Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

arete

arete

Úvod

Sokratés, se ostatně jako stejně celá řada dalších filosofů, zabýval cílem života a jeho naplněním. Nalezení životního smyslu a jakéhosi poslání se stalo ústředním motivem jeho učení. Sokratés vidí toto naplnění "já", tedy naplnění bytí, v něčem , co se projevuje za všech okolností, stavů, nebo životních situací. Tedy i v našem nazírání a poznávání. Proto nám jen neustálá snaha uchopit naše nazírání světa kolem nás umožňuje právě nalezení cesty ke smyslu života. Díky tomuto procesu stále se měnícího přístupu ke stále se měnícímu světu, je nám umožněno dostat se až k samému nejvyššímu dobru, což je nejvyšší uspořádávající princip, který nám poskytne prostředky, jež nám umožní nazírat svět takový jaký je. Kdo jednou dosáhne tohoto vrcholu a pozná jej, bude už vždy konat dobro, právě proto, že pozná, že je to to nejlepší.



Jak tohoto nejvyššího dobra dosáhnout? Jak již bylo řečeno neustálým rozumovým uchopováním světa. Ale co v nás umožňuje toto nazírání? Podle tehdejšího názoru je nositelkou rozumu v člověku duše. Sokrates uvažuje duši automaticky spojenou s jistou vlastností, která nám tuto pravou cestu umožňuje - areté. Ovšem duše se nerovná areté. Duše má možnost zvolit tuto správnou cestu. Nejen pouhý život, ale i cestu nabízející zabývání se tím nejvyšším a poté možnost pobývání u dobra vůbec v celku, tedy možnost pravého poznání. Areté je tedy stálé uskutečňování duše. V případě že máme areté, díváme se na svět jinak, v jiných souvislostech a pod jiným úhlem. Ono areté se pak projevuje ve všem, co nazíráme a co sami činíme. Může se projevovat mnoha způsoby, ale stále je to svým způsobem totéž. Přesto, nebo právě proto je i bylo areté vykládáno mnoha způsoby, které tvořily jen část jeho celku.

Právě tímto problémem bych se chtěl zabývat podrobněji.

Areté ¹ ctnost 39794gkl35cou1i

Areté je často s odstupem doby chápáno pod vlivem křesťanství jako ctnost. Jenže pojem ctnost je v našich představách již zpravidla zabarven právě křesťanským nádechem askeze a odříkavého způsobu žití. Tato cesta odříkání je sice křesťanským způsobem života, který nám umožňuje se vyvarovat hříchu, a tím nám nabízí cestu věčného života v ráji, ale toto pojetí zdaleka není totožné s pojetím Sokratovým. U Sokrata je sice smyslem života také přibližování se něčemu nadsmyslovému - principu dobra, ale asketický život s tím nemá nic společného. Ba právě naopak. Sokrates hlásá (ale i se tak ve svém životě chová) plnost života. Není to ale život nespoutaný. Sokratés především prosazuje schopnost vnímat a porozumět okolnostem, které nás spoluurčují. Tedy i kontexty našeho života. Když je budeme schopni uchopovat a chápat, můžeme se také vyvarovat toho, abychom jimi byli nějak výrazně ovlivněni. Je tedy zřejmé, že bychom měli tyto dva pojmy od sebe rozlišovat.

