VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE

Fakulta financí a účetnictví

Seminární práce z předmětu FP 402

Kapitálová struktura podniku

1. Pojem kapitálová struktura

Ve vymezení tohoto pojmu neexistuje mezi autory přílišná shoda. Obvykle ji definují jako „struktura podnikového kapitálu, ze které je financován jeho fixní majetek a trvalá část oběžného majetku“. Z tohoto hlediska pak můžeme nahlížet na kapitálovou strukturu podniku jako na užší pojetí pojmu finanční struktura podniku, kterou tentýž autor vymezuje jako „strukturu podnikového kapitálu, ze kterého je financován jeho majetek“. Z toho plyne, že jde o různé formy kapitálu na straně pasiv v podnikové bilanci a to základní jmění, nerozdělený zisk, cizí zdroje společnosti a případně i ostatní pasiva.

V jiné literatuře však můžeme nalézt poněkud odlišné pojetí stejného pojmu. Pak se jedná o „...směsici různých cenných papírů firmy...Firma může vydat desítky rozličných cenných papírů v četných kombinacích, ale pokouší se nalézt takovou kombinaci, která by maximalizovala její celkovou tržní hodnotu“. Tito autoři tedy definují kapitálovou strukturu částečně odlišným způsobem, aniž by zdůraznili, že jde o strukturu pasiv a opomíjí přitom fakt, že součástí kapitálové struktury mohou být vedle těchto cenných papírů i úvěry či nerozdělený zisk.

Další z přístupů nabízí německý autor Gűnter Wöhe, který chápe kapitálovou strukturu v úzké vazbě na strukturu majetkovou: „Struktura majetku, která je v mnoha odvětvích hospodářství dalekosáhle předem dána technickými činiteli, podmiňuje strukturu kapitálových potřeb.“ Přesné nadefinování pojmu je tedy poněkud zatlačeno do pozadí a spíše je zde zdůrazněn vztah majetku a kapitálu coby zdroje jeho krytí.

2.Uživatelé informací o kapitálové struktuře podniku

·Vedení podniku. Vedení podniku upřednostňuje informace nutné pro realizaci manažerských funkcí, tj. plánování, kontrolu, motivaci podřízených, resp. jejich zainteresování na hospodářském výsledku podniku či jeho jednotlivých částí, atp.

·Vlastníci podniku. V tržní ekonomice vlastníci investují do podniku svůj kapitál proto, aby jej zhodnotili. Zvažují při tom, jaké podnikatelské a finanční riziko budou muset podstoupit. Pro zhodnocení podnikatelského rizika potřebuje vlastník informace o všech faktorech, které na jeho výši působí. Zmiňme se alespoň o míře inovací, postavení společnosti vzhledem ke konkurenci, perspektivách podniku v oboru, spolehlivosti vykázaných aktiv, dluhů a vlastního jmění aj.

Vedle podnikatelského rizika se akcionář stává spolunositelem i tzv. finančního rizika. Toto riziko vyplývá primárně faktu, že používám kapitál, který vyžaduje fixní platby k poměru k dosaženým výsledkům podniku (úvěr, obligace, leasing). Proto prioritou akcionáře je, aby výnosnost dosahovaná z jím vloženého kapitálu byla vyšší než riziko, jež nákupem vlastnického podílu bere na sebe.

·Výkonná moc ve státě. Jedná se hlavně o finanční úřady, orgány pověřené vytvářením a hodnocením hospodářské politiky aj.

·Krátkodobí věřitelé. Potřeba věřitelů se soustřeďuje na ty informace, podle nichž by mohli hodnotit schopnost podniku splácet v příslušných termínech své závazky a jež lze zjistit z účetních výkazů výpočtem ukazatelů likvidity podniku.

·Dlouhodobí věřitelé. Platí to, co bylo řečeno pro krátkodobé věřitele, ovšem s důrazem na dlouhodobost a tím pádem i hlubší analýzu stability, úvěruschopnosti a solventnosti podniku.

·Zákazníci. Odběratelé ponejvíce požadují informace potřebné pro zabezpečení, udržení vlastních aktivit, pro které je vztah s dodavateli existenčně důležitý.

