Trocha Anatomie

Aby každý pochopil smysl vysvětlovaných pojmů, rozebereme si nejprve celé PC šroubek po šroubku. Začněme u

obalu, bedny, ve které se celé PC nachází. Je to známý "Case", který může být několika velikostí, od nejmenšího

"Mini" (vejde se jeden až dva disky), přes střední "Midi" (vejdou se dva až tři disky), až k největšímu "Big" (vejdou

se tři a více disků, některé firmy dělají na zakázku ještě větší Case, hlavně pro

síťové servery, kde je pro disky potřeba ještě více pozic). Dalším dělítkem je 39862bih85ujb3h

varianta bedny, tzn. zda Case stojí na výšku - "Tower", nebo na šířku -

"Desktop". Konečně poslední dělení je podle typu použité základní desky,

buďto je Case typu "Baby-AT" (starší základní desky) nebo "ATX" (současné

a novější desky). Bednu bychom měli, přejděme k základní desce, ij862b9385ujjb

"Motherboardu". Ty lze rozdělit do dvou skupin, stejně jako bedny, tedy na

Baby-AT a ATX. ATX se liší hned v několika důležitých věcech.

Nejmarkantnější je celá koncepce, kde jsou oproti klasickému Baby-AT jinak

rozděleny pozice pro paměti, konektory pro periferie a procesor, v zájmu lepšího

větrání celé desky. Konektor pro napájení je jen jeden (u Baby-AT byly dva a v

případě, že je někdo zapojil opačně, děly se opravdu veliké věci, končící

zničením celé desky), takže už nelze, také díky tvaru konektoru, nic poplést.

Uvnitř se ATX liší ještě více. Tuto desku lze vypnout softwarově, tlačítko pro

zapnutí je jen přepínač poloh, vlastní připojení k elektřině zajistí až základní

deska. Dalším vylepšením je to, že ATX zdroj dokáže posílat desce informace o své teplotě a počtu otáček svého

větráčku, stejně jako ostatní silové složky desky.

Socket.. socket... suck it .... IT SUCKS!

Patice pro procesor - "Socket", je důležitá věc. Podle jeho čísla poznáte, jaký procesor do něj můžeme osadit. Dnes už

přichází do úvahy jen Socket 5 pro procesory 486, Socket 7 pro Pentia, Socket 8 pro Pentia Pro a konečně Slot 1

(stejný předěl jako nástup Pentií, umožní do stávajícího systému s tímto rozhraním osadit i procesor, vyrobený až

třeba za dva roky) pro Pentia 2. Nejrozšířenějším je v současné době Socket 7, navíc AMD připravuje jeho mutaci,

umožňující částečně se vyrovnat právě Slotu 1. Důležitou věcí pro ty, kdo si chtějí koupit MMX procesor, je fakt, že

tyto procesory potřebují ke svému chodu, aby základní deska uměla tzv. Split voltage (duální napájení), což není nic

jiného, než že musí umět dodat procesoru dvě úrovně napětí. Naštěstí si už nemusí majitelé starších verzí desek

zoufat, dělá se redukce, která ze starší Slotů 7 udělá novější, vhodné pro MMX procesory.

RAM - ROM - RÓM - ROI

I pamětí je několik druhů, ostatně jako všeho na PC. Podle šířky sběrnice a svým způsobem také podle šířky vlastního

paměťového čipu můžeme paměti rozdělit do tří hlavních kategorií (uvedu raději české vžité názvy): "krátké SIMMy"

(šířka sběrnice 8 bitů), "dlouhé SIMMy" (šířka sběrnice 32 bitů) a "DIMMy" (šířka sběrnice 64 bitů). SIMM znamená

Single Inline Memory Module , DIMM zase Dual Inline Memory Module. Pro základní orientaci stačí vědět, že SIMM

(mám na mysli dlouhý) má na straně konektoru jeden zářez uprostřed, kdežto DIMM má zářezy dva, navíc

nesouměrné. Další poznávacím znamením je zmiňovaná délka modulu. dlouhý SIMM je delší než krátký, DIMM je

nejdelší ze všech. Šířka sběrnice je důležitá pro počet modulů potřebných pro získání určitého množství paměti.

