|
UTVÁŘENÍ ČESKOSLOVENSKÉHO BANKOVNICTVÍ V LETECH 1918-1922VYSOKÁ VOJENSKÁ ŠKOLA POZEMNÍHO VOJSKA VE VYŠKOVĚ FAKULTA EKONOMIKY OBRANY STÁTU ZÁPOČTOVÁ PRÁCE Z FINANČNÍ VĚDY TÉMA: UTVÁŘENÍ ČESKOSLOVENSKÉHO BANKOVNICTVÍ V LETECH 1918-1922Obsah :
Úvod Bankovnictví vznikalo všude tam, kde docházelo ke směně zboží a rozvoji obchodu. Již 2600 let před naším letopočtem obíhaly v Číně peníze a bylo třeba někoho, kdo by se v různých mincích vyznal, kdo by dovedl posoudit jejich hodnotu a mohl je - samozřejmě se ziskem - směňovat. Bankovnictví existovalo ve starém Egyptě, později se aktivity spojené s penězi přelily do Babylónie a Asýrie, do Řecka a Říma. První instituce podobné bankám vznikaly ve 12. století v Itálii a na severu Evropy. Tehdy ještě k peněžnímu obchodu stačily váhy, prubířský kámen a - stejně jako dnes - zásoba peněz. "Banco" je italsky stůl, i ten stůl na němž byly prováděny směnárenské obchody. Majitel tohoto stolu se nazýval bankéř - bankhalter, banker, banquier. Skutečný rozkvět zaznamenává bankovnictví v 17. století, kdy vznikaly první cedulové neboli centrální banky: ve Švédsku roku 1657 a v Anglii v roce 1694. Bankovnictví na našem území prožilo úspěch a pád, rozkvět a zatracení, uznání i nepochopení. V každém případě od konce 19. století významně přispělo k prosperitě českých zemí a k emancipaci českého národa. Na prahu třetího tisíciletí oslavujeme desáté výročí obnovy komerčního bankovnictví, jež byla součástí zásadní transformace naší země v demokratický stát s tržní ekonomikou.
Základy moderního bankovního systému byly na území českých zemí vytvořeny na přelomu 19. a 20. století. Vznik Československé republiky v říjnu 1918 přinesl významné změny v celém hospodářském životě, v bankovnictví pak především v oblasti organizační. Základní principy bankovního systému převzaté z Rakouska-Uherska doznaly jen menší modifikace. Principy tohoto systému vyplývaly z charakteru středoevropského peněžnictví, jak se vyvinulo nejen v habsburské monarchii, ale i v sousedním Německu, a vyznačovalo se značnou členitostí a diferencovaností peněžních ústavů. Pilíře peněžnictví v našich zemích představovaly akciové banky a ústavy lidového peněžnictví (spořitelny, občanské a živnostenské záložny, okresní hospodářské záložny, kampeličky). Významná úloha patřila i zemským bankám, hypotečním bankám a také soukromým bankovním domům, jejichž počet a celkové zaměření se v poválečném období teprve stabilizovaly. Bezprostředně po vzniku československého státu představovala ještě bankovní centrum českých zemí Vídeň. Rozhodující vliv nejen v bankovnictví, ale v celém hospodářství měly velké vídeňské banky Credit-Anstalt für Handel und Gewerbe, Allgemeine Boden Creditanstalt, Wiener Bankverein, Anglo-Österreichische Bank, Niederösterreichische Escomptegesellschaft a Bank & Wechselstuben A.-G. "Merkur". Deset vídeňských bank mělo v českých zemích celkem 76 filiálek a 26 expozitur, rozsáhlé účasti v předních průmyslových i obchodních podnicích a stálá úvěrová spojení s téměř všemi čelními firmami. Po zhroucení habsburské monarchie se tyto banky snažily přeměnit se v multinacionální peněžní instituce s působností ve všech nástupnických zemích. Zde však narazily na rozhodný odpor a v ČSR byly jejich snahy zmařeny měnovou reformou a nostrifikací. Při vzniku republiky koncem roku 1918 existovalo na území českých zemí 22 domácích bank s akciovým kapitálem 529 mil. K a bilančním úhrnem 6661 mil. K. Z toho bylo 14 ústavů českých a 8 německých. Mezi domácími obchodními bankami převažovali banky české, které předstihovaly banky německé, zvláště pokud šlo o akciový kapitál a bilanční úhrny. Dohromady však vídeňské a domácí německé banky byly ještě kapitálově mnohem silnější než české banky. Tento stav ohrožoval nejen hospodářskou, ale v širších souvislostech i politickou samostatnost nově vzniklé Československé republiky. Proto se česká politická reprezentace a bankovní kruhy snažily vymanit se z hospodářské závislosti na Vídni a zlomit dominantní postavení vídeňského kapitálu v bankovnictví českých zemí, získané za habsburské monarchie. Zároveň bylo nutné přizpůsobit bankovní systém potřebám nově vytvářené československé ekonomiky. Tohoto cíle bylo v podstatě dosaženo do konce roku 1922. První významná opatření v tomto směru byla přijata v únoru 1919, kdy bylo Československo vyhlášeno samostatným celním územím a 