|
Arthur SchopenhauerArthur Schopenhauer
Německý filozof narozený roku 1788 v polském Gdaňsku. Jeho otec Heinrich Floris Schopenhauer bohatý obchodník, známý svou tvrdohlavostí a hloubavou povahou, se rozhodnul odcestovat do Anglie, aby se chlapec narodil v místě, kde vládne duch osvícenství, v zemi svobody, a aby získal všechna práva světská i duchovní, která náleží rodilým Angličanům. Nicméně, těsně před porodem se vrátila rodina zpět do Gdaňska. Od otce dostal jméno Arthur a do jeho mysli bylo zaseto anglofilství. Matka se nad svým novorozeňátkem zprvu rozplývala, avšak její nadšení nemělo tak dlouhé trvání. Její vztah se změnil ve chvíli, kdy jí umřel manžel a ona se stala sama velice úspěšnou spisovatelkou.
Arthur se začal ve svých dospívajících letech přít o všem co viděl, ale i tom, co neviděl. Prvních 5 let strávil v Gdaňsku. Vychovávali ho sluhové, proto často trpěl osamělostí. Měl sklony k experimentování. V roce 1793 jeho rodina přesídlila do Hamburku a v roce 1797 se jeho matce narodila dcera Adele. Uvádí se, že obě děti byly velice ošklivé, přestože Johanna Schopenhauerová byla krásná žena. Jako devítiletého chlapce ho otec odvezl do Francie a nechal ho tam dva roky u přítele na vychování. Arthur trávil 26 hodin týdně studiem cizích jazyků, matematiky, etiky a geografie. Ve čtrnácti letech se Schopenhauer vydal na cestu po Evropě, která trvala dva roky. Pak byl nucen vstoupit do učení k velkoobchodníkovi. On však toužil po studiích, které mu jeho otec odpíral. Za několik měsíců otec zemřel a matka mu dovolila, aby zanechal kupectví. Arthur tedy začal studovat , nejdříve v Berlíně a pak v Jeně, kde dosáhl hodnosti doktora. Pak se odstěhoval k matce do Výmaru, kde se matčin dům stal centrem duchovního a společenského života. Byla navštěvována například Goethem a mnoho dalšími věhlasnými osobnostmi. 26675rvo11zxn8s
Schopenhauer, v té době asi osmnáctiletý, dokonale ovládal angličtinu, francouzštinu, latinu a jeho studium se místo otcem předurčené obchodnické dráhy ubíralo ke studiu přírodní vědy, dějin a filosofie. Dále se vedle filologie zajímal o chemii, fyziku, botaniku, anatomii, fyziologii, geografii a astronomii. Po ukončení studia se věnoval indickému starověku, védám a upanišadám, které silně ovlivnily jeho myšlení. Byl velmi fascinován a ovlivněn Platónem.
Ve Výmaru roku 1819 také vzniklo jeho největší dílo Svět jako vůle a představa. V tomto díle je obsažena celá jeho filozofie. Pak se v roce 1820 v Berlíně stal docentem filozofie, ale přednášel pouze jeden semestr. Od roku 1831 žil ve Frankfurtu nad Mohanem, kde působil jako soukromý učenec. Roku 1860 tam po osamělém a nešťastném životě zemřel ve věku 72 let jako zahořklý muž.
Schopenhauerovo dílo i působení byly dlouhou dobu neúspěšné, jeho filosofie byla veřejností přijata až čtyři roky před jeho smrtí 21. 9. 1860 a od té doby působila na evropské myšlení až do konce století a poté, zprostředkovně, dodnes.
Ovlivnil zejména Wagnera, Tolstého, Prousta a Manna, jeho voluntarismus však byl později zneužit jako jeden ze zdrojů ideologie německého fašismu.
Byl to krajně reakční metafyzický idealista, iracionalista, hlasatel pesimismu a odpůrce Hegelovy dialektiky. Jeho pochmurný názor na život odpovídal náladám z konce století. Vyšel z Kantovy filozofie, byl ovlivněn Platónem a indickou náboženskou filozofií (zejména upanišadami a buddhismem).
