Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Platón - život a dílo

Platón - život a dílo

Platón, vlastním jménem Aristoklés, se narodil roku 427 př.n.l. do jedné z význačných a bohatých rodin v Aténách. Měl se stát nadějným literátem či politikem, alespoň do doby než potkal Sókrata. To mu bylo 20 let. Potom se na osm let stal Sókratovým žákem. A to ho ovlivnilo řekněme na celý život. Z politické ani literární dráhy nebylo nic, protože Platón se stal filozofem. Po nespravedlivém Sókratově odsouzení a nakonec i exekuci se Platón dostal do pozice nekompromisního kritika demokracie v Aténách. Poznal spor mezi politikou a filozofií, jež představovala právě smrt jeho velkého vůdce a učitele. Nakonec znechucen opouští řeckou metropoli, aby po jistou dobu dlel v Megaře, učil se od kněžích v Egyptě jejich učení i náboženství. Potom se (údajně) dostal až do Indie.Pravděpodobně z tohoto období pochází jeho nejrannější díla - Obrana Sókratova (stejně jako další Sókratův žák - Xenofón - tak i Platón popsal ve stejnojmenném díle Sókratovu obhajobu proti křivé obžalobě na svou osobu), Kritón (o úctě k zákonům) a Prótagorás (polemika o názorech na ctnost/zdatnost, obzvláště o jednotě a „vzdělavatelnosti“ ctnosti). Určitě ale víme o jeho pobytu v řeckých koloniích v jižní Itálii a na Sicílii. Zde se také seznámil s pythagorejskou školou, z níž později také hojně čerpal. Hlavně v dílech: Gorgiás, Menón (o podstatě anamnetického poznání a o významu matematiky) a Kratylos (o jazyce). Tato tři díla ovšem ještě neznamenala vrchol Platónova myšlení. Ten přišel až poté,co se snažil  přesvědčit vládce Syrakus, tyrana Dióna, o své myšlence o dokonalém státě. Ovšem neúspěšně. Jak víme byl poté uvrhnut do vyhnanství (otroctví?). Po svém návratu z otroctví se zabývá myšlenkou vlastní školy. A tak ve svých 40 letech (r.387 př.n.l.) zakládá tzv. „platónskou Akademii“. Název této školy, „akademie“ se mimochodem používá ve spojení „vyšší/střední škola“ dodnes. Akademie byla doslova Platónovou láskou. Vyučoval zde zdarma okruh žáků - těch měl neustále dostatek. V tomto, jeho nejzralejším, období napsal svá nejvýznačnější díla: Symposion - neboli „hostina“ se zabývá Erótovým usilováním o lásku a dobro, Faidón - dialog o nesmrtelnosti, zde se začíná formovat Platónův filozofický názor na nesmrtelnost (věčnost) duše, jež dal základ jeho tzv. „trojúhelníku“, Ústava - jasně nejobsáhlejší Platónovo dílo, zabývá se uspořádáním dokonalé lidské společnosti - dokonalým státem, ale také všemi oblastmi filozofových myšlenek, Faidros - dialog významný hlavně pro pochopení Platónovy nauky o třech dílech lidské duše, Theaitétos - se zabývá podstatou vědění, Timaios - spis věnovaný vzniku a evoluci přírodních zákonů, planet i pozemských živočichů, Státník - Polítikos - obsahuje v ucelené formě Platónovy politické názory, Kritiás - vůbec první písemná zmínka o údajné existenci bájné Atlantidy a nakonec Zákony Platónovy - poslední velké, avšak nedokončené dílo (vydané až jedním z jeho žáků), jež se opět zabývá politikou a uspořádáním státu z hlediska lidsky mravního. Z jeho dalších děl je možno uvést: Euthydémos, Filébos, Euthyfrón, Charmidés, Lachés, Lysis, Theagés, Sófistés, Parmenidés, Hippias větší, Hippias menší, Ión, Menexenos, Listy, Alkibiadés I, Alkibiadés II, Hipparchos, Milovníci, Epinomis, Minós, Pseudoplatonika, Kleitofón, Epigramy a Platónský slovník.



Je důležité říct, že se ještě několikrát v Syrakusách pokusil uvést v praxi svou ideu (pozor, nespojovat s IDEOU jako součástí tzv.Platónova trojúhelníku) ideálního státu/obce. Ale nebylo mu souzeno, aby své dílo úspěšně dokončil, neboť ve svých 80 letech (v r. 347 př.n.l.) uprostřed plného pracovního nasazení umírá.