25. února schválil parlament zákon o měnové reformě, kterým se zaváděla vlastní československá měna. Zároveň s měnovou reformou byl zřízen zákonem z 11. května 1919 prozatímní cedulový ústav Bankovní úřad při ministerstvu financí, který měl vydávat československé státovky a provádět měnovou politiku. Ta směřovala nejprve ke zpevnění koruny, poté k zajištění její stability. Bankovní úřad také určoval primární úrokové sazby, od nichž se potom odvozovaly sazby peněžních ústavů. Jeho úkolem byla i devizová regulace podle potřeb státu. Krátce po převratu byl zřízen také druhý státní peněžní ústav, Poštovní úřad šekový, který zajišťoval bezhotovostní platby šekem a vykonával důležité služby při finančních transakcích státu, zvláště při emisních akcích. Měnovou reformou se vídeňské banky a jejich koncernové podniky dostali do svízelné situace, neboť peníze uložené u vídeňských centrál byly v rakouské měně a nemohly být přímo využity k poskytování úvěrů firmám v Československu. Navíc prudkou inflací se rakouská koruna prudce znehodnocovala, zatímco hodnota Kč od roku 1922 naopak stoupala. Za této situace musely podniky dříve orientované na Vídeň ucházet se o úvěr u domácích československých bank. Z nich měly větší finanční prostředky především české banky, neboť domácí německé ústavy uložily značnou část svých peněz do válečných půjček a své přebytky předávaly také bankám do Vídně, případně i do Berlína. Některé české banky (Živnostenská banka, Agrární banka, Pražská úvěrní banka) měly dobré kontakty s novými státními orgány a vládou v Praze, což v neurovnaných poválečných poměrech představovalo velkou výhodu. Již během roku navázaly s domácími bankami stálá úvěrová spojení čelné průmyslové a obchodní firmy, které pracovali na území českých zemí, sídlo však dosud měly ve Vídni. Z nich je třeba upozornit na Škodovy závody, Ringhofferovy závody, Spolek pro chemickou a hutní výrobu, Rakovnické a poštorenské závody, Cosmanos, Báňskou a hutní společnost, Poldinu huť a Schoellerovy cukrovary. Nové úvěry u pražských bank získala i více než stovka středních podniků, dříve úvěrově spojených s vídeňskými bankami. Navázání úvěrového spojení a vedení běžných účtů umožnily domácím bankám získat vliv na tyto podniky a většinou i dosáhnout zastoupení v jejich správních radách. Přesun úvěrových spojení z vídeňských na pražské banky začal v roce 1919, pokračoval ve velkém rozsahu v průběhu nostrifikace průmyslových a obchodních firem do roku 1924, v menším rozsahu později. Díky tomuto přesunu a výraznému zesílení domácího kapitálu se několik bank, které měly za Rakouska-Uherska provincionální ráz, přeměnily v československé velkobanky. Vedle Živnostenské banky to byla Česká průmyslová banka, Pražská úvěrní banka a domácí německá Böhmische Union-Bank. Na kapitálové síle a významu získalo i několik středních bank (Agrární banka, Česká banka, Ústřední banka českých spořitelen). Velmi výrazné změny v poválečném bankovnictví a zvláště ve vztahu bank a průmyslu přineslo rozsáhlé akcionování dosud soukromých firem a zejména zvyšování akciového kapitálu. Vzhledem k postupující inflaci a potřebám poválečné obnovy k němu ve velké míře docházelo v letech 1919-1922 ve všech akciových společnostech. Domácí banky se na akcionování a zvyšování kapitálu podílely rozhodující měrou. U velkých podniků české banky běžně vytvářely k emisi nových akcií syndikáty s "mateřskými" vídeňskými bankami, koncernovými centrálami a také s Českou eskomptní bankou a úvěrním ústavem v Praze. Ta původně představovala rakousky orientovanou skupinu domácího německého kapitálu v českých zemích, po roce 1919byl však v tomto ústavu posílen český vliv a částečně si zde pozice vydobyl i zahraniční, převážně západoevropský kapitál. Početné emise nových akcií a rozsáhlá nostrifikace průmyslových, obchodních a dopravních společností umožňovaly domácím bankám a jejich klientům získat koupí balíku akcií přímou kapitálovou účast ve významných československých průmyslových podnicích, které do té doby náležely do sféry vídeňských velkobank. S tímto cílem organizovaly některé z nich (Živnostenská banka, Česká průmyslová banka, Agrární banka, Česká eskomptní banka a úvěrový ústav) i nákup akcií československých podniků od rakouských vlastníků. Tak docházelo v průběhu dvacátých let k výraznému růstu vlivu domácích, zejména českých bank na průmysl v českých zemích.
