Srovnávací práce z českého jazyka

Jarmila Glazarová (1901 - 1977): Vlčí jáma (1938)

Jaroslav Havlíček (1896 – 1943): Petrolejové lampy (1935)

Pro svoji srovnávací práci jsem si vybrala dva představitele psychologické prózy první poloviny 20. století – Jarmilu Glazarovou a Jaroslava Havlíčka a jejich romány po řadě Vlčí jáma z roku 1938 a Petrolejové lampy (původní nakladatelský název byl Vyprahlé touhy) z roku 1935. Oba romány sledují osudy mladých žen.

Hlavní hrdinkou románu Vlčí jáma je hezká, mladá dívka Jana. Vychovává ji strýc zvěrolékař a jeho o šestnáct let starší manželka Klára. Teta je ve vztahu velmi dominantní a vše musí být podle její vůle. Strýc Robert s ní není šťasten, vypadá to, jako by byl manželčiným majetkem, a proto se uchyluje ke své schovance Janě. Obdivuje její mládí a vitalitu, Jana naopak jeho moudrost a vznešenost. Mezi oběma vzniká velmi pevné vztah, mohli bychom jej nazvat láskou, který museli utajit před tetou Klárou. Pak ale Klára i strýc Robert umírají a Jana si bere za muže rodinného lékaře.

V Havlíčkových Petrolejových lampách je naopak hlavní postavou ne příliš hezká, výstřední Štěpka Kiliánová. Nebyla ve společnosti příliš oblíbená a dlouho zůstávala pannou. Chopila se tedy nabídnutí sňatku od svého bratrance – hejtmana Pavla Maliny. Jeho úmyslem však bylo pouze získat peníze, jako náhradu za ty, které prohýřil na vojně. Štěpka zjišťuje, že Pavel má syfilis. Je velmi líný, později se mu nemoc rozvíjí, přestává chodit a začíná bláznit. Pak, po smrti Štěpčina otce a nemocné matky, umírá i Pavel a o její ruku se chystá požádat Pavlův bratr Jan, v rámci toho, aby získal zpět druhou polovinu statku svého otce, kterou díky sňatku Pavla se Štěpkou ztratil.

Obě knihy mají mnoho společných prvků, ale přesto se v nich vyskytuje i značné množství rozdílů.

Jarmila Glazarová se ve své knize zabývá pouze obdobím několika málo let, kdežto Jaroslav Havlíček postihuje vývin Štěpky od útlého dětství až do zralého věku.

Liší se také začátky obou knih. Ve Vlčí jámě je optimistický – Jana se stěhuje do nového domova, lze zde postihnout jakousi vizi lepší budoucnosti. Petrolejové lampy začínají velmi pesimisticky: “Uprostřed západní zdi jilemnického hřbitova stávala od nepaměti stará márnice s pokřiveným křížkem na vrcholu prohnilé šindelové střechy. Po obou stranách této márnice, za rezavým železným plotem, se tísnilo několik hrobek, každá pokryta těžkým náhrobním kamenem.” – na hřbitově, kde mrtvé už nikdo žijící nezná. Děj je pak vyprávěn jakoby účastníkem těch událostí, odehrávajících se koncem 19. a začátkem 20. století, na rozdíl od románu Jarmily Glazarové, kde je popisován spíše nezávislým pozorovatelem, a to v první polovině 20. století – po válce.