Ke stylu Platónova psaní. Je dobře známo, že Platón psal svá díla vesměs jako dialogy, v nichž vystupuje v roli hlavního řečníka a vlastně vůdce rozpravy Platónův učitel - Sokrates. Jemu také vkládal Platón do úst své myšlenky, postřehy a definice obecných i konkrétních problémů. Proti Sókratovi stáli odpůrci většinou z řad jak řadových, tak i důležitých a politicky významných Atéňanů. Dialog byl jako forma filozofického díla později hojně využíván Řeky, Římany a dokonce i Evropany.

  zv236g2264pvvu

Důvod mého výběru 22236gzp64pvu1r

Důvod, proč jsem si tuto knihu vybral, byl čistě prozaický. Při návštěvě Ostravy jsme s Tomášem Dombrovským zavítali do knihkupectví Art Forum. Zde jsem uviděl řadu velice pěkně vázaných knih. Po bližším obhlédnutí jsem odhalil i název - edice všech Platónových spisů. Jako první mi padl do oka svazek s názvem Gorgias. Po krátké bojové poradě bylo rozhodnuto a já si nesl Gorgia domů. Co mne po otevření knihy hned zarazilo, byla skutečnost, že nebyla psána stylem, jež je tak typický pro ostatní filozofy, totiž monologem. Byla tedy psána postupem rozhovoru. Něco mne svrbělo v zátylku, že jsem koupil dobře.

A teď už dejme průchod myšlenkám, názorům a postojům starých Řeků, obzvláště tedy Sókrata.

****

  zv236g2264pvvu

Vlastní stať

Gorgiás je jedním z mnoha Platónových dialogů, jež za svůj dlouhý a plodný život napsal. Konkrétně tento

je z druhého tvůrčího období mistrova života, tedy po jeho návratu z kolonií v jižní Itálii a na Sicílii, kde se Platón seznámil s učením pythagorejské školy. Stopy tohoto učení se (údajně) nacházejí i v Gorgiovi (o tom se aspoň zmiňuje Hans Joachim Störig ve svých „Malých dějinách filosofie“). Kde je potřeba tyto stopy hledat, to opravdu nevím.

Jak už bylo řečeno v úvodu, Platón snad jako první využil dialogu jako prostředku vyjádření a vysvětlení svých názorů na různé problémy. Ty dával protagonistům svých rozhovorů do úst. Já říkám protagonistům, ale on to byl vlastně jen jeden protagonista. Tím myslím Sókrata, jež tyto rozhovory vedl a utvářel. Opravdu nevím, jestli se tyto hovory někdy udály či jsou pouhým výmyslem Platónovým, ale jisté je, že jsou velice zdařilé a na svou (i na tuto dobu) velmi moderní a stále aktuální. Tak například Gorgiás má pojednávat (a později se dovíme, že i pojednává) o rétorice, tedy o řečnění. Rétorika byla v době, kdy jen těžko měl někdo doma televizi či dokonce Internet, vlastně jedinou možností masové komunikace, čímž myslím sdělení určité skutečnosti jedné osoby osobám více. Podobně to bylo s rozhovory. Lidé se zastavovali na ulicích, tržištích, scházeli se v zahradách, či na půdách různých institucí, aby zde kladli základní otázky a potom je rozebírali a v dlouhých debatách si na ně víceméně filozoficky odpovídali. Uznejte, že tento postup při řešení otázky bytí, nebytí, vzniku či zániku je v dnešní době zcela neproveditelný. Představte si, co by si lidé pomysleli, kdyby se nějaký dnešní významný filozof postavil na Masarykovo náměstí a začal zde rozvíjet své teorie na tyto problémy. V lepším případě by se s ním začal bavit jiný nadšenec filozofie (a oba dva by ostatním připadali „divní“) a v horším případě by to skončilo odvozem milého filozofa na Policii a později do psychiatrické léčebny v Opavě. Ale to odbočuji od tématu.

Jak už jsem tedy řekl, hlavním protagonistou Platónových dialogů byl Sókrates. A ten kolem sebe soustředil své, řekněme, protivníky. V tomto díle se setkává Sókrates a jeho přítel Chairefón, jež je mimochodem znám i z Obrany Sókratovy a z Xenofóntových Pamětí, se svými budoucími odpůrci - s Kallikléem, Pólem a Gorgiem.

Gorgias, celým jménem Gorgiás Leontínský, žil v letech 483-375 př.n.l. Byl žákem Empedoklovým. Vedle Protágora byl nejznámějším Sófistou. Napsal dílo O nejsoucnu čili o přírodě, z nějž se zachovaly jeho tři zásady: Poprvé - Nic není; Podruhé - Je-li i něco, nemůžeme to poznat; Potřetí - můžeme-li to poznat, nemůžeme to přece sdělit bližnímu svému. Na druhou stranu Gorgias byl přesvědčen o téměř zázračné moci básnictví a řečnictví.