Nejvýznamnější změny v bankovním systému po vzniku republiky přinesla nostrifikace v samotném bankovnictví. Původně počítaly české finanční kruhy s tím, že problém filiálek vídeňských velkobank na území Československa bude vyřešen jejich vplynutím do domácích bank. Došlo k tomu však jen u filiálek málo významné Verkehrsbanky, jejíž pobočky byly začleněny do České průmyslové banky. Vývoj se ubíral poněkud jiným směrem . Ukázala to již v roce 1919 uzavřená dohoda vídeňského Creditanstaltu s provincionální německou Böhmische Eskompte-Bank v Praze o převzetí jeho filiálek. Fúze na ní navazující přestavba tohoto pražského peněžního ústavu byla spojena s několikanásobným zvýšením akciového kapitálu a prováděla se za spoluúčasti Živnostenské banky, která v něm získala významný kapitálový podíl. Takto vytvořená Česká eskomptní banka a úvěrový ústav (ČEB nebo také BEB) měla česko-německou správu a akciový kapitál 100 mil. Kč (1920). Již v počátcích republiky se zařadila mezi významné velkobanky s pozitivním postojem k nové Československé republice. Fúze filiálek Creditanstaltu s Böhmische Eskompte-Bank byla svým charakterem důležitou součástí nostrifikační akce v československém bankovnictví, i když nostrifikační legislativu předbíhala. Nostrifikace v peněžnictví se opírala o nařízení ministerstva financí z 13. září 1920 o podmínkách obchodování cizích peněžních akciových společností. Podle něho dostaly filiálky cizích bank na pět let povolení k obchodní činnosti pod podmínkou, že nebudou přenášet vklady do svých ústředí mimo republiku a že je tyto centrály vybaví potřebným kapitálem. Filiálky mohly přijímat vklady jen do určité výše a nesměly zřizovat nové pobočky. Vytváření nových centrál na území Československa nařízení nestanovilo, ale bez nich mohly pobočky rozvíjet činnost jen omezeně. Proto přistupovaly vídeňské velkobanky, které měly v ČSR poboček nejvíce, ke zřizování nových centrál pro své československé pobočky. Nové banky byly mateřskými vídeňskými bankami zakládány většinou za podpory a kapitálové účasti českých a zahraničních dohodových bank a finančních skupin. Již tři měsíce po vydání nařízení ministerstva financí, koncem prosince 1920, vznikla z filiálek vídeňské banky Merkur smíšená česko-německá Česká komerční banka. Koncesi ke zřízení této banky dostala mateřská banka Merkur a kapitálová skupina sdružená kolem olomoucké Obchodní komory. Nový peněžní ústav byl bankou střední velikosti. Akciový kapitál činil původně 50 mil. Kč, v roce 1921 byl zvýšen na 70 mil. Kč. Třetinu akciového kapitálu převzala banka Merkur a dvě třetiny konsorcium vytvořené výše uvedenou skupinou. To akcie umístilo cestou veřejné subskripce především mezi české zájemce. Zakladatelská a kapitálová expanze Komerční banky nebyla však vždy úspěšná. Jako některé další banky utrpěla deflační krizí ztráty, zvláště v nově založených podnicích. V roce 1921 byla pro filiálky vídeňské Länderbanky založena československá centrála - Banka pro obchod a průmysl (dříve "Länderbanka"), která se zařadila mezi československé velkobanky. Ministerstvo vnitra udělilo koncesi ke zřízení nové banky mateřské Länderbance ve Vídni, Banque de Paris et de Pays Bas v Paříži a české Agrární bance. Rozhodující vliv v Bance pro obchod a průmysl získal francouzský kapitál reprezentovaný finanční skupinou Banque de Paris et de Pays Bas. Původní český patron, Agrární banka, byla kapitálově příliš slabá, aby mohla vzužít přednostního práva na nákup akcií k získání větší kapitálové účasti. Později