Strana bude jednou poražena. A také miluje dívku (i láska byla špatná a sex, který není určen k plození dětí byl zločin).

Winston je nakonec zatčen a převezen na ministerstvo lásky, kde má být přetaven v lepšího člověka. Dlouhé utrpení ve sklepeních ministerstva přerušují pouze rozhovory s O´Brianem, pracovníkem ministerstva, který má Winstona napravit. Proti O´Brianovi postupně Winston ztrácí veškeré argumenty, tento mu dokonce sdělí, že Winston Smith už oficiálně neexistuje a nikomu neschází. Nakonec i Winston odchází do místnosti 101. Každý ví, co ho v ní čeká. Něco, co je horší než smrt, něco, co přetaví lidskou mysl tak, že porozumí světu Strany, že začne milovat Velkého Bratra. Zde je donucen zradit i svoji poslední naději, svoji lásku. Později, na “svobodě”, ji ještě potká, ale jsou jako dva cizí lidé, oba přetaveni do nové podoby podle přání Strany. Pár dní po svém propuštění z ministerstva lásky je zastřelen. Umírá s pocitem, že miluje Velkého Bratra.

1984 se čte tzv. jedním dechem. Člověk zároveň cítí jemné mrazení v zádech. Orwelova vize je děsivá a dějiny nebyly daleko jejího naplnění. Každý mohl být Winston Smith a každý jím vlastně byl. Jen situace naštěstí nikdy nedokráčela až tak daleko. Pak člověk knihu dočte, odloží a rozhlédne se. Na hranicích už nejsou ostnaté dráty a právě se konaly svobodné volby. Takové, o kterých se Winstonovi mohlo jenom zdát a i to by už byl ideozločin znamenající jistou smrt.

1984 je podle mého kniha, kterou by si každý člověk, který se chce považovat za vzdělaného, měl v životě přečíst. Protože i takto to mohlo být.