Pólos byl Gorgiovým žákem a pocházel, stejně jako Gorgias, ze Sicílie, z města Akragantu. Doprovázel svého učitele na cestách a nakonec s ním přišel i do Atén. Pólos je v tomto dialogu popsán jako mladý, ne- příliš zralý muž. Horlivý obhájce svého učitele a urážlivý odpůrce Sókratův. Dále se zde o Pólovi mluví jako o ne ještě vyspělém a navíc jednostranném zástupci rétorského řemesla.

Hostitelem této rozpravy je Kalliklés, odnikud jinud známý. A protože později v dialogu přebírá otěže ve slovním souboji se Sókratem, je možné, že byl Platónem vymyšlen jako postava s přesně opačnými povahovými vlastnostmi. Tedy chladný vypočítavý realista, jež využívá rétoriku pouze k cílenému ovládnutí lidí, k získání moci nad nimi.

A nakonec je zde sám Sókrates. Žil kdesi mezi lety 469 a 399 př.n.l. Člověk z lidu. Oblečen do oděvu žebráka. Nejmoudřejší z moudrých, říkali jiní. „Vím, že nic nevím“, říkal on - byl pouze přítelem moudrosti - FILOZOFEM. Chodil po aténském tržišti, zahradách a gymnáziích a rozmlouval s mládeží. Ale když přišlo na válku, stál v první linii, byť na to svou postavou nevypadal, jako důkaz vítězství ducha nad hmotou.

Dalšími, byť nezmíněnými postavami tohoto rozhovoru jsou diváci, či chcete-li posluchači. Naslouchají napínavému souboji několika pravd, avšak vůdce tohoto souboje - Sókrates je za rozhodčí nepovažuje. Pod dojmem, že o filozofické pravdě NELZE hlasovat.

Rozmluva se nekoná v Kallikléově domě, ale na veřejném místě, pravděpodobně nějakém gymnáziu. Odehrává se v době krátce po Périklově smrti (kolem roku 429 př.n.l.), kdy Gorgias zrovna pobýval v Aténách. Nicméně Platónova díla jsou plná různých anachronismů, a tak si nenalhávejme, že se tento rozhovor vůbec někdy udál.

Vše začíná tím, že Sókrates spolu s Chairefontem přicházejí do společnosti ostatních mluvčích právě ve chvíli, kdy Gorgias ukončil svou přednášku. Hned jsou uvítáni Kallikléem a to slovy, že takhle pozdě se má chodit do války a do bitvy, čímž tak trochu předznamenává průběh a náladu této rozpravy.

