Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Mýtus

 

Mýtus

Z počátku jsem si myslel, že tento referát bude pro vypracování velmi jednoduchý a lámal si hlavu o čem budu psát, protože se mi tato problematika zdála velmi jasná a jednoduchá. Po hlubší studii jsem došel k názoru, že tomu tak vůbec není a popsat Mýtus je dost složité, jak z pohledu filozofického, tak z pohledu náboženství. Chtěl bych se v tomto článku zabývat výkladem různých teorii o mýtu co nejoběktivněji, protože filozofie i náboženství jsou u tohoto tématu rozporu.

Přestože studiem mýtu se zabývá celá řada vědeckých odvětví, a přestože o nich existuje velice rozsáhlá literatura je podstata mýtu stále záhadou. Nesporné je pouze to, že mýtus je vyprávění, které bylo v prostředí kde vzniklo, pokládáno za pravdu. Pokud není známo proč to, o čem vyprávějí a lidé je pokládali za fakta, nebude známo ani proč vznikaly. Ti, kdo mýty studují, jim pochopitelně nevěří. Proto je berou jako výmysl než jako skutečnost. Pochopit mýtus tak, jak ho vnímali ti, v jejichž době vznikal a udržoval se, může v dnešní době zřejmě jen dítě, které chápe své fantazie jako skutečnost.



Řečtí filozofové vysvětlovali mýty jako alegorie (jinotaj). myty byly vysvětlovány jako alegorická mravní naučení (např. mýty, v nichž bůh či bohyně porušují manželskou věrnost. Toto bylo chápáno jako naučení, že se manželská věrnost porušovat nemá).

K alegorickým výkladům antických Mýtů se uchylovalo i v dalších století. Středověk tak činil v souvislostí se zájmem o Ovidia a Vergilia (římští autoři), jejichž díla oplývají mytologickými jmény. V epoše humanismu byly antické mýty vysvětlovány jako alegorie morálky nebo zobrazení citů. Ale až do romantismu se nevyskytl žádný principiálně nový přístup k mýtům.

V romantismu se objevilo hlavně to, že všechny staré výklady mýtu nemají vlastně žádné opodstatnění. Mýty byly prohlášeny za pravdu a za dílo Lidu. Badatelé té doby konečně pochopily, že mýty jsou pravdivé v tom smyslu, že je za pravdu pokládali ti, kdo je vytvářeli tradovali. Na druhé straně se však zdálo, že mýty jsou pravdivé proto, (u mnoha romantiků) že jsou poezii, nebo náboženstvím.

Ze všech romantiků pouze Schilling (Hegelův předchůdce) rozvíjel velkolepou koncepci o původu každé mytologie z absolutní identity božství. Byl zároveň první, kdo zavrhl pojetí mytologie jako básnicky nebo filozofický výmysl. Trval na tom, že mytologie je nutné pochopit "zevnitř", tedy jako samostatný svět, který musí být chápán v souladu se svými vlastními vnitřními zákony. Tuto Schellingovu koncepci rozvinul v našem století filozof Cassirer, který psal hodně o mýtu. Cassirer také zamítá pojetí mýtu jako alegorie, symbolu, obrazu nebo znaku a tvrdí, že jelikož se mýtus jeví vědomí jako "objektivní realita", je tedy vyloučené rozlišovat v něm znak a jeho smysl.

Důsledněji než Cassirer vykládal vztah mezi mýtem a symbolem Wundt (německý psycholog a filozof). Podle Wundta je mýtus na počátku a symbol na konci vývoje náboženství.

Za to romantický výklad mýtů jako poezie nesmírně ovlivnil další vývoj této vědy a vůbec i pochopení toho, co mýtus je. Romantikové ovšem pouze vkládali do starověkých mýtů své vlastní pojetí (starověké vědomí nahradili vědomím romantického básníka). Jejich výklad mýtů vlastně vůbec nebyl výklad ve vlastním slova smyslu, nýbrž prostě poetický popis přírody s pomocí mýtů. Jakmile se místo básníků ujali slova vědci, aby také vysvětlily mýty jako poetický popis přírody, byly jejich výklady (takzvaná "naturmytologie") jen špatnou poezií, vydávána za vědu.

