Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Platon: Faidros

Platon: Faidros

Platon patří bezesporu k nejvýznamnějším filozofům starověku a lidské historie vůbec. Žil přibližně v letech 427-347, tedy v období největšího rozkvětu filozofie v Athénách. Pocházel z bohaté aristokratické rodiny. Byl osm let žákem Sokrata a zaznamenal pro pozdější generace jeho učení. Po Sokratově vynucené smrti roku 399 př. n. l. odešel na čas do Megary, kde působil v tamní filozofické škole, podnikl dlouhé cesty do Egypta, Itálie a na Sicílii. V roce 387 př. n. l. založil v Athénách známou Akademii, kde zadarmo vzdělával své žáky ve filozofii.



Od Sokrata přejal a dále rozvíjel jeho hlavní názory. Ty byly postaveny na myšlence, že pravé vědění nemůže člověk hledat v nestálých věcech našeho skutečného světa, ale že jej lze nalézt jedině ve věčných a neměnných nadsmyslných jsoucnech – v idejích, které Platon ztotožnil s bytím samotným. Ideje jsou stálé, nevznikají ani nehynou, jsou nezávislé na prostoru i na čase. Nebytí postavené naproti idejím, věci smyslového světa včetně hmoty, že jsou pak pouze neskutečné napodobeniny idejí a jsou předmětem mínění, ale ne vědění, jsou pomíjivé, relativní, prostoru a čase závislé.

Z předpokladu existence stálých a neměnných idejí vyplývá i Platonovo přesvědčení o existenci absolutního dobra a absolutní pravdy. Proti tomuto názoru stáli v Sokratově a Platonově době sofisté, kteří tvrdili, že k absolutnímu poznání nelze dojít, že neexistuje žádná pevná, neměnná a pro všechny stejná pravda či dobro., Za nejvýznamnějšího zástupce se považuje Protagoras, který sofistické učení zakládal na myšlence, že měrou všech věcí je člověk. Poznání je tedy relativní či úplně nemožné. To sofisté demonstrovali svými rétorickými výstupy, kde formou logicky na sebe navazujících implikací dokazovali tvrzení navzájem opačná. Typické pro tyto přednesy bylo, že v nich šlo často více o spor samotný než o hledání pravdy.

Rétorika měla v tehdejších demokratických Athénách velkou důležitost, uplatňovala se především na lidových soudech a v politických shromážděních. Takové moci rétoriky si byl vědom i Platon a zároveň si uvědomoval i to, že rétorika (z jeho idealistického pohledu) lidem nedávala pravé vědění, ale právě jen mínění, často překroucené ve prospěch jeho autora. Ve svém díle Gorgias Platon proti rétorice jako nástroji politiků k přizpůsobování si názorů lidu postavil filozofii jako cestu k nalezení absolutního dobra. Dalším významným Platonovým dílem kritizujícím rétoriku je Faidros.

Faidros je, stejně jako převážná většina ostatních Platonových spisů, psán formou dialogu. Tradičně se zde objevuje postava Sokrata, s nímž v tomto díle diskutuje mladý Faidros o řečnictví. Narozdíl od Gorgia však Platon ve Faidru rétoriku jednoznačně neodsuzuje a neklade filozofii striktně proti ní. V první části spisu rozebírá Platon ústy Sokrata jedno konkrétní řečnické dílo, řeč Lysiovu, a staví proti ní své dvě vlastní řeči, rétoricky hodnotné, postavené na filozofii. Ve svém prvním výstupu zachovává Sokrates původní obsah Lysiovy řeči, jen změní formulaci úvah a formu, vybírá lepší, filozofické zdůvodňování logických myšlenkových postupů. Druhou řeč staví obsahově naproti oběma předchozím, samozřejmě při zachování hodnotné rétorické formy. V druhé části Faidra pak Platon prostřednictvím Sokrata rozebírá všechny tři řeči (Lysiovu a dvě Sokratovy), hledá v nich řečnické klady i zápory a demonstruje na nich, jak má správná a hodnotná rétorika vypadat. 45218bsv64odp9d