·Zaměstnanci. Zaměstnanci mají přirozený zájem o informace, podle nichž mohou posuzovat zajištěnost zaměstnání a příjmů či kariérní postup.

·Konkurenční podniky. V ekonomicky vyspělých zemích se středně a vysoce rozvinutým tržním systémem hospodářství je pro mnohé podniky životně důležité sledovat vývoj situace v daném odvětví, oboru. Je to jedno ze stěžejních kriterií úspěšnosti podniku na trhu.

·A další

3.Členění kapitálové struktury

Legislativní členění kapitálové struktury

Do kapitálu řadíme:

Vlastní jmění podniku. Toto můžeme vymezit jako kapitál, který patří vlastníkům podniku a jako takový je hlavním nositelem podnikatelského rizika (u obchodních firem typu akciová společnost a společnost s ručením omezeným pak výhradním nositelem, u podniku jednotlivce jako je veřejná obchodní společnost a zčásti i komanditní obchodní společnost spolu s jeho osobním majetkem). Proto je podíl vlastního jmění na celkovém kapitálu ukazatelem finanční stability firmy.

Vlastní jmění pak dále členíme na:

- základní jmění, které zakládající členové na počátku podnikání vkládají do účetní jednotky jako vstupní zdroj majetku a které později mohou dále navýšit buď dalšími vklady anebo ho mohou doplňovat ze zadrženého zisku minulých či současného období. U některých právních forem podnikání (spol. s r. o. a akc. spol.) je základní jmění tvořeno povinně a jeho minimální výši stanovuje Obchodní zákoník. Toto základní jmění se pak rovněž ze zákona zapisuje do obchodního rejstříku. V akciové společnosti dochází ke vzniku základního jmění emisí akcií o určité nominální hodnotě, které si mohou mezi sebe rozdělit přímo zakládající vlastníci, anebo jsou přímo nebo přes zprostředkovatele nabízeny ke koupi budoucím akcionářům např. veřejnou výzvou k úpisu akcií. Akciový kapitál může být tvořen různými typy akcií, jejichž formy jsou taktéž popsány v Obchodním zákoníku. Nejčastěji se lze setkat s kmenovými a prioritními akciemi.

- kapitálové fondy, představující externí zdroj kapitálu. Typickým představitelem těchto fondů je například emisní ažio, které vzniká již při emisi akcií jako rozdíl mezi skutečně dosaženou prodejní cenou akcií a jejich nominální cenou.

- fondy tvořené ze zisku, které vytvářejí sami podnikatelé interně příděly z vytvořeného kladného hospodářského výsledku. Jako příklad mohu uvést zákonný rezervní fond, který má sloužit ke krytí ztrát a k překonání nepříznivého průběhu hospodaření společnosti a jeho tvorbu přikazuje a přesně definuje opět Obchodní zákoník. Firmy (typu s.r.o. a a.s.) jej vytvářejí povinně až do zákonem stanovené výše a dobrovolně pak i nad tuto hranici. Tento zákonný rezervní fond pak může vzniknout i kombinací kapitálového vkladu a přídělu ze zisku, neboť Obchodní zákoník připouští jeho vznik i kapitálovým vkladem již při založení společnosti. Družstva jsou povinna vytvářet obdobu zákonného rezervního fondu zvanou „nedělitelný fond“. Vedle zákonného rezervního fondu může společnost vytvářet i jiné fondy ze zisku dle vlastního uvážení, a to buď fondy účelově vázané nebo fondy určené k obecnému užití podle konkrétního rozhodnutí managementu podniku.

- hospodářský výsledek běžného účetního období - tj. zisk, který podnik dosáhl v minulém účetním období a který ještě stále nebyl na základě rozhodnutí přijatého valnou hromadou podniku přidělen do jiných fondů či rozdělen mezi vlastníky popřípadě využit jiným způsobem (např. ke krytí ztrát minulých období). Při rozdělení zisku mezi vlastníky však nesmí podnik opomenout strhnout srážkovou daň z podílů vlastníků a taktéž nesmí zapomenout na již zmiňovaný příděl do zákonného rezervního fondu. Další ustanovení o rozdělení zisku je možno zakotvit ve společenské smlouvě a toto rozdělení podléhá schvalovacímu řízení společníků.

