Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Přínos Tomáše Akvinského etickému myšlení

Přínos Tomáše Akvinského etickému myšlení

Dříve než se začneme věnovat samotnému Tomáši Akvinskému, je důležité připomenout základní charakteristické rysy doby, v níž Tomáš žil.

1) Svět ovládl Aristoteles - Od 12. století se do Evropy díky arabským a židovským překladům dostává kompletní Aristotelovo dílo a to především spisy metafyzické a fyzické. Paradoxem je, žer ještě v letech 1210 - 1215 církev studium Aristotelových přírodních spisů zakazovala a už o dvacet let později bylo jejich studiem podmíněno získání magisterského titulu. Aristoteles nabyl v té době neobyčejné vážnosti a jeho dílo platilo za nepřekonatelnou sumu veškeré světské moudrosti. Můžeme říct, že se stalo vzorem pravdy. V té době se aristotelská filosofie ujala vlády nad světem, která trvala celá čtyři století. V žádné jiné době nedokázal jednotlivý myslitel myšlení Západu tak beze zbytku ovlivnit a ovládnout.



2) Styk křesťanského myšlení s islámskými a židovskými idejemi - Období křížových výprav (1096 - 1270) bylo svědkem významného a plodného styku západní kultury s kulturou Orientu. Zejména rozvoj námořnictví, stavitelství, básnictví, zeměpisu ale i jiných věd byl inspirován a ovlivněn východní kulturou. Ve filosofii dochází díky tomu ke styku myšlenek křesťanských s myšlenkami nekřesťanskými až antikřesťanskými. Připomeňme jen, že to byly právě tyto země, které daly Evropě překlady Aristotela, na jehož filosofickém odkazu vrcholná scholastika staví.

3) Sumy - Rozšíření společenského, geografického a duchovního horizontu díky křížovým výpravám sebou neslo potřebu uspořádat získané poznatky do encyklopedického systému věd. Tato snaha vyvrcholila v období vrcholné scholastiky v tzv. sumách. Sumy zpracovávají nesmírné množství poznatků, a tím rozvrhují křesťanský obraz světa, který zahrnuje přírodu, lidstvo, duši a nadpozemský svět.

4) Univerzity a řády - Vlastním místem pro rozvoj filosofie se ve vrcholném středověku staly právě univerzity. Středověká univerzita byla nadnárodním duchovním organismem, zahrnujícím všechny vědní obory a spojujícím je v celek korunovaný teologií. Druhým neméně důležitým centrem filosofického a teologického myšlení se staly žebravé řády - řád dominikánů (založený 1216) a františkánů (František z Assisi, 1182 - 1226) 29676cct49lfo3t

Tomáš Akvinský se narodil počátkem roku 1225 na hradě Roccasecca u Neapole jako sedmý syn hraběte Akvina.

Velká část Evropy včetně dnešní Británie, Francie, Německa a Itálie vytvářela jednotnou latinskou kulturní oblast, v níž byly nejmocnějšími institucemi Svatá říše římská a římsko katolická církev.

Když bylo Tomášovi pět let, poslal ho otec do velkého benediktýnského opatství Monte Casino. Tam byl přijat jako oblát (tj. dítě, jež sice ještě není mnichem, ale od něhož se očekává, že jednou složí řeholní sliby). Po devíti letech základního studia, když v průběhu sporů mezi papežem a císařem vojsko zabralo opatství, Tomáš své vzdělávání přerušil. Po krátkém pobytu doma odešel na univerzitu v Neapoli (ta byla založena jako protiváha univerzity v Boloni). Zde studoval sedmero svobodných umění (tj. gramatiku, logiku, rétoriku, aritmetiku, geometrii, muziku a astronomii). Studium logického a astronomického umění bylo vlastně již studiem filosofie. Tomáš se při něm seznámil s Aristotelovými logickými spisy (Aristotelova filosofie, jak už víme, byla určující pro tento dějinný úsek)