Areté ¹ zbožnost

Tento rozdílný výklad dvou pojmů se objevuje v dialogu Euthyfrón. Zbožnost je zde prezentována jako služba bohům, což má býti patřičné naplnění života. Ale zbožnost, ve smyslu jak je myšlena Euthyfrónem v tomto dialogu, je Sokratem vykládána spíše jako něco na způsob obchodního vztahu. Navíc důvodem toho vztahování se k bohu není hledání smyslu a naplnění života, ale spíše strach z možné ztráty způsobu života současného. Proto se Euthyfrón snaží zůstat neposkvrněn ve svém jednání, které nazývá spravedlivým, aby se nevystavil tomuto nebezpečí. Ne tedy pro nalezení plnosti života. Navíc Euthyfrónovo jednání, tedy pohnání vlastního otce před soud za vraždu, které nazývá spravedlivým má být právě takovým projevem zbožnosti. V tomto duchu pak Euthyfrón na základě přesvědčení o své výlučnosti definuje zbožné jako konání spravedlnosti, ať je postižen kdo chce a jak chce. Sokrates ale požaduje zobecnění onoho zbožného. Euthyfrón přichází s výměrem, že vše co je zbožné je bohumilé. Zde ale Sokrates poukazuje na nejednotu božstev zaznamenanou v mytologii. Proto se objevuje další Euthyfronův výměr. Všem bohům milé. Jenže něco je bohumilé proto, že to bohové milují, zato zbožnost by měla být bohy milována již právě pro onu zbožnost. Zde Sokrates odděluje oba pojmy.

Dalším aspektem je také pochybnost prospěchu sloužit bohům, tedy něčemu dokonalému. Taková náplň života je dost pochybná. Co by se dalo připustit, je možnost, že ono pobývání u nejvyššího dobra, je umožněno bohy, kteří toto dobro stvořili. Pak by tedy ono pobývání u dobra samotného mohlo být vnímáno jako služba bohům. ko794g9335coou

Proto můžeme zbožnost vnímat jako část areté ve vztahu k něčemu nadlidskému, božskému. Ale rozhodně není areté a zbožnost totéž. Podle Sokrata je areté dar člověku od bohů, díky kterému může každý nalézt svou životní náplň. Jestliže je tedy dosaženo areté, pak se dostává lidské konání a vůle bohů do harmonie.

Areté ¹ spravedlnost

V dalším dialogu se dostáváme ke snaze srovnat areté a spravedlnost. Areté je zde popisována, jako vztahy jednotlivců ve společnosti a vztah ke společnosti jako takové. Hledaný správný poměr nebo postoj má být spravedlnost. Ale tento pojem, zvláště v takové souvislosti se společností, je často spojován s mocí. A to především jako nástroj moci, nikoliv tedy účel, který se snažíme nalézt.

Chrematistická spravedlnost

V našem případě je spravedlnost nejdříve nazírána na poli obchodu. Prvním diskutujícím je Kefalos, bohatý a v našem slova smyslu spravedlivý obchodník. Ten ji chápe jako schopnost nikomu nečinit bezpráví, tedy konat jen dobro. Vzhledem k tomu, že vychází z vlastního oboru, znamená to pro něj nikomu nedlužit peníze. Obecněji, a také přesněji, dávat každému, co jeho jest. Zde ale vyvstává otázka, zda toto platí vždy, a když ano, tak jakým způsobem. Tedy dávat každému, co jeho jest, bez ohledu na to, zda mu to přinese prospěch nebo i škodu? V této chvíli vstupuje na scénu další postava.

Polemarchos. Ten předchozí tvrzení dále rozvíjí. A to sice, že přátelům máme dělat pouze to, co jim přináší prospěch, a na druhou stranu zase nepřátelům oplácet za zlo opět zlem, které jim v přeneseném slova smyslu dlužíme. Na obchodním poli se to tedy dá vztáhnout na vyrovnávání závazků. Taková spravedlnost, tvrdí Sokratés, ale automaticky nezaručuje příjemci, za předpokladu že je přítel, prospěch. Vždyť se přeci tato spravedlnost v chrématistickém postoji týká něčeho, co je předmětem obchodování (tedy nějakých hmotných statků, například peněz). Proto náležitý přínos je možné získat jen s určitými chrématistickými dovednostmi. Proto je tedy spravedlnost, zjednávaná skrze tyto hmotné statky opět pouhý prostředek a ne cíl. Prostředek jako takový pak může sloužit jak dobrému, tak špatnému účelu. Spravedlnost v tomto pojetí může vést ve finální podobě jak ke kladnému, tak k výsledku zápornému. To by ale odporovalo naší základní představě o ní, tedy činění pouze dobra.