Nejvlivnější postavou naturmytologické školy byl Max Müler (německý profesor, pobožný sentimentální luterán).Müllerův výklad mýtů jako obrazů přírody dopadl vždy obstojně. Müler patřil k solární větvi této školy. Existovaly další větve této školy, například lunární větev, která viděla ve všech mýtech personifikaci měsíce. Naturmytologové se snížily o metodologickou důslednost (jestliže bylo někde nalezeno slunce, pak se musí najít všude atd.). Zejména Max Müler, aplikující lingvinistické metody na mytologii, byl evidentním předchůdcem Lévi-Strausse (nejslavnějšího moderního badatele v oboru mýtu).

I nyní je řada mytologů kteří postupují při výkladu mýtu stejně. Jenomže pod postavami mýtů nehledají pokračovatelé naturmytologů jen nebeská tělesa nebo přírodní jevy, ale i ty či ony vlastnosti, síly, ideje a vůbec cokoli, například ten či onen společenský jev.

Obrovský etnografický materiál, nashromážděný během minulého století. Tento materiál pojednával zejména o mýtech a obřadech kulturně zaostalých národů a byl základním předpokladem teorií Obřadů. Rozhodující úlohu v jejím vzniku sehrála Frazérova Zlatá ratolest. Toto novověké dílo je pojednáním, v němž souvztažnost jednoho konkrétního mýtu a jednoho konkrétního obřadu slouží jako spojovací nit při popisu celé velehory obřadů všech dob a národů. Nesmírně bohatý materiál má dost skromný teoretický obsah. Ten se celý omezuje na hypotézu, že magie předcházela náboženství. Frazer vycházel v Zlaté ratolesti z představy, že mýty jsou primitivní věda (za primitivní pokládal také magii). Jejich základní funkcí je objasňující a že jsou také mýty, které byly vymyšlené, aby vysvětlily obřad.

Objevila se řada studií, z nichž vyplývá závěr, že rituál předchází mýtu. Tyto práce zkoumaly mýtus jako cosi, co se vyvinulo z obřadu, jako jistý text k obřadu. Vysvětlování všeho z rituálu se šířilo jako nákaza. Všechno se redukovalo na obřady iniciace, posvátný svátek, obětování božského krále atd. Tato teorie "obřadního mýtu" do značné míry zastínil zájem o mýtu jako o formu duchovní tvorby.

Specifickou funkci mýtu v primitivní společnosti anglický etnograf Bronislav Malikowski. Podle Malikowského má mýtus důležitou společenskou roli. Zdůvodňuje uspořádání společnosti, její zákonitosti, její normální kvality. Vyjadřuje náboženství, dodává prestiž tradici, řídí praktickou činnost a učí pravidla chování. Je těsně spojen se všemi stránkami lidského života, počítaje v to samozřejmě i obřady. Avšak ze spojení mýtu s obřadem ovšem vůbec nevyplývá, že by obřad musel mýtus bezprostředně předcházet. Mezi mýtem a obřadem jsou zřejmě možné nejrůznější vztahy. Existují mýty, které nejsou doprovázeny žádnými obřady a ani s nimi nemají nic společného. Některé národy mají mnoho mýtů, ale velice málo obřadů (například Křováci). Jindy nemá obřad žádný odraz v mýtech, nebo obsahuje to, co v mýtech není. Otázka co je prvotní, zda obřad či mýtus, je stejně nesmyslná jako otázka, co bylo dřív, zda vejce nebo slepice.

Vysvětlovat mýty jako symboly začali znovu žáci Feuda (zakladatelé učení o podvědomí). Mýty začali chápat jako "hromadné sny", jako výraz "kolektivního podvědomí". Psychologie moderního člověka je jeho "individuální mytologií", zatímco mytologie je "kolektivní psychologie", konstatoval jeden z Freudových žáků. Tento výklad mýtů nejvíc propracoval a rozvinul ve svých nesčetných dílech švýcarský psycholog Carl Gustav Jung (Freundův žák a zakladatel celé školy).