se z nově založené banky zcela stáhla. Banka pro obchod a průmysl byla považována za česko-německý ústav se zastoupení především francouzského, ale i anglického kapitálu. Při nostrifikaci filiálek Wiener Bankverein vznikla v roce 1922 další smíšená česko-německá banka s názvem Všeobecná bankovní jednota s akciovým kapitálem 75 mil. Kč. Patronátními ústavy byly mateřská banka Wiener Bankverein, Moravská agrární a průmyslová banka a dvě belgické banky se sídle v Bruselu: Société Générale de Belgique a Banque Belgique pour Etrangér Filiale de la Société Générale de Belgique. Po bankovní krizi 1923-1924 zde Moravská agrární a průmyslová banka ztratila pozice úplně. Pobočky vídeňské Anglo-österreichische Bank v Československu prohlásila anglická vláda za anglický majetek a jednala o nich s československou vládou. Filiálky byly vyňaty z působnosti nostrifikačního zákonodárství a jejich další osud byl řešen mezistátní československo-anglickou vládní dohodou. Na jejím základě udělila československá vláda anglické Bank of England koncesi na zřízení Anglicko-československé banky. Ta byla ustavena v dubnu 1922 a její akciový kapitál ve výši 120 mil. Kč byl výhradně v anglických rukou. Prezidentem banky byl zvolen bývalý československý ministr financí a přední politik agrární strany Kuneš Sonntág. Z Čechů ve správní radě dále zasedali národohospodář Karel Engliš a představitel agrárního družstevnictví Ferdinand Klindera. Židovští podnikatelé byli zastoupeni Juliem Petschkem a Jindřichem Schichtem. V návaznosti na nostrifikaci bank, průmyslových a obchodních podniků se po deflaci v roce 1922 rozvinula rozsáhlá repatriace akcií bank a průmyslových podniků. Od vídeňských bank a na vídeňské burze byly kupovány akcie československých bank a firem, které přecházeli do pokladen domácích bank a také mezi jejich klienty. Tento proces byl v literatuře nazýván též nacionalizací ve smyslu přechodu kapitálu do českých a slovenských rukou. termín však není přesný, neboť na těchto akciích se podílely i multinacionální banky a v menší míře také domácí německé banky. Nešlo ani o zespolečenštění jako později u znárodnění v roce 1945. V souvislosti se vznikem nového státu a nostrifikací došlo v prvních pěti letech významnému přílivu zahraničního dohodového kapitálu a rozsáhlým kapitálovým přesunům v bankovnictví. Západoevropské a severoamerické finanční skupiny získaly nebo podstatně rozšířily do roku 1927 svůj vliv a kapitálovou účast v šesti z osmi československých velkobank: a úvěrním ústavu, České bance Union, Bance pro obchod a průmysl, Anglo-československé bance, Pražské úvěrní bance a Moravské bance. Významně se kapitálově podílely i na Všeobecné bankovní jednotě. Podle přibližného odhadu dosahovaly zahraniční podíly v polovině dvacátých let necelé pětiny celkového akciového kapitálu československých obchodních bank. Na prvním místě stály anglické kapitálové účasti, které se opíraly o rozsáhlé předválečné investice. Základnou anglického kapitálu byla již zmíněná Anglo-československá banka, minoritní podíly anglického kapitálu nacházíme však i v dalších dvou velkobankách - České eskomptní bance a úvěrním ústavu a v České bance Union. Francouzský kapitál měl minoritní podíly v České bance Union, a Moravské bance. Třetí místo patřilo kapitálu belgickému (České eskomptní banka, Všeobecné bankovní jednotě). Určité podíly na akciovém kapitálu čs. obchodních bank držely také finanční skupiny holandské (Pražská úvěrní banka), rakouské, italské i severoamerické.