Hlavní zásada jeho filosofie je plně naznačena v jeho nejvýznamnějším díle Svět jako vůle a představa, které vzniklo v roce 1819, v němž překonává evropskou tradici nadvlády ducha vrcholící v Kantově (za jehož největšího žáka můžeme Schopenhauera považovat) exklusivním fenomenalismu, a nahrazuje ji nadvládou slepé vůle, která je jedinou věcí před naším poznáním.
To, co každodenní a vědeckou zkušenost uchopuje jako svět, je jen "jev" (svět jako představa), který pravou povahu světa neprojevuje, nýbrž zakrývá. Skrytým metafyzickým základem světa, vševládnou podstatou, je vůle - temné absurdní a slepé puzení (vůle k životu), jež je posledním důvodem absurdity. Vůli má člověk danou v sobě bezprostředně jako klíč k vlastnímu "já". Lidský duch je pouze vedlejším produktem tohoto, umožňující slepé vůli poznat sama sebe. Člověku se jeho prostřednictvím otevírá cesta k překonání vůle jako původu všeho zla. Jedinou cestou, kterou se může osvobodit od starosti, je oproštění se od této vůle k životu buď kontemplací platónských "čistých" idejí v umění (umění přetváří předmět nenaplněné touhy v předmět nepředpojaté estetické kontemplace), nebo asketismem, který radikálně ruší naše životní zaujetí, popírá důsledně naši individualitu a končí rozplynutím se v nicotě.
Nedostatek, bída, starost o holý život – to především, a jakmile vše pracně zažehnáme, pohlaví, láska, žárlivost, nenávist, závist, strach, ctižádost, lakota, nemoc a stále a stále bez konce: všechna zla pramení z vnitřního rozporu vůle. Vůle znamená vnitřní podstatu všech věcí. Vůle je slepé puzení, bezvědomý pud k životu. Vůle je snažení bez cíle. Když nemá cíl, nemůže tudíž najít klid a žádné uspokojení. Vůle si je vědoma marnosti svého snažení. Všechna slast je zdánlivá, klam – libost není nic pozitivního. Pozitivní jsou jen překážky vůle, bolest. Utišení bolesti je negativní, je to jen konec utrpení. Nejvyšší blaho je stav bezbolestný. Celý život je v podstatě utrpení, strast. Z utrpení není vykoupení. Možné je jen, když se vůle odvrátí od života k dobrovolnému odříkaní, rezignaci. Nebytí je lepší než bytí. Kdo to pochopí stane se asketou, vzdá se všeho. Rezignace je blaženost. Smrt je vykoupením, protože nás zbaví vědomí, v němž se musí snášet tolik utrpení. Nejhorší je utrpení z nekonečnosti naší žádostivosti, z nekonečnosti našich přání. Na každé splněné přání připadá alespoň deset neuspokojených. Ostatně je toto uspokojení jen zdánlivé, neboť každé splněné přání je okamžitě vystřídáno novým. Žádný objekt vůle, kterého bylo dosaženo, nemůže dát trvalé uspokojení.
Lidé mohou být spokojeni se světem jen tehdy, pokud se zbaví neustálé touhy ho měnit. To je odtržení od vůle, a děje se pomocí umění.
Jeho pesimistická nálada vznikala už v mládí a jeho filozofie rezignace a utlumení je věrným otiskem jeho osobnosti. Za hlavní věc své filozofie pokládá odůvodnit a obhájit svůj pesimismus. Hlavně zdůrazňuje ubohost celého světa a o utrpení každého jedince.
Schopenhauer tvrdí, že vůle je nejjednodušším základem bytí, pramenem všech jevů, podněcovatelem celého světa a života vůbec. Je to vůle k životu. Nesouvisí s ničím a není ničemu podřízená. Vůle jako podstata věcí je mimo čas a prostor. Je to totiž představa – představa každého jedince o sobě samém. Je podstatou všeho, bytostí i věcí. Vůle je primární a vládnoucí složkou. I svět je podle Schopenhauera výtvorem vůle. Svět je naše představa. Také vůle vytvořila intelekt, ale jenom jako svůj služební nástroj. Intelekt má ospravedlňovat a opatřovat morální důvody, zkráceně, aby racionalizoval naše pudy. Každý skutečný akt vůle člověka je okamžitě provázen pohybem jeho těla. Volní akt a akce těla jsou dva různé stavy, které jsou spojeny těsným poutem. Tělo je objektivitou vůle. Vůle se projevuje jako vlastního těla podstata o sobě, jako to, co tělo je, mimo něj, že je objekt názoru, představa, a projevuje se v libovolných pohybech tohoto těla.
