V Y S O K Á V O J E N S K Á Š K O L A P O Z E M N Í H O V O J S K A

F a k u l t a e k o n o m i k y o b r a n y s t á t u

Katedra obchodně finanční

Vývoj bankovní soustavy od roku 1919 – zaměření na typy bank

(zápočtová práce)

Obsah : Úvod 3

1. Utváření čs. bankovnictví v letech 1919-19453

2. Utváření čs. bankovnictví po roce 19455

3. Utváření čs. bankovnictví po roce 19896

4. Struktura bankovnictví – struktura banky7

Použitá literatura9

Přílohy9

Úvod

Historie našeho bankovnictví začíná pro mnoho lidí až listopadovou revolucí 1989. V českých zemích však bankovní soustava s evropskými parametry vznikala již v minulém století – po roce 1918 byla dotvořena a přizpůsobena podmínkám samostatného státu. První republika měla funkční a složitě strukturovanou bankovní soustavu s přesným vymezením funkcí centrální banky. V tomto období relativní stability a rozkvětu českých a slovenských bank by naše předky jistě nenapadlo, že jednou budou jejich vnukové stát před problémem „vstupu do Evropy“. Třebaže německá okupace a následující období plánované ekonomiky znamenalo přerušení slibného vývoje, nashromážděné zkušenosti a znalosti nemohli být naštěstí tak snadno vymýceny.

Po revoluci bylo nutné přerušenou pracně obnovovat, a to v měnících se podmínkách okolního světa. V době, kdy se sám musel transformovat, kdy trpěl nedostatkem vlastního kapitálu a kdy se ve většině institucí noví zaměstnanci teprve učili zásadám moderního bankovnictví, byl bankovní sektor vystaven ohromnému náporu. V této situaci banky jen obtížně rozpoznávaly rozdíly mezi podstupováním neúměrných rizik a obezřetnou úvěrovou politikou. Výsledkem byla rostoucí zátěž špatných úvěrů, na niž nejedna banka doplatila zánikem nebo zapojením se do konsolidačního programu.

1. Utváření čs. bankovnictví v letech 1919-1945

Vznik Československé republiky znamenal pochopitelně i velkou změnu v oblasti bankovnictví. I když samotný akt politického převratu pochopitelně nemůže zrušit všechny kontakty v oblasti ekonomické a tím méně finanční, přesto již před 28. říjnem 1918 věnovali naši přední finančníci (mezi nimi i A. Rašín a K. Engliš) velké úsilí přípravě organizace finančnictví a peněžnictví nového státu. V oblasti centrálního bankovnictví byla již od listopadu 1918 pověřena dočasnou funkcí cedulového ústavu Zemská banka, která však k emisní činnosti vůbec nepřistoupila.

V březnu 1919 byl po ukončení měnové odluky zřízen Bankovní ústav při ministerstvu financí jako státní úřad, který převzal funkci emisního ústavu státu a v jehož čele stál ministr financí. Mezi jeho úkoly bylo v první řadě ukončit měnovou odluku a současně spravovat nové státní půjčky, žirové účty a pokladniční poukázky Rakousko-uherské banky. K dalším úkolům patřilo emitování oběživa a regulace devizového hospodářství. Tento ústav také vydal 2 emise československých státovek.

O vzniku nezávislé ústřední banky se uvažovalo již od roku 1920, avšak po celou první polovinu 20. let k jejímu zřízení nedošlo. Teprve zákonem z 23. 4. 1925 byla zřízena Národní banka československá, která 1. 4. 1926 zahájila svoji činnost. Podle zákona byla rozhodujícím statutárním orgánem banky bankovní rada sestávající z guvernéra a 9 členů. Prvním guvernérem banky byl zvolen dlouholetý ředitel Pražské městské spořitelny a blízký spolupracovník Aloise Rašína, Vilém Pospíšil. Výkonným orgánem všech činností banky byla obchodní správa nebo-li ředitelství, v jehož čele stál vrchní ředitel. Za svoji činnost odpovídal bankovní radě.

Národní banka československá působila na území celého Československa. Kromě ústředí a hlavního ústavu v Praze a Bratislavě měla 34 filiálek ve významnějších městech a 143 poboček.

Národní banka československá byla emisní bankou a bankovní rada i její vedení sdružovalo velmi kvalifikované osobnosti českého finančnictví. V roce 1934 vystřídal ve funkci guvernéra Národní banky československé dr. Viléma Pospíšila universitní profesor dr. Karel Engliš.

