Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Karel Čapek : Povětroň

Srovnávací práce z českého jazyka

Karel Čapek : Povětroň

Ladislav Klíma : Utrpení knížete Sternenhocha

Ke srovnání jsem si vybral právě tyto dva autory, jelikož jsou to právě oni, kteří stojí v meziválečném období osamoceni svou hlubokou filosofičností. Tam kde se ostatní zabývají jen jednoduchými příběhy, které mají ilustrovat nějaký sociální jev, či jen navodit pocit lehkosti a humoru, tito umělci útočí přímo na podstatu světa a dotýkají se ve svých dílech těch nejniternějších otázek, které sužují lidstvo již od počátku. Ač jsou si jejich výrazové prostředky a motivy vzdáleny, jejich myšlenkové proudy v náhledu na svět jsou si velice podobny. V jejich dílech je patrný velice silný relativismus a skepse s kterou pozorují něco tak nejasného, amorfního a nepoznatelného jako je svět. Neuznávají absolutno. Čapek se dotýká nesmyslnosti pojmu absolutní pravda, absolutní duše, Klíma se pak přímo vysmívá absolutní morálce a vůbec jakémukoli absolutnímu pojmu. U obou nalezneme motiv subjektu, který je přímým tvůrcem pravdy, chcete li pohledu na svět.



Děj Povětroně je velice prostý. V nemocnici se ocitá muž se ztrátou paměti, patrně letec. A kolem něho se rozprostírá čtyřúhelník osob ( sestra, doktor, básník jasnovidec ), kteří si doplňují chybějící fakta a svým charakteristickým způsobem vytvářejí svojí subjektivní pravdu a úsudek o tomto člověku. Román tak dává jasnou paralelu k lidskému poznání vůbec a nutí nás tak zamyslet se nad konečností cesty, kterou lidstvo nastoupilo.

“Všecko co nevíme je tu jako možnost, a každý fakt je jedna kulička v růženci předchozích i budoucích eventualit . . . To čemu se říká skuteční lidé nebo skutečné příběhy, není pro nás víc než jedna možnost mezi tisícerými.”

Děj Klímovy knihy je naopak velice komplikovaný. Zatímco u Čapka je vše koncentrováno kolem záhadnosti osudu našeho letce, u Klímy je záhadnost všudypřítomná a všeobjímající. Kniha má podtitul “groteskní romanetto”, a skutečně konstrukce děje v některých bodech odpovídá konstrukci některých Arbesových romanet. Nadpřirozené jevy, které se kolem hlavního hrdiny odehrávají jsou těsně před koncem vysvětleny zcela racionálně. Tato část je jen jakousi peripetií, která nám již ohlašuje neodvratnost katastrofy. Nakonec je však toto vysvětlení popřeno a nám se otevírá pohled na množství různých možností jedné relativní skutečnosti.

“Živá – mrtvá – obé totéž. Mrtvé je živé, živé mrtvé jest. Svět jest jen živá mrtvola. I tygr ve svém nádherném skoku jest jen galvanisovaným umrlcem!”

A právě v tom se skrývá jedna z podobností s dílem Čapkovým.

U Klími však najdeme, mimo jiné, i složité metafyzické konstrukce, které jsou vzápětí rozbořeny jako domeček z karet, aby mohla být vystavěna konstrukce nová. Jako by nám chtěl autor neustále připomínat, že tato pevná konstrukce je jen náhlým odleskem čehosi a vzápětí, při jiném úhlu pohledu se stává něčí jiným. Jednotlivé konstrukce podle mého názoru nejsou pro autora ani tak důležité, jako celkový pohled na svět, kde je všechno vším i ničím.

Oba autoři se také velice podrobně zabývají složitostí lidské duše. Tato složitost je tak velká, že každý pokus o analýzu musí skončit chybným závěrem. A z toho vyplývá, že souzením člověka se automaticky dopouštíme křivdy. Tato řekněme až humanistická myšlenka je obsažena nejen v odporujících si subjektivních soudech jednotlivých pozorovatelů u Čapka, ale i v monumentálním závěru Klímova díla, kdy se hnus ztělesněný Helginým manželem stává pro Helgu vrcholem krásna.

V chápání duše existují však mezi autory i rozdíly. Zatímco u Čapka je i přes všechny zvláštnosti duše jen subjektem přijímajícím smyslově svou část světa, Klímova duše je sama tvůrcem světa, bohem. Je to substance obsažená všude a nikde. Tam, kde Čapek zůstává stále střízlivým pochybovačem, je již Klíma šíleným skeptikem, snažícím se navrtat svého červíka pochybnosti kam to jen jde. Svět se tak stává sám jedním šílenstvím. Zatímco Čapkova duše je nástrojem k analýze, ač jakkoli relativní, je to stále jen jedna ze součástí světa. Klímova duše je naopak sama vesmírem.