Vedle samotného rozboru umění řečnictví má Faidros pro filozofický svět ještě jeden důležitý aspekt. Tím je obsah řečí samotných. Tématem všech tří výstupů je láska k tělesné kráse jako cesta k poznání absolutního krásna, ideje krásy. Přitom Platon nemá namysli lásku mezi mužem a ženou, ale paiderastiu, lásku milovníka k chlapci. Příčinou této lásky je prý bůh Eros, jenž způsobuje takové krásné milování, které vede právě až k poznání nejvyššímu, k poznání ideje krásy. Autorem všech tří, navzájem zcela rozdílných řečí, je samozřejmě Platon sám, jen je pronáší skrz svého Lysia či Sokrata. Ukazuje jimi různé úhly pohledu na totéž téma, přičemž poslední, třetí řeč, již plně koncipuje ve světle svého idealismu, za předpokladu pevných, věčných a neměnných idejí. Obsah řečí je často (a nejspíš i právem) považován za hlavní přínos Faidru, daleko důležitější než následný rétorický rozbor, a je v tomto ohledu pokládán za předstupeň k vrcholnému Platonovu dílu na téma lásky, Symposionu.

 

První řečí je řeč Lysiova. Lysios, známý athénský řečník, v ní řeší otázku, zda je lépe být po vůli spíše milujícímu či nemilujícímu. Srovnává milující a nemilující, jak se k člověku chovají a jak na něj působí v průběhu vývoje jejich vztahu. Vychází ze skutečnosti, že i sami milující uznávají, že jsou spíše nemocní než při zdravém rozumu, že si jsou vědomi své nerozumnosti, ale nedovedou se ovládat. Přitom Lysios implicitně předpokládá, že ono zamilované pobláznění je jednoznačně záporné, což následně dokazuje na mnoha příkladech. sd218b5464oddp

Milovníci jsou upjatí na milovaného, zanedbávají své ostatní věci a když jejich touha po čase přestane, litují svých dobrodiní, zatímco nemilující nemají kdy a proč své smýšlení změnit, neboť činí vše dobrovolně a bez jakéhokoliv poblouznění, tedy tak, aby se co nejlépe postarali o své zájmy, aby si udrželi dobré vztahy se svými příbuznými i všemi ostatními.8 Dále Lysios nesouhlasí s názorem, že bychom si měli vážit milujících, neboť jsou, jak sami tvrdí, nejlepšími přáteli těm, které milují, a kvůli nim jsou ochotni se se všemi ostatními znepřátelit. Pokud se však totiž milující zamilují do někoho jiného více, pak budou tedy ochotni se znesvářit i se svými předchozími miláčky a tím i jim ublížit.8

Za nejdůležitější však Lysios ve svém spisu považuje, že milující kvůli své žárlivosti a strachu o své milované je odvracejí od styků s jinými lidmi. Obávají se, že by je v očích jejich miláčka mohl někdo předčít, ať už penězi, vzděláním či jakoukoliv jinou předností. Navádějí milovaného, aby se všem ostatním zprotivil a dělají z něj člověka bez přátel. Naopak nemilující, kteří dosáhli svých přání ne milováním, ale dobrostí, naopak nenávidí ty, kteří se nechtějí s jejich přítelem stýkat. Za důkaz dlouhodobého přátelství Lysios považuje, že přítel, neovládán blouznící láskou, nezačíná velké nepřátelství kvůli maličkostem, ale naopak se hněvá jen málo i kvůli velkým věcem, přičemž neúmyslné věci odpouští a úmyslné se snaží odvracet. Naproti tomu nešťastně milující pokládají za bolestné i to, co běžným lidem nevadí, a šťastně milující vychvalují i věci nehodné zalíbení.

První Sokratova řeč obsahově víceméně kopíruje Lysiův spis, je jen lépe formulována a vystavěna. Sokrates pojal řeč jako promluvu nemilujícího k chlapci, kterého přesvědčuje, že je lépe vyhovovat milujícímu před nemilujícím. Na samém začátku vymezil vlastní pojem láska jako jeden z druhů bujnosti, kterou postavil naproti uměřenosti. Bujnost vychází z žádosti a rozkoše, zatímco uměřenost z rozumu. Láska je tedy žádost, která bez rozumu ovládne mínění jinak směřující ke správnosti.

Podobně jako Lysios, říká Sokrates, že milovník nesnese svého miláčka silnějšího ani sobě rovného, neboť co je mu rovné či lepší, to je mu také protivné. Vždy tedy dělá milovaného slabšího a podřadnějšího, nevědomého, bázlivého a tupého, z čehož se sám těší. Také mu z titulu své žárlivosti brání ve všech stycích s okolím, s cizími lidmi i s filozofií. Avšak po čase, když milovník již přestane milovat, vymění v sobě žádostivou bujnost za rozumovou uměřenost. To však milovaný neví a očekává od milovníka stále stejnou náklonnost a lásku. Ta mu však již nemůže být dána. A tehdy miláček pozná, že nikdy neměl být po vůli člověku milujícímu, ale raději nemilujícímu a majícímu rozum.

