Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Albert Camus - Mýtus o Sisyfovi

Albert Camus - Mýtus o Sisyfovi

 

Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená odpovědět základní filozofickou otázku. Všechno ostatní, zda je svět trojrozměrný, zda duch má devět nebo dvanáct kategorií, je až druhotné.” Těmito slovy uvozuje Albert Camus knihu Mýtus o Sisyfovi. Camus se za filosofa ve smyslu metafyzickém nepovažoval, za jedinou opravdu důležitou filosofickou disciplínu považoval etiku. Pokoušel se jen zorientovat ve světě, jenž jej obklopoval. Sám se jednoduše cítil být literátem, ne žádným velkým myslitelem s ambicí odpovědět na nějaké ožehavé ontologické otázky. Jakýkoliv hluboký filosofický systém pro něj měl smysl až tehdy, když se přímo týkal lidského bytí.



Často bývá označován za existencialistu, možná pro přehlednost, nicméně toto označení odmítal stejně jako mnoho jeho jiných myšlenkově spřízněných duchů. To mimojiné proto, že existencialismus byl přespříliš ztotožňován s jeho významným literárně-filosofickým partnerem a zároveň protivníkem, s nímž mnohé sdílel a v mnohém se lišil, Jeanem-Paulem Sartrem. A tak nakonec jediný, kdo se k označení existencialista hlásil, byl Karl Jaspers.

Jednoho dne se zhroutí všechny dosavadní iluze o okolním světě. Všední stereotypní běh života svázaný mnoha otupujícími rituály a povinnostmi se prostě zastaví. Takovéto zhroucení již dříve chatrných a neověřených hodnot může způsobit téměř cokoliv - nešťastná láska, smrt blízkého člověka nebo třeba naprosté znudění stylem života, který dotyčný vede. Jednou se člověk probudí z velmi pohodlného snu a zcela jasně uzří tu tragédii života - prázdnotu, nicotu, cizost, marnost a především smrtelnost a pomíjivost. V tu chvíli pociťuje moc absurdna, tu roztržku mezi chatrným rozumem a iracionálnem, které se snaží ze všech sil přemoci a osvětlit, ale pokaždé stejně ztroskotá. Vše, čemu doposavad věřil, již pro něj pozbývá smyslu - i život sám osobě je charakterizován absencí smyslu a řádu, samotný svět postrádá smysl.

Co to tedy představuje absurdita pro Camuse? “Lidskému vědomí jde o evidenci a jednotu v uchopování světa, protože hledá sebe sama ( chce nalézt své místo ve světě ), avšak svět se mu ukazuje jako neproniknutelná hustota, lhostejnost a cizost. Svět se člověku neustále vnucuje, člověk je jím všude obklopen , ovšem tak, že ačkoliv jej svět ohraničuje, neustále mu uniká do ustavičného dění. Vůči jeho touze po evidenci a jednotě zůstává svět chaotický. V tom nepřekonatelném protikladu zakouší svou nezrušitelnou omezenost, konečnost a bezdůvodnost. Jeho svazek se světem, který mu stále uniká: toť ona absurdita, na níž se rovnou měrou podílí člověk i svět.” 22992riv54jdm6x

Velkou otázkou zůstává, jak se s pocitem absurdna vyrovnat. Jedinec již ví, že jeho život nebude naplněn nějakým smyslem a je s tím smířen, neboť je přesvědčen o tom, že takovýto smysl neexistuje, byť by si to přál. Takový smysl totiž vůbec nemusí existovat a stejně mnoho lidí považuje jeho přítomnost za naprostou nutnost. Mohou se zákonitě ptát po smyslu existence - po nějaké její hlubší podstatě - a mohou také dostat velmi drsnou a cynickou odpověď. Lidská existence je ale absurdní pro svou konečnost a pomíjivost. Člověk není nesmrtelný a jeho pobyt na tomto světě je omezen, už proto je absurdní. Pozemský svět tak přestává být pro člověka, jehož se dotklo absurdno, na nějakou chvíli zajímavý.