- hospodářský výsledek minulých let označovaný také pojmem zadržený zisk. Jedná se vlastně o naakumulovaný nerozdělený zisk minulých období, který je taktéž vykazován jako součást vlastního jmění v bilanci společnosti.

Cizí zdroje představují většinou závazek společnosti poskytnout věřiteli určité plnění v okamžiku splatnosti. Výjimku tvoří takové položky jako jsou rezervy, které, ač nejsou závazkem vůči jiné straně, bývají taktéž zahrnovány do kategorie cizí zdroje.

Mezi cizí zdroje patří:

- rezervy – patří mezi dlouhodobé zdroje společnosti, které vytváří účetní jednotka na vrub nákladů (a tím snižuje realizovaný hospodářský výsledek) za účelem krytí výdajů a ztrát z nepřetržitých a dlouhodobě existujících rizik. Za cizí zdroje jsou ze zákona rezervy považovány proto, že se v budoucnu počítá s jejich čerpáním v předem určených situacích, a v případě, že nebudou použity, budou opět vráceny do hospodářského výsledku firmy v podobě výnosů a jako takové zdaněny.

- bankovní úvěry a výpomoci - jak krátkodobé tak i dlouhodobé úvěry zaujímají mezi cizími zdroji společnosti význačné postavení. Informace o bankovních úvěrech jsou důležité nejen pro vrcholové vedení podniku coby jeden z hlavních zdrojů financování, ale též pro externí uživatele účetních informací, které většinou zajímá struktura zdrojů firmy a její zadlužení z důvodu stanovení podmínek pro poskytnutí dalších úvěrů a podobně. Ochota bank půjčovat firmě dlouhodobý kapitál může značit nejen fakt, že dle mínění banky prokazuje firma dobré finanční zdraví, ale též skutečnost, že banka zastává názor, že firma má pravděpodobně dobré podnikatelské záměry, na které je ochotna poskytnout úvěr.

- krátkodobé závazky - jsou cizí zdroje podniku, pro které je příznačné, že jejich doba splatnosti nepřesahuje období jednoho roku. Jsou sem řazeny hlavně závazky z obchodního styku, dále závazky ke společníkům a sdružení, k zaměstnancům z titulu výplaty mezd, závazky k institucím sociálního zabezpečení, daňové závazky vůči státním orgánům a další.

- dlouhodobé závazky - mohou vzniknout z dlouhodobých půjček od nefinančních institucí, z dlouhodobých přijatých záloh, z dlouhodobých vydaných směnek a dluhopisů, z dlouhodobého pronájmu a ostatních závazků dlouhodobého charakteru jako jsou například závazky k tichým společníkům.

Ostatní pasiva zahrnují položky časového rozlišení, čili výdaje příštích období a výnosy příštích období, což jsou náklady a výnosy, které sice vznikly v běžném účetním období, ale které věcně souvisejí s obdobími budoucími. Typickým a často uváděným příkladem takto pojatých nákladů a výnosů může být předem placené nájemné, předplatné tisku atp.

Členění dle místa vzniku:

Z tohoto hlediska členíme kapitál na interní zdroje a externí zdroje:

Interní zdroje jsou takové finanční zdroje, které vznikají na základě vnitřní činnosti podniku.

Do této skupiny zdrojů řadíme:

- odpisy – do jisté míry umožňují inovovat jednotlivé položky stálých aktiv a tím i konkurenceschopnost účetní jednotky. Jsou vyjádřením skutečnosti, že hmotný a nehmotný investiční majetek je v podniku využíván po dobu několika let. Proto není možné zahrnout jej do provozních nákladů najednou v době nákupu, ale postupně v jednotlivých letech jeho životnosti a s ohledem na to, jak je tento majetek v podniku skutečně využíván a opotřebováván. Nutno však poznamenat, že jde o určitý model, neboť není samozřejmě možné zajistit, aby odpisy přesně postihovaly průběh opotřebení daného majetku, i když jsou patrné silné tlaky na zreálnění celého procesu odepisování v podobě účetních a kalkulačních odpisů, přičemž u specifického typu majetku, jakým je například uhelný důl, může podnik sáhnout k tzv. výkonovým odpisům. Pro podnik je především velmi důležité, že odpisy jsou účtovány jako součást provozních nákladů a jako takové snižují velikost vykazovaného hospodářského výsledku, přičemž nejsou reálným peněžním výdajem a nepředstavují tak odliv peněžních prostředků společnosti. Působí zde tedy pro podnik velmi příznívý efekt odpisového daňového štítu.