Jung se nesnaží ani tak dokázat své teze, jako spíš vštípit čtenáři víru v ně. Proto se v jeho dílech zvláštním způsobem spojuje vědecká terminologie s frazeologií náboženského kazatele. Pokud lze v obecných rysech pochopit jeho teorii, která spočívá v tezi: všem lidem je vrozena (zděděna) schopnost v podvědomí vytvářet jisté obecné symboly, takzvané archetypy. Tyto archetypy se propojují především ve snech. Proto je základem jeho učení výklad snů nebo spíš výklad toho, co člověk vypráví o tom, co se mu údajně zdálo a co Jung pokládá za sen. Jung však objevuje jakési analogie s těmito archetypy i v mýtech, pohádkách legendách atd. Archetypy podle něj vyjadřují "kolektivní nevědomí", tj. onu část nevědomí, která není výsledkem osobní zkušenosti, ale kterou člověk zdědil. Jungův archetyp je krajně nejasný. Někdy je to jeden konkrétní zrakový vjem, například kříž. Ale také může archetyp nabývat nejrůznějších forem.Tak například "panenská bohyně", která vyjadřuje cosi v podvědomí ženy. Jiný typ archetypu, který Jung nazval "Anima", může vystupovat v podobě mladé dívky, matky, dobré víly, čarodějnice, hada ptáka atd. Tento typ archetypu je ženskou personifikací nevědomí v muži. Objevuje se také archetyp "Animus", což je mužská personifikace ženského nevědomí. Jungovy archetypy mají obvykle obecně náboženský obsah. Podle Jungových slov nelze obsah archetypu vůbec zjistit pomocí vědecké analýzy, nýbrž může být vyjádřen jedině alegorií. Takže výklad archetypu je vlastně poezie vydávaná za vědu. Jungova koncepce se nesetkala s velkým úspěchem, ale ovlivnila literární vědu.



Nepodložená je jeho výchozí hypotéza, že líčení toho, co člověk viděl ve snu, je sen sám. Zatím je však líčení snu vyprávění, tedy jisté literární dílo. Podobá-li se takové vyprávění mýtu, je to samozřejmě pouze proto, že i mýtus je vyprávění. Ve skutečnosti se vyprávění snu liší od samého snu stejně tak například vyprávění o vyslechnutém hudebním díle.

Posledním slovem ve studiu mýtu je strukturalismus; základním východiskem strukturalismu při studiu mýtu je strukturalismus v jazykovědě. Struktura analogická s tou, která byla objevena ve zvukové stránce jazyka, začala hledat i v mýtech. Ukázalo se, že v mýtech se často jedná o ty či ony protiklady, jako jsou například nebe a země, nahoře a dole či sever a jih atd.

Problém je v tom, že protiklady obdobné těm, které byly objeveny v mýtech, lze najít absolutně všude, jak v jevech skutečnosti, tak v lidském vědomí i v lidských dílech. Avšak existence takových protikladů vůbec neznamená, že tvoří strukturu analogickou s tou, která se projevuje ve zvukové stránce jazyka. Struktura nalezena ve zvukové stránce jazyka je objektivní skutečnost. Struktura udávaná v mýtech je pouze důvtipná myšlenka, nikoliv objektivní skutečnost. Strukturální metodu ve studii mýtů propracoval francouzský etnograf Claude Lévi-Strauss.