Barvy světa začínají blednout, jedinec pochybuje o významu bytí a mnohdy rezignuje na dosavadní hodnotová stanoviska, dostavuje se velká krize a valná většina lidí se jí okamžitě snaží nějakým způsobem zažehnat. Život s bezprostředním vědomím absurdity věru není ničím příjemným a právě příjemnost věcí představuje pro mnohé klíčovou hodnotu. Lidské pudy tedy velí tyto nemilé pocity marnosti, nicoty a zmaru zažehnat. Camus je však jiného názoru. Napětí absurdity je podle něj třeba vydržet, v tom je skryta jediná možnost, jak si zachovat důstojnost. Člověk má setrvat v tomto drásajícím stavu vědomí, zbavit se všech falešných iluzí, přitakat absurditě a zároveň jí popřít, přijmout život ve znamení absurdity a zároveň se mu vytrvale vzpírat, což může znít poněkud komplikovaně. Ne nadarmo začíná kniha esejem o sebevraždě, která může pro mnohé představovat určité východisko. Camus jí neodmítá z důvodů náboženských, ale spíše z pohnutek humanistických. Spíše než v sebevraždě vidí řešení v neustálé revoltě. I přes všechny pochybnosti má lidský život určitou cenu, a zpochybním-li jeho kvalitu, což učinil Camus, zbývá pak pouze kvantita. Posláním je tedy žít co nejdéle. Život s pocitem absurdity je životem v pravdě a může se nakonec stát jakousi vášní. Náboženství či jakousi spirituální naději v posmrtný život Camus odmítá, nepřijímá takovéto pro něj snadné východisko a neustupuje od přesvědčení, že touha po lásce, řádu a jasu vždy narazí na iracionalitu světa. Náboženský skok pro něj představuje sebevraždu filosofickou. Z nějakého důvodu mu je cizí přenášet odpovědnost za vlastní úděl na kohosi jiného a věřit ve věčnost vlastního bytí, naopak se snaží setrvat v pozemském světě lidí a vykonat tam vše, co je nutné.



Autorovo přesvědčení asi nejlépe dokumentuje starý antický mýtus o Sisyfovi. Ten byl bohy kvůli přílišné svobodomyslnosti a neposlušnosti odsouzen k věčné marné práci. Sisyfos má za úkol dovalit na vrchol hory velký balvan, aby se vzápětí kámen z vrcholu skutálel zpět na jeho úpatí. Je nucen pokračovat v takovéto práci do nekonečna. Představa, že z touto těžkou prací nebude nikdy hotov, může ubíjet, přesto v ní Sisyfos ale nalézá určitý - možná pochybný - smysl. Jeho možnosti jsou sice omezené, ale on je stejně pánem svého osudu a nepotřebuje už bohy. Když se vrací z vrcholu hory a čeká jej další náročný ‘pochod’ vzhůru, je spokojen, protože se sám rozvrhuje a nikdo na něj už nemá přímý vliv. Revoltuje a nalézá tak jistou svobodu, pochopitelně značně limitovanou “Pokud existuje nějaký osobní údě, neexistuje žádný vyšší osud leda takový, který absurdnímu člověku připadá fatální a jímž pohrdá.”

Camus podrobně analyzuje absurdno v jeho neuvěřitelné pestrosti. Zabývá se absurdní existencí donchuána, herce, dobyvatele, ale i umělce a jeho tvorby, zkoumá ‘absurdní’ prvek obsažený v díle Kafkově, Dostojevského a Kierkegaardově. Poselství, které nám autor sděluje velmi sofistikovaným a kultivovaným stylem, je zřejmé. Absurdní člověk by měl vytrvat ve svém ‘bytí na hraně’ a neopouštět předčasně tento svět. Nezbývá než se smířit s bytím s pocitem absurdity a pokoušet se žít smysluplně, i když to třeba není možné. “ Opouštím Sisyfa na úpatí hory! Člověk vždycky nachází své břímě. Avšak Sisyfos nám vštěpuje vyšší věrnost, jež popírá bohy a zvedá balvany. I on soudí, že vše je v pořádku. Ten vesmír, jež napříště už nemá žádného pána mu nepřipadá ani plodný, ani marný. Každé zrnko toho kamene, každý nerostný záblesk hory zahlcené nocí samy o sobě vytvářejí nějaký svět. Samo snažení dostat se na vrchol stačí zaplnit lidské srdce. Musíme si představit, že Sisyfos je šťasten.’ id992r2254jddm