- nerozdělený zisk – bývá většinou kvantitativně hned druhým nejvýznamnějším zdrojem interního financování podniku a z tohoto pohledu jej lze chápat jako zadržený důchod ve prospěch spotřeby v budoucím období.

- dlouhodobé finanční rezervy si vytváří společnost ze svého zisku k pokrytí budoucích investičních potřeb.

- mimořádné zdroje z prodeje nepeněžních částí majetku apod.

Financování pomocí interních finačních zdrojů podniku bývá obvykle nazýváno „samofinancováním“ a většinou bývá jak dokazují čísla rozhodujícím zdrojem financování investičních akcí ve všech vyspělých zemích s fungující tržní ekonomikou. Samofinancování zaujímá podstatně větší podíl na financování fixního majetku než na financování majetku oběžného. Je to logický důsledek většího rizika, které financování dlouhodobého majetku přináší, jakož i dlouhé doby obratu položek fixního majetku firmy.

Externí zdroje jsou zdroje pocházející z vnějšího okolí podniku.

Nalezneme mezi nimi zejména:

- dlouhodobé úvěry finančních institucí – jde o takové finanční zdroje účetní jednotky, které jsou poskytovány ve formě peněz komerčními bankami, ale také pojišťovacími společnostmi, penzijními fondy apod.

- dodavatelské dlouhodobé úvěry – jejich vznik doprovází ochota dodavatelů firmy poskytnout určité technologické zařízení tak, že jednotlivé investiční celky jsou podnikem spláceny postupně včetně splátek úroků. Dodavatelé tento způsob financování používají jako účinný konkurenční nástroj k získání nových či udržení stávajících zákazníků.

- finanční leasing – jedná se o dlouhodobý pronájem, kdy pronajímatel v podstatě ekonomicky převádí na nájemce všechna práva, povinnosti, rizika a výnosy spojené s fungováním daného zařízení, které je na leasing poskytováno. Užívání majetku je tu však právně odděleno od vlastnictví a v naší účetní praxi se vykazuje jen v příloze a v samotné rozvaze se o něm uživatel finančních informací nedozví prakticky nic. Nájemce se pak v leasingové smlouvě zavazuje platit leasingové splátky, které zahrnují pořizovací cenu pronajatého majetku včetně ziskové marže pronajímatele.

- kmenové akcie – tvoří součást vlastního jmění účetní jednotky. Jde o emitovaný cenný papír, s nímž jsou spojena práva akcionáře coby společníka na řízení, zisku a na likvidačním zůstatku společnosti v případě úpadku. Jsou charakteristické skutečností, že požadavky majitelů tohoto druhu cenných papírů na výnosy a majetek akciové společnosti jsou uspokojovány až poté, co společnost splní tyto povinnosti vůči státu a jeho orgánům, dále vůči dlužníkům a také majitelům prioritních akcií.

- prioritní akcie - analogicky jako kmenové akcie představují součást vlastního jmění podniku a jsou to cenné papíry s nárokem na fixní výnos. Jak už bylo naznačeno, mají před kmenovými akciemi přednost při výplatě dividend (resp. při podílu na likvidačním zůstatku firmy). S držbou prioritních akcií nebývá zpravidla spojeno hlasovací právo. Podíl těchto přednostních akcií na celkovém akciovém kapitálu je omezen příslušným ustanovením Obchodního zákoníku maximální hranicí ve výši 50 %.

- Obligace – rozumí se jí cenný papír, který zajišťuje odpovídající účast na majetku investičního podílového fondu, a rovněž zajišťuje právo podílet se na výnosu z tohoto majetku. Majitel tohoto cenného papíru však nemá právo k účasti na řízení této investiční společnosti.