V období protektorátu byla finanční politika státu zcela podřízena německému diktátu. Název banky byl změněn na Národní banku Čech a Moravy. Již po mnichovském záboru v roce 1938 byla banka nucena zrušit své filiálky na obsazeném území a 15. březen 1939 znamenal úplné osamostatnění slovenského bankovnictví.

Zajímavým vývojem prošlo po roce 1918 i komerční bankovnictví. Při vzniku republiky u nás působilo 301 obchodních akciových bank. Hospodářský a obchodní vývoj, k němuž v Evropě po válce došlo, však vedl ke značným změnám. Pro naše komerční bankovnictví znamená poměrně velký počet krachů, ale i fúzí jednotlivých slabších bank. V roce 1929, tedy po jedenácti letech existence samostatného státu, u nás působilo již jen 114 akciových bank. 70 % akciového kapitálu a 89 % všech vkladů u obchodních bank se v českých zemích soustředilo v 7 největších bankách. Do této sedmičky patřily: Živnobanka, Anglopragobanka, Česká eskontní banka, Česká banka Union, Česká průmyslová banka, Banka pro obchod a průmysl a Moravská banka. Do první desítky největších bank patřily ještě Agrární banka, Tatrabanka a Legiobanka.

Všechny uvedené banky stejně jako ostatní české banky byly svojí povahou univerzálními obchodními bankami středoevropského typu. Peněžní ústavy specializované na investiční bankovnictví jako investiční banky anglosaského typu se v našich zemích ani v době Rakouska-Uherska neprosadily. Ve funkci zakladatelských bank se však všechny banky z uvedené první desítky podílely na zakládání a financování průmyslových a obchodních podniků a přejímaly trvalé účasti na akciovém kapitálu společností, které se snažily ovládnout a začlenit do svých koncernů. Nejaktivnější v tomto směru byla především Živnobanka, ale podobným směrem se ubírala i Agrární banka a Česká průmyslová banka. Všechny tyto banky se velmi aktivně podílely mimo jiné i na nostrifikaci českého průmyslu.

Naproti tomu Česká eskontní banka zaměřila svoji pozornost na nostrifikaci v rámci samotného bankovnictví. Převzala filiálky Creditanstaltu a změnila současně svůj název na Česká eskontní banka a úvěrní ústav. Daleko známější však byla pod počeštělou zkratkou svého německého názvu - Betka - Bomische eskonte Bank und Creditanstalt. V polovině 20. let již předstihla všechny ostatní banky a zařadila se co do velikosti a úspěšnosti bankovního podnikání hned na druhé místo za Živnobanku.

Přes vcelku pozitivní rozvoj bankovnictví v prvních letech samostatného státu však došlo k úpadku řady drobných bank, ale také i bank, které zaujímaly poměrně významné postavení. V říjnu 1922 vyhlásila bankrot Moravskoslezská banka v Brně a o rok později Pozemková banka a Banka Bohemia. Tyto bankroty měly mimo jiné i bezprostřední odezvu ve tvorbě nové bankovní legislativy.

Proces koncentrace českého bankovnictví, k němuž během 20. let docházelo, vyústil ve skutečnost, že na počátku 30. let působilo v ČSR 21 velkých obchodních bank, z toho 15 českých.

Kromě obchodních bank působily v tehdejším Československu i peněžní ústavy ve formě veřejnoprávních institucí bez akciového kapitálu. Byla to jednak Zemská banka a Česká hypoteční banka. Zemská banka dostala právo provádět širší bankovní obchody a stala se významným depozitním a reeskontním centrem pro ústavy lidového peněžnictví. Účastnila se také na státních úvěrových operacích a ve 30. letech byla pověřena i vedením clearingových účtů pro zahraniční obchod.

Další významnou složkou naší bankovní soustavy byly ústavy lidového peněžnictví, které zaznamenaly v době první republiky velký rozvoj. Zaměřovaly se především na sběr vkladů od obyvatelstva a poskytování poměrně nízko úročených úvěrů zemědělcům, živnostníkům, u větších spořitelen i stavebníkům, obcím a městům.