Vůle je věc o sobě, vnitřní obsah, podstata světa. A bude-li vůle, bude tu také život a svět. Vůle k životu má tedy život jistý, a pokud jsme naplněni životní vůlí, nemusíme se strachovat o svůj život. Zajisté ale musí individuum zanikat. Ale Individuum je jen jev, který přijímá svůj život jako dar, vzniká z ničeho, ztrácí pak smrtí tento dar a vrací se v nic. Narození a smrt patří k jevům vůle, tedy k životu a udržují si vzájemnou rovnováhu.
Vůle je jádrem a podstatou své bytosti a je i jádrem a podstatou všech ostatních bytostí a věcí. Poznání naší vlastní bytosti je klíčem k poznání světa. Vůle je bezčasová a nesmrtelná. Je to univerzální substrát, ze kterého každé individuum vyrůstá do světa jevů, aby po krátkém a bezvýsledném boji o existenci opět zapadlo do nerozlišenosti. Vůle se manifestuje mezi jevy dvěma způsoby: jako individuální zápas a jako idea. Ideje vznikají objektivizací vůle. Idea je něco jako úplný pojem vůle. Idea je prezentována vnímání pouze u druhů, protože v přírodním světě jsou druhy zvýhodňovány na úkor jedinců. Neboť v druzích nachází vůle k životu trvalé ztělesnění, zatímco jedinec je pomíjející a postradatelný. Každá idea, tj. každý druh zůstane naprosto nedotčen změnou, která proběhne u jedince. Z tohoto odvozuje Schopenhauer naprostou lhostejnost přírody k jedinci, a proto přijímá evoluční biologii.
Etika je podle Schopenhauera učení o lidských činech, učení o dobru a zlu. Ale podle něj se slepá a nesmyslná vůle nedá poučit. Vůle si nedá nic předpisovat. Je svobodná, absolutní a všemocná. Tak se ještě nikdo nestal dobrým a nikdo se ještě nevyhnul zlu proto, že se mu vyložil smysl a význam dobra a zla. Ctnosti i nepravosti jsou každému vrozeny. Člověk se nemění, jak jednou jednal, bude vždycky za stejných okolností jednat shodně.
Schopenhauer tvrdí, že každému se vždy děje jen po právu, šťastnému i nešťastnému. Uvědomil si, že lidé jsou chváleni nebo viněni pouze za své činy. Nespravedlnosti a nerovnosti osudů a charakterů lidí, že jsou jen představy, které máme jako individua. Ve skutečnosti se jedná jen o vůli k životu. Ta vůle způsobuje, že každý člověk touží po požitcích světa a po věcech cizích. A při tom je touha jen škádlení, které způsobuje představa. Celý svět je pro nás jen představa. Vůle je ve všem a ve všech jedna a táž, to je podstata každé etiky. Také mluvil o principu egoismu. Že každý je středem světa, a nejvíc záleží na jeho blahu, na tom, aby se co nejvíc vyhnul utrpení života a aby co největší mírou získal jeho rozkoše. Co se při tom děje s jinými je nesrovnatelně méně důležité. Jedinou mravní pohnutkou je láska. Láska jako soustrast je bezprostřední cit metafyzické jednoty všech lodí a všech tvorů. Jejím cílem je zmírnění nebo odstranění bolu. Laskavost koná činy lásky. Láska a laskavost jsou soucit. Neboť člověk, který poznal lásku, považuje utrpení všech za vlastní utrpení a bolest celého světa za svou vlastní bolest. Vidí život jako vnitřní rozpor vůle a stálé utrpení, utrpení lidí, utrpení zvířat. Vůle se v něm odvrací od života, už nesouhlasí s vůlí k životu. Rozhodnutí člověka, který toto poznal, je odříkání, rezignace a přechod k askezi. Asketa si odpírá pohlavní uspokojení. Schopenhauer tvrdí, že pohlaví je ďábelským mařením čisté kontemplace a poznání. Známé je jeho popření pohlavnosti, které praví: „Pakli by tě tvé oko horšilo, vylup je.“ Na druhou stranu tvrdí, že pohlavní pud je pro člověka tak i pro zvíře nejvyšším cílem jeho života. Nejdříve člověk usiluje o sebezachování a pak už jenom o zachování rodu. Příroda, jejíž podstatou je vůle k životu, žene člověka a zvíře vší silou k rozmnožování. Genitálie jsou podřízeny pouze vůli, proto slouží jen k reprodukci, k vzniku nového individua. Lidé trpí tím, do jakého hrozného světa se po narození dostali. Lidské utrpení je ale podle Schopenhauera vznešené. Jak u člověka roste vědomí, stupňuje se i utrpení, které u géniů dosahuje vrcholu. Genius je svým vyvolením k utrpení šlechtěn. Jen člověk má možnost jako asketický světec dosáhnout definitivně vykupujícího sebezapření vůle k životu.
Morálka bez odůvodnění, tedy pouhé moralizování, nemůže působit, protože nemotivuje. Morálkou nemůže být navozena pravá ctnost, ta musí vznikat vždy z intuitivního poznání, jež uznává v cizím individuu tutéž bytost jako ve vlastním.
Schopenhauer rozpracoval svou filosofii v mnoha ohledech s velkou představivostí a duchaplností a ve svých esejích prokázal pozoruhodnou schopnost vykouzlit ze svého systému nové, překvapivé, ale vždy výstižné postřehy o lidském osudu.
Na to, aby přesvědčil čtenáře, že opravdu věří svým pesimistickým závěrům, si je až příliš vychutnával. A jeho kruté útoky na populární předsudky odhalují daleko větší poutání k životu než k odříkání, které navenek upřednostňoval. V jeho způsobech byla jistá neomalenost a arogance. Ale jinak měl společenskou povahu. Miloval ženy, víno a zpěv a žil normálním životem egoistického učence.
Autor ve svém díle Svět jako vůle a představa interpretuje své názory na život nebo přejímá názory jiných myslitelů.
Zde Schopenhauer hořekuje nad tím, že dva mladí lidé, kteří se nepohodnou, se kvůli své cti střetnou v boji, ve kterém zahyne jeden z nich. Souvisí s tím jeho odpor k rytířskému kodexu. Právo silnějšího je podle něj nesmyslné, oč je hodnotnější než pomyslné právo slabšího? Morálně nemá právo silnějšího více váhy než právo chytřejšího, jehož se užívá při zákeřné vraždě. Je tedy jedno, zda člověk zahyne čestně nebo zákeřně. Tento názor přejal od Rousseaua, který říká, že se má urážka mstít zákeřnou vraždou.
Jedinou obranou proti morální a intelektuální zvrhlosti je filozofie. Dvě věci odlišují společenské poměry středověku a nové doby, jsou to rytířská čest a venerická nemoc. Obě otrávily boj i lásku života. Analogický je vliv principy rytířské cti, frašky, které byla lidem v antice cizí. Ta činí moderní společnost nepružnou, úzkostlivou a opatrnou. Zmiňuje se zde i národní čest, jako čest celého národa i části společnosti národů, které nesmí nechat zásahy do svých práv bez trestu. Slučuje se pojem rytířské a občanské cti.
Sláva a čest jsou blíženci. Sláva je nesmrtelnou sestrou smrtelné cti. Čest se týká jenom těch vlastností, které se vyžadují od každého, kdo žije v týchž poměrech. Čest se týká těch vlastností, které si může každý veřejně přisvojovat. Sláva se týká vlastností, které si sám nemůže přisvojovat nikdo. Naše čest sahá tam, kam sahá vědomost o nás, ale sláva je s takovýmto věděním vpřed a roznáší je, kam se dostane. Na čest má nárok každý, na slávu jenom výjimky, které si ji získají pouze neobyčejnými výkony. Ke slávě vedou dvě cesty, buď činy nebo díla. Cestu k činům umožňuje velká mysl, cestu k dílům umožňuje velká hlava. Rozdíl je v tom, že činy pominou, ale díla zůstávají. Sláva činů se neřídí pouze jejich vnitřní cenou, ale také okolnostmi, které jim dávají důležitost a lesk. U děl záleží na jejich původci, čím díla jsou, tím zůstanou.
Etika Nikomachova: „Rozumný člověk netouží po rozkoši, ale po bezbolestnosti“. Také: „Rozumný člověk vyhledává bezbolestnost“. Všechen požitek a všechno štěstí je negativní, bolest je pozitivní. Na tom se zakládá Aristotelovo pravidlo, které nás nabádá, abychom se nevěnovali požitkům života. To také potvrzuje Voltairův výrok, že štěstí je jen sen, ale bolest je skutečná. Život tu není od toho, aby byl užit, nýbrž přečkán. Ve stáří je nám útěchou, že již máme životní práci za sebou. Šťastnější je ten, kdo prožil život bez tělesných a duševních bolestí, než ten, komu se dostalo radostí a požitků. Požitky jsou a budou negativní, šťastným je činí klam, buzený závistí ke své vlastní škodě. Přistoupí – li k bezbolestnému stavu ještě nepřítomnost nudy, je dosaženo pozemského štěstí. Získáváme, obětujeme – li požitky, abychom se vyhnuli bolestem. Blázen běží za požitky světa a vidí, že je oklamán, mudrc se vyhýbá zlu.
Zatímco jsme zbaveni bolesti, kouzlí nám nepokojná přání chiméry štěstí, které vůbec neexistuje a svádí nás, abychom je následovali. Tím si přivozujeme bolest, která je reálná. Pak litujeme, že jsme onen bezbolestný stav ztratili a přejeme si marně vše napravit. Je-li životní plán založen na míjení bolestí, na odstraňování nedostatku, nemoci a jiné bídy, je cíl reálný. Je možnost něco vykonat, čím méně je tento lán mařen snahou po chiméře pozitivního štěstí. Goethe praví: „Kdo se chce zbavit zla, ví vždycky co chce“. „Kdo chce něco lepšího než má, je slepý“. Francouzský výrok to připomíná: „Lepší je nepřítelem dobrého“. Schiller praví, že vstupujeme – li do světa plni nároků na štěstí a požitek a chováme pošetilé naděje, že jich dosáhneme. Obyčejně přichází osud a poučí nás, že nic není naše, nýbrž všechno jeho. Štěstí a požitek je fata morgána, která viděná z dálky, zblízka zmizí. Má-li poučení účinek, přestaneme se honit za štěstím a požitky a pomýšlíme na to, jak zabránit bolesti a utrpení. To nejlepší, co svět poskytuje je bezbolestná, klidná a snesitelná existence. Nejlepší prostředek, jak se nestát příliš nešťastným je nežádat být příliš šťastným. Být příliš nešťastným je velmi lehké, být šťastný je těžké, ba nemožné. Všechen náš život je něco, co by raději nemělo být. Největší moudrostí je popírat a odmítat jej, podle Platónova výroku: „Žádná z lidských věcí nestojí za velkou námahu“.
To co ztěžuje dosažení těchto blahodárných názorů je pokrytectví světa. Všechna nádhera je klam jako divadelní dekorace a podstata není žádná. Programovaná radost a veselí v sobě radost nemá, ta účast na slavnosti odřekla. Kde skutečně je, tam přichází neohlášena a nezvána, často při nejnevýznamnějších příležitostech, za každodenních okolností, nikdy za lesku a slávy. Pozvaní hosté ve svátečním úboru při slavnostní recepci jsou vývěsním štítem ušlechtilé vyšší družnosti, místo ní však přišla jen trapnost a nuda. Kde je mnoho hostů je mnoho neřádů – i kdyby měli všichni na prsou hvězdy. Dobrá společnost je ve skutečnosti totiž všude nutně velmi malá. Zvučné veselí a veselí prázdné mají v sobě jakýsi nesouzvuk tím, že hlasitě odporují bídě a nouzi našeho života – kontrast zvyšuje pravdu. Také akademie a filozofické katedry jsou vývěsní štíty, vnější zdání moudrosti. Skoro všechno na světě je prázdný ořech, jádro je vzácné a ještě vzácněji vězí ve skořápce.
Chceme-li ocenit stav člověka podle jeho blaženosti, neptejme se co ho uspokojuje, ale na to, co ho trápí. Čím je to nicotnější, tím více je člověk šťastnější. Stav blaženosti je předpokladem, aby byl člověk citlivý na maličkosti, neboť v neštěstí je vůbec necítíme. Jedna z největších a nejčastějších pošetilostí v životě jsou naše dalekosáhlé přípravy. Při nich počítáme s celým a plnohodnotným životem, kterého však dosáhnou jen někteří. Stává se proto, že se často pachtíme po věcech, které, když jich dosáhneme, nejsou nám přiměřené. Takovou průpravou k dílu strávíme léta, která nám vzala sílu k provedení. Bohatství nashromážděné dlouholetou námahou nemůžeme užívat, pracovali jsme pro jiné. Výstižný je Horatiův výrok: „Proč unavuješ svého ducha, už tak slabého, plány pro budouctnost“. Popud k tomuto častému nezdaru je optický klam duševního zraku, jímž se zdá život nekonečný. Díváme-li se však od konce dráhy, je život velmi krátký. To má ovšem své dobro, bez takového klamu by se nevykonalo něco řádného. Často nalézáme něco jiného, lepšího, než jsme hledali. Obvykle i na jiné cestě, než na kterou jsme nadarmo vykročili. Hledali jsme štěstí a radost, místo toho se nám dostalo poučení, moudrosti a poznání. Znamenití a ušlechtilí lidé si brzy uvědomují výchovu osudu a přizpůsobí se ohebně a vděčně. Vidí, že ve světě se najde sice poučení, ale ne štěstí. Spokojí se s tím, že vymění naděje za moudrost. Přesně zde sedí Petrarkův výrok: „Neuznávám jiný požitek než učit se“.
Člověk, který prožívá jednotlivé hodiny a dny má stejný poměr k celku a k jeho povaze. Čím je povaha celku složitější, tím více je nutno, aby měl člověk častěji před očima zmenšený jeho plán. Člověk musí udělat pořádný začátek, musí poznat sám sebe. Pak pozná, co je pro jeho štěstí nejdůležitější. Také musí poznat, jaké je v celku jeho povolání, jeho úloha a poměr ke světu. Pohled na plán jeho života ho bude jako nic jiného posilovat, vzpřimovat, zvedat, nabádat k činnosti a odvádět z nepravých cest. Bude jako poutník, který až na vrcholu přehlédne a poznává vykonanou cestu se všemi záhyby v celkové souvislosti. I my poznáváme na konci svého života skutečnou souvislost všech svých skutků, výkonů a děl, pravou konsekvenci, spojitost i jejich cenu. Když konáme největší činy nebo tvoříme nesmrtelná díla, neuvědomujeme si je jako takové, ale jako činy vhodné našim přítomným účelům. Ty odpovídají našim úmyslům, ale teprve z celku a z jeho souvislostí se ukazuje náš charakter a naše schopnosti. V jednotlivostech vidíme, že jsme se dali jedinou správnou cestou mezi tisíci nepravými – vedeni svým géniem.
Důležitý bod životní moudrosti je správný poměr, jak věnujeme svou pozornost přítomnosti i budoucnosti, aby nám jedna nepokazila druhou. Lidé žijící příliš v přítomnosti jsou lehkomyslní, jiní žijí příliš v budoucnosti jsou úzkostliví a starostliví. Málokdo udrží pravou míru. Ti, jenž žijí jen v budoucnosti, pospíchají a stále se dívají dopředu za budoucími věcmi, které jim mají přinést pravé štěstí. Zanedbávají a neužívají však přítomnost. Podvádějí se sami o svůj celý život, žijí pouze prozatímně – až zemřou. Jen přítomnost je reálná a skutečná, budoucnost dopadne vždy jinak než myslíme. Minulost byla jiná, obě v sobě mají mnohem méně, než se zdá. Dálka, která předměty oku zmenšuje