ps972u8446lsso 48972upn46lso7v

Středověká mystika -

ps972u8446lsso 48972upn46lso7v

Pojem mystika

Chceme-li mystiku definovat, narazíme na obtíže. V dějinách spirituality neexistuje shoda v tom, co se přesně mystikou rozumí. Jedni ztotožňují mystiku se spiritualitou, podle jiných se mystika vztahuje jen na mimořádné zkušenosti s Bohem. Slovo mystika je odvozeno od řeckého adjektiva mystikos, které je příbuzné se slovesy myó- zavřít oči a ústa, aby se tajemství stalo niterným, a myeó – uvést do mystéria. U Řeků byla mystika původně zasvěcením do mystérií. V kultu se očekávalo, že dojde ke splynutí s Bohem, jenž byl oslavován.

Mystika je poznání pravdy, která je zahalena tajemstvím. Vztahuje se ke skrytému božskému základu bytí, který může vnímat jen ten, kdo se odloučí od davu a otevře se askezí a meditací Bohu. Dialog s mystikou nám může ukázat, že mystika není jen cestou náboženskou, ale i terapeutickou, že sjednocení s Bohem také léčí naše rány, osvobozuje nás od vnitřní i vnější závislosti a vede nás k vlastnímu pravému já. Snad z toho zřetelně vysvitne, že mystická cesta je zásadně odlišná od cesty morální, kterou církev v současnosti opět silně zdůrazňuje. Mystická cesta nevychází z morálních principů, ale ze zakoušení božského, které proměňuje člověka v jeho nejhlubším nitru a obrozuje i jeho jednání. Zatímco se morálka snaží příkazy a normami zlepšit a změnit člověka zvnějšku, proměňuje ho mystika zevnitř. Kdo se zcela odevzdá Bohu a sjednotí se s ním, bude proniknut jeho duchem. Božský duch pak poznamená jeho myšlení a jednání. Jak ukazují dějiny církve, morální cesta změnila velmi málo lidí, zatímco mystickou cestou mnozí došli k svatosti.

Středověk

Životní podmínky 13. století byly ve střední Evropě samozřejmě zcela jiné než dnes. Lidé žili především v neustálé nejistotě a ohrožení. Smrt byla tehdy běžným jevem každodenního života, patřila k němu a počítalo se s ní. Dnešní přesvědčení a nenahraditelné ceně každého lidského života byla středověku cizí, člověk byl pojímán především jako smrtelný tvor. Zabití a popravy byly běžné. Nesmíme zapomínat, že všichni středověcí lidé žili v pevném a samozřejmém přesvědčení, že člověk smrtí nekončí. Důležitou okolností středověkého života byla malá centralizace a poměrná slabost panovnické moci. Ve srovnání s mocí panovnickou byla středověká církev lépe organizována a více centralizována. I když neměla vlastní mocenské prostředky, opírala se o pevnou disciplínu mnišských řádů a do jisté míry i církevních hodnostářů a kněží. Měla celkem dobře organizovaný daňový systém a i její nehmotné prostředky, tj. klatba a interdikt, byly ještě ve 13. století velmi účinné. Papež a císař se v této době dostali do vleklého sporu v otázce ustanovování biskupů /boj o investituru/. V tomto sporu se církevní organizace silně zdokonalila a utužila, takže nakonec byl císař nucen ustoupit. Problém sám se tím však nevyřešil a byl zdrojem neustálých napětí a konfliktů.

Zvedl se silný odpor věřících, kteří kritizovali církev a její hrubé zneužívání peněz. Kritika svatokupectví, odpustků, atd. Vznikala hnutí zdůrazňující chudobu – hnutí Valdésovo a pozdější žebravé řády. Valdenství je jedním z plodů začínající laické vzdělanosti. Vzniklo na evangelickém požadavku chudoby, prostoty a upřímné zbožnosti. Snažilo se důsledně uplatňovat to, co říká Ježíš svým učedníkům. Albigenství odmítá nejen majetek a peníze, ale také rodinu. Toto hnutí pokládá hmotu, tělo a svět vůbec za dílo ďáblovo, namířené proti Bohu a vykoupení v Kristu je chápáno jako vysvobození duše z vězení hmoty těla. Hnutí se samozřejmě dostávají do konfliktu s církví. Tím se věci jen vyostřily.

Vznikají řády na základě řehole sv. Benekdita a Augustina / cisterciáci, kartuziáni, premonstráti/. Zvláštní kapitolu tvoří pak žebravé řády.

Dominikáni /řád bratří kazatelů/ byli založení řeholním kanovníkem z Osmy svatým Dominikem. Ten provázel svého biskupa dvakrát po jižní Francii, kde poznal Albigenské a rozhodl se pečovat o jejich obrácení. Roku 1215 dostal v Říme od Inocence III. souhlas ke vzniku nového řádu na základě augustiniánské řehole s premonstrátskými prvky. K nejvýznačnějším členům patří učenec sv. Albert a jeho žák sv. Tomáš Akvinský. Augustinovská tradice je vyjadřována tím, že klade větší důraz na svobodu, individualitu a osobní život každého člena řádu. Rozjímání a modlitba se dostávají do těsnějšího spojení se studiem, navíc tato tradice je přímo ovlivněná Platónem a podporuje i prvky mystické zbožnosti.Staré platónské podobenství o lidech v jeskyni, kteří se musí nejdříve obrátit od neskutečných stínů na stěně k pravé skutečnosti, kterou tělesné oči nevidí, je totiž v kořenech každé pravé mystiky* .