Bankovní soustava byla doplněna Poštovní spořitelnou, která vznikla již v roce 1918 z pražské pobočky Vídeňské poštovní spořitelny, jež se transformovala na samostatný poštovní úřad - Poštovní úřad šekový - který se v roce 1930 přejmenoval na Poštovní spořitelnu. Dále zde existoval Československý reeskontní a lombardní ústav, který se státní pomocí zprostředkovával úvěr i peněžním ústavům a organizoval obchod se státními cennými papíry.

V době okupace přežila intenzivní "zájem" německého finančního kapitálu pouze Živnobanka. Ostatní banky, jejichž akciový kapitál se dal převést pod kontrolu německých vlastníků, se staly v podstatě filiálkami říšských či sudetoněmeckých bank. Kde se tento proces nepodařil, bylo přikročeno k násilné likvidaci. Tento osud potkal mimo jiné z větších bank i Legiobanku, Anglo-československou banku, Českou průmyslovou banku, Pražskou úvěrní banku a celou řadu dalších drobnějších peněžních ústavů.

2. Utváření čs. bankovnictví po roce 1945

Situace, která vznikla v době okupace, poznamenala i první kroky obnovené Národní banky československé v roce 1945. Bezprostředně po osvobození na našem území působily dvě emisní instituce. V Praze to byla Národní banka československá (vznikla transformací z Národní banky pro.Čechy a Moravu) a v Bratislavě to byla Slovenská banka (vznikla ze Slovenské státní banky). Období měnové nejednotnosti v poválečném Československu ukončil dekret prezidenta republiky z 19. října 1945, který stanovil, že Národní banka československá je jediným emisním ústavem na celém státním území. Slovenská národní banka byla tímto dekretem přeměněna na oblastní ústav s plným názvem Národní banka československá, oblastní ústav pro Slovensko. Vnitřní organizační struktura banky zůstávala v mnohém stejná jako byla v letech předválečných. Mimo jiné se Národní banka československá zasloužila o velmi rychlou a zdařilou likvidaci peněžního chaosu v našich zemích. Realizovala měnovou reformu vyhlášenou 1. 11. 1945, v níž se jedinou uznanou měnovou jednotkou na celém území Československa stala koruna československá.

Prezidentskými dekrety z října 1945 byly všechny banky (stejně jako pojišťovny) znárodněny. Pod státní správu se dostaly všechny akciové banky bez ohledu na jejich zaměření a kapitálovou sílu. Znárodnění se vyhnuly v této době jen družstevní a veřejnoprávní ústavy lidového peněžnictví. Již dříve byly v důsledku prezidentských dekretů konfiskovány německé a maďarské bankovní domy. Takže koncem roku 1945 bylo v Československu 14 bank národních podniků.

Po únoru 1948 byla Národní banka československá zapojena do centralizace státní ekonomiky. Rovněž v samotném bankovnictví docházelo k silné centralizaci. V roce 1950 byla provedena zásadní reforma bankovní soustavy. Byla zřízena Státní banka československá, která zahájila činnost 1. července 1950, jako centrální banka, banka poskytující provozní úvěry a plnící funkci ústředí veškerého zúčtovacího styku. Kromě ní do roku 1952 ještě existovala Investiční banka (úvěrovala a financovala provozní potřeby stavebně montážních podniků a investiční výstavbu) a Živnobanka, která se omezila pouze na zajišťování směnárenského, platebního a zúčtovacího styku soukromé klientely s cizinou.Rok 1948 znamenal další krok ke koncentraci bankovnictví. V samotném roce 1948 došlo ke sloučení dosavadních bank a zůstala zachována jen jedna banka v českých zemích pro krátkodobý úvěr - Živnobanka, na Slovensku rovněž jedna banka - Tatrabanka. K dlouhodobým úvěrům byla určena Investiční banka.

K další koncentraci bankovnictví došlo v roce 1953, kdy byly všechny ústavy lidového peněžnictví transformovány na státní okresní spořitelny a byly podřízeny ministerstvu financí. V roce 1967 byly tyto sjednoceny do jedné Československé státní spořitelny, jejímž úkolem bylo poskytovat veškeré peněžní služby občanské klientele. V roce 1969 v důsledku federalizace se Československá státní spořitelna rozdělila na Českou státní spořitelnu a Slovenskou státní spořitelnu.