Sókrates tedy vybídne Cháirefonta k otázce na Gorgia, čím že je. Místo Gorgia však odpoví Pólos - chce se míchat do hovoru, avšak neodpovídá na položenou otázku. Nakonec stejně vše skončí u Sókrata a Gorgia, jež se do sebe pustí doslova s plnou vervou. Zkrátka, Gorgias o sobě říká, že je povoláním rétor, tedy řečník. Jakožto rétorikou myslí znalost řeči. Nato ale Sókrates namítá, že prakticky každé povolání a umění má v sobě tak trochu rétoriky. Ať už je to lékařství (je potřeba umět mluvit a myslet o nemocných), gymnastika (zde se myslí zdokonalování se po fyzické stránce) či cokoli jiného. S tím ale Gorgias nesouhlasí. Říká, že jeho umění se na rozdíl třeba od lékařství nezabývá manuální stránkou věci, jakožto její podstatou. Ovšem Sókrates má ihned námitku, že i vědy jako geometrie, aritmetika či astronomie nevyžadují ke své činnosti manuální proces, byť se na něco specializují. Nějak mu totiž neleze do hlavy, jak může rétorika sama o sobě existovat, jestliže se nezabývá žádnou specializací. Ale Gorgias má svůj názor; říká, že specialitou rétoriky je přece největší dobro. Sókrates se tedy utvrzuje,zda předmětem rétoriky přece jen není lékařství, gymnastika či peněžnictví - to jsou podle něj tři odvětví produkující největší dobro. Gorgias ale nabídne další možnost největšího dobra. A to vládnout ostatním lidem pomocí síly vlastních slov. Tedy přesvědčit je o své pravdě. Vždyť k čemu je vynikající lékař, který neumí přesvědčit svého pacienta o naléhavé správnosti své léčby. Podle Gorgia je tedy důležité změnit mínění toho druhého. Nato ale Sókrates namítá, že vlastně všechny vědy a umění způsobují ve svém zasvěceném okolí jakousi změnu mínění - jakousi přemluvu. Poté se téma hovoru stočí přesně tam, kam zákonitě musí - k otázce, zda rétorika způsobuje změnu mínění ve víru či ve vědění. Shoda nakonec u tohoto problému zavládne, když si ujasní že: lékařství, gymnastika, aritmetika atd. způsobují přemluvu ve vědění, kdežto rétorika nechá člověka pouze uvěřit pravdě rétora. Tak jako řečník u soudu nenaučí přítomné spravedlnosti ani nespravedlnosti, jen je přesvědčí o svém podání (a účelu) spravedlnosti. Nakonec se z úst Gorgiových dovídáme, že ne učení a zkušení stavitelé rozhodují o stavbě nových obranných valů stejně jako ne znalí vojevůdci rozhodují o čase a způsobu tažení, ale že to všechno „zařizují“ rétorové pomocí svých rad. Z toho vyplývá, jak velkou silou rétorika vládne, jak říká Sókrates: „přímo daimonskou“. Vždyť zkušený rétor je v případě potřeby schopen mluvit o všem jako jedinec v tomto oboru vyučený. Ovšem má to jeden velký háček. Nikdo by totiž nevěřil rétorovu přemlouvání v případě, že sám je výtečně obeznámen s předmětem rétorovy řeči. Z tohoto vyplývá jediné a to, že, jak říká sám Sókrates: „Nevědomý bude mezi nevědomými přesvědčivější nežli vědomý, když bude rétor přesvědčivější než lékař“. S tím mohu jen souhlasit. Neboť sám jsem se už ve svém (poměrně krátkém) životě setkal se situacemi, v nichž lidé, kteří o diskutovaném problému nevěděli naprosto nic nebo jen opravdu málo dokázali  přesvědčit i ostatní laiky, že jen tohleto řešení je správné. A co potom mohl dělat ten člověk, jež do problému viděl mnohem mnohem lépe a jen proto, že se neuměl vyjádřit dostatečně vzletně a sebevědomě, neměl šanci přimět ostatní o tom pravém řešení. Pro názorný příklad nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat na naše politiky a zejména vládu. Podle Platóna by bylo správné, aby například ministrem zdravotnictví byl lékař, protože jen lékař může posuzovat ty určité problémy ze strany člověka, o jehož zdraví by tady mělo jít především. Ale my tam dáme výřečného ekonoma, aby na lidech (a samotných lékařích) co možná nejvíc ušetřil a navíc TO výmluvně vysvětlil veřejnosti. Stejné to je s ministrem školství, vnitra atd. Co je však ještě možná smutnější a bolestnější je to, že takovému vynikajícímu rétorovi bohatě stačí naučit se dobře a přesvědčivě mluvit o jakémkoliv tématu a potom na lidi působit jako vynikající odborník lékařství, peněžnictví či vojenství a i další profesí. Je to lehčí a pohodlnější než se dokonale a postupně učit všem vědám a uměním. Takhle budu mistrem v jedné profesí a v jednom umění a bude-li se mi to hodit, bez problémů se vložím do jakékoli zasvěcené debaty.

Polemikou o „dobrosti“ a „špatnosti“ rétoriky se volně dostáváme k dalšímu bodu dialogu Gorgias, a to, k rétorické etice. Konkrétně zda je profese řečníka profesí spravedlivou či ne. Sókrates se pomocí svých všetečných otázek dostane k názoru, že rétorika není příliš spravedlivým uměním. Gorgias mu ale oponuje a říká, že rétor, když u soudu mluví a přesvědčuje porotu, musí být znalý jak problémů spravedlivých tak nespravedlivých (tudíž v něm je i něco nespravedlnosti). Jinak ale řečník má za úkol především rozhodnou SPRAVEDLIVĚ. Oba se ale nakonec rozhodnou nechat etickou otázku problému rétorika otevřenu, jelikož, jak řekl sám Sókrates: „U psa, Gorgio, bylo by potřeba dlouhého hovoru, abychom dostatečně prozkoumali, jak se vlastně tyto věci mají“. Ano, je pravda, že s takovouhle by tato debata nikdy neskončila. Je také pravda, že řečník by měl mluvit hlavně ve prospěch spravedlnosti, dobrosti. On totiž každý řečník má ten svůj ideál spravedlnosti v sobě. Podle něj také potom mluví a jedná. V době, kdy se tento rozhovor uskutečňuje byly ideály spravedlnosti brány trošku jinak. V dnešní době známe rétory hlavně v podobě právníků - advokátů. No, a ti si své ideály spravedlnosti poupravují, podle toho, za koho ( nebo za co) mají mluvit. Ve stejných stopách se nese i náš rozhovor.