Krátký SIMM měl šířku 8 bitů, a proto se museli do systémů s procesory 386 a 486 dávat po čtyřech, protože tyto

procesory měly šířku adresové sběrnice 32 bitů, tedy 4x8=32. Stejně tak do 486 systémů stačil jeden dlouhý SIMM,

ale do Pentiových systémů (Pentium má šířku adresové sběrnice 64 bitů) už musely být po dvojicích, samozřejmě

stejného typu (divte se, ale existovaly i desky, u kterých mohl být u Pentia pouze jeden dlouhý SIMM). Druhá strana

mince je typ paměťového modulu z hlediska rychlosti (standard RAM - Random Access Memory, FPM - Fast Page

Mode, EDO - Enhanced Data Output a SDRAM - Synchronous Dynamic RAM) a zabezpečení dat (bezparitní,

hardwarová parita - ECC, softwarová parita). V současnosti se už používají výhradně EDO SIMMy, EDO a SDRAM

DIMMy, většinou bezparitní. Rychlost jednotlivých pamětí je - Standard: 70 ns (nanosekund), EDO: 60-50 ns (do

grafických karet se ale dělají i např. EDO 30 ns ), SDRAM: 10 ns. Z toho také vyplývá, že SDRAM DIMMy se hodí i

do budoucích systémů se 100 MHz sběrnicí, navíc mají přenosovou rychlost dvakrát větší než EDO, tedy 512 MB/s

(512 megabajtů za sekundu, to docela ujde). Tak.

HADRY (mejdlo a rejžáky)

Pevné disky jsou pod IDE rozhraním a dělají se ve dvou modifikacích, a to "ATA" (přenosová rychlost max. 13

megabajtů za sekundu) a "Ultra-ATA" (někdy také pod slovem Ultra DMA, přenosová rychlost max. 26 megabajtů za

sekundu, to už je svistot!), která je ale zatím podporována pouze v nových systémech s Intel TX čipsetem. SCSI disky

jsou díky ceně za SCSI kartu a vlastní disk stále nedostupné a díky vysoké rychlosti Ultra ATA disků (které nejsou o

moc dražší než klasické ATA disky) jsou podle mě na běžných PC sestavách už bohužel minulostí. Floppy disky jsou

pořád stejné, za zmínku stojí "ZIP" disky (možno připojit přes paralelní port nebo jako SCSI zařízení)a "LS-120" disky

(varianta k ZIPu, obsahuje 120MB dat, vymění se za Floppy mechaniku, kterou umí nahradit, takže do LS-120 můžete

zasunout jak klasické diskety, tak LS-120 diskety). Klávesnice a myši jsou buďto standardní (už od dřevních dob PC)

nebo "PS/2" (záležitost IBM, lepší vlastnosti než klasické myši a klávesnice; pomalu, ale jistě se prosazuje už i na PC).

Monitory začínaly u dnes už nepochopitelných 13 palců, postupně přecházely do 14 palců a dnes se pomalu stává

standardem 15 palcový monitor, i ceny 17 palcových monitorů jdou (hlemýždím tempem) dolů. Je to jako se vším

nejen na PC, čím více se výrobku prodá, tím nižší bude jeho cena. Takže to by bylo na úvod tak všechno. Nyní se

vrhneme na jednotlivé technologie jednotlivě, začneme u sběrnic a čipsetů.

Historie Sběrnic na PC, aneb na začátku byla ISA

Pokud pomineme naprosté začátky PC na začátku osmdesátých let, máme k dispozici celkem pět sběrnic. Hnacím

motorem k vytvoření nové sběrnice byl vždy pokrok v oblasti procesorů. Pokud stávající procesor měl šířku přenosu

dat - datovou sběrnici velikou 8, měla sběrnice počítače tutéž. Pokud se ale velikost datové sběrnice procesoru zvětší

např. na 32 bitů, znamená to, že dokáže naráz přečíst ze zařízení 32 bitů místo starých osmi. A tomu se musí

přizpůsobit i obvody, starající se o komunikaci procesoru se zbytkem počítače. Dalším parametrem je rychlost, tedy