Nejnápadnější na jeho metodě je, že velmi široce používá lingvistické teorie. To hlavní co hledá Lévi-Strauss v mýtech, jsou případy elementární symetrie, tedy především protiklady a mezičlánek mezi protiklady. Mýtus rozkládá na prvky, z nichž vybírá takové, které lze vyložit jako protikladné. Ve výkladu Lévi-Strausse patří mezi protiklady například uši a řitní otvor ( uši jsou nahoře a vpředu, řitní otvor je dole a vzadu). Mezičlánek v této pozici je dítě (je neodstranitelnou částí těla jenom devět měsíců). Na rozdíl ostatních strukturalistických mytologů chápe, že struktura, kterou našel v mýtech, by byla pouze hříčkou, kdyby nemohl dokázat, že mýty stejně jako jazyk předávají díky této struktuře jakýsi obsah. A Lévi-Strauss se snaží dokázat, že mýty takovýto obsah mají. Ukazuje se však, že podle jeho názoru je obsahem mýtů struktura, kterou do nich vkládá on sám. A tak bezděčně a velmi přesvědčivě dokazuje, že analogie mezi mýtem a jazykem je mylná.

Lévi-Strauss však trvá na tom, že strukturu, kterou nalezl v mýtech, je algebrou lidského myšlení vůbec a že mentalita dnešního člověka se liší od mentality projevující se v mýtech pouze materiálem, se kterým operuje, nikoli sám o sobě.

Lévi-Straussová koncepce vznikala v době, kdy opadlo nadšení jiného francouzského autora- Luciena Lévy-Bruhla, který hájil ve svých knihách názor, že primitivní myšlení je zásadně odlišné od myšlení dnešního člověka. To hlavní, co ho zajímalo, byly rozdíly mezi psychologií primitivního člověka a psychologií dnešního Evropana. A Naopak shody ho nezajímaly, a tak situaci zkresloval. Lévy-Bruhl spatřoval podstatu primitivní mentality v její "mystičnosti", tj. v tom, že ovládala víra v nadpřirozené síly. V podstatě se k této víře vztahuje i takzvaný "zákon společenství" (tj.mystického společenství), který podle Lévy-Bruhla základem primitivního myšlení. Zveličoval ovšem úlohu této víry v primitivním myšlení. Na jedné straně nebral, že řídila primitivní myšlení jen v určitých oblastech a určitých mezí (při vykonávaní magického obřadu). A na druhé straně, že je rozšířena i v dnešní společnosti, neboť je základem každého náboženství. Lévy-Bruhl první odmítl představu, že se psychologie primitivních lidí nijak neliší od psychologie dnešního člověka.

Podstatou mýtu jako tvorby nelze vydedukovat z analýzy jednotlivých mýtů, je ji možné pouze rekonstruovat z obecných vlastností mýtu vůbec. Jediné co je charakteristické pro jakýkoliv mýtus, je to, že jde o vyprávění, které bylo pokládáno za pravdu, ať bylo sebe nepravděpodobnější. Mýtus je tvorba, při niž byla fantazie pokládána za realitu.

Mýtus je třeba definovat jako soubor příběhů, někdy skutečných, jindy smyšlených, které lidé z různých důvodů považovaly za smysl světa a lidského života. Mnoho mýtů vychází z historických událostí.

Práce Lévy-Bruhla měla značný význam i pro vědu o mýtech. Ale proč tedy mýty vznikaly u všech národů pouze v nejstarších dobách? Jejich vznik je zřejmě nutné vysvětlit zvláštními psychologickými podmínkami, které tehdy existovaly, tj. zvláštnostmi onoho historického vývojového stadia vědomí. Avšak pro ty, kdo mýtus vytvářeli, byl objektivní skutečností a nemohl tedy být alegorií, ani symbolem, ani poezií, ani vědou, ani archetypem, ani strukturou. Mýty jsou pohádky lidstva - můžeme z nich poznat, po čem člověk toužil, oč usiloval, čeho se bál, čeho se mu nedostávalo. Lze je číst a obdivovat pro jejich literární hodnotu a myšlenkovou hloubku. Lze je také vážně studovat jako vzácné dokumenty o lidském myšlení a vědomí z dob, z nichž se zachovaly často jen archeologické vykopávky.

Použitá literatura:

Mýtus a jeho svět

Mýtus a rituál v křesťanství

Mýty, sny, mystéria 27475ovy93ceh4s

Mýty a bohové Indoevropanů

Otova Encyklopedie