Největší odlišnosti můžeme pozorovat v povahách obou hlavních hrdinek – Štěpky a Jany. Štěpka nebyla moc hezká, byla velmi výřečná, někdy až hrubá: “Kam vkročí, všude je jí plno, na náměstí, v krámech, ba i v kostele. Ústa jí neustále drnčí, až uši zaléhají, její smích rachotí jako vůz plný štěrku. Kroutí se v bocích, rozkládá rukama, snad sebou ty ruce cukají, když Štěpka spí. A k tomu ty její bláznivé šaty a klobouky! Můj ty Bože! Už se nadobro vysmekla z rukou modlářské matky a otce, který ji příliš zbožňuje a všechno jí odpouští. Nedá si mluvit do svých věcí, cpe se dopředu, je dravá, hubatá, nezpůsobná. Vyrostla v ní městečku figura, jakých tu ještě nebylo. Dobrá pro pošklebky, pro obveselení zlomyslných lidí.” Stojí si vždy za svým, není příliš šikovná, ale učenlivostí dosahuje skoro všeho, co chce. Její přístup k životu je velmi aktivní, snaží se řešit své i cizí problémy, pro dobro svoje a svých blízkých je schopna udělat a obětovat téměř cokoliv. Na rozdíl od ní krásná a šikovná Jana je velmi jemnou dívkou, ale k životu přistupuje spíše pasivně, Udělá vše, co jí teta nařídí, není schopna žádného vzdoru, vlastního nápadu nebo myšlenky. Přeci jenom se ale v jejich povahách objevuje jeden společný prvek – pracovitost. U Jany je to ovšem pouze plnění příkazu svých opatrovníků, kdežto Štěpka pracuje z vlastní vůle a iniciativy.

Rozdíl je také v tom, že Štěpce jsou její rodiče oporou v těžkých situacích, ale u Jany jsou její teta Klára a otčím Robert spíše zdrojem jejích nesnází a strastí.

Osudy dívek v obou románech nejsou příliš šťastné, ale vysvobozením pro obě je smrt několika jejich blízkých. Ve Vlčí jámě je to teta Klára a strýc Robert, v Petrolejových lampách Štěpčini rodiče a manžel Pavel. V románu Jarmily Glazarové to Jana vyjadřuje svými výčitkami k mrtvé tetě: “Ach, co mám výčitek, co mám výčitek proti tobě! Dni, noci, zrak, každičkou radost, pole nebe, lidi, všecko jsi mi vzala. Pracovala jsem a nikdy jsi mne nepochválila. Důvěru v lidi a v čistotu lásky jsi mi vzala. Trýznila jsi mne, že jsem byla mladá a že jsem byla zdravá. Ošetřovala jsem tě svědomitě a kajícně, protože jsem se cítila vinna před tebou. Jak jsem však byla vinna? Jak jsem ti mohla vzít, co ti už nepatřilo? Nevzala jsem ti Robertovu lásku, vždyť už jsi ji ztratila před dvaceti lety! Sobecká této Kláro, nikdo ti nikdy neřekl pravdu. Lidé zapírali své bolesti, abys ty je nepocítila. Zapírali své žaly, abys ty se jimi nevzrušila. Nutili se do lží a truchlivých komedií, abys ty mohla věřit ve své sny. Tvou slabost a zbabělost platili svým zdravím a svým životem. Jsi sama jako kůl v plotě, jen já jsem u tebe a já tě nemám ráda.” V Havlíčkově románu končí Štěpčina svázanost a může se nyní věnovat věcem, které ji baví: “Najednou je Štěpce do zpěvu. Vždyť má ještě celý život před sebou, celý dlouhý život! Je ho utracena jen docela malá část.”

Jarmila Glazarová se ve své knize zabývá pouze děním okolo rodiny, kde žila Jana, ale Jaroslav Havlíček postihuje i dění ve městě a osudy lidí, které Štěpka znala. Několikrát také Havlíček pro lepší pochopení děje napovídá dění v blízké budoucnosti: “Již je přede dveřmi věk, kdy si děti budou hrát na hvízdání, troubení, nasedání a divoký let, v domech zámožnějších občanů se začnou kupovat nové hračky, červené a modré vozíky, tažené lokomotivou, kterou uvádí do pohybu ocelová pružina. Plechový parostroj povleče celou tu nádheru po kolejích ve tvaru kruhu nebo osmičky pod tunely a mosty z papíroviny, kolem nádraží a modrých železničářů stojících v pozoru. Děti obého pohlaví budou bez dechu stávat na stanici a dívat se, jak se na znamení píšťalkou a trubkou páka pomalu pohne, jak se začnou kola rychleji a rychleji otáčet. Nebo se budou večer dívat z oken plni nedočkavosti, nemohouce usnout, dokud se dvé světel bílých a jedno červené se supěním a rachotem neobjeví nad Ducovou chalupou. Přiblížil se věk přejížděných hřebíků, uší kladených na horké kolejnice, tajuplných ozvěn v stinných a chladných podjezdech pod tratí a pobíhání po strmých náspech.” Na rozdíl od Vlčí jámy se zde objevují také letopočty některých významných událostí: “Mnohá z koster, způsobně urovnaných v podzemí, by mohla vyprávět o četných požárech, při nichž městečko vyjma jediný dům, Pecník, lehlo popelem, o hrůzách moru roku 1772, o slávě otevření prvního vodovodu roku 1780, který sbíral vodu z pramínku pod kapličkou svatého Isidora a zásoboval jí kašnu o čtyřech chrličích v podobě lvích hlav uprostřed náměstí.”, ale i pověst o původním Štěpčině bydlišti.