pracovní frekvence, na které jsou data přenášena. Čím vetší rychlost sběrnice, tím více dat se přenese. ISA sběrnice je

základní a nejstarší sběrnicí na PC, je 16 bitová (jsou i 8bitové ISA karty), dnes už se udržuje jen kvůli zpětné

kompatibilitě a tomu, že je na světě ještě hodně ISA karet - v největší míře zvukových. PnP (Plug And Play) je

rozšíření, které umožňuje nastavovat parametry ISA karet softwarově bez nutnosti vysouvat kartu z počítače a složitě

přestavovat jumpery (např. CTCM manager ke kartám Creative Labs). Do budoucna se ale už s ISA sběrnicí nepočítá.

Další byla MCA od IBM, která běžela na 8MHz. Odpovědí na ní byla EISA, která je sice kvalitní, ale moc drahá, a tak

se udržela jen u síťových serverů. Přibližně v roce 1994 začala pronikat na PC levná odpověď na EISA, 32 bitová

Local Bus sběrnice na 16MHz. Je v mnoha systémech s procesorem 486, je sice rychlá, ale také dost problematická, to

platí hlavně o Local Bus kartách s řadiči disku. Nakonec byla vystřídána 64 bitovou Local busovou sběrnicí, PCI

sběrnicí na 33 MHz (i když to není technická šířka této sběrnice, ve skutečnosti se těch 64 bitů přenese jako dvakrát

32 bitů), která se udržuje dodnes. Navíc nefunguje jako klasická sběrnice pro připojení přídavných karet, ale také jako

jakýsi most (bridge) mezi procesorovou sběrnicí a ostatními sběrnicemi (ISA,EISA). Už se ale připravuje nová

sběrnice v souvislosti s přechodem na 100 MHz systémy, pravděpodobně to bude modifikace PCI na větší frekvenci.

Chipset nebo Čipset? Obojí je správně

K tomu, aby mohl procesor vykonávat instrukce programu, musí spolupracovat i s ostatními částmi počítače, už jen

proto, aby si například kód nebo data programu natáhl z pevného disku. Tuto komunikaci dříve zajišťovaly

samostatné karty (viz. Local Bus v předchozím odstavci) a čipsety jako takové sloužily pro komunikaci procesoru s

pamětí. Pak ale přišel Intel s nápadem integrovat tyto funkce do dvou čipů, osazených přímo na základní desce. Má

dvě výhody a dvě nevýhody. Umožňuje dokonalé odladění tohoto čipsetu s procesorem a základní deskou (nutný

předpoklad je, aby byl jejich výrobce totožný s výrobcem čipsetů, což Intel je) a vylučuje možnost chyb,

způsobených ostatními výrobci těchto karet. Nevýhodami jsou odepsání celé základní desky v případě poruchy

čipsetu (naštěstí je to velice mizivé procento závad, takže je tato nevýhoda spíše jen teoretická) a upevnění

monopolního postavení Intelu jako výrobce jak

procesorů, tak čipsetů. Ale i tato nevýhoda vzala za své

díky obchodní politice Intelu, a tak máme dnes při koupi

základní desky na výběr hned z několika typů od různých

výrobců a čipsety Intel až na několik výjimek

(proprietální čipsety od IBM do serverů a čipset K-660

od AMD). Zastavíme se teď u čipsetů Intel za poslední

dva roky. Klasickým představitelem čipsetu pro

procesory Pentium jsou Intel 430 FX (128MB paměti), 430

VX (EDO, SDRAM, concurent PCI, USB) a Intel 430 HX

(optimalizace pro EDO paměti, USB, concurent PCI, IDE

busmastering). Pro Pentium MMX vyvinul Intel čipset

83240 TX (DPMA, Ultra DMA,SMBus). Představitelem

čipsetu pro Pentium II a Pentium Pro je Intel 440 FX

(klasické PCI), pouze pro Pentium II pak Intel 440 LX

(obsahuje AGP). Na závěr malé upozornění: pojmy jako

DPMA nebo USB budou vysvětleny v dalším

pokračování tohoto seriálu, teď už musíme opravdu končit. Nashle příště.