Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Proč jsem si vybrala téma sebevraždy ? Sebevražda

úvaha

 

Osnova

 

Proč jsem si vybrala téma sebevraždy ? Sebevražda

 

Co je sebevražda ?

Co motivuje lidi k sebevraždě ?



Sebevražda jako východisko z utrpení

Sebevražda jako oběť sebe sama

Sebevražda jako sociální problém

 

 

 

Proč jsem si vybrala téma sebevraždy ? 41691rpm65jeq5b

 

Ano, je to trochu morbidní téma, ale přitahovalo mě právě svou dimenzí. Sebevražda jako konečné, nevratné a absolutní řešení. Sebevražda jako projev svobodné vůle směřující proti imperativu nedotknutelnosti a posvátnosti života. Sebevražda jako únik. Sebevražda jako hrdinský čin nebo kategorická demonstrace svého názoru.

Proč ji vlastně člověk páchá ? (Vlastně už slovo páchat navozuje představu něčeho zavrženíhodného a trestuhodného.) Je sebevražda nemorální a odsouzeníhodná ?

Co je sebevražda ?

Svou úvahu bych měla bych začít tím, co to vlastně sebevražda je. Zajímavá otázka. Jinou definici nabídne psycholog, sociolog, lékař, politik, jinou určitě teolog nebo filozof.

Psychiatři a lékaři vůbec považují sebevraždu za důsledek jakýchsi chemických změn v nás. Sebevražda a tendence k ní jsou jen důsledkem duševní poruchy, deviace. Normální člověk přece sebevraždy nepáchá! Cílem lékařů je zabránit sebevraždě za každou cenu, tedy i za cenu ztráty svéprávnosti nebo doživotního „vězení“ v psychiatrické léčebně.

Sociolog zkoumá sociální podmínky sebevražd, klasifikuje rizikové faktory, snaží se najít obecné prvky. Objektem jeho zkoumání budou pohledy, zvyky a etika lidí různých států, národností, etnik, náboženství, ale i třeba sexuální orientace. Bude zkoumat i generační hledisko. Jinak o sebevraždě uvažují lidé v mládí, kdy v zoufalství z nešťastné lásky romanticky vykřikují „já bez něj nemohu dál žít“, jiný bude pohled na starého a nemocného člověka.

Filozof bude hledat nespíše odpověď na otázku smyslu života. Zajímavou filozofickou úvahu nabízí J. Sýkora2 - „Sebevražda je vražda sebe. Ale kdo jsem , že ho chci zavraždit. A je to, co nazývám sebe, opravdu ? A nestávám se opravdovým poté, co zavraždím sebe ? A vraždím sebe, abych se stal, nebo, aby , se kterým ztotožňuji sebe, už nebylo ? Obecně myšleno sebevraždou se míní nebytí. …… Ale zabíjím své ? Co je ? je Platonovo myslící vědomí. Ve stejné linii jsou Descartes, Kant, Hegel. Nietzche projektuje do profilu nadčlověka, silné necitlivé individuality. Fenomenologie hledá za bytím. Já je transcendence v imanenci“.

Politikovi nebude cizí ani jeden z předchozích podhledů, přidá ještě hledisko právní, správní a sociální a nabídne občanovi zaručený recept na řešení současné společenské krize s alarmujícím a narůstajícím indexem sebevražednosti. Výjimkou mezi politiky je pan prezident Masaryk, jeho Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty3 je však spisem sociologickým.

Teologovéod dob Augustinových považují sebevraždu za „vraždu sebe“, tj. hříchem vrhajícího člověka do Božího zatracení a odtud i do zatracení společenského“ 1. Dobře známe z literatury případy, kdy sebevrazi byli „trestáni“ i po smrti zahrabáním bez pohřbu za hřbitovní zeď (např. z Erbenovy Kytice).

Je mnoho úhlů pohledu i mnoho odpovědí.

Co motivuje lidi k sebevraždě ?

Při psaní této práce mě nejvíce zajímalo, co lidi pudí k sebevraždě, jakého druhu jsou pohnutky vykonat tak zásadní a nevratný čin (pomineme-li tzv. demonstrativní pokusy o sebevraždu, které jsou spíše neumělým voláním o pomoc než opravdovým úmyslem se zabít). Dle Procházkové1 existují čtyři základní motivy, které dokládá příklady z Bible:

  1. východisko z utrpení

  2. oběť sebe sama

  3. hrdinský čin

  4. symptom a důsledek duševní nemoci

Sebevražda jako východisko z utrpení

Sebevraždu jako východisko z utrpení Procházková ilustruje na příkladu Jóba a Jidáše. Jób v zoufalství nad nemocí a ztrátou svých dětí touží po smrti a dožaduje se jí z ruky Hospodinovy. Touží po smrti jako po vysvobození. Je odmítnut a poslán k dalšímu úkolu. Jidášovu sebevraždu považuje za výsledek zoufalství, výčitek svědomí a nesmírného vědomí vin, tedy projevem pokání.