Neboť v tomto momentě se Gorgias uchyluje do ústraní, aby místo něj nastoupil proti Sókratovi Pólos. Ten vyrukuje na moudrého filozofa s otázkou, za co že tedy považuje rétoriku on, když se mu Gorgiovy postoje vůči ní nezdají dost ujasněné. Nyní se tedy i Sókrates vyjádří a řekne, že mu rétorika připadá jen jako jakási zběhlost ve způsobování libostí a příjemností, zkráceně lahodění. Dále se dovídáme, že rétorika a například kuchařství jsou vlastně stejným zaměstnáním téhož. V této chvíli mi vůbec nedošlo, co tím chtěl Sókrates říci, protože jsem si nijak nedokázal spojit tyto na pohled naprosto nespojitelné věci, avšak po pár řádcích vidím jak si jsou podobné. Obě totiž způsobují jistý druh radosti.

Což může budit dojem dobré a prospěšné věci, ale není to tak. Jak totiž může rétorika být spravedlivá, když ke svému účelu využívá sprosté podbízivosti a prospěchářství jen, aby změnila názor jedince, natožpak veřejnosti. Zde tedy Sókrates vyvrací Gorgiův názor, že rétorika je uměním spravedlivým a prospěšným a zároveň ukazuje, že za politikou vidí věc ošklivou a zlou. Věc, jež se vloudila do politiky, jako se vloudilo kuchařství do lékařství, jako kosmetika do gymnastiky či sofistika do zákonodárství. Věc tak ničemná, sprostá a nízká, která klame barvami, oděvem i zjevem a způsobující, že lidé si raději nechají od kosmetičky zkrášlit obličej místo aby se tzv. do sebe pustili pomocí gymnastiky.

Rétorika se vlastně potichu vkradla do soudnictví, aby nyní s obrovskou mocí rozhodovala o vině či nevině obžalovaných o jejich životě či smrti. Je ji možné přirovnat s samovládcům - tyranům, kteří takto rozhodují o osudu celé společnosti. Podle Sókrata ale neznamená mít velkou moc, když vládci (a rétoři) dělají co chtějí dělat, nýbrž když dělají, co se jim zdá nejlepší. Takoví podle něj jednají hloupě - bez rozumu. Mnohem větší mocí je podle něj něco dělat pro jiný, vyšší cíl - účel. I kdyby to, co dělám bylo třeba špatné, avšak mělo to význam pro budoucnost. To je tedy ono - dělat něco dobrého pro něco lepšího a něco lepšího pro něco vynikajícího. Sókrates uvádí příklad s braním léků u pacienta: pacient přece nebere léky proto, aby ho bolel žaludek a chtělo se mu spát, ale proto, aby mu pomohly od nemoci, ze které se léčí. A proto kdyby vládci (a soudci a řečníci) usmrcovali a nechávali usmrcovat jen kvůli té smrti a utrpení, jednalo by se o vládu nerozumnou, ale když k tomu dochází třeba za účelem zlepšení společnosti, jedná se o vládu rozumnou. A protože významní lidé v obci dělají pouze, co chtějí a ne to, co potřebují, nemají vlastně žádnou moc.



V další části hovoru se, podle mého, Sókrates s Pólem začínají nejspíše opouštět problém rétoriky jako takové a přesouvají se na pole širší - na otázku morálky. Spojitost mezi touto a předchozí částí mi takříkajíc unikl, neboť jsem nepostřehl velkou návaznost mezi těmito částmi dialogu.