V roce 1244 se Tomáš stal příslušníkem dominikánského řádu. Tím vůbec nepotěšil své příbuzné, kteří očekávali, že se stane benediktýnským opatem. Rozdíly mezi benediktýnským řádem a dominikánským (tzv. žebravým řádem) byly v majetku, který vlastnili. Benediktýni vlastnili velké zemské statky, byly majetně zajištění a těšili se všeobecné vážnosti. Příslušníci žebravých řádů žádné takové majetky nevlastnili a hlásali novotářské myšlenky a kázali evangelium mezi chudinou. cf676c9249lffo

Nelibost rodiny byla tak velká, že se Tomášovi řádoví bratři rozhodli poslat ho do Paříže. Stalo se však něco neočekávaného. Po cestě, když Tomáš s druhy odpočíval u pramene, ho jeho starší bratři unesli a násilím dopravili na rodinný hrad Monte San Giovani Marně se snažili přesvědčit ho, aby se vzdal příslušnosti k dominikánům. Po více než ročním věznění mu dovolili vrátit se. Z té doby je dobře známá historka o snaze zbavit Tomáše čistoty. Bratři mu poslali do pokoje prostitutku, aby se s ní Tomáš potěšil. Ten však popadl z krbu hořící poleno a dívku z pokoje nevybíravým způsobem vyhnal. Od té doby se Tomáš (až na velmi výjimečné případy) společnosti žen vyhýbá.

Následně studuje v Kolíně nad Rýnem pod vedením Alberta Velikého. Po jeho dohledem studuje Aristotelovy spisy, které byly před nedávnem přeloženy do latiny. Konkrétně jeho poznámky k Aristotelově Etice se dochovaly dodnes. Z Tomáše se stal robustní a zavalitý muž, jemuž spolužáci přezdívali „němý vůl“ Albert o něm prohlásil, že „Tento němý vůl naplní jednou svým řevem celý svět“.

Díky Albertovi byl Tomáš odeslán do Paříže, aby zde jako bakalář přednášel. Univerzita v Paříži byla v té době nevýznamnějším střediskem filosofie a teologie. Z období prvního pařížského působení stojí za zmínku text jeho první disputace, kterým se říká podle námětu první z nich Disputace o pravdě. Jsou v nich zahrnuty nejrozličnější otázky z oblasti teologie a filosofie. Celkem se v nich pojednává o 29 otázkách například: o pravdě a o tom, jak ji poznává Bůh, andělé a lidé, dále v nich jde o prozřetelnost a předurčení, o milost a ospravedlnění, o rozum, svědomí a svobodnou vůli, o citu, proroctví vytržení a dalších otázkách.

V roce 1259 Tomáš Paříž opouští a odjíždí do Itálie, kde stráví šest let života. V Itálii dokončuje své dílo Suma proti pohanům, kterou začal psát už v Paříži. Suma byla příručka pro misionáře působící mezi židy a muslimy. Má formu souvislého výkladu nikoliv souboru disputací. Dělí se na čtyři knihy, kdy první kniha pojednává o boží přirozenosti, pokud ji lze poznat pouhým rozumem, bez pomoci zjevení. Druhá kniha se zabývá světem a jeho stvořením od Boha. Třetí kniha vykládá, jakým způsobem mají rozumné bytosti hledat své štěstí v Bohu a je tedy věnována etickým otázkám. Ve čtvrté knize Sumy proti pohanům nalezneme typické křesťanské nauky jako je nauka o Trojici, vtělení aj. V prvních třech knihách používá Tomáš biblických textů pouze k ilustraci a potvrzení argumentace. Tuto svou metodu vysvětli je Tomáš ve druhé kapitole první knihy takto:

Mohamedáni a pohané s námi nesouhlasí v přijímání autority Písma, takže je nemůžeme proti nim používat takovým způsobem, jako třeba můžeme disputovat proti židům s odvoláním na Starý zákon a proti heretikům s odvoláním na zákon Nový. Oni totiž nepřijímají ani Starý ani Nový. Musíme se proto uchýlit k přirozenému rozumu, s nímž musí souhlasit všichni lidé.