V roce 1958 byla činnost Státní banky československé rozšířena i na financování a úvěrování investic. Činnost Investiční banky se omezila jen na úschovu a správu cenných papírů. Tím se vlastně Státní banka československá změnila na jedinou "univerzální banku", která plnila prostřednictvím svých poboček kromě funkce emisní banky téměř všechny funkce, které běžně plní obchodní banky. V této podobě zůstala až do roku 1989.

Bankovní soustava byla doplněna v r. 1965 ustavením Československé obchodní banky, která se specializovala na realizaci peněžních vztahů se zahraničím. Tato situace zůstala v podstatě nezměněna až do konce roku 1989.

3. Utváření čs. bankovnictví po roce 1989

V letech 1988-89 začaly přípravné práce na reformě tehdejšího československého bankovnictví. Události listopadu roku 1989 tedy našly bankovní sféru relativně připravenou na novou situaci. Proto již od 1. 1. 1990 vzniká postupně řada bank, které mají ve svém souhrnu přispět k rozvoji tržní ekonomiky. Vznikají jednak banky v důsledku rozdělení Státní banky československé na centrální-emisní banku, dále Komerční banku, Investiční banku a Všeobecnou úvěrovou banku (což byly v době vzniku banky s rozhodující účastí státu) na akciovém principu je přebudována bývalá Česká státní spořitelna v Českou spořitelnu a.s. Vzniká nová banka se státní účastí se specifickým posláním - Konsolidační banka a svou specifickou úlohu přebírá Českomoravská záruční a rozvojová banka. Od 1. 7. 1995 zahájila svojí činnost Česká exportní banka. Je to banka s devizovou licencí se 100% kapitálovou účastí státu, jejím posláním je především podpora zahraničního obchodu. Kromě toho vzniká řada soukromých akciových bank, z nichž některé jsou obchodně velmi průbojné. Koncem roku 1993 existovalo jen v České republice 53 bank. , Jak ukázal další vývoj, prudký rozvoj bankovnictví přinesl s sebou i některé problémy. Ty, které vzbudily největší zájem veřejnosti, se týkaly bankrotů některých bank (Banka Bohemia, AB banka) a nucené správy v dalších bankách. Tyto problémy byly řešeny vypracováním, přijetím a posléze realizací stabilizačního programu Českou národní bankou, v jehož rámci byla ustanovena Česká finanční s.r.o., jejímž posláním je vykoupit od malých a středních bank úvěry klasifikované jako nedobytné a tím přispět k řešení jejich situace. V druhé polovině devadesátých let se při hodnocení dosavadního vývoje bank ukázala nutnost zpřísnit podmínky vstupu do bankovní sféry a také vyřešit důslednost bankovního dohledu. V této době se rovněž zvýšilo úsilí o přiblížení naší bankovní legislativy k legislativě EU. Všechny tyto momenty vedly k přijetí tzv. "malé novely" zákona o bankách v polovině r. 1997 a později 21. září 1998 k přijetí "velké novely".

Zejména v posledních dvou letech byly pro vývoj českého bankovnictví charakteristické tři základní procesy. První z nich znamenal zánik řady menších, kapitálově slabších bank, a to nejen těch, které nebyly zařazeny do druhého konsolidačního programu ČNB, ale i těch, které nebyly sto plnit průběžné podmínky vyplývající z účasti v tomto programu. Dalším charakteristickým rysem byla fúze bank. V posledním roce se zvýraznily tendence ke vstupu zahraničních subjektů do našich největších bank v důsledku jejich "doprivatizace".

4. Struktura bankovnictví - struktura banky

Nově vznikající bankovní systém (národní bankovní soustava) je souhrn všech bank ve státě a také pravidel a norem k usměrňování jejich vztahů. Je determinován ekonomickým prostředím a právním systémem, tradicemi atd. Národní bankovní soustava má pak i vazbu na mezinárodní bankovní instituce.

Bankovní systém lze dělit podle různých hledisek. Nejčastěji hovoříme o jednostupňovém a dvoustupňovém bankovním systému, což vyjadřuje členění bankovního systému podle makroekonomických a mikroekonomických funkcí.

V tržním hospodářství existuje dvoustupňový bankovní systém, tzn., že centrální banka je se svými makroekonomickými funkcemi institucionálně oddělena od obchodních bank, které zajišťují mikroekonomické cíle. Zatímco hlavním cílem centrální banky je zajišťování měnové stability, obchodní banky podnikají na základě ziskového principu.