Vedle navazování nových úvěrových spojení, nostrifikace, repatriace kapitálu a přílivu zahraničního kapitálu vedl k výrazným změnám v bankovní soustavě i ve vazbách bank a průmyslu samotný prudký rozmach bankovnictví po vzniku samostatného československého státu. Popřevratová doba skýtala pro rozvoj bankovnictví velké možnosti a umožnila mimořádnou konjunkturu, která se v pozdější době již neopakovala. I ona však měla své problémy, jež se ukázaly za bankovní krize 1923-1925. V českých zemích přitom byla stará bankovní soustava v poválečném období vlastně jen výrazně rozšířena a změněna, zatímco na Slovensku a Podkarpatské Rusi musel být bankovní systém nově budován. I v bankovnictví propukla po první světové válce zakladatelská horečka, v jejímž důsledku v českých zemích vzrostl v rozmezí let 1918-1922 počet obchodních bank z 22 na 38 a jejich akciový kapitál stoupl z 529 na 1906 mil. Kč, tj. téměř čtyřnásobně. V tomto období např. vznikly: Československá lesnicko-dřevařská banka, Všeobecná družstevní banka, Řeznicko-uzenářská banka, Banka československých legií, Centralbank der deutschen Sparkassen, Severočeská banka v Litoměřicích, Moravsko-slovenská banka v Olomouci. Nové banky však většinou zůstávaly malé a kapitálově slabé. Často podnikaly rizikové bankovní obchody, měly nízké rezervní fondy a byly těžce postiženy již uvedenou bankovní krizí v letech 1923-1925. Zvláštním typem, který soustřeďoval volné prostředky čs. obchodních bank a působil v intencích Bankovního úřadu a později Národní banky Československé, byla Pražská zúčtovací banka. V poválečném čtyřletí výrazně zesílely především staré domácí, původně proporcionální ústavy, a to vedle českých bank i banky s česko-německou správou a rovněž banky německé (Böhmische Union-Bank). Ty získaly místo vídeňských velkobank rozhodující postavení v hospodářství českých zemí. Rozmach bankovnictví v prvních letech republiky se nejvýrazněji projevil v rozšíření sítě poboček, ve vzestupu akciového kapitálu, rezervních fondů a bilančních úhrnů.
Obchodní banky v českých zemích byly univerzálními bankami, které plnily funkci jak depozitních a úvěrových peněžních ústavů, tak i zakladatelských bank. Bankovní kapitál se neobyčejně silně podílel na průmyslových, obchodních a dopravních společnostech. V Anglii nebo USA se touto činností zabývaly převážně investiční banky nebo specializované finanční ústavy. Vedle toho banky často provozovaly rozsáhlou obchodní činnost ve velkém, především koncesionářským prodejem cukru, železa a uhlí (Pozemková banka a Agrární banka obchodovaly s pozemky a realitami, s hospodářskými stroji. Banka stavebních živností a průmyslu obchodovala se stavebními hmotami a potřebami). Zajišťovaly finanční transakce při importu a exportu (syndikát sedmi bank v čele s Živnostenskou bankou jako gestorem). K podpoře zahraničního obchodu založily pražské banky za spoluúčasti cizích firem několik obchodních společností se sídlem v Německu, Anglii a Holandsku (Obchodní sdružení československých bank v Berlíně, Bank für auswärtigen Handel také v Berlíně a čs-holandská společnost Holbo). Pro většinu čs. bank byly novou činností i transakce se státními obligacemi. Při upisování státních půjček sehrávaly banky důležitou úlohu jako hlavní upisovací místa (půjčka Národní svobody z prosince 1918 byla přímo organizována českými bankami). Zároveň však byla pro banky finančně výhodná, neboť státní obligace přinášely bankám jistý a poměrně vysoký zisk . Zcela nová byla aktivita velkých domácích bank sdružených v konsorciu pro úvěrové operace státní při mezinárodních hospodářských jednáních a transakcích (Živnostenská banka, Česká eskomptní banka a úvěrový ústav, Pražská úvěrní banka, Anglo-československá banka) Tím získávaly významné a velmi cenné zkušenosti na mezinárodním kapitálovém trhu. Těžiště aktivity bank zůstávalo v soustřeďování finančních prostředků a poskytování úvěrů průmyslu, dopravě, velkoobchodu a velkým pozemkovým vlastníkům. Finanční prostředky pocházely z prostředků svěřených bankám, z vlastního akciového kapitálu, z rezervního kapitálu, z úroků z úvěrové