Polemarchos se ale přesto vrací k původní definici spravedlnosti, tedy ke vztahu : „příteli co je dobré a nepříteli po právu co je zlé“. Na tomto místě ale Sokrates upozorňuje na další problém v pojmosloví. Kdo je to přítel? Polemarchos nabízí takového člověka, který se zdá být slušným. Díky onomu zdání je ale možné dopustit se omylu. Může se pak tedy stát, že dobrému, který není schopen žádného zla a nespravedlnosti, budeme škodit a naopak tomu, kdo se za přítele vydává, ale přesto je zlý, činit dobro. Sokrates přistupuje na možnost, že je správné přátelé občas trestat a nepřátele čas od času podporovat. Polemarchos tedy pod tíhou argumentů připouští chybu v předpokladech. Přítel není ten, kdo se dobrým pouze zdá, ale ten, kdo dobrý je.

Tady se ale objevuje zásadní otázka, co je dobré. Ve smyslu, jak ho chápe Sokratés, je dobré skryto až v dosažení smyslu života, tedy v ideji dobra. Ne tedy prostředek jak něco rozeznávat. Dobro je právě onen účel našeho celoživotního snažení, kterého můžeme dosahovat prostřednictvím areté. Když se nám podaří tohoto cíle dosáhnout, jsme schopni konat už jen dobro. Proto se toto konání pak může projevovat skrze spravedlnost. Pak je v tomto smyslu spravedlnost jevem umožněným areté.



Politická, mocenská spravedlnost

Cesta a chápání spravedlnosti prezentovaná Polemarchem, tedy chrématistický způsob, je plná rozporů. Ve jménu spravedlnosti konání nespravedlnosti, i když třeba nevědomé, pak staví tuto cestu obchodního prospěchu někam jinam.

S dalším pojetím spravedlnosti se na scéně objevuje další diskutující. Thrasymachos. Ten se jako politik opírá o teorii moci plodící právo a spravedlnost. Přichází tedy s tezí, že spravedlivé je to, co prospívá silnějšímu. V praxi se to pak projevuje tím, že obci nebo společnosti jsou pravidla předepisována menšinou či jedinci, kteří jsou díky své moci u vlády. Tedy konají „spravedlnost“, která prospívá především jim. Thrasymachos zde záměrně uvádí „spravedlnost“ jako diktát menšiny, tedy v našem pojetí tohoto slova, nespravedlnost.

Sokrates ale přichází s protiargumentem, který se v trochu jiné podobě objevil už v předchozím dialogu s Polemarchem. Když je spravedlivé to co prosívá silnějšímu, je také spravedlivé to co mu škodí, neboť je silnější schopen vždy určit, co mu prospívá? Proti této námitce staví Thrasymachos definici silnějšího. Silnější je určitý ideál, který si je vždy vědom svého prospěchu. Na podobném principu staví svou teorii areté Sokrates. Tedy vědění o posledním cíli, a díky tomu možnost rozpoznávat co je prospěšné a co ne. Tento stav je u Sokrata stav naplněnosti života. Ale mezi Sokratovským a Thrasymachovým pojetím uvědomění si prospěšnosti - tedy areté - je jeden diametrální rozdíl. Zatímco u Sokrata je uvědomění si prospěchu či neprospěchu, dobra a zla cílem, je Thrasymachova prospěšnost pouze prostředkem pro získání statků jiných, které opětovně zajišťují moc. V tomto smyslu je Thrasymachovo pojetí areté pouhé techné moci. Ne tedy areté ve smyslu vědění o posledním cíli, nýbrž jen techné umožňující vlastní prospěch, ne prospěch sám o sobě.