Jednostupňový bankovní systém historicky předcházel bankovnímu systému dvoustupňovému. Znamená, že všechny obchodní činnosti včetně emise peněz zajišťovaly obchodní banky. Rovněž systém využívaný v centrálně plánovaných ekonomikách lze považovat za speciální jednostupňový bankovní systém. Existovala jakási "monobanka", která zajišťovala mikro i makrofunkce. Ovšem banky ani peníze nehrály významnou roli - tu hrál státní plán.

Banky lze rozlišovat i podle toho, pro jaké činnosti mají oprávnění. V řadě ekonomik se setkáváme s modelem univerzálního bankovnictví, tzn., že kromě rozlišení na centrální banku a obchodní banky, žádné další významné rozlišení neexistuje. Banky mohou poskytovat všechny druhy bankovních produktů a služeb, tj. vklady, úvěry, platební styk i investiční bankovnictví. Tento model nevylučuje specializování některé banky na základě jejích vlastních rozhodnutí. Je typický pro evropské země. V historii některých států (např. USA) jsme se mohli v určitých obdobích setkat s přísným oddělením komerčního a investičního bankovnictví i se zaměřením. bank na určité dominanty. Mluvíme o tzv. modelu odděleného bankovnictví. Dnes se můžeme setkat ještě s modelem smíšeného bankovnictví, kdy je odděleno investiční a komerční bankovnictví, avšak komerční banka může např. prostřednictvím své stoprocentně dceřiné společnosti obchodovat s cennými papíry.

Rozhodující částí bankovního systému jsou obchodní banky. Jejich vznikem se začíná formovat národní bankovní soustava. Jejich základní činnost je shromažďování vkladů, poskytování úvěrů a dalších bankovních služeb.

V českém bankovním sektoru k 31. 12. 1998 působilo 45 bank a poboček zahraničních bank, což představovalo o 5 bank méně než ke konci roku 1997. Povolení působit jako banka bylo odňato COOP bance, Velkomoravské bance, Agrobance Praha a Pragobance z důvodu neplnění požadavků obezřetného podnikání. V návaznosti na fúze mateřských bank došlo v roce 1998 i ke sloučení jejich dceřiných společností působících v České republice, jmenovitě Bank Austria a Creditanstalt (nyní působí pod názvem Bank Austria Creditanstalt Czech Republic) a HYPO-BANK a Vereinsbank (další působení pod názvem HypoVereinsbank CZ). V roce 1998 bylo vydáno jedno nové povolení působit jako banka GE Capital Bank, která převzala část aktivit Agrobanky. V současné době není v žádné bance uplatňován režim nucené správy.

Další významnou změnou ve struktuře bankovního sektoru v roce 1998 bylo ukončení nucené správy v Podnikatelské bance a její prodej novému zahraničnímu investorovi, který zahájil znovu činnost banky pod názvem J&T Banka. Dceřiná společnost Société Générale Banka se transformovala na pobočku zahraniční banky.

Formování struktury bankovního sektoru od roku 1989 bylo velmi dynamické. Řada nově vzniklých bank nebyla schopná prosadit se v náročné konkurenci a zvládnout velmi rizikové podmínky spojené s transformací ekonomického systému a byla tudíž nucena svou činnost ukončit. Zpřísnění podmínek pro vznik nových bank limitovalo zejména od roku 1996 vstup nových subjektů do sektoru. V poslední době je struktura bankovního sektoru ovlivňována fúzemi mezi jednotlivými bankami, které vedou ke koncentraci bankovního sektoru. Od roku 1989 bylo celkem vydáno 963 povolení působit jako banka, přičemž ve stejném období zaniklo 18 povolení působit jako banka. Z tohoto počtu 14 povolení působit jako banka bylo odňato z důvodu špatné finanční situace a neplnění pravidel obezřetného podnikání, 3 povolení působit jako banka zanikla v důsledku proběhlých fúzí a jedna banka nezahájila činnost v zákonem stanoveném časovém limitu.

Použitá literatura:

MERVART, J. České banky v kontextu světového vývoje. Praha: NLN, 1998

VENCOVSKÝ, F. a kolektiv. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha: Bankovní institut, 1999

ŽOLNOVÁ, D. Dějiny finančních institucí. Vyškov:VVŠ PV Vyškov, 1999

http://online24csas.cz

Příloha:

Přehled bankovních ústavů působících v ČR k 1. 1. 2002