činnosti a poplatků za služby. Největší byly první dva zdroje. Na vkladní knížky ukládaly své úspory fyzické osoby. Banky o vkladatele bojovaly a snažily se je získat výhodnými podmínkami. Hotovosti na běžných účtech patřily v této době především firmám (právnickým osobám). Bankám svěřovaly své finanční přebytky i ústavy lidového peněžnictví a pojišťovny. Pokud šlo o strukturu finančních zdrojů, ve srovnání s předválečným stavem výrazně vzrostl podíl rezervního kapitálu a prostředků na běžných účtech. V prvních dvou poválečných letech 1919-1920 vykazovaly bilance bank přírůstek na běžných účtech 5,261 mld. Kč, zatímco na vkladních knížkách jen 1,017 mld. Kč. Tento trend trval jen do roku 1922, kdy byla stabilizována měna, průmysl začal provádět modernizaci a využíval prostředky na běžných účtech k investicím. velký zájem o úvěry nutil banky, aby se snažily zvětšit zdroje získávané mimo podnikovou sféru, tj. na vkladních knížkách. V úvěrové oblasti většinu tvořily úvěry krátkodobé, určené pro provoz podniku, a to záruční a remboursní (tj. úvěry na zboží v zahraničních měnách). Střednědobých a dlouhodobých investičních úvěrů bylo podstatně méně (především půjčky hypoteční, jištěné zástavním právem na nemovitostech). Velké dlouhodobé půjčky byly většinou poskytovány konsorciem bank. Po vzniku Československé republiky banky neobyčejně rozšířily svou zakladatelskou činnost. Vyvolaly ji potřeby poválečné hospodářské obnovy a budování samostatné československé ekonomiky. Podpořil ji však i tlak inflačního nadbytku peněz, které bylo nutno někam umístit. Nejdříve se zakladatelská činnost orientovala na doplnění všech průmyslových oborů, které v nové republice chyběly, a také těch, které byly důležité z hlediska zajištění bezpečnosti republiky. Tak byly z iniciativy bank nebo alespoň za jejich významné účasti založeny elektrotechnické továrny Osram a Elektra (Praha), Telegrafia (Pardubice), továrny na výbušné látky Explosia (Semtín u Pardubic), továrny na letadla (Kbely) a řada dalších průmyslových a obchodních firem. V prvních poválečných letech se věnovaly zakladatelské činnosti především české banky a také Česká eskomptní banka a úvěrní ústav. Německé banky zpočátku novému státu nedůvěřovaly a vyčkávaly. Podílely se však již plně na druhé zakladatelské vlně po roce 1921. Některé banky (Pražská úvěrní banka, Agrární banka a především tři banky, které později zbankrotovaly) nepostupovaly při zakladatelské a vůbec investiční činnosti dostatečně uvážlivě, podpořily neperspektivní investice a utrpěly značné ztráty, jejichž následky nesly po celou první polovinu dvacátých let, ba i někdy déle. S výjimkou nostrifikovaných bank byly obchodní banky v českých zemích budovány na národnostním principu. Ve finančních vztazích po vzniku republiky bylo však běžné, že české banky byly v úvěrovém spojení nejen s českými, ale i s národnostně smíšenými, německými nebo slovenskými firmami, a naopak německé banky obchodovaly nejen s německými, ale i s utrakvistickými a českými podniky. Přesto národnostní dělení bank nebylo pro hospodářský život republiky výhodné, a významnou integrující roli proto sehrávaly tři národnostně smíšené velkobanky: Česká eskomptní banka a úvěrní ústav, Banka pro obchod a průmysl a Anglo-československá banka. Vytvářely dobrou základnu pro spolupráci českého kapitálu s domácím německým, rakouským i dohodovým kapitálem a také usnadňovaly zapojení československého bankovnictví do světového kapitálového trhu. Banky sídlící v Čechách , na Moravě a ve Slezsku neomezovaly svou činnost jen na české země, ale pronikaly i na Slovensko a v menší míře i na Podkarpatskou Rus. Poskytováním úvěrů firmám na Slovensku mírnily banky z Čech a Moravy tíživý nedostatek kapitálu v průmyslovém a obchodním podnikání ve východní republiky. Při všeobecném rozmachu bankovnictví po vzniku republiky byl však vývoj u jednotlivých obchodních bank značně rozdílný. Na konci poválečného období, v roce 1922, bylo v českých zemích 6 českých, 5 národnostně smíšených a 1 německá banka s akciovým kapitálem vyšším než 50 mil. Kč. Jen pět z nich však