Psychologie - Svědecká výpověď

Je to klíčové téma ve forenzní psychologii. Je to otázka věrohodnosti a způsobu vedení důkazního řízení.

Očitý svědek - přímý svědek, který bezprostředně v určité situaci byl a něco tam vnímal.

Svědek z doslechu - menší věrohodnost, vnímá zprostředkovaně.

Faktory, na nichž stojí výpověď:

1.Smyslové poznání

2.Zapamatování, poučení a vybavení si vzpomínky

3.Reprodukce (vyjádření)

Základní znalosti už musí mít vyšetřovatel (nemusí to být právník). Potřebuje je soudce (aby mohl posoudit, nakolik bylo vyšetřování vedeno správně - je zásada volného hodnocení důkazů). Má to význam i pro státního zástupce, advokáta. 13791siq63hlm7s

ad 1.

Vnímání

Vnímání je základní složka vytváření svědecké výpovědi. Zdůrazňují se tři základní podmínky, za kterých se vnímání uskutečňuje:

a)fyzikální podmínky (popudové, podnětové)

b)fyziologické

c)subjektivní

ad a) il791s3163hllm

Jsou to určité podnětové situace ovlivněné akusticky, opticky, chemicky. Při získávání výpovědi (výslechu) musíme rekonstruovat celkový obraz situace (podmínek), za nichž svědek něco vnímal.

Zvláštní význam mají kontrastní popudové podmínky, které mohou mít vliv na zaměřenost svědka.

ad b)

Patří sem úroveň smyslových funkcí svědka. Řadíme sem veškeré smyslové defekty, např. krátkozrakost, dalekozrakost, barvoslepost, dvojité vidění, nahluchlost.

ad c)

Jsou nejdůležitější a taky nejrozmanitější. Patří sem stav pozornosti, selektivnost vnímání, zaměřenost člověka (sklony, city, znalosti, postoje, jeho ovlivnitelnost), momentální tělesná, psychická a fyzická kondice (přetížení, stress, nemoc).

Tyto subjektivní podmínky spolu s fyziologickými podmínkami jsou nejčastějším zdrojem chyb a odchylek od reality, kterou dotyčný vnímal.

Pragmatická a právní zaměřenost

Pragmatická - vše, co člověk vnímá, co má význam pro jeho život, uspokojení. Pragmatická zaměřenost má u každého výběrový ráz (člověk vnímá figuru a pozadí - figura je to, na co se zaměřuje, pozadí - všechno ostatní, co s tím souvisí, vnímá to okrajově).

Právní - to, co nás zajímá jako právníky na dané situaci (figurou je to, co je právně významné). Je velmi důležité, zda se nám právní a pragmatická zaměřenost překrývá (ideální je, když se to překrývá).

Dalším závažným problémem je, že někdy situace v době svého zrodu známky právního významu nenese (člověk neví, že dotyčný šel krást a dozví se to, když má vypovídat).

Důležité je, zda jeho pozornost byla mimovolná nebo zaměřená. S tím souvisí shody a rozdíly ve svědecké výpovědi (svědkové si většinou všimnou podstatu, ale v detailech se liší).

Dvě zásady:

-při neshodě údajů více svědků při detailech je třeba se ptát, čemu ten který věnoval pozornost

-kriticky přistupovat ke shodným detailům, pokud jde o detaily (mohou být shodné chyby, svědkové se mohou domluvit).

Velice složité je vnímání za mimořádných podmínek (vnímání rychle pomíjejících časových a prostorových událostí a vnímání pohybu) - zde vzniká nejvíce chyb. Velký problém dělá vnímání času (nemáme pro to zvláštní orgán - čas si osvojujeme zkušeností). Pokud chceme upřesnit časovou jednotku, tak se musíme snažit najít vedlejší okolnosti, které nám pomohou si čas uvědomit (problém je u dětí). U problematiky času hraje roli iluzivní působení, motivace, zaměřenost.

Říká se, že dobře odhadujeme absolutní čas (v přítomnosti) tehdy, jestliže je vyplněn řadou jednoduchých tělesných pohybů (u duševní činnosti se to odhaduje těžko). Platí pravidlo, že krátké časy (asi od 1-5 minut) v odhadu přeceňujeme (děti více než dospělí), dlouhé časy naopak podceňujeme. Nejlepší odhad absolutního času je udáván mezi 5-10 minutami (indiferentní časová zóna).

Opačná situace je při vzpomínání, tj. při výpovědi (doba, která nebyla vyplněná činností se nám zdá krátká a doba, ve které se mnoho událo naopak dlouhá).

Podle experimentu se říká, že převládá nadhodnocení času, jestliže od události uběhla doba od tří měsíců do dvou let. Kdežto události, které uběhly dříve, čas podhodnocujeme.

Svědecké odhady (nejošemetnější problém)

Svědecký odhad je nám takřka k ničemu. Odhady bývají velmi nepřesné. Mají vliv zkušenosti. Odhad není popis faktů, ale úsudek. Dotyčný si dělal odhad v dané situaci (odhad v přítomnosti), anebo dělá odhad teprve při výpovědi (odhad ve vzpomínce). K věrohodnosti svědkova odhadu se používá rekonstrukce za přibližně stejných podmínek. Můžeme se pouze dozvědět, že daný svědek je absolutně nespolehlivý v odhadech.

Co se týče odhadu prostoru, tak nejlépe lidé odhadují vzdálenost od 1 do 4 m. Pokud jde o vertikální vzdálenosti, tak jsou víc přeceňované než horizontální.