Sokrates si ale uvědomil, že svým projevem zajisté urazil boha lásky, Erota. Aby napravil tento hřích, vymyslel druhou řeč, řeč opačnou, po vzoru bájného Stesichorose, který poté, co byl pro urážku krásné Heleny zbaven zraku, pěl na ni chvály a zrak se mu hned navrátil. Podstatou této druhé řeči je skutečnost, že šílení lásky není věc špatná, ale naopak dobrá, pokud je ovšem dávána darem božím. Pro důkaz svých slov použil několik příkladů, například šílenost danou bohy věštkyni v Delfách či básníkovu posedlost získanou od Mús. Za hlavní cíl celé řeči si pak předsevzal dokázat, že blouznění lásky je šílenost daná od bohů k našemu největšímu štěstí.



Nejdříve Platon ústy Sokratovými dokázal, že duše je jsoucno nevzniklé a nesmrtelné. Duše se stále pohybuje, neboť pohyb vychází z ní samotné, nikdy nezanikne a nikdy také nevznikl, tudíž duše je nesmrtelná. A co je nesmrtelným to je podstatou a smyslem duše. A protože touto podstatou a smyslem duše je duše sama, která sama sebou pohybuje, je pak nutně ona sama jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.

Pro lepší představu duše použil pro ni Platon podoby okřídleného spřežení s vozatajem. Duše bohů má oba koně krásné, z dobrého původu, vzhledem přímé, s tělem pravidelně rozčleněným, s vysokou šíjí, vypouklým nosem, bílou barvou, černýma očima, milovníky cti s uměřeností a studem, přátele pravdivého mínění, nepotřebující ran, řízené jen pobídkou a slovem. Ale u ostatních je jeden kůň křivý, tělnatý, sestavený bez ladu a skladu, má silnou šíji, krátký krk, je ploskonosý, barvy tmavé, světlooký, krevnatý, přítel zpupnosti a vychloubání, na uších chlupatý, hluchý, poslouchající stěží biče a bodců. A vozatajovi činí velké problémy takové spřežení uřídit. Duše se na světě vyskytují v různých podobách a v čase své podoby mění. Dokonalé duše mají velká křídla a stoupají do výšin a pobývají ve vesmíru, zatímco ty, které ztrácejí své peruti, padají k zemi, kde se zachytí něčeho pevného, čímž vznikne život smrtelný. Sokrates si klade otázku, proč duše ztrácejí perutě, následkem čehož padají k zemi. Odpověď začíná právě na opačné straně, nahoře, kam stoupají dobré duše.

Síla perutí dobrých duší je vznáší tam, kde sídlí bohové, krásní, moudří a dobří. Těmito vlastnostmi se perutě živí a z nich vyrůstají, zatímco ošklivými a zlými vlastnostmi hynou. Když jedou bohové k hostině a ke kvasu, jedou lehce a snadno, ale ostatní už ne, neboť je zdržuje neposlušný černý kůň, táhne je zpátky k zemi, v duši vzniká zápas. Mezitím nesmrtelné duše dojedou až na hřeben světa a otáčející se nebesa je vezou dokola. A tam spatří jsoucnost jsoucí, platonovské ideje, ke kterým se vztahuje pojem pravdivého vědění. Božské duše se oblaží tímto pohledem a pak se zase vracejí dolů. Ostatní duše bohy následovaly, ale kvůli svým koním neviděly buďto vůbec žádná jsoucna nebo pár nejšťastlivějších jenom některá a krátce. Ostatní se tlačí dole, narážejí do sebe a občas si i zurážejí křídla, ale odcházejí, aniž by spatřily jakákoliv jsoucna, naplněny jen sofistickým míněním.

Proč se vlastně duše snaží uvidět skutečná jsoucna, věčné ideje? Pohled na ideje je totiž nejlepší zdroj pro růst jejich křídel. Jestliže duše vidí některou z pravdivých věcí, poporostou jí křídla a po celý další okruh bude bez starostí. Ale když některá duše zapomene, co viděla, či se naplní špatností, pozbude perutí a spadne dolů k zemi, a jako taková nemá být při prvním zrození vsazena do žádného živého tvora. Sokrates uvádí pořadí bytostí, do kterých má být duše vsazena, od nejlepší, filosofa, až po nejhorší, sofistu a tyrana. Duše, která žije svůj život dobře a spravedlivě, nabývá lepšího údělu a naopak, ale až po deseti okruzích, po deseti tisíci letech, předtím se duše neopeřuje. Je tu však jedna výjimka, kterou je duše filozofa, ta se opeří již po třech okruzích dobrého a poctivého filozofování.18