- Finanční podpora státu – jedná se o dotace, subvence, náhradu škod atp.

4.Zásady při řízení kapitálové struktury podniku

Diverzifikace zdrojů – tato zásada je pro společnost nutná pro optimalizaci její kapitálové struktury, neboť jí umožňuje zvolit si ze široké škály různě nákladných a různě rizikových projektů ten nejvýhodnější zdroj, přičemž se tedy řídíme cenou, rizikem a dobou splatnosti příslušného zdroje.
Zohlednění daňových hledisek – je nezbytné si uvědomit, že daně negativně postihují ekonomickou aktivitu každého podniku a je tudíž třeba jejich dopad na podnik co nejvíce eliminovat, resp. zvolit takovou politiku nakládání s daněmi, která co nejvíce redukuje vliv daní na rozhodování podniku.
Zvážení vlivu zamýšlených způsobů financování na tržní hodnotu podniku – nevhodně zvolený způsob financování podniku může dovést podnik až k zániku.
Vnitřní ekonomické a právní podmínky – jsou nutné pro rychlé, správné a efektivní fungování celého podnikového aparátu.
Vnější ekonomické a právní podmínky – posuzujeme nejen ve vztahu k ostatním podnikům, odběratelům, dodavatelům či zákazníkům, ale i ve vztahu ke státu a ostatním institucím.
Respektovat povahu činnosti podniku – od povahy činnosti podniku se musí nutně odvíjet většina rozhodování o jeho činnosti.
Usilovat o zajištění kontroly nad svým podnikem – jde o snahu zajistit si možnost ovlivňovat celkové dění v podniku. Např. u akciových společností se tak děje především prostřednictvím významného vlastnictví akciového podílu.

5.Faktory ovlivňující kapitálovou strukturu podniku

Faktory podporující užití cizích zdrojů kapitálu:

Všeobecně platí, že cizí kapitál je v porovnání s užitím vlastního kapitálu levnější a jeho použití za určitých podmínek zvyšuje rentabilitu podniku. Dalším motivem pro užití cizího kapitálu může být fakt, že podnikatel nedisponuje dostatečně velkým objemem vlastního kapitálu nezbytným k rozvoji podniku, případně nedisponuje potřebným kapitálem v době, kdy jej potřebuje (např. k nákupu surovin). Pro použití cizího kapitálu hovoří rovněž fakt, že jeho použitím nevznikají poskytovateli žádná práva v přímém řízení podniku, zatímco přibírání nových společníků rozřeďuje vlastní kapitál a tím i řídící pravomoci. Ve většině zemí pak dále úroky z cizího kapitálu snižují daňové zatížení podniku, protože úrok jako součást nákladů snižuje zisk, ze kterého se platí důchodová daň. Tento efekt bývá nazýván daňovým štítem.

Faktory zamezující užití cizích zdrojů kapitálu:

Proti užití cizího kapitálu hovoří skutečnost, že od určité chvíle je každý další dluh dražší a je obtížnější ho získat z důvodu vyššího rizika pro investory. Cizí kapitál pak zvyšuje zadluženost podniku a tím může snižovat jeho finanční stabilitu. Příliš vysoký podíl cizího kapitálu nadto svazuje managementu ruce při řízení a rozhodování v podniku, neboť věřitelé mají prioritní zájem na splacení svých pohledávek vůči podniku a vymiňují si mnohé omezující podmínky např.:

minimální úroveň ziskového krytí úroku
maximální míru likvidity
maximální úroveň dividend, kterou podnik vyplácí svým akcionářům apod.

V případě neplnění dohodnutých podmínek může věřitel trvat na okamžitém splacení závazku (je-li tak smluvně ujednáno), a tím se podnik snadno dostává do finační tísně.