Františkáni /menší bratři/ byli založeni svatým Františkem z Asissi. Ženskou odnoží řádu byly klarisky.

Další řády jsou například augustiniáni emerité a karmelitáni.

Kromě bohatství poškodilo autoritu církve i žalostné ztroskotání křížových výprav. Nabízí se otázka , jak je možné, že zbožné výpravy, jejichž původním cílem bylo připravit půdu pro nadcházející poslední soud boží nad celým lidstvem v Jeruzalémě, skončily zabíjením a drancováním v křesťanském Cařihradě? Nicméně v souvislosti s těmito výpravami se oživil zájem o řeckou filosofii, zejména o novoplatonismus. V této škole s výraznými mystickými prvky, z niž vyšel i hlavní učitel vzdělaného křesťanského západu Aurelius Augustinus, našli středověcí mniši novou inspiraci. Protože nejen modlitba, ale i pravé myšlení, myšlení o věčných a ideálních věcech vede k Bohu.

* Mistr Eckhart a středověká mystika nakladatelství: Vyšehrad

Mystika

Mystika v křesťanství

Mystika se snažila nabýt hlubšího poznání křesťanských pravd vnitřním rozjímáním a očištěním srdce se snažila o spojení s Bohem. Zakladatelem mystiky byl sv. Bernard z Clairvaux / + 1153/, opat cisterciáckého kláštera. Zasahoval mocně do veškerého církevního i státního života. Dalšími význačnými mystiky jsou Hugo od sv. Viktora z Paříže, Rupert z Deutzu, Hildegarda z Bingen a sv. Mechtilda z Magdeburgu. Při intenzitě společného náboženského a mystického života je přirozené, že se toto hnutí často ocitalo na pokraji sektářství /odtud pozdější české „pikhart“, tj. beghard, jako označení sektáře/. Církevní vrchnost hnutí sledovala s jistou nedůvěrou a snažila se je nějak začlenit do svých struktur nebo aspoň podřídit vlivu řeholních kazatelů, zejména dominikánských. Kazatelé se tak ovšem stále častěji dostávali do styku s prostředím lidové mystiky a byli tím zřejmě silně ovlivněni.

Pod vlivem mystické zkušenosti setkání a spojení s bohem docházeli někteří členové beghardských společenství k přesvědčení, že toto spojení není jen mimořádným a okamžitým darem, nýbrž trvalým stavem dokonale zbožného křesťana. V tomto stavu je člověk, který se plně zřekl světa, skutečně totožný s bohem, a není tedy vázán žádnými povinnostmi ani předpisy, nepotřebuje žádné „vnější skutky“ ani pomoc.

Mystika vzniká a vyvíjí se také jako reakce na příliš spekulativní scholastiku. Mystika se scholastikou si neodporovaly, doplňovaly se tím, že mystika chránila scholastiku před racionalismem a scholastika mystiku před pantheismem. Největší teologové středověku byly scholastiky a zároveň mystiky * . Na počátku XIV. Století se rozvíjí především německá intelektuální mystika. Jakýmsi předchůdcem je teolog, filosof a vědec, dominikán Dietrich z Freiburgu, který nešel jako řádoví bratři za Tomášem, ale zpět ze jeho učitelem Albertem, jehož tradice nepřestala být v Německu živá a rozšířila se dokonce v XV. století a dál. Novoplatónský svět našel v Dietrichovi nadšeného vyznavače. Při vzniku vesmíru opakuje Dietrich nám již známou metafyziku světla.Stvoření je proud emanací vycházející z boha. Cestou kompletace vznikají čiré Inteligence. Proces božího dění sočívá v návratu všech bytostí k bohu **.

Ačkoli Dietrich sám ještě nebyl mystikem, učil tezím, které se staly odrazištěm německé mystiky XIV. století, speciálně nejprve mistra Eckharta. Zde je jedna z jeho tezí. Stvoření je – ze strany Boží – věčným aktem; jen pasivní stvoření /tj. tento svět/ není věčné a počalo v čase. Svět možno považovat za věčný /neboť