Thrasymachos cítí, jak se mu celý jeho systém hroutí, proto utíká k jeho vlastnímu ideálu moci. K tyranovi, jako vrcholu nespravedlnosti, který maximálně využívá své mocenského postavení silnějšího. Proto je tyran zdatný a moudrý. Na tomto místě přichází Sokrates s argumentem založeným na přesném výkladu slova techné. „Kdo je znalý hudby, nechce překonat dokonalého, nýbrž jen nedokonalého, chybujícího, zato neznalý se snaží překonat každého.“ Ani tyran tedy nemůže být dokonale nespravedlivý. Sokrates poukazuje na to, že to čeho tyrani kdy dosáhli, bylo jen díky zbytkům areté, tedy spravedlivým jednáním. Neboť areté jako péče o duši umožňuje nastolení řádu a jednoty duše. Naopak chaos a rozpor jak v jednotlivci, tak například v politickém celku nikdy nevede ke skladu a řádu. Pro stav harmonie je nutná spravedlnost, která jako pozitivní vlastnost vychází z areté, které nám umožňuje nazírání dobra a obecné prospěšnosti. Z toho tedy vyplývá, že spravedlnost přímo vyplývá z celkové areté. Takový který dosáhne nejvyššího dobra, bude už vždy konat jen dobro, nebude tedy nikoho nikdy poškozovat. 

Areté ¹ statečnost

V jednom z dialogů se také objevuje vztah areté a konce života, který je určován strachem ze smrti. Většina našeho uvažování a jednání je na životě pochopitelně založená, proto je tedy strach z konce života tím největším a nejsilnějším. Tento strach se může negativně projevit na našem jednání. Je tedy lepší si tento strach uvědomit a potlačit jej. Takový, který je tohoto stavu schopen dosáhnout, je často nazýván statečným.

První diskutující je generál Lachés, který tuto vlastnost ztotožňuje se statečností v boji a nebezpečných situacích, především ve válce. Sokrates ale poukazuje i na jiné situace, v nichž je statečnost také zapotřebí. Na příklad vzdorování nemoci nebo i vášni. Dalším aspektem je, že onou nejvyšší možnou ohrozitelnou hodnotou není život sám, ale především ohrožení plnosti bytí. Tedy bytí u posledního cíle, které dává našemu životu vůbec smysl. Tomuto cíli je pak život jen pouhým prostředkem. Může nastat situace, kdy žití jako takové ztrácí z tohoto pohledu smysl. Síla, která nám umožňuje vzdorovat negativním vlivům, a tak pomáhá dosáhnout naplněnosti života, je opět areté. Statečnost je pak jen součástí areté, které brání před ohrožením samotné areté.

Další diskutující Nikias zase definuje statečnost jako vlastnost sloužící k rozlišování čeho je třeba se bát. Zde Sokrates poukazuje na skutečnost, že tento druh statečnosti, nebo zmužilosti se vztahuje pouze na budoucnost. Naproti tomu areté se vztahuje na všechny časové roviny, neboť je bázní z nicoty, která ohrožuje samu podstatu a cíl bytí, tedy jeho naplnění. Toto naplnění se je umožněno naším vztahováním se ke světu, které probíhá vždy.

závěr

Sokratovská areté právě umožňuje nahlížet pravé ohrožení v nenaplněné existenci. Když si tento strach uvědomíme, můžeme se pak plně soustředit na naplňování naší existence, které dává našemu životu smysl. Jestliže dosáhneme vrcholu, pobývání u nejvyššího dobra, dostáváme se do pocitu blaženosti a štěstí. Za tohoto stavu není štěstí pouhou slastí. Štěstí se zde projevuje jako proces vnitřní proměny duše. Slastí se proto rozumí stálá starost o duši. Ten, kdo jednou dosáhne stavu naplnění své existence je pak vždy šťastný. Slovem vždy je míněno za všech okolností, tedy i tehdy, kdy by normální člověk šťastný nebyl. Štěstí pak ale není cílem. Cíl je v naplnění života, které sebou automaticky nese štěstí a slast.

 

 

 

 

 

 

Použitá literatura : Jan Patočka - Sokratés, přednášky z antické filosofie (1991)

Vladimír Neff - Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorias (1948)

H. J. Störig - Malé dějiny filosofie (1996)