Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

František Běhounek

František Běhounek

Český profesor radiologie a atmosférické radiologie na Univerzitě Karlově v Praze, akademik, vedoucí pracovník různých vědecko-výzkumných pracovišť v oblasti radiologie a jaderné fyziky. Profesor na Českém vysokém učení technickém (ČVUT), člen korespondent Rumunské Akademie věd (AV), nositel Řádu práce, pracoval zejména v dozimetrii, ochraně před ionizačním zářením a atmosférické elektřině. Účastník letu vzducholodi "Italia" k severnímu pólu (1928). Autor řady populárně-vědeckých a beletristických knih pro mládež.

Narodil se 28. 10. 1898 v Praze a zemřel 1. 1. 1973 v Karlových Varech.



Akademik profesor RNDr. František Běhounek, narozený 28.října 1898 v Praze, se rozhodl pomaturitě pro studium fyziky. Později získal stipendium ke studiu v cizině a stal se žákem paní Marie Curierové-Sklodowské, objevitelky rádia. Soustavně pracoval v její pařížské laboratoři v letech 1920-1922, kam se později vracel vždy o prázdninách.
Františka Běhounka charakterizuje nejenom jeho dílo, ale i názory na něj, obsažené v pracích jiných autorů.
Po řadu let přednášel profesor Běhounek na Karlově universitě a byl zároveň přednostou výzkumné složky Onkologického ústavu v Praze, kde se snažil především, o to, aby jako fyzik radiolog našel nejvhodnější způsoby ozařování pacientů postižených zhoubnými nádory. Později byl profesorem fakulty technické a jaderné fyziky, která byla přičleněna k Vysokému učení technickému. Roku 1924 studoval v Jáchymově otázky ochrany pracovníků s radioaktivním zářením.
Jako externí vedoucí dozimetrického Ústavu jaderného výzkumu ČSAV věnuje se zejména studiu ochranné dozimetrie radioaktivního záření a jaderných reaktorů. Proto byl také jmenován zástupcem ČSSR v odborné komisi, která byla zřízena při OSN k vědeckému studiu záření z radioaktivních odpadů a jeho vlivu na člověka při zkouškách jaderných zbraní. Protože tato komise často zasedala v New Yorku, měl možnost létat přes Alantik. Při těchto letech vzpomínal na nešťastnou vzducholoď ITALII, jejíž cestovní rychlost byla 70 km/hod.
Úspěšnému vědeckému bádání se dostalo uznání nejen u nás doma, ale i za hranicemi. Roku 1953 se stal členem korespondentem ČSAV, řádným členem roku 1960. Později byla jeho práce odměněna Řádem práce a Řádem republiky, stříbrnou a zlatou plaketou ČSAV (Československé akademie věd) a zlatou medailí Felberovou ČVUT (Českého vysokého učení technického). Vědecký kongres UNESCO v Paříži ho roku 1957 poctil stříbrnou medailí města Paříže za práce v oboru radioaktivity
Profesor Běhounek si dokázal najít uprostřed všech svých povinností vědce a vysokoškolského učitele tolik času, aby potěšil své přátele novou knihou, kterou připojí ke skvělé řadě svých poutavých dobrodružství. Vzpomeňme na "Mořeplavce a objevitele", "Knihu robinsonů", "Akci L", "Robinsony vesmíru", "Tábor v lese", "Projekt Scavanger" i na poutavou knížku "V horách Větrné řeky" a další.
Ve své knize "Cesta za objevem" popisuje profesor Běhounek podrobněji práci, kterou konal téměř po celý rok 1923-1924 v Jáchymově. Kromě zjišťování podmínek pro stavbu potrubí, jímž měla být vedena radioaktivní voda z dolu Svornost do léčebných lázní, konal i práce vědecké, jako měření radioaktivity pramenů a obecných hornin. Ze všeho nejvíce ho při studiu atmosféry zaujal problém kosmických paprsků, které v té době byly stejně popírány jako obhajovány. Když se pak naskytla příležitost provést důležitá měření atmosférické elektřiny v polárních krajích, přičinila se paní Curierová o to, aby mladý Běhounek byl vyslán jako účastník Amundsen-Ellesworth-Nobilovy výpravy vzducholodi NORGE roku 1926. Nebyl tehdy mezi členy posádky za letu, ale v měřeních, které konal na Špicberkách, pokračoval za přeletu Arktidy jeho přítel, švédský fyzik doktor Finn Malmgren. Běhounkovy přístroje, s nimiž Malmgren pracoval, byly jediné vědecké přístroje na palubě vzducholodi NORGE. Také výsledky měření zpracované Malmgrenem a Běhounkem byly vydány v Paříži jako jediný vědecký zisk výpravy. Proto už v prosinci 1927 pozval generál Umberto Nobile doktora Běhounka k účasti na polárním letu vzducholodi ITALIE, který byl připravován na květen příštího roku a měl být věnován především vědeckému bádání.
Spisovatele a člověka Běhounka charakterizuje jeho chování v průběhu letu vzducholodi ITALIA v roce 1928. Do Kingsbay v Norsku přiletěla ITALIA 6.května a po zdařilém letu ve dnech 15. až 18.května k zemi Františka Josefa, 23.května časně ráno odstartovala ITALIE na severní pól. Nepříznivé počasí zabránilo vědeckým pracovníků sestoupit na led přímo na severním pólu; při návratu do Kingsbay byla vzducholoď vržena na pack-ice. Členové výpravy se stali trosečníky, kteří museli nejen čelit nebezpečí smrti, ale především podrobit nejtěžší zkoušce svoje základní povahové vlastnosti. František Běhounek ve své knize sleduje velmi podrobně a spravedlivě tento zápas o nezbytnou soudržnost skupiny, zápas vyčerpávající zejména v době, kdy trosečníci pozbývali naději na záchranu. Chceme-li se však dopátrat, jak jednal on sám, musíme si přečíst svědectví velitele výpravy Umberta Nobila, v knize Katastrofa vzducholodi Italia na severní točně.