Další faktory ovlivňující kapitálovou strukturu podniku

struktura majetku - čím vyšší je podíl investičního majetku, tím je vyšší podíl dlouhodobého kapitálu (obecné dogma). Porušení tohoto pravidla hrozí potížemi při splácení tohoto majetku. Nehmotný majetek je velmi citlivý na finanční obtíže a jeho cena pak rychle klesá. Proto firmy s vysokým podílem nehmotného majetku si obecně nemohou příliš vypůjčovat externí zdroje.
odvětví, ve kterém podnik pracuje. Obecně převládá názor, že průmyslové podniky používají zejména vlastní kapitál, u obchodních je obvyklý poměr obou složek kapitálu 1:1, u peněžních podniků dominuje kapitál cizí. Firmy zpravidla usilují o přiblížení k průměrné zadluženosti v oboru podnikání. Vycházejí při tom hlavně z oborové determinace rizika. Pokud tak nečiní, musí přesvědčit kapitálový trh o správnosti své volby a hlavně pak o tom, že se jejich riziko podnikání výrazně neodchyluje od oborového.
výnosnost podniku - čím vyšší výnosnost podniku, tím vyšší míru zadlužení si může dovolit. Obecně platí i opačná významová formulace.
subjektivní postoj podnikatele. Většina vlastníků podniku, kteří se přímo nepodílejí na řízení podniku více preferuje riziko, než manažeři, kteří jsou více spjatí s existencí podniku.
stabilita tržeb a zisku - podnik s rostoucími tržbami a ziskem může pracovat s vyšším podílem cizích zdrojů, naopak podnik v obtížích by měl toto rozhodnutí zvážit.
požadavky věřitelů. Věřitelé si často kladou mnohé omezující podmínky (viz. předcházející strana). Tento faktor bývá často stěžejní pro rozhodování o kapitálové struktuře.
míra státních zásahů - centrálně plánované ekonomiky výrazně deformují tržní systém fungování podniku. Velmi také záleží na uplatňované fiskální politice státu.
daňová legislativa. Velikost daně z příjmu právnických osob snižuje disponibilní zisk a působí tak na objem vlastního kapitálu. Podobně se chová i sociální a zdravotní pojištění. Clo jako součást pořizovací ceny snižuje disponibilní zisk prostřednictvím odpisů.
monetární politika ČNB - změna povinných minimálních rezerv či zápůjčních sazeb téměř vždy ovlivňuje úvěrovou politiku komerčních bank.
legislativa - ta ovlivňuje výši základního jmění, rezervního fondu, způsoby odepisování aj.
míra rozvinutosti peněžního a kapitálového trhu. Obecně platí, že čím vyšší je rozvinutost peněžního a kapitálového trhu, tím širší jsou možnosti získání potřebného kapitálu a tím jsou i nižší transakční náklady.

6.Obecná pravidla financování podniku:

Význam pravidel financování podniku pro praxi bývá sice velmi často zpochybňován, ovšem v mnoha odvětvích hospodářství tvoří v různých obměnách základy úvah o finanční politice při vytváření kapitálové struktury podniku. Pravidla financování vycházejí z dané kapitálové potřeby a stanovují základní zásady, které prostředky je třeba za určitých předpokladů užít ke krytí kapitálové struktury potřeby. Zabývají se vnitřní skladbou, která může být podstatně ovlivněna technickou podmíněností majetkové struktury dle odvětví či oboru zaměření podniku.

Pravidly financování tedy nejčastěji rozumíme základní zásady, pomocí kterých se řídí vzájemné vazby mezi složkami majetku, mezi zdroji financování, a zejména potom i vzájemné vztahy mezi majetkovou a kapitálovou strukturou podniku.

Z tohoto úhlu pohledu hovoříme o dvou základních rovinách hodnocení kapitálové struktury podniku – horizontální a vertikální.

6.1Horizontální pravidla financování kapitálové struktury

Horizontální pravidla hodnotí vzájemné vztahy mezi složkami aktiv a pasiv. Nejčastěji zmiňovaným je zlaté bilanční pravidlo.

Toto pravidlo požaduje, aby investiční majetek byl pokryt vlastním jměním podniku, respektive v širším pojetím dlouhodobě vázaný kapitál má být také dlouhodobě profinancován. Lze ho ještě dále rozvinout například tak, že k investičnímu majetku jsou přidány ještě dlouhodobě vázané části oběžného majetku (např. minimální úroveň surovinových zásob). Zbytek je potom možné profinancovat krátkodobě. Toto pravidlo se tudíž týká časového souladu jednotlivých položek aktiv a pasiv. Proto by doba, po kterou může podnik disponovat kapitálem, měla být shodná s dobou, na kterou podnik potřebuje majetek podniku, jenž je tímto kapitálem krytý. Dodržováním této relace by se měl podnik vyhnout problémům nedostatečné likvidity a problémům s finanční a hospodářskou stabilitou.