bylo skutečnými velkobankami: Živnostenská banka, Česká eskomptní banka a úvěrní ústav, Česká průmyslová banka, Böhmische Union-Bank, Anglo-československá banka. Moravská agrární a průmyslová banka, třebaže měla také vysoký akciový kapitál, byla ve finančních obtížích. Je pozoruhodné, že českých ústavů bylo sice více, ale průměrná kapitálová síla byla menší, než tomu bylo v případě ústavů národnostně smíšených a německých. Významnou úlohu v bankovnictví představovaly vedle obchodních bank zemské a hypoteční banky v Praze, V Brně a v Opavě. (Ve východní části republiky podobné ústavy neexistovali.) Těchto bank bylo celkem šest a od obchodních bank se lišily svou veřejnoprávní formou, zárukou zemské samosprávy a způsobem získávání prostředků pro úvěrovou činnost. Zvláštní postavení měla Zemská banka v Praze, která jako jediná měla vlastní základní fond a oprávnění přijímat vklady. Tato banka také v prvních měsících nového státu hrála úlohu jakéhosi prozatímního peněžního ústředí republiky a i potom poskytovala spolu s Bankovním úřadem při ministerstvu financí úvěry bankám, které se dostaly do finanční tísně. Ostatní zemské a hypoteční ústavy nejdříve prováděly jen emisní činnost, tj. emise a prodej zástavních listů vydaných na základě hypotečních a komunálních úvěrů. později získaly i tyto ústavy oprávnění provozovat běžné bankovní obchody. Nejvýznamnější zůstávaly však dlouhodobé komunální úvěry, pomocí nichž obce a vyšší samosprávné celky financovaly veřejně prospěšné stavby (školy, nemocnice, místní komunikace, vodovody a kanalizace). Došlo také ke sloučení obou moravských ústavů v jediný Hypoteční a zemědělská banka moravská a slezských rovněž v jeden, nazvaný Slezský pozemkový a komunální ústav. V Čechách zůstala vedle Zemské banky ještě Hypoteční banka česká. V porovnání s předválečným obdobím se zmenšil význam soukromých bank, i když zůstávaly nezanedbatelnou součástí bankovního systému. Do roku 1922 se jejich počet stabilizoval na 22 se základním kapitálem17,9 mil. Kč. Kromě toho ještě existovala početná skupina bankovních domů. Orientovaly se nejčastěji na obchod se směnkami, burzovní operace a směnárenství. Vzhledem k tomu, že s výjimkou bankovního domu Petschek nezveřejňovaly bilanční zprávy, nemůžeme seriózně odhadnout jejich podíl na celkových bankovních obchodech. Krátce po vzniku republiky rozvíjely v českých zemích rozsáhlou činnost ještě velké vídeňské bankovní domy Rothschild a Gutmann. Postupně se však dostávaly do popředí domácí bankovní domy. Jednoznačně největším mezi nimi byl bankovní dům Petschek, rodinná soukromá banka spojená s důlním podnikáním v Severočeském hnědouhelném revíru. Z dalších rozhodně stojí za zmínku firma Prokop & Bouda v Praze. Nejvíce bankovních domů bylo v hlavním městě, poměrně často se však vyskytovaly i v lázeňských městech západních Čech. K provádění státních finančních transakcí bylo již v roce 1919 vytvořeno pod vedením Živnostenské banky konsorcium bank pro úvěrové operace státní. Účastnily se ho všechny významné české, národnostně smíšené, německé i slovenské banky. Konsorcium zajišťovalo finanční transakce při vnitřních státních půjčkách, půjčkách poskytnutých československému státu a městům anglickými a americkými bankami v letech 1922-1924 a také při půjčce 4eskoslovenska Rakousku v rámci pomoci Společnosti národů. V poválečných letech v podmínkách nevyrovnaného rozpočtu byla často státní pokladna prázdná a konsorcium poskytovalo státu v takových případech finanční nouze krátkodobé zápůjčky. To pochopitelně umožňovalo bankám zvětšit svůj vliv na státní hospodářskou politiku. Přesto, že v mezinárodním srovnání měly v peněžnictví českých zemí mimořádný význam ústavy lidového peněžnictví a úvěrové soustavy.Samotné obchodní banky realizovaly 57 % bilančních úhrnů všech peněžních ústavů. Banky pracovaly i se zdroji, které byly uloženy v ústavech lidového peněžnictví a které tyto ústavy jako přebytky předávaly bankám. Tak např. Živnostenská banka získávala peněžní přebytky od občanských a živnostenských záložen, Agrární banka od okresních hospodářských záložen a záložen