Pro lepší navození situace a atmosféry dění používá Glazarová olomoucké nářečí: “To vim, že enem raz, bo bys ho zabila, ty vzteklino. Prubuj to enem. Jak ho prstem pogabneš, pamatuj si to, možeš pakovať svoje chvanty.” (což znamená: “To vím, že jenom jednou, protože bys ho zabila, ty vzteklice. Jenom to zkus. Jak se ho prstem dotkneš, pamatuj si to, můžeš si sbalit svoje hadry.”), ale i němčinu: “Ůbrigens ist doch Troppau auch eine schône Stadt, wenn auch lente nicht so lebhaft, wie Olmútz.” (což znamená: “Ostatně je přec Opava taky hezké město, třebaže zdaleka ne tak živé jako Olomouc.”). Petrolejové lampy jsou naopak psány pouze spisovnou češtinou, až na některé Štěpčiny nadávky, což autorovi ale pomáhá při charakterizaci její povahy. Občas jsou ale výroky osob psány se zastaralými slovními spojeními: “Místo dýmky měl v ústech laciný doutník, a již jen z toho doutníku a ze svraštělého čela a soustředěného pohledu bylo lze soudit, že nepřišel pouhou náhodou.”

Jako oživující prvek používají oba autoři ukázky z některých písní nebo říkadel, které si postavy zpívají. Ve Vlčí jámě je to například pašije o Zeleném čtvrtku, Velkopáteční píseň a další. V Petrolejových lampách jsou například ukázky z písní zpívaných o silvestrovské noci, kdy se lidé loučí se starým stoletím a vítají nové.

Oba autoři využívají přirovnání, i když v Petrolejových lampách se jich vyskytuje podstatně méně. Například při popisu Štěpky: “Měla přespříliš široká ramena a hlavu mezi nimi jaksi nízko posazenou – jako by se ustavičně krčila. Trojitá brada jí vyzývavě trčela do výše. Vypadala jako malá panímáma. A měla hrozně tlustá lýtka, která na sebe při chůzi narážela. Bohaté černé vlasy jí lnuly k hlavě, jako by byly namaštěny, visely jí po zádech v dlouhém těžkém copu. Její tmavohnědé oči, to byly oči porcelánové panny, kterou nenáviděla, nad nimi se ježilo husté, chlapecké obočí.” Jarmila Glazarová používá navíc ještě personifikací: “Sychravina pozdního října civí těžkomyslně do oken obývacího pokoje.” Můžeme tedy usuzovat, že styl Jarmily Glazarové je více umělecký než styl Jaroslava Havlíčka. Je ale pravda, že do prostředí, které Havlíček popisuje, by se příliš mnoho básnických obrazů ani nehodilo. Ve Vlčí jámě, kde je vyobrazena bohatá, vznešená rodina, jsou však tropy zcela na místě.

Každý z románů obsahuje nesčetné množství popisů, a proto není pro čtenáře nijak složité představit si danou situaci a místo jejího dění.

V Glazarové Vlčí jámě, stejně jako v Havlíčkových Petrolejových lampách je hojně využíváno přímé řeči, ve Vlčí jámě se vyskytují i dlouhé monology.

Na závěr bych zkonstatovala, že obě knihy byly zřejmě velmi úspěšné a oblíbené, neboť později jsme se s nimi mohli setkat také ve filmové podobě v televizi.