Další téma hovoru je započato Sókratovým názorem, že ten, který zabil nespravedlivě, je ho politování a ten, jež zabil spravedlivě, si nezaslouží závist. Pólos namítá, že ubohým a politováníhodným můžeme nazývat spíše toho, kdo je nespravedlivě zabit. Sókrates ale říká: „Ten, kdo je nespravedlivě zbavován života je méně politováníhodný než ten, kdo ho zbavuje života a ještě méně než ten, kdo je života zbavován spravedlivě“. Říká to proto, protože je větším zlem nespravedlivě jednat a ne nespravedlivé zlo snášet. Ten, jež toto zlo koná (tím jsou myšleni politikové, vládci) nemá vlastně prakticky žádnou moc, ale kdyby jednal spravedlivě, dostalo by se mu moci mnohem větší. Sókrates míní, že když tedy vládce vládne nespravedlivě, koná zlo - nemůže tedy logicky být šťastný a když spravedlivě, je to dobré a je spokojený. Pólos se odkazuje na syna Périkla - Archelaa (v té době vůdce v Makedonii), že Sókrates přece nemůže poznat, je-li Archelaos šťastný i kdyby viděl výsledky jeho vlády. A v tuto chvíli se rozhovor opět tak trošku lomí, neboť Sókrates neví, jak je na tom Archelaos se vzdělaností a spravedlností - v tom prý vězí veškeré lidské štěstí. Vždyť jak může muž, jež je nespravedlivý být šťastný, když se mu dostane odplaty za toto zlo. Ale ještě víc nešťastný bude, když se mu této odplaty nedostane. Toto je jedno z podle mně sporných tvrzení Sókratových, protože člověk nemůže být šťastnější, když udělá například podvod za milión a je při tom dopaden, souzen a odsouzen než když dopaden není a s celou rodinou s těchto peněz užívá. S podobným tvrzením vyrukoval i Pólos a byl Sókratem usazen, že pouští strašáky na zeď a tuhle pravdu že stejně nevyvrátí. Co si tedy vybrat: bezpráví snášet nebo činit? Podle Póla by si všichni vybrali druhou možnost, podle Sókrata tu první. Já nevím, co bych si asi vybral, ale myslím si (jako Pólos), že snášet bezpráví je horší a činit jej je ošklivější. Sókrates zde jako důkaz uvádí vlastnosti všech věcí: libost a užitečnost a nelibost a zlo. V každé věci převládá některá z těchto vlastností. A tedy v konání bezpráví není nic nelibého a musí tam tedy být víc zlého, z čehož vyplývá, že činit zlo je horší.

Další rozmluva se vede kolem otázky, jestli je totéž ukládat pokutu a být spravedlivě trestán. Sókratův myšlenkový postup se má takto: Když někdo něco např. pálí, musí logicky být něco páleno a když je to páleno silně, je i pálený předmět silně spálen jestliže někdo něco (zlého) udělal, má za to být náležitě potrestán. To je spravedlivé. Ale z předešlých slov vyplynulo, že činit spravedlnost je dobré a tedy spravedlivě trestaný by musel být šťasten. Ano on je šťasten, protože se zbavuje zla ve své duši, a proto kdo si toto zlo v duši drží a nechce se ho zbavit, je nešťastný. A tímto se vracíme zpět ke stavu Archelaovy duše. Také z toho vyplývá, že vlastně nedat tuto pokutu je ještě horší. Povinnost dát tuto pokutu má soudce, avšak ne rétor, z čehož vyplývá, že rétorika NEMá vliv na ovlivňování a porovná-vání lidské duše. To ale podle Sókrata platí pouze pro ty, kteří něco nespravedlivě učinili a měli by být potrestáni smrtí a právě rétor má zabránit smrti viníka a zajistit tak nápravu jeho duše.

V tomto momentě (asi v polovině knihy) se naše rozprava dostává do trošku prozaičtějšího tónu. Kallikleovi se asi Sókratův postup vůči Pólovi zdál příliš tvrdý a tak přichází Póla chránit.... Vystoupí tedy s řečí pro Sókrata takřka urážlivou. A totiž, že se s Pólem až do teď soupeřil jen o slovíčka - když chtěl Pólos postupovat jednou metodou, postupoval Sókrates druhou; když začal Pólos s druhou, Sókrates šel první. Každý znalý člověk si podle něj chrání a pochvaluje to „své“. K tomu se mi velmi líbil úryvek: „a tomu dává ze dne část vždy největší, v čem ze všeho, co umí, nejvíc vyniká.“Dále v podstatě nazval Sókrata senilním pošetilcem při své řeči o určení filozofie. Kalliklées je totiž toho názoru, aby se filozofií zabývali pouze a jen mladí lidé - studenti, protože filozofie v jiném věku působí asi jako hračka v rukou starce. Označil staré filozofy za žvatlaly, kteří v okruhu svých žáků něco mumlají, ale nakonec neřeknou nic k věci, rázného, mužného. Sókrates vidí, že před sebou nemá hned tak někoho a tak se hned snaží Kallikléa uklidnit, říká mu, jak si ho váží, jak obdivuje jeho moudrost a že pokud spojí ti dva své myšlenky dohromady, musí z toho vzejít čistá pravda. Sókrates hned po uklidnění situace začíná dále rozvíjet své myšlenky a dotýká se narážky na právo přírody v Kallikléově obranné řeči. Právem přírody myslel, že mocnější by měl brát věci slabší a že silnější by měl vládnout slabším. Zde se sama nabízí otázka, zda Kalliklées myslel pod pojmem mocnější (silnější) i toho lepšího.