Mě v této souvislosti jako první napadá problém euthanasie - v posledních dvou desetiletí často diskutovaný etický problém. Myslím, že diskuse kolem euthanasie nebyla vyvolána ani tak potřebou uznání morálního práva na ukončení života jako východisko z utrpení, ale spíše jako reakce na pokrok v medicíně, zlepšeným možnostem léčby a udržování při životě. Otázka, zda, jak dlouho a v jakém rozsahu je povinné použití život udržujících zařízení, stala obzvláště naléhavou. V souvislosti s těmito problémy se někteří filosofové vyslovují pro etickou nezávadnost aktivní euthanasie.4 Jeden z velmi aktivních zastánců euthanasie Petr Singer zpochybňuje převažující názor, tzv. "doktrínu o posvátnosti života", podle níž je zabití lidské bytosti jednoznačně špatné. Singer podotýká, že "lidským" se tu sice rozumí v biologickém slova smyslu příslušnost k druhu, ale "lidské" může také znamenat splnění určitých kritérií "lidskosti", jako např. sebe-vědomí (vědomí sebe), smysl pro budoucnost a minulost, schopnost komunikace s druhými, tedy zkrátka, být osobou.

Singer rozlišuje tři formy euthanasie, dobrovolnou, mimodobrovolnou a nedobrovolnou:

Dobrovolná euthanasie (voluntary) znamená naplnění explicitně a opakovaně vysloveného a racionálního přání dotyčné osoby (té, která má být zabita). V některých případech ji lze stěží odlišit od asistované sebevraždy.

Mimodobrovolná euthanasie (non-voluntary) označuje ty situace, kdy dotyčná osoba není schopna dát svůj souhlas ke svému zabití, kdy se nachází v takovém duševním stavu, že nemůže ani pochopit význam rozhodování o životě a smrti. Předpokládá se (alespoň v některých případech) že osoba by volila smrt.

Nedobrovolnou euthanasií (involuntary) označuje ty případy, v nichž je dotyčná osoba schopná vyslovit svůj souhlas ke svému zabití, ale nevyslovila ho. Buď proto, že vůbec nebyla dotázána nebo proto, že se rozhodla dále žít.

Dobrovolnou euthanasii Singer považuje za morálně oprávněnou a vyslovuje se za jistých podmínek v prospěch její legalizace. To se shoduje s jeho výše zmíněnou pozicí: pokud osoba netouží žít, její zabití není proviněním. Mimodobrovolnou euthanasii Singer považuje v některých případech za ospravedlnitelnou, nedobrovolnou jednoznačně odmítá. Je s podivem, že nedobrovolnou euthanasii ještě považuje za euthnasii, dle mého jde spíše o vraždu.

 

Na druhém názorovém břehu stojí pevně a nesmlouvavě Tomáš Akvinský (a s ním i celá křesťanská církev), vycházející ze sv. Augustina. Zformuloval tři základní argumenty proti sebevraždě (tedy i euthanasii):

  1. sebevražda se příčí přirozenému sklonu člověka, příčí se přirozenému řádu a povinnosti lásky k sobě samému

  2. člověk patří druhým lidem a nemá právo je připravit o svou přítomnost a aktivitu

  3. člověk nepatří sám sobě ale Bohu; nemá právo vzít si sám svůj život, který si nedal

Ne-li první dva, pak třetí Akvinského argument zaznívá dodnes. Nepopírám, že má svoji logiku, ale nedá mi to zeptat se kacířsky : “A měl Bůh právo člověku život dát, aniž by se ho zeptal, zda o něj vůbec stojí?” Odpověď nežádám, neboť jsem si vědoma toho, že zde již zacházím do extrémních krajností, a že by mě za moji rouhačskou pochybnost kterýkoli věřící nejspíš ukamenoval (přísně v rozporu s přikázáním “Nezabiješ!”).

Britská žena chce presvedcit soud, aby dovolil jejímu manželovi pomoci jí spáchat sebevraždu. 20.08.2001 14:15 (SEC)

V Británii se dnes bude vrchní soud zabývat prípadem ženy, která trpí nevylécitelnou chorobou postihující nervovou soustavu. Žena chce dosáhnout toho, aby mel její manžel právo pomoci jí zemrít. Zdravotní stav ženy je po dva roky stejný a není výhled, že by se mohl zmenit. Žena chce, aby úrady jejího muže nepronásledovaly, pokud jí - tak jak je jejím práním - pomuže spáchat sebevraždu. Soudce prý hodlá presvedcit, že pokud jí nepovolí zemrít, bude jejich jednání nelidské a odporující lidských právum. Ženu v právním procesu podporuje její rodina i zastánci lidských práv.