Pokud by docházelo k financování dlouhodobého majetku z krátkodobých zdrojů, musel by podnik během životnosti majetku několikrát žádat o nové úvěry či emitovat nové krátkodobé obligace, protože přeměna dlouhodobého majetku na peníze přesahuje splatnost krátkodobých zdrojů. Mluvíme o tzv. podkapitalizování společnosti. K tomu poměrně často dochází v období expanze podniku, kdy společnost prudce rozšiřuje výrobu a prodej, čímž rostou jeho aktiva (zásoby, pohledávky i investiční majetek), která nejsou kryta potřebnými finančními zdroji. Podnik se pak zadlužuje u svých dodavatelů a může se dostat až do platební neschopnosti. V opačném případě hovoříme o tzv. překapitalizování společnosti, které je pro podnik neefektivní. Je tomu tak proto, že cena dlouhodobého kapitálu jak cizího, tak i vlastní-ho, bývá pro podnik vyšší, než cena kapitálu krátkodobého. Proto tam, kde nehrozí finanční obtíže, je výhodnější používat krátkodobý kapitál.

6.2Vertikální pravidla financování kapitálové struktury

Vertikální pravidlo hodnocení kapitálové struktury se týká jen skladby kapitálu - - nemá tedy žádný vztah k majetku resp. použití finančních prostředků. Říká, že vztah vlastního a cizího kapitálu by měl být 1:1 - tzn., že vlastníci by měli přispívat alespoň tolik jako věřitelé. Takto naformulované od reality značně odtržené pravidlo financování kapitálové struktury nelze ovšem brát jako dogma, jež platí vždy a za všech okolností. Nízký poměr vlastních zdrojů na celkových zdrojích podniku může být považován za jeho určitou finanční slabost a ohrožení jeho stability. Pokud ale podnik dokáže vytvořit dostatečné zdroje potřebné ke splácení nejen úvěrů, ale i vysokých finančních úroků, nemusí nízký podíl vlastního kapitálu nutně znamenat pro účetní jednotku žádné ohrožení.

Tento přístup v zásadě vychází z hodnocení věřitelského rizika. Pokud se vlastníci podniku podílejí na celkovém financování menší částí celkového investovaného kapitálu, nesou přirozeně věřitelé s větším podílem na financování podniku i vyšší část podnikatelského rizika. To může vést k obtížím při získávání dodatečných úvěrových zdrojů, neboť věřitelé při překročení určitého limitu zadluženosti buď odmítnou poskytnutí úvěru nebo jej poskytnou za méně výhodných podmínek pro daný podnik.

Do hry však dále vstupuje celá řada dalších faktorů - jako příklad lze uvést makroekonomickou situaci či společenské konvence v té či oné zemi. (Uvádí se, že vyšší podíl financování kapitálu pomocí vlastních zdrojů je obvyklý v kontinentální Evropě, zatímco pro japonské podniky platí spíše opak).

V našich podmínkách se často vyskytují podniky s extrémně vysokým podílem cizích zdrojů, u kterých výpočet poměrových ukazatelů prakticky ztrácí na významu. Typickým jevem jsou společnosti s ručením omezením často jen s minimální, zákonem stanovenou výší základního jmění (dnes 100 000 Kč, od 1.1.2001, kdy vejde v platnost novela obchodního zákoníku 200 000 Kč) a mnohamiliónovými dluhy.

7. Literatura

Brealey R. A., Myers S. C., Teorie a praxe firemních financí, Victoria Publishing, Praha 1992

Kovanicová D. a kol., Finanční účetnictví v kontextu světového vývoje, Polygon, Praha 1999

Valach J. a kol., Finanční řízení podniku, Victoria Publishing, Praha 1995

Wöhe G., Úvod do podnikového hospodářství, C. H. Beck, Praha 1995