Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Karel ČAPEK : Život a dílo skladatele Foltýna vs.  Jaroslav HAVLíČEK : Vlčí kůže

Srovnávací práce z českých autorů 1. poloviny 20. století

  28386rru23drl3u

  28386rru23drl3u

Karel ČAPEK : Život a dílo skladatele Foltýna vs.  Jaroslav HAVLíČEK : Vlčí kůže

 

rr386r8223drrl

 

rr386r8223drrl



 

rr386r8223drrl

rr386r8223drrl

 

O autorech

 

 

 

Karel ČAPEK

(1890-1938)

Přední český prozaik, dramatik, novinář, esejista a překladatel.

Bratr Josefa Čapka, manžel herečky Scheinpflugové

Autor fantastickoutopistických

románů Továrna na absolutno, Krakatit; dramat R.U.R., Věc Makropulos; detektivních příběhů Povídky z jedné a druhé kapsy; cestopisu Anglické listy; trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život; antifašistických dramat Bílá nemoc, Matka; románu Válka s Mloky a dalších.

Jaroslav HAVLíČEK

(1896-1943)

Český prozaik. Realistický spisovatel moderní psychologické prózy odsuzující maloměšťáctví.

Autor románů Neviditelný, Za třetí, Helimadoe; novely Synáček; první část zamýšlené trilogie z maloměstského prostředí Petrolejové lampy (Vyprahlé touhy).

S odstupem času se jeví jako jeden z nejvýznačnějších a nejosobitějších představitelů české psychologické prózy třicátých let.

Srovnání

K rozboru a srovnání Čapkova Života a díla skladatele Foltýna s Havlíčkovou Vlčí kůží mě přivedla na jedné straně obliba Čapkova stylu a zároveň neznalost stylu Havlíčkova.

Osudy obou děl se často velmi podobají. Obě vznikla zhruba ve stejné době, na přelomu 30. a 40. let. Obě, jak Vlčí kůže, tak “Skladatel Foltýn” zůstala nedokončena, protože tvorbu na nich přerušila autorova smrt.

Jaroslav Havlíček zamýšlel generační románový cyklus a Vlčí kůže měla být volným pokračováním dnes již proslulého románu Petrolejové lampy v rámci připravované trilogie. Havlíček rozvíjí osudy některých protagonistů prvého dílu v dusném kasárenském prostředí před odchodem na bojiště 1. světové války. V centru pozornosti jsou právě rodáci z petrolejové Jilemnice, mezi nimi především Alois Trakl, jehož obraz Havlíček vystihl se sobě vlastní psychologickou věrohodností.

Čapek si jako nástroj svého poselství o problému umělecké i lidské morálky vybírá zámožného diletanta Bedřicha Foltýna, který touží po uměleckých vavřínech a je schopen jim obětovat vše. Beda Folten, jak si nechá říkat snad i trochu nadaný hudebník. Je to chlapec ze skromných poměrů, kterého vychovala stará teta, zchudlá měšťačka. A snad proto celý život prahnul po jedinečnosti a výjimečnosti.

Byl to pilný student, dříč, ale nic naplat, byl beznadějný trémista. Jakmile přišla jeho chvíle rozdrkotala se mu brada a nervozita ho převálcovala s takovou důsledností, že propadl. Již v těchto letech to byl hrdopýšek pevně přesvědčen o svém uměleckém poslání. Tím si zřejmě kompenzoval ostatní neúspěchy.

Bohužel tyto iluze se s časem nerozplynuly, ba naopak, stále více do nich zabředával. Přetvářky a lež ho pohltily natolik, že nebyl s to rozlišovat realitu a sen. Snil o slávě a úspěchu, ačkoliv jeho hudební nadání na to nestačilo. Pomáhá si i nemorálními prostředky - koupí hudební nápady nadaných, ale chudých hudebníků a skládá z nich “svou” operu Juditu.

Neúspěch jejího soukromého provedení je vlastně bezprostřední příčinou jeho smrti.

Do světa umění má právo vstoupit jen ten, kdo má co říct. A to Bedřich Foltýn neměl.

Čapek psal tuto knihu v nejtěžších chvílích svého života. Mnichovská dohoda znamenala pád systému, v který věřil. Čapek podléhá o vánocích ’38 zápalu plic.

Havlíčkův Lojzík Trakl byl chlapec svobodné matky, která pocházela ze zámožné rodiny. Ta se však dcery zřekla, přece jen byl to ještě počátek století a maloměsto, a tak panská dcerka musela posluhovat jako obyčejná děvečka. Po matčině smrti se Lojzíka ujala matčina rodina, dala mu vzdělání a zajistila slušné místo bankovního úředníka, ale vřelých citů asi (podobně jako Foltýn) nepoznal.

Když přišla válka, Trakl viděl svou příležitost, jak se zviditelnit a ukázat všem těm posměváčkům, zač on, Alois Trakl, stojí.