Tomáš zastává filosofii, že rozum může odhalit jen některé pravdy o Bohu, jiné např. nauka o Boží Trojici a o vtělení jsou pouhým rozumem nedokazatelné a je možné je poznat jen na základě zjevení. Po vytyčení hranic mezi rozumem a vírou Tomáš uvažuje, co je rozum s to říci o boží existenci . Někteří lidé jsou přesvědčení, že teze, že Bůh existuje, nepotřebuje důkazu. „Boží existuje“ je prý samozřejmá pravda, neboť každý, kdo ví co slovo „Bůh“ znamená, musí nahlédnou, že Bůh existuje. Filosofové se vskutku pokoušeli dokázat boží existenci z této definice, a to od sv. Anselma, který žil asi stol let před Tomášem, až do našich dnů. Tomáš takové pokusy odmítal. Soudil, že přesvědčení, že boží existence je samozřejmá, pochází z toho, že lidé jsou zvyklí slyšet od nejrannějšího dětství mluvit o Bohu. Není-li boží existence samozřejmá, vyžaduje důkaz a Tomáš vskutku v dalším výkladu formuluje dva dlouhé a nesnadné důkazy založené na učení Aristotelovy Fyziky. Poté dokazuje různé pravdy o boží přirozenosti: Bůh je věčný, neměnný, nehmotný a prostý jakékoliv složenosti. Zdůrazňuje však, že všechny tyto pravdy jsou v podstatě negativní: říkají nám, jaký Bůh není, ale neposkytují nám žádný pravý vhled do toho, co Bůh je.



To bylo jen lehké nastínění problémů, kterým se Tomáš zabývá v první knize.

Přejděme nyní na knihu třetí, která se zabývá etickými otázkami. Ta začíná úvahou o dobru a zlu. Bůh je nevyšším dobrem a příčinou všeho ostatního dobra: neexistuje však nejvyšší zlo. Zla jsou svým způsobem bez příčiny, neboť nejsou realitami ve stejném smyslu, jako dobré věci. Stvořené věci, v jejichž nedostatcích zlo spočívá, mají příčinu v Bohu, tvrdí Tomáš ve své úvaze. Etice se budeme níže věnovat podrobněji.

V letech 1266 -1273 píše Tomáš své největší a nejznámější dílo Sumu teologickou, která zůstala nedokončená. Dílo bylo míněno jako učebnice teologie pro začátečníky, což je poněkud zarážející při rozsahu jaký tato kniha má (víc jak 2 miliony slov). Vyznačuje se vytříbenou formou a odbornou terminologií. Způsobem výkladu je čímsi mezi soustavou pojednání a řadou disputací. Celá kniha má své pevné schéma a dělí se od tří částí. Nás zajímá část druhá, která byla napsána během jeho druhého pobytu v Paříži v letech 1269 - 1272. Tomáš se v této době věnoval komentářům k Aristotelovu dílu. Napsal komentáře k dvěma Aristotelovým logickým spisům, dále k celé Etice Nikomachově a ke dvanácti knihám Metafyziky (smrt mu zabránila dokončit rozepsané komentáře k dalším Aristotelovým dílům). Protože byly komentáře založeny na nedokonalých překladech, jež byly pořízeny z řeckých rukopisů, jejich text nebyl také z dnešního hlediska bezvadný a jsou dnes z valné části překonány komentáři novými.

Ale vraťme se k druhé části Sumy teologické. Svým obsahem odpovídá třetí části Sumy proti pohanům (připomeňme, že ta se také zabývá etikou), je však hlouběji promyšlená. Tuto část lze krátce charakterizovat jako křesťanskou etiku. Struktura výkladu je odvozena z Etiky Nikomachovi, k níž Tomáš tehdy psal komentář.

Tomáš nalezl v Nikomachově etice mnoho, co bylo příbuzné křesťanskému morálnímu myšlení, jež bylo vskutku různými nepřímými cestami odvozeno z etických nauk Platóna, Aristotela a jiných řeckých myslitelů. Některé méně přijatelné nauky Nikomachovy etiky Tomáš modifikoval, čili je - jak by on sám vyjádřil - „vyložil v dobrém smyslu“. Jiné aristotelské prvky vtělil do své syntézy tak úspěšně, že je někteří z jeho pozdějších katolických stoupenců považovali za původní křesťanské motivy.