Věrohodnost je velmi malá i při rychlosti automobilových vozidel.

Vnímání verbálních projevů - důležité je, že při poslechu řeči (i mateřské), kterou dobře známe ani při nejlepším volním úsilí nejsme schopni při delším časovém úseku postřehnout všechna slova (ani zvukově, ani obsahově). Dochází k tzv. odklonu aktivní akustické pozornosti (některá slova nevnímáme, některá přeslechneme, smysl si dodatečně doplníme - je to neuvědomělé). Vnímání nikdy není nepřetržité. To má význam v praxi (problém přesné reprodukce).

Může hrát roli očekávání a předpojatost ze strany svědka (slyší to, co vysloveno nebylo - tomu se říká pozitivní verbální ?inse). Problémem mohou být emoce (vnímání ve strachu, vypjaté situaci).

Vysoké tóny se zdají silnější než tóny nízké (např. v uzavřené společnosti je stejný počet žen a mužů, ale zdá se nám, že mluví jenom ženy). Déle vnímaný zvuk se nám zdá silnější.

Roli hraje citlivost ke zvukům v hlučných provozech - někdo vyjde z hlučného provozu, tak nevnímá zvuky, které jsou v méně hlučném.

U řeči hraje roli intonace - někdy neslyšíme obsah mluveného, ale člověk se domýšlí z intonace, o čem se hovořilo.

Cizí jazyk vnímáme na kratší vzdálenost než mateřský jazyk.

ad 2. a 3.

Paměť

Zajímá nás paměť a fantazie - hraje velkou roli emocionální zaměření člověka.

Na zapomínání výrazně působí tělesné a psychické strádání a bolesti - platí, že člověk se snaží vytěsnit z paměti nepříjemné zážitky. To má význam při výslechu poškozených.

Stres při výslechu může mít za následek hysterickou ztrátu paměti.

Zapamatování může být bezděčné nebo záměrné - pokud si to někdo zapamatoval záměrně, tak je důležité zjistit, proč a jak si to zapamatoval.

Problém je reprodukce zapamatovaného (člověk nám nebude povídat jenom to, co slyšel, kde to slyšel, ale bude vypovídat to, co si o tom myslí - typické pro starší lidi). Aby člověk vypovídal fakta, tak musíme klást vhodné otázky (umění klást otázky). První zásada je, aby otázky byly jasné a konkrétní (na počátku musíme nechat možnost spontánní výpovědi, pak začneme klást nejkonkrétnější otázky, abychom oddělili fakta od úsudků).

Problém při reprodukci může činit slang, odborné terminologie - každý může přikládat slovům různý význam.

Poruchy paměti

Kvalitativní porucha paměti (patří sem paramnézie, tzv. klamné vzpomínky). Rozlišujeme sedm základních druhů vzpomínkových chyb:

a)uvědomělá vzpomínková mezera (mám to na jazyku, ale) - nejlepší způsob je změnit téma. Tyto mezery bývají přechodné (mohou být i trvalé)

b)neuvědomělá (prostá) vzpomínková mezera - člověk si sice neuvědomuje, že tam je mezera, ale bude tvrdit, že všechno řekl, že si všechno pamatuje (neuvědomí si, že mu z paměti něco vypadlo). V praxi to působí potíže

c)neuvědomělá vzpomínková mezera vyplněná jiným obsahem - člověku něco z paměti vymizí, on si neuvědomuje, že mu to z paměti vypadlo, ale on to doplní něčím, co zná ze zkušenosti

d)časové přesuny vzpomínky - člověk nám reprodukuje sled zážitků v jiném pořadí, než jak se udály (jiný sled než ten, který nastal, se nám může zdát logičtější)

e)částečná obsahová záměna vzpomínky - vypadne mu část vzpomínky na situaci a on to doplní vzpomínkou na úplně jinou situaci

f)obsahové rozšíření vzpomínky - jsou to vzpomínky bez mezer, ale jsou nějak doplněné (fantazijně vyzdobené - i zdravý člověk má sklon k přehánění). Toto se může týkat osob histriónských (hysteriků), u dětí

g)snové vzpomínky - člověk spojuje to, co skutečně prožil s tím, co si vyfantazíroval ve svém snění. Je to velice výjimečné (ovšem běžné u malých dětí, starých lidí).

Poslední dva případy nejsou tak běžné.

Můžeme se setkat se svědkem, který nám z různých důvodů lže. Základní důvody svědecké lži:

-svědek, který má nedůvěru k institucím - ze zásady nám bude rád povídat něco, čím nás zmate, ze zlomyslnosti, škodolibosti

-svědek, kterému je všechno jedno, co se týče veřejného - nic jsem neviděl, neslyšel, nechci s tím mít nic společného

-problém falešné kolegiality - doktor bude velice opatrný, aby vypovídal špatně proti svému kolegovi

-předpojatost - např. předpojatost proti romům

-osobní zainteresovanost na věci - nemusí to být jen hmotný prospěch, který dotyčný z toho může mít. Může to být pomstychtivost vůči dotyčnému, strach, že bude to případu zapleten, když bude vypovídat

-přátelské, milostné vztahy (nebo naopak)

-obava z odpovědnosti

-touha po svědecké slávě (svědecký slavomam) - jsou to lidé, kteří jsou šťastni, když mohou svědčit, i když u události vůbec nebili (mají pocit vážnosti)

-strach před pomstou (např. u organizovaného zločinu)

-profesionální placený svědek - zaplacené svědky známe již z dřívějška. Člověk je ochoten svědčit o čemkoliv, když dostane zaplaceno.