Čapkovy postavy jsou normální přemýšliví a citliví lidé. Představují typy vybrané tak, aby mohly být popsány jejich charakteristické duševní pochody, které vytvářejí ten určitý pohled. Všichni jsou svým způsobem zvláštní, ale jen tak jako každý člověk. Klíma byl ve zpracování postav naopak velice excentrický. Jeho postavy jsou citově až nadměrně senzitivní, dokáží cítit neuvěřitelnou nenávist, závratnou lásku, v každém je vycítitelná určitá temná složka duše, potlačovaná zlost či šílenství. Jeho postavy dokáží být nadmíru individualistickými a čiší z nich jakási nadpozemskost.

“Duše má září intensivněji než duše všech lidí, co jich kdy bylo; a kde zazáří, všechny padají zbožně k jejich nohám! Jsem královna vesmíru.”

Ale objevují se i postavy kontrastní, sám hrabě je postavou malého submisivního člověka, který se k velikosti probouzí až svým šílenstvím. Z Čapkových postav tento rozervaný nesoulad nečiší, ba právě naopak. Jeho postavy jsou vylíčeny neobyčejně lehce. I jejich drobné vlastnosti nejsou zapomenuty a dokreslují jejich celistvost a oddělenost, což je také základním rozdílem v pojetí. Jak bylo již výše zmíněno, Čapkovy postavy vytvářejí různé pohledy, kterými se čtenář může dívat, zatímco Klíma předvádí tyto různé pohledy čtenářovi přímo. Jednoduše řečeno, zatímco Čapek vytvořil postavy a prostřednictvím jich dává čtenáři jiný úhel pohledu, daný jejich typovostí, Klíma ze stejného důvodu proměňuje celý svět.



Čapek píše svůj příběh z pozice vypravěče, přičemž velkou úlohu hrají dialogy jednotlivých postav. Způsob jakým píše je velice kultivovaný a lehký. Jeho popisy míst jsou někdy téměř poetické, všímá si vůní a celkové atmosféry.

“Zavonělo to karbolem, kávou, tabákem a mužstvím. Dobrý a silný pach, něco jako lazaret”

Žár, který se třese nad hnědým polem. Hluboký, věčný bzukot a praskající šum, hrdelní bublání a skřeky podobné smíchu a dávení. Země udělaná z lethargie a horečného vzrušení. A pořád moře, moře neklidné a světélkující. Lodě, které páchnou rozpáleným dřívím, dehtem a čokoládou.”

Klímova kniha je psána formou deníku hraběte Sternenhocha. Jedná se tedy o vyprávění z pohledu samotného hrdiny.

“6. Prosince

Ale ta nejistota jest ještě hroznější. - Musím, - ale nemohu - - ne – ne Pane mlostivý”

On je malý omezený, ale bohatý šlechtic, čemuž také odpovídá úroveň vyprávění. Filosofické prvky jsou do knihy vnášeny prostřednictvím dialogů vedených jeho démonickou ženou. Způsob, jakým Klíma píše je plný protikladů a extravagancí, což je dosti vzdálené stylu Čapkovu. Vyprávění je propleteno Sternenhochovými sny, představami, vizemi a šílením, které se proplétají s domnělou realitou ( samozřejmě nemůžeme říci co je co, protože dle Klímovy filosofie vlastně něco jako realita neexistuje, šílený může být probuzeným a naopak ).

“Ale Ořech! A já jej budu mít, ačkoliv Esmeralda bručí. . . a najednou vyskočí pode mnou žába – a tam kde dříve seděla, byl brk! Moc pěkný; slepičímu podobný.”

Celkový dojem je potom v rozporu v Čapkovým příběhem, který je sice tajemný a záhadný, ale zdánlivě ukotvený v relativně reálném světě, který není nepřirozený. Klíma používá i mnoho vulgarismů, kterými jsou doprovázeny některé velice dekadentní, brutální až obscénní scény, díky kterým ukazuje hlavně tu odvrácenou stránku lidské psychiky.

“Mezi ní a mnou leželo nehybné nahé tělíčko s roztříštěnou lebkou. Cítím něco lepkavého na líci, sáhnu – krev a mozek!”

Obě díla jsou si velice podobná svým hlavním zaměřením. Jsou zamyšlením se nad světem, a snad i jistým povzdechem nad nejistotou a nedostupností jakéhokoli záchytného budu, nad nemožností poznání a nedosažitelností pravdy. Obě v sobě skrývají jistou ponurost a záhadnost. Obě odmítají logiku jako prostředek poznání, protože je jen metodou, kterou můžeme dospět k výsledku, ovšem musíme mít zadány příslušné postuláty, ke kterým již nedospíváme cestou logickou. I přes podobné myšlenkové struktury jsou jejich výrazové prostředky značně odlišné a souvisejí nejspíše s povahovými rysy, které jsou blízké danému autorovi.

Oba autory považuji za ojedinělé zjevy nejen meziválečného období naší literatury.