Tehdy by rozhodnutí a zákony mocných musely nutně být dobrá a jak říká Sókrates, krásná. Kalliklées považuje za lepší ty zdatnější, větší množstvím a tím i ty rozumnější. Je také potřeba, aby lepší ve svém oboru vládl těm, kteří právě v této branži nepatří mezi hvězdy. Tedy jestliže je někdo silný a dobrý ve věcech obce, jejího uspořádání a složení, měl by jí podle Kallikléa vládnout. Ano, oni jsou sice vládnoucími co se týče obce, ale na druhou stranu jsou ovládání co se týče jejích myslí. Narozdíl totiž od těch chudých a slabých, jež musí ovládat své svědomí a mysl a tak být uměřenými, je vládnoucí nad obcí nezřízený a neuměřený, protože dává průchod svým touhám a přáním. Tímto momentem jsme se dostali vlastně k otázce Sókratovy etiky, ctnosti, morálky. Kalliklées Sókratovi odporuje, blahobyt, nezkrocenost a svoboda, když má svou podporu, je dobrost a štěstí a že potom by tedy podle Sókrata musely být nejšťastnější kameny a mrtvoly, jež už vlastně nic nepotřebují. Sókrates se snaží o své pravdě Kallikléa přesvědčit pomocí příkladu s dvěma muži. Ti mají každý tři nádoby a v nich mléko, víno a med, tedy tekutiny, které se nelehko získávají. Jeden z těchto mužů má své nádoby ve velmi chatrném a když dolije tekutinu, ona se hned ztratí - musí tedy neustále sud naplňovat a tím se stále trápit. Narozdíl od muže druhého, jenž jednou své sudy naplní a víc se o ně nemusí starat - ten je podle Sókrata šťastnější. Ale jak může být člověk, který už své touhy naplnil, být i dále ve svém životě šťastný - Kalliklées vidí tedy v uspokojování žádosti jistý druh štěstí. Aby svého odpůrce Sókrates přesvědčil, zavede svou řeč trošku jinam a ptá se, zda je pro Kallikléa něco, čemu by říkal vědění. Dostává se mu kladné odpovědi. Co je tedy pro něj věděním, když to není jistý druh statečnosti ani slasti. Příjemné a nepříjemné přeci neprobíhají společně. Když mám hlad, je to nepříjemné, jdu se najíst a to je příjemné - ale hlad a sytost se ve stejném okamžiku nesetkají. Sókrates ale míní, že když se jídlem ukojuje žádost hladu, přestává člověk cítit libost z tohoto ukojování žádosti. Dobré a zlé nepřestává u člověka zároveň a z toho vychází, že není totéž zlé s nepříjemným a dobré s příjemným. Statečný a tím i rozumný člověk vlastně cítí stejné (příjemné a nepříjemné) pocity jako člověk zbabělý (a nerozumný). A tedy dobří i špatní lidé, když cítí podobné pocity, jsou také každý i špatný i dobrý. Z toho vyplývá, dobří (mají v sobě přítomno dobro) se vesměs radují a špatní (mají v sobě zlo) se hlavně trápí. A protože dobří (rozumní a stateční) mají podobné pocity se špatnými, jsou dobří i špatní a naopak. Stejně je to i s věcmi a libostmi - jsou dobré i špatné a měli bychom mezi nimi volit a způsobovat a volit ty dobré a libé. Jenže někdy cesta k dobrému a ctěnému cíli nevede přes zrovna dobré „mezistupně“, ale i přes ty ošklivější, což je vlastně potvrzením závěru z dřívějška.

Tímto se Sókrates opět vrátil k původnímu tématu - k rétorice. Potvrdilo se totiž, že rétorika svým pouhým „způsobováním slasti a lahoděním“ je podobná tak leda kuchařství, kdežto vědy jako např. lékařství mají spíše vztah k dobru. Mimochodem o umění se vztahem k dobru se zde mluví i o filozofii (z čehož opět vyplývá Sókratův názor na rétoriku). „Lahodničením“ jsou také všechny umělecké obory, jako hra na hudební nástroje či divadlo. A protože v divadle se řeční, je i rétorika pouhým lahoděním a podbízením pokud to není zrovna řečnění k velké mase lidí za účelem jejich zlepšení. Další z mnoha důkazů podaných Sókratovou nezvratnou logikou.