Druhá část Sumy je největším Tomášovým dílem. Jeho základy jsou aristotelské a četné další jednotlivosti jsou značně závislé na starších křesťanských myslitelích. Pozorujeme-li však toto Tomášovo dílo v celku, vidíme, že je ve srovnání s Aristotelem - a to i z čistě filosofického hlediska - velkým krokem vpřed. Nebylo až dosud překonáno žádným jiným křesťanským spisovatelem a podržuje si mnoho ze zajímavost a platnosti i v dnešní sekularizované, pokřesťanské době.

Teologická suma zůstala nedokončená. Řada dochovaných historek svědčí, jak stárnoucí Tomáš zabraný ustavičně do abstraktních myšlenek, nedokázal již vždy přiměřeně reagovat na vnější podněty. Když sloužil mši svatou 6. prosince 1273, měl tajemný zážitek, který někteří historikové vykládají jako vidění, jiní jako duševní kolaps, který znamenal konec jeho vědecké činnosti. Od té doby nenapsal ani řádku. Když byl vybízen, aby pokračoval v práci na Sumě, odpověděl: „Nemohu, vše, co jsem napsal, mi připadá jako sláma.“ Na začátku následujícího roku byl svolán papežem Řehořem X. všeobecný církevní sněm do Lyonu. Tomáš, přesto, že jeho zdraví bylo chatrné, se na cestu vydal. Náhodné poranění na hlavě ho však přinutilo, aby se zastavil na hradě své neteře poblíž Fossanovy. Po několika týdnech byl přenesen do sousedního cisterciáckého kláštera, kde 7. Března 1274 zemřel.

Pokud jsem druhou část Sumy teologické definoval jako křesťanskou etiku, je důležité objasnit, v čem vůbec křesťanská etika spočívá. Základní mravní požadavek pro vztah člověka k člověku, jimž křesťanství překračuje všechny ostatní náboženství je obsažen ve slovech Kristových: „Miluj bližního svého jako sebe samého“. Tato slova nalezneme již ve třetí knize Mojžíšově. Kristova myšlenka byla ve své době přímo revoluční a ojedinělá. Tomuto ideálu se v antice přibližují snad jen stoikové ve své všeobecné lásce k člověku.

Klasifikace ctností u Tomáše kombinuje základní ctnosti jako je rozumnost, spravedlnost, statečnost a uměřenost se ctnostmi teologickými, do kterých patří víra, naděje a láska.

Tomáš, ve shodě s Aristotelem vidí cíl lidského života ve štěstí a blaženosti. Blaženost však nespočívá v rozkoši bohatství, či tělesných dobrech, nýbrž v činnosti, která je ve shodě s ctností, obzvláště s rozumovou ctností. Z toho vyplívá, že předpokladem mravního jednání je svobodná vůle.

V další části druhé knihy Sumy teologické jsou probírány postupně všechny ctnosti. Tomáš rozebírá jejich povahu a vypočítává jí odporující hříchy. Nejprve se věnuje teologickým ctnostem a jím odpovídajícím hříchům: ctnosti víry a hříchu nevěry, naděje a hříchu zoufalství a opovážlivého spoléhání. V části pojednávající o hříších proti víře vykládá Tomáš své názory na stíhání heretiků (kacířů) a v části věnované hříchům proti lásce uvádí podmínky, za nichž je spravedlivé vést válku.

Tomášova filosofie a názory ovlivnily křesťanské myšlení tak silně, že se tomizmus stal oficiální filosofií dominikánského řádu. Roku 1322 byl Tomáš prohlášen za svatého a konečně roku 1879 byl tomizmus povýšen na oficiální filosofii katolické církve.
V 19. a 20. století zažil tomizmus významnou renesanci. V této souvislosti vznikla novotomistická filosofie, která se snaží sjednotit poznatky moderní vědy a filosofie se základy katolického obrazu světa, které vytvořil Tomáš.

Použitá literatura:

1. STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. vydání druhé. Praha, Zvon, 1992, 559 str., ISBN 80-7113-058-3

2. KENNY, Anthony. Tomáš Akvinský. vydání první. Praha, Institut pro evropskou kulturu a politiku, 1993. 107 str., ISBN 80-85241-25-0

3. ANZENBACHER, Arno. Úvod do etiky. vydání první. Praha, Zvon, 1994, 292 str., ISBN 80-7113-111-3