Raiffeisenova typu (kampeliček), Ústřední banka českých spořitelen a Centralbank der deutschen Sparkassen od českých i německých spořitelen. Proto mohly tyto banky poskytovat podle své kapitálové síly průmyslovým podnikům i střední a velké investiční úvěry, které jiné peněžní ústavy nemohly nabídnout. počátkem dvacátých let začal v československém hospodářství v plné síle proces, který se v ekonomicky vyspělých západních státech objevil již před první světovou válkou. Úloha bank v hospodářském životě výrazně vzrostla, stávaly se nervovými centry ekonomiky. Díky kapitálovým účastem, velkým provozním a investičním úvěrům, navazování stálých úvěrových spojení i vlivem zhodnocení československé měny docházelo k užšímu sepětí bank s průmyslovými, dopravními a obchodními firmami a také přímo k vytváření bankovních koncernů. Budovaly je prakticky všechny velké i některé střední banky (Agrární banka, Legiobanka). Bankovní koncerny - na rozdíl od průmyslových - se vyznačovaly volnějšími vztahy a neměly pevnou organizaci. Koncernová centrála, banka, však usměrňovala a v některých případech přímo určovala obchodní a investiční politiku koncernových podniků pomocí úvěrové politiky a prostřednictvím svých zástupců v jejich správních radách i výkonných výborech. Koncernové společnosti pravidelně překládaly bankovní centrále zprávy o hospodaření. Ta běžně zasahovala i do personálních otázek, především do jmenování vrcholového managementu. Kapitálovou provázanost zaznamenáváme nejen mezi centrálou a koncernovými podniky, ale i navzájem mezi firmami patřícími do koncernu. Stupeň závislosti podniků na bankovní centrále byl velmi rozdílný. V některých měla centrála majoritní balík akcií, v jiných dosahovala rozhodujícího podílu spolu se svými koncernovými podniky. Na některých tzv. konsorciálních firmách se centrála účastnila spolu s jinou bankou nebo podnikem nepatřícím ke koncernu. Volnější propojení bylo u podniků s minoritní kapitálovou účastí banky a stálým úvěrovým spojením jako rozhodujícím pojítkem s centrálou. Významné byly i vazby založené na poskytování úvěru a stálém úvěrovém spojení bez přímé kapitálové účasti banky. Takové podniky byly v odborné literatuře zařazovány někdy do koncernu, jindy do zájmové sféry banky. Součástí velkých bankovních koncernů, jako např. Živnostenské banky nebo České eskomptní banky, byly i celé průmyslové koncerny velkých podniků. Vztahy a vazby v jednotlivých bankovních koncernech v meziválečném období vesměs teprve krystalizovaly a značně se navzájem lišily. Činnost bank podléhala dozoru ministerstva financí, kde patřila do působnosti II. odboru, který spravoval záležitosti měny a peněžnictví a zabýval se rovněž otázkami úvěrovými. Každá banka měla vládního komisaře stanoveného ministerstvem financí, který se účastnil valných hromad a měl také sledovat, zda činnost banky odpovídá zákonům. Ministerstvo financí sehrálo významnou úlohu při nostrifikaci a fúzích bank. Banky měly ovšem v počátcích státu na ministerstvo financí značný vliv. V jeho čele stáli až na V. Hanačíka vždy členové správních rad významných bank (A. Rašín, C. Horáček, K. Sonntág, K. Engliš, A. Novák a B. Bečka ). Zájmy bank v ekonomice, vůči vládě i ostatním podnikatelským organizacím prosazoval Svaz československých bank. Proces budování bankovního systému v novém Československu byl v hlavních rysech dokončen v prvních čtyřech až pěti poválečných letech. Byla vytvořena základní struktura bankovnictví a vykrystalizovalo jeho místo v celém systému československého peněžnictví. Postupně se vymezovaly oblasti aktivit obchodních bank, soukromých bankovních domů, zemských a hypotečních peněžních
Dějiny bankovnictví v českých zemích, František Vencovský … (et al.), Praha: Bankovní institut, 1999 Dějiny finančních institucí, Ing. Denisa Žolnová, Vyškov, 1999www.cnb.czwww.ziba.cz
Jako v každém oboru lidské činnosti závisela úspěšnost i výsledky bankovního podnikání na kvalitách, přehledu a řídících schopnostech managementu. Živnostenská bankaJaroslav Preiss - vrchní ředitel, dokázal se zaměřit na takové obchody, které přin&aacut |