A teď se vrhněme na Sókratovu pověstnou etiku ctnosti. Jestliže není lidské tělo udržováno ve správném stavu, je špatné a žití v něm je také zákonitě zlé a nezdravé. Tento stav je schopen napravit jedině lékař. A ten, pokud zjistí, že je tělo nemocné, většinou zakáže svému pacientu mnoho libůstek a žádostí (žízeň, hlad atd.) . Naprosto stejně je potřeba postupovat v případě duše. Je-li totiž ve špatném stavu tím, že je nerozumná, nezřízená, nespravedlivá a bezbožná, je potřeba ji izolovat od různých žádostí (stejně jako u lékaře), kromě těch, které jí udělají lepší. Je důležité hledat nejvyšší princip ve vesmíru - v kosmu. Slovo „kosmos“ jako první použil Prótagoras ve významu řád, zákon. Tento řád je dodržován i samotnými bohy a proto je potřeba jej udržovat v každém z nás, cvičit se v ní. A pokud k tomuto účelu slouží rétorika, je to jenom dobře. Člověk, aby byl dobrým a ctnostným musí být spravedlivým, statečným, zbožným, umírněným a nakonec moudrým. Toto ostatně vyplynulo z předešlé debaty. Ale zlu je navíc nutné se vyhýbat. Ale jak na to?

Polemika se dá vést hlavně kolem toho, jestli si za tímto účelem opatřit moc, aby na mě nemohlo být pácháno bezpráví. Ano, tak to asi bude. A jak se ubránit vlastnímu páchání zla? No přece být buď členem vlády, samovládcem nebo přítelem vládců. Ale přáteli mohou být pouze lidé si podobní. No a když v obci vládne jakýsi tyran a někdo si řekne, že by se chtěl vyhnout trpení bezpráví, bude chtít získat moc - stane se přítelem tyrana (a začne smýšlet a jednat jako on) a tím se nevyhne činění bezpráví vůči druhým.

A kdo má dělat své spoluobčany lepšími? Přece politik. Zde se opět vracíme k otázce kvalit politiků. Protože jestliže Périklés za své vlády lidi zlepšoval, proč ho nakonec nespravedlivě soudili a málem odsoudili. Jak mohli udělat něco, co by předtím neudělali, navíc, když teď měli být působením Périkla lepšími. Chudáci politici v rukou Sókratových!

Sókrates nyní říká otevřeně, co jsme mohli cítit po celou dobu strávenou nad tímto dialogem. A totiž, že Sókrates sám se pokládá za dobrého politika a rétora, neboť jen on hledí při svých řečech na dobro a prospěch vůči posluchačům a ne na zalíbení se jim. I když se to někomu nebude líbit a mohl by za to být i odsouzen a to až k smrti. Ale ten, jež žil celý život spravedlivě a čistě, ten se umírání bát nemusí, protože po příchodu do ráje se člověk dostane na „ostrovy blažených daleko ode všeho zlého“, ale ten, kdo celý život pouze páchal bezpráví a zlo, tak ten nebude mít klid ani po smrti. Bude-li jeho duše uznaná přeučitelnou, má ještě šanci. Ale když ne, jde rovnou do, řekněme, pekla. Tak tohle bylo Sókratovo podání božího soudu. Tato myšlenka zároveň vyjadřuje Sókratovu víru v nesmrtelnou duši když při smrti dojde pouze k oddělení duše od těla, na němž však zůstanou všechny stopy života. Proto tedy na konci dialogu pronáší Sókrates tato slova:

Já tedy, Kalliklee, jsem tímto vypravováním přesvědčen a hledím, abych ukázal

tomu soudci duši co nejzdravější; nechám tedy být pocty lidí a pěstuje pravdu

doopravdy se vynasnažím, abych žil a také, až budu umírat, umíral co možná

nejlepší. Této myšlenky tedy následujme a vybízejme k následování i ostatní lidi

a né té, které důvěřuješ a ke které mne vybízíš, neboť ta je bezcenná, Kalliklee.“

****

  zv236g2264pvvu

Splnila kniha mé očekávání ?

Já bych neřekl, že splnila, nýbrž předčila a to z mnoha důvodů. Například jsem se začal malinko hlouběji zajímat o filozofii. Přestal jsem na tento předmět či vědu, chcete-li, pohlížet jako na jakési UFO mezi vědami. Stejně jsem si poupravil názor na filozofy. Také mne tento dialog naučil soustředit se na text obtížnější než je například beletrie. Už v polovině čtení jsem si umínil, že si dokoupím a přečtu CELOU tuto edici vydavatelství Oikoymenh, když bude čas. Abych pravdu řekl, nejvíce mne láká Kritias, Platónova Ústava a Obrana Sókratova. Zjistil jsem totiž, že myšlenky, jež zajímaly už filozofy starého Řecka jsou i dnes nanejvýš aktuální a řekl bych, nadčasové.

Použitá literatura:

Platón - Gorgias

Hans Joachim Störig - Malé dějiny filozofie

Vladimír Neff - Antigorgias