 

“Tu jsem, vy páni, kteří jste mě dosus přezírali nebo mě alespoň dostatečně neuctívali, tady jdu se svými válečnými zážitky, plný vzrušujících příhod, které budu na vaše důtklivé prosby milostivě sdělovat.”/Vlčí kůže/



 

V důstojnické škole si tento samolibec počínal tak neobratně, že nejen neměl přátele, na což byl zvyklý, ale i jeho obliba u nadřízených byla notně pod bodem mrazu. Dřel a dřel jako kůň, jako Foltýn, ale když došlo k tomu, aby ukázal to, co měl tak pečlivě nabiflované, pohořel.

Narozdíl od Čapkova Foltýna, spanilého a elegantního muže s jemnými dívčími rysy a bujnou uměleckou hřívou, byl Trakl smutnou hříčkou přírody. Postavička, k smíchu! Zvláště pak u vojáka. Spánky zdeformované porodními kleštěmi, rozběhlé oči sledující každé jinou stranu, řídké vlasy přehozené přes lysou lebku.

“Pamatuju se na sextána Foltýna, jako bych ho viděl včera: vytáhlý hoch jemné pleti a hustě, drobně vlnitých zlatohnědých vlasů, na kterých si zřejmě nadmíru zakládal; měl bledě modré, krátkozrace vypouklé oči, dlouhý nos a ustupující bradu.” /Život a dílo skladatele Foltýna/

“..měl překrásné vlnité vlasy, jasně modré oči a dlouhou spíš slabou postavu; chodil zasněně, s očima upřenýma do dáli, s kloboukem v ruce a světlou hřívou ve větru.”/Život a dílo skladatele Foltýna/

“..docela tělesně cítí, jak se mu trup v úzké pánvi sem tam kývá, jak jeho oči míří každé v jinou stranu. Lebka ho tlačí v spáncích, lysina ho zebe. ....Proč právě on má ty hadrovité, slimáčí svaly, řídké vlasy na zploštělé lebce, kolísavou chůzi-proč ne ti druzí? Jsou sliční, uhlazení, sebevědomí, a on je šeršdný, neohrabaný, plachý.” /Vlčí kůže/

Ale jinak by si byli ti hoši až zázračně podobní.

Psychicky nevyrovnaní sobci, oba si kladli příliš vysoké cíle a jejich nedosažení ještě více podporovalo pocit méněcennosti a vůli to změnit. Oba si tvořili svůj vlastní svět, uzavřený a snový. Foltýn se uchyloval k hudbě, kterou jistě hluboce miloval, což ho alespoň částečně omlouvá. Trakl měl nižší cíle. Prahl po uznání, obdivu a poslušnosti. Myslím, že Trakl se narozdíl od Foltýna, sžíral svým neúspěchem a trpkým osudem. Miloval sebelítost. Foltýn časem přesvědčil sám sebe o své vyvolenosti a nadání a asi ani uvnitř si nepřipouštěl žádné pochyby. Tím byl asi jeho život přece jen šťastnější. Oba se oženili pro peníze, jeden z hamižnosti, druhý z lásky k hudbě a mecenášství. Oba byli navenek uhlazení pánové, Foltýn sice v závěru svého života dělal ztřeštěnosti, přesto byl pro řadu lidí vážený mecenáš. Byli vnitřně slabí a proto okolo sebe postavili nepropustnou hradbu, kterou pak nedokázali zbořit. Foltýn na konci života jakoby procitá ze svého snu a spatří místo obdivu výsměch, to ho přivede do blázince a k smrti. Hradbu zbořil a uvázl pod ní.

“Viděl se, jak v bezvadné důstojnické uniformě vstupuje na půdu městečka Jilemnice. Trakl již není hubený mužíček s podivnou chůzí, s tvrďákem na hlavě a s nesmírně vysokým límcem, nemanželský synek posluhovačky, zavržené rodinou, vzatý po její smrti na milost strýcem radním a jeho protekcí umístěný v městské spořitelně, nýbrž bohatýr, řinčící šavlí, pevně a pružně kráčející po jilemnickém náměstí. Hledí hrdě a povýšeně kolem sebe, odpovídá nenuceně na pozdravy, ruku obepjatou bílou rukavičkou .... “/Vlčí kůže/

 

“Abyste věděli, já z ní udělám velikou umělkyni, já, Beda Folten! Může být ráda, že mne poznala! Ve mně je něco barbarského, něco holofernovského; já z ní uhnětu Juditu tělem i duší.” /Život a dílo skladatele Foltýna/

“..jak pohrdá tím malým a maloměšťáckým prostředím - Co prý by jinde znamenal Beda Folten! Ale teď už prý půjde bezohledně za svým dílem; teď teprve cítí svou strašnou a barbarskou tvořivou sílu.”

 

Havlíček volil typický románový styl, tak trochu Balzacovského realistického rozsahu. Pochmurnost válečné doby dokázal zručně nadlehčit komickými a syrovými obrazy z vojenského života. Košatým dějem proložil důvtipné paralely.

Čapek podává jakési svědectví lidí z Foltýnova okolí a tím nás dovádí k rekonstrukci Foltýnova osudu, k odhalení jeho skutečné tváře.