© BBC

Odpůrci euthanasie argumentují její nezákonností (což ve většině zemí skutečně je – např. dle právního řádu ČR je euthanasie kvalifikována jako trestný čin vraždy podle § 219 trestního zákona a dále za trestně odpovědné jednání lze kvalifikovat i účast na sebevraždě podle § 230 trestního zákona, kde skutková podstata předpokládá jednání, které je způsobilé vyvolat v jiné osobě rozhodnutí sáhnout si na život), zneužitelná a neetická. Otázkou ale zůstává, zda je etické člověka, potažmo pacienta, k životu nutit, ačkoli on sám se svobodně rozhodl, že z nejrůznějších důvodů už dál žít nechce – viz článek BBC

Etický problém se náhle mění v problém eticko-právní. Žena se domáhá práva na sebevraždu a chce jmenovat soudním výrokem svého vraha. Těžká úloha pro soud – těžké bude hledání ve spleti paragrafů, ale ještě těžší bude nalezení práva morálního. Kde soudce nalezne morální právo na takový výrok ?

I kdyby soud takové právo přiznal, co by následovalo ? Článek nekomentuje postoj manžela této ženy, jak on je připraven přijmout takovýto „rozsudek“. I v případě, že by původně byl jeho postoj shodný s přáním jeho ženy, co když se tváří tvář smrti změní ? Může pak soud trvat na svém rozhodnutí a donutit ho, aby vzal své ženě život ? Donutit ho rozsudek vykonat pod hrozbou trestu smrti ?

V souvislosti s euthanasií jako asistovanou sebevraždou se tedy objevuje další etický problém, a to problém asistenta. Budou muset lékaři – asistenti smrti zapomenout na Hyppokratovu přísaha, kterou již po staletí musí každý lékař složit : … nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu tuto možnost nenavrhnu …”.: Těžká otázka : Má kdokoli právo ukončit cizí život, zabít druhého třebaže na jeho přání ? Bude pak dále žít s pocitem altruistického činu nebo s pocitem viny ? Jak jeho čin bude přijímat jeho okolí a společnost ? Myslím, že nejen tyto, ale mnoho dalších otázek bude třeba formulovat, diskutovat a řešit dříve, než by mohla být euthanasie uzákoněna.

Sebevražda jako oběť sebe sama nebo jako hrdinský čin

Na rozdíl od typologie Procházkové se mi obě hlediska trochu prolínají – je třeba hrdinství, aby bylo možno přinést oběť. V této části budeme uvažovat o sebevraždě jako aktu mučednictví, jako oběti sebe sama za ideály či hodnoty, které jsou vnímány jako vyšší, cennější než samotný život. Sebevražda jako čin zasluhující si úctu či „věčnou“ odměnu. Charakteristickými případy jsou náboženské sebevraždy nebo sebevraždy jako výraz politického odporu.

 

Překvapivý je v této souvislosti pohled Procházkové na smrt Ježíše Krista „ ….. dávám svůj život … nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe“. Nový zákon mluví o Ježíšově smrti jako oběti za mnohé. Už Augustin zdůrazňoval, že Ježíš nebyl hříčkou v rukou svých popravčích, ale sám dovolil, aby se to vůbec stalo a zvolil čas a způsob, jak se to stane. V tom případě je tedy Ježíš Kristus nejslavnějším a nejobdivovanějším sebevrahem. 

Ve starověku měla sebevražda své přirozené místo. Pamatovalo na ni i římské právo, které při spáchání nekalého skutku považovalo sebevraždu za důstojné a čestné řešení. V tomto případě byla také zachována veškerá dědická práva. Dalším fenomenem, zejména řeckým, byl sebevražedný způsob poprav (Sokrates) jako zvláštní výsada zemřít důstojným způsobem.

 

Jak silné musejí být pohnutky k rozhodnutí dobrovolně zemřít ! Jak silná musí být víra v ideály a hodnoty, že je člověk pro ně ochoten položit život. Skutky hrdinské a sebeobětující sebevraždy jsou obvykle pozitivně hodnoceny a chováme k nim úctu. Sem patří například smrt Janů Palacha a Zajíce.