Vypravuje v ní o zoufalé náladě v dnech 3. až 6.června, kdy sám začal uvažovat o tom, aby se čtyři zdraví členové skupiny pokusili dorazit k pevné zemi a jeho a Cecioniho zanechali na pack-icu. Praví o tom: "Když jsem se ptal Běhounka... odpověděl mi pevně: >Nechápu, proč mi kladete tuto otázku Přišel jsem s vámi a také odejdu s vámi.< Dojat vzpomínám na Běhounkovu odpověď. Tento můj přítel nikdy nezapřel svoji vznešenou povahu." Při jiné příležitosti píše Umberto Nobile o Běhounkovi: "... Morální sílu a nezdolnou energii osvědčil v nejhroznějších okamžicích, které jsme prožívali... Stejně pečlivě prohlížel elektrometry, jako chystal oheň na přípravu medvědího masa a chodil na obhlídku stanu. Nezanedbával ani své druhy v neštěstí... Nikdy neodmlouval jediným slovem. To je myslím největší chvála jakou lze pronést o učenci a člověku... Chladný, nesnadno přístupný badatel... V mysli se zjevuje za tímto... přísným a akademicky odměřeným Běhounkem jiný, kterého miluji mnohem více: zablácený Běhounek v odřené beránčí kožešině... Běhounek z červeného stanu... Běhounek vznešené duše..."
To jsou věty, které dokazují, jak mocně asi působila na ostatní přítomnost tohoto zdánlivě chladného cizince, který se nedával útrapami ani pochybováním odvrátit od předsevzaté povinnosti vědeckého pracovníka. Nelze také nedospět k závěru, že po odchodu Malmgrenově právě Běhounek podstatně přispěl k tomu,aby odolnost skupiny Viglieriho zůstala po tolika zklamáních neotřesena.
Ani na Běhounkovu vědeckou činnost na pack-icu Nobile nezapomíná, když dále vypravuje: "... Ačkoli byl vyhladovělý, ačkoli jeho ruce byli kouřem zčernalé a jeho nohy téměř bosé, nezapomínal český učenec na své přístroje. Shledal je ve sněhu... a pokračoval v měřeních, jež nemohl dokončit za letu."
A ještě jedno svědectví, tentokráte Samojlovičovo, abyste pochopili Běhounka vědce. Sotva se seznámil s velitelem ledoborce, jeho první otázka zněla: "Budu moci na Krasinu pokračovat ve své práci?"
Nedlouho po zachránění dočkal se prof. Běhounek dvojí radosti. Ještě na Krasinu ho dostihl blahopřejný telegram paní Curierové a na palubě Cittá di Milano ho uvítala sestra Anna, která se energicky domáhala záchrany trosečníků a opatřila prostředky k leteckému pátrání po červeném stanu ještě dříve, než zasáhl ledoborec Krasin.
Svoje zkušenosti z polární výpravy vylíčil Běhounek hned po návratu do vlasti v díle "Trosečníci na kře ledové", které vyšlo ještě roku 1928 v překladu v SSSR a ve Švédsku, později v překladu německém, italském, holandském, španělském, slovinském, rumunském a částečně i francouzském. Tuto kniha byla později vydána pod názvem "Trosečníci polárního moře". Také jeho pozorování z letu Italie, na nichž se podílely jeho dva zahynuvší druhové Pontremoli a Malmgren, byla uveřejněna v jazyku anglickém, německém,italském.
Generál Umberto Nobile zamýšlel použít vzducholodi k vědeckému průzkumu Arktidy přímo na pólu. Tehdejšímu "vůdci" Itálie Mussolinimu však měl být let vzducholodi jen příležitostí k propagandě fašistického režimu. Proto když výprava utrpěla nezdar, byl mu osud trosečníků lhostejný. Italská vláda zakázala vlastním letcům podniknout nebezpečné záchranné lety a telegraficky oznámila čekajícímu KRASINU, že "nepovažuje za nezbytné vydat se nyní k hledání skupiny ALESSANDRIHO". KRASIN ovšem při své druhé plavbě pátral po této skupině až do 23.září. A tak zatímco vyšetřující komise přijala nesmyslnou výpověď o osudu Malmgrenově a udělila pochvalu Zappimu a Marianovi, Nobile byl uznán vinným pro špatnou organizaci výpravy, zbaven hodnosti a vyštván ze země.
Norsko zastavilo záchranné akce pro Itálii po 18. červnu, kdy zmizel létající člun francouzkého námořnictva Lathan 47-02, pilotovaný Gilbaudem pod vedením Amundsenovým. Původní návrh norské vlády, aby zkušenému Roaldu Amundsenovi byla svěřena organizace celého záchranného projektu, Itálie odmítla. Amundsen se proto rozhodl, že připraví vlastní pomocnou expedici. Když se však Ellsworthova finanční pomoc ukázala podstatně nižší, musel odříci koupi letadla Dornier-Wall, jež pokládal za nejvhodnější. Tak se stalo, že na přípravu Lathanu, který mu byl nabídnut v poslední chvíli, zbývalo takřka několik hodin. Do Kingsbay, základny většiny pomocných výprav, nebo přímo k Nobilovu červenému stanu nedoletěl. Když se rádio Lathamu odmlčelo, musela být propátrána oblast mezi Medvědími ostrovy, stejně jako oblast mezi Severovýchodní zemí a zemí Františka Josefa. Teprve nálezy plováků a benzínového tanku dávaly za pravdu názorům, že L-47-02 se šestičlennou francouzsko-norskou posádkou utonul cestou do Kingsbay. Pátrání bylo zastaveno a 14. prosince uctilo Norsko památku Amundsena a jeho druhů dvouminutovým tichem.František Běhounek byl vědec a spisovatel, který se nepochybně svými lidskými vlastnostmi osvědčil při polární výpravě generála Nobile. Jeho humanismus a vstřícnost byla na druhé straně plně využita představiteli režimu, pro který se ať vědomě či nevědomě angažoval. Nepochybně však patří mezi naše významné vědce i spisovatele.