Bůh stvořil svět ve svém Synu či Slovu- Logu – který je věčný/. V duši je cosi

nestvořeného a nestvořitelného. Bůh není ani dobrý, ani lepší ani nejlepší;

v důsledku toho mluvím chybně , kdykoliv řeknu, že Bůh je dobrý, jako bych bílé nazýval černým. Všechno stvořené je čirá nicota; a neříkám, že nejsou mnoho, ale že jsou čiré nic; v každém skutku, i ve špatném, a mám na mysli přímo hříšný skutek, boží sláva září a projevuje se. Bůh miluje duše a ne jejich vnější díla. V těch, kteří nesledují věci, ani čest ani užitečnost, ani svatost, ani odměnu, ani království nebeské, ale odřekli se všech těchto věcí, v těch lidech je Bůh uctíván. Když je člověk dobrý, či když jeho duše je vznešená, je jediným zplozeným Synem Božím, jejž Bůh zplodil od vděčnosti. Bůh je jediný ve všech možných ohledech a ze všech hledisek, takže v něm není žádná mnohost, ani v jeho myšlení, ani mimo ně; ten, kdo vidí distinkce nebo dualitu, nevidí Boha. Dobrý člověk si přeje, aby jeho vůle byla tak shodná s vůlí Boží, že chce všechno, co bůh chce, a když Bůh ode mne chce, abych zhřešil čas od času, nemohu si přát nespáchat hřích; a to je pravé pokání. Jestliže člověk spáchal tisíce smrtelných hříchů a jestliže je ten člověk ve správném rozpoložení, nebude si přát, aby ty hříchy nebyl spáchal **.

Je velice pravděpodobné, že mnoho Eckhartových mystických myšlenek pochází z prostředí porýnských ženských klášterů a beghinského hnutí. A z povinnosti kázat vzdělaným řeholnicím, které většinou neuměly latinsky, vznikla jistě nejvlivnější část Eckhartova díla, německá kázání, písemně zachovaná díky jeho posluchačkám. / V téže souvislosti vznikla patrně i jedna z mála zachovaných literárních památek této doby u nás, tzv. Pasionál abatyše Kunhuty. Je to soubor šesti kratších latinských mystických textů, většinou sepsaných dominikánským mnichem Koldou v letech 1311 – 1313 pro abatyši a řeholnice kláštera sv. Jiří na Pražském hrdě. Koldovy texty, rozjímání o utrpení páně alegorické příběhy, vznikly sice krátce poté, co v české dominikánské obci působil Eckhard, nenesou však žádné stopy jeho vlivu. Je to „obrazná“ mystika podle starší tradice, která se chápe různých podrobností kolem ukřižování a opírá se i o dvorskou poezii. To přesně odpovídá rozdílu institucí: na rozdíl od mtkých klášterů dominikánek, jimž kázal Eckhart, bylo Koldovo publikum výrazně aristokratické/.

Jako u všech mystiků je pro Eckharda to nejhlavnější, to jediné, oč vlastně jde, spojení s Bohem. Pro toto spojení je centrálním článkem duše. Ale nejen taková, jak ji znají scholastičtí filosofové; v duši je cosi nejvíc živého, jakýsi základ, kořen či jiskřička Boží, jakoby částečka Boha v nás. Na toto je třeba se soustředit, ba se s tím přímo identifikovat, nalézt útočiště. Je třeba se však vzdát

všeho světského usilování o mravnost a království nebeské, zde být skryt a

nechat působit jen Boha samotného. A tu se začne odehrávat mystérium, v němž Bůh v nás plodí svého jednorozeného Syna a my se mu stáváme nejintimněji blízcí . Proto je nejvyšším statkem pro člověka chudoba, a to jak světská, tak spirituální, chudoba ducha, kdy si sami nic nepřejeme, nic nevíme, jsme otevření a plni pozornosti k tomu, co Bůh v nás činí. Modlitba a jiné svátosti jsou tedy zbytečné. Bůh je zcela transcendentální vůči svému stvoření, je nekonečnou láskou a tou své stvoření prostupuje. Chce vše proniknout svým duchem, proto se mj. i historicky vtělil v Kristu. A člověk má nastoupit následování Krista od jeho zplození přes jeho zrození a jeho skutky až po jeho mučednickou smrt a slavné zmrtvýchvstání, které přináší spásu celému světu. To je suma Eckhartova učení.

Toto učení však rozvinuto a stále prohlubováno v nekonečných variacích v lidových kázáních. Mezi Eckhartovi žáky patří Jan Tauler či Jindřich Suso.

Jan Eckhart žil v letech 1260 – 1327. Byl to školený teolog a filosof. Jeho filosofické znalosti byly opravdu rozsáhlé. Zvláště ve svých učených spisech latinsky vládne nad jazykem Augustinovým a Tomášovým. Přesto jeho hlavní zdroj inspirace byli novoplatónici od Plótína a Prokla přes Jana Scota Eriugenu a Dietricha z Freiburgu. I augustinská tradice je o něho samozřejmě živá. Patrně nejstarším zachovaným dílem Eckharta je kniha Naučení, což je soubor krátkých příležitostných promluv a poučení o různých otázkách náboženského a řeholního života. Z doby jeho působení v Čechách vznikla patrně Kniha božské útěchy. Eckhartovo zachované dílo tvoří řada odborných teologicko-filosofických spisů, napsaných latinsky, tři kratší spisy /traktáty/ v němčině, hodně pře sto kázání německých a několik desítek latinských. Eckhart je především mystik a do dějin filosofie patří spíše okrajově.

*Příručka církevních dějin, autor : P.K. Mráček, nakladatelství Krystal O.P.

**Filosofie na sklonku antiky a křesťanského středověku, autor: Egon Bondy, nakladatelství : edice Vokno