A zde se již dostáváme k nejdůležitější části, k samé podstatě Platonova idealismu. Člověk, ve kterém je duše, která uviděla některé ze jsoucen, musí poznávat podle eidos, pojmového druhu, jenž vychází z mnoha vjemů a je rozumovým myšlením sbírán v jednotu. Své vjemy porovnává s absolutním ideálem, s idejemi, které viděl na své okružní jízdě a na které nyní vzpomíná. Vidí pozemskou krásu a vzpomíná na tu pravou, nesmrtelnou a neměnnou, přitom nabývá perutí, snaží se vzlétnout. Ostatním lidem se jeví šíleně. Takový člověk, který miluje krásno, se nazývá milovníkem. Ten, pokud uvidí obličej či část těla připomínající viděné ideje, zachvěje se, dívá se na ten výjev jako na boha, zachvátí ho pot a nezvyklé horko. Z té viděné krásy se zahřeje, roztají obaly kolem puků, brky peří nabobtnají a vyrazí z kořenů po celém povrchu duše. Kdykoliv se však poté od své krásy vzdálí, puky peří se zamykají a jsouce takto uzavřeny, dotírají na svůj průchod, takže duše je bodána a rozčílena, cítí bolest, nemůže spát ani ve dne vydržet na místě, ale přesto se raduje ze vzpomínky na krásný zjev. A když svého miláčka zase uvidí, opět se průchody uvolní, přestane cítit bolest a bodání. A nechce se od něj za žádnou cenu odloučit. A tento stav lidé nazývají Erótem, láskou.

Podle toho, se kterým bohem okruh objížděli, si vybírají své miláčky, aby měli také takovou povahu. A když ho získají, svým vlastním napodobováním boha i působením na miláčka udávají směr, vedou ho k činnosti a podobě onoho boha. Přitom to však nedělají s žádnou závistí ani nedůstojnou přízní. Tak se dostává milovanému krásného a šťastného zájmu.

Když vozataj spatří krásný vzhled miláčka, bílý kůň přemáhán studem zdržuje sám sebe, aby skokem milovaného nenapadl. Zato černý beze studu vyskakuje a prudce se k němu žene. Vozataji se jen tak podaří je ukočírovat a dojet klidně k miláčkovi. Když ho uvidí, opět si vzpomene na spatřené ideje, na skutečnost krásy, ulekne se, strhne otěže a odjede dále. Černý kůň však chce neustále zpátky stůj co stůj, vzpírá se a cuká, až ho vozataj musí násilím donutit k poslušnosti a následování rozumnosti. Tím však černý kůň dostává strach, kdykoliv pak vidí milovaného. Od té chvíle se stává, že duše milovníka chodí za miláčkem ve studu a strachu.

A postupem času i miláček zpozoruje zvláštní bolest a bodání vždy, když je milovník pryč. To je proto, že proud touhy, plynoucí k milovníkovi a vnikající do něj, když je milovník již zcela naplněn, odtéká ven a jako ozvěna se nese zase zpět, naplní duši milovaného láskou a povzbudí ji k opečování. A milovaný podobně jako milovník, i když slaběji, touží vidět se a dotýkat se. A na společném lůžku pak milovníkův černý kůň požaduje za všechny ty útrapy malý požitek. Miláčkův kůň nemá, co by řekl, ale zduřen smyslností jde tak daleko, že by neodepřel vyhovět milujícímu v čemkoliv, o co by požádal. Avšak jeho bílý souspřeženec se s vozatajem proti tomu vzpírají studem a rozumem.

Jestliže pak zvítězí ty lepší části duše a povedou k zřízenému životu a filozofii, budou takoví lidé trávit život šťastně, budou mít v moci sami sebe, neboť si podrobili to, čím vznikalo zlo duše a osvobodili to, čím vznikalo dobro. Po skončení tohoto života jim narostou křídla a vyhrají jedno ze tří výše zmíněných kol, na jejichž konci je čeká převtělení do lepšího údělu bližšího věčnému a neměnnému jsoucnu.

 

Platonův popis duše ve druhé Sokratově řeči je nejen čtenářsky úchvatný, ale zajímavý především svými myšlenkami. Analogie duše s dvojspřežím je velice přiléhavá a oproti podobným analogiím v jiných dílech nezvykle přesně vystihuje objekt zájmu do nejdetailnějších aspektů.