 

Dílo:

Romány a povídky:

· Trosečníci na kře ledové (1928)

Později (1955) Trosečníci polárního moře

· Tajemství polárního moře (1942)
· Vzducholodí na severní pól
· Mořeplavci a objevitelé (1941)
· Kniha robinsonů (1944)
· Robinsoni vesmíru (1958)
· Robinzoni z Kronborgu (1944)
· Akce L (1956)
· Tábor v lese
· Projekt Scavanger (1961)
· V horách Větrné řeky (1947)
· Na severu Zambezi (1946)
· Fregata pluje kolem světa (1942)
· Komando plukovníka Brenta (1948)
· Ledovou stopou (1946)
· Lidé a póly (1941)
· Lovci paprsků (1949)
· Případ profesora Hrona (1947)
Později (1969) Dům zelených přízraků
· V říši věčného ledu a sněhu (1936)
· Osudy bojovníků bílé fronty (1941)
· Kletba zlata (1942)
· Dobrodružství námořního kadeta Karla Kaliny (1946)
· Polární dobrodružství Jana a Finna (1946)
· Ponorka Narwhal-2 (1946)
· Děla hřmí u severního polu (1947)
· Únik z atomového města (1948)
· Tajemství kolem vynálezů (1948)
· V zajetí Matabalů (1948)
· Příběhy staré řeky (1955)
· Ostrov draků (1958)
· Příběhy z atomového věku (1956)
· Tábor v lese (1960)
· Mlha nad Atlantikem (1969)
· V říši věčného sněhu a ledu (1936)
· Robinzoni Želvích ostrovů (1965)
· Rokle u Rjukonu

 

Z vědeckopopularizačních prací:

· Radium a paprsky X (1924)
· Od atomu k vesmíru (1939)
· Země, planeta neznámá (1941)
· Svět nejmenších rozměrů (1945)
· Cesta za objevem (1945)
· Tajemné záření vesmíru (1945)
· Atom děsí svět (1947)
· O zářící hmotě (1954)
· Atomový věk (1956)
· Pierre Curie (1957)
· Atomy dnes a zítra (1962)
· Fréderic Joliot-Curie (1965)
· Atomy vládnou (1972)