Ale pozor – nelze paušalizovat ! Hrdinná smrt japonských kamikadze v nás tolik obdivu nevyvolává, stejně pak Palestinci ověšení semtexem v izraelských pizzeriích. Problém je ten, že zde sebevražda nekončí „jen“ smrtí sebevraha, ale sebevrah se stává vražednou a vraždící zbraní. Lidský život, život sebevraha tedy devalvuje na úroveň pouhé třaskaviny. V obou případech (Japonsku za války a teď v Palestině) je situace natolik patologická, že matky jsou pyšné na smrt svých synů. Ale abych byla spravedlivá a nehledala takovéto případy jen na cizích dvorcích – byly snad křížové výpravy něčím jiným ? Kdo zemře pro Krista, půjde přímou cestou do nebe.

 

Neodpustím si v této kapitole ještě jeden pohled, a to z hlediska gendru – v Bibli v knize Soudců kap. 9 se píše, že při dobývání Šekemu jakási žena hodila z věže vojevůdci Abimelekovi na hlavu kámen a ten mu prorazil lebku. Abimelek zavolal zbrojnoše a poručil mu: „Vytas meč a usmrť mě, ať o mě neříkají : zabila ho žena.“ Jinými slovy – raději euthanasii (nebo spíše postmortální sebevraždu, vzhledem k tomu, že byl již téměř mrtev) než „nehrdinnou“ potupnou smrt z rukou ženy. Ironií osudu je, že jeho jméno je slavné tisíce let po jeho smrti pouze díky oné neznámé ženě.

 

Pro hrdinnou smrt není určitě každý z nás vybaven, nebo alespoň nejsme vybaveni stejně. Pro ideály musí člověk „hořet“. Každý z nás má určité víceméně nepřekročitelné hranice, to pak oběť vlastního života jako oběť absolutní je velice silná káva.

 

Z hlediska Freudovy psychoanalýzy u někoho dominuje pud sebezáchovy, u jiného pud smrti thanatos. J. Hillman5, jungovský psychoterapeut, psychoanalyik třetí generace vidí hluboký smysl sebevraždy v potřebě zážitku smrti, jako předzvěsti změny. Stávající stav je neudržitelný, nesnesitelný. Sebevražda je v tomto kontextu způsob, jak dát věci do pohybu, do souladu.

 

 

Sebevražda jako sociální problém

 

Na rozdíl od Procházkové vidím ještě jeden motiv, a to motiv nebo spíše motivy sociální. Jde o případy, kdy člověka donutí k sebevraždě jeho okolí.

 

Prvním případem tohoto druhu jsou sebevraždy z důvodů hmotné bídy, hladu, neschopnosti uživit rodinu, děti, kdy člověk nevidí žádnou perspektivu, žádné reálné řešení. Je varující, že tento motiv se ještě objevuje ve statistikách sebevražednosti v ČR v 21. století. Hranice bídy je velice subjektivní pojem, sebevraždy páchají i původně velice úspěšní podnikatelé krachujících podniků, kdy astronomická výše dluhu smete jakoukoli perspektivu „důstojného“ života.

 

Dalším případem jsou sebevraždy pod tlakem okolí. Lidská společnost umí být nemilosrdná. Nedopouštěla svobodným matkám ani jejich dětem, homosexuálům, tělesně i duševně postiženým, volnomyšlenkářům i bezvěrcům, Židům i Němcům (těm při odsunu). V současné době lidé podléhají drtivému tlaku životního stylu. Není vůbec lehké žít ve společnosti, která od svých členů vyžaduje, aby byli pořád šťastní. Jednoznačným důkazem jsou reklamy. Ideální člověk je podle nich mladý, krásný, úspěšný a šťastný. Jenže kdo dokáže být pořád mladý, krásný, úspěšný a šťastný?

 

Posledním z těchto sociálních motivů (které se vzájemně prolínají a podmiňují) jsou sebevraždy z pocitů viny. Není důležité, zda se jedná o vinu na racionálním základě , (např. zabití člověka při autonehodě), vinu než aby si vůbec někdo byl ochoten připustit, že mladý člověk zahodil svůj život třeba „jen“ kvůli známce ze školy.

 

 

 

 

 

Kdyby se o sebevraždu pokoušeli jenom duševně nemocní, pak by byl problém vlastně vyřešen. Duševní porucha – jednoduchá diagnóza. Jenže tak to není. Sebevraždu páchají mladí, staří, nemocní, zdraví, bílí, černí, chudí i bohatí, krásní i oškliví, týraní i zdánlivě milovaní. Může sice existovat obrovský rozdíl mezi tím, jak sebevrazi vnímají svůj život a jak ho vnímají ostatní, to ale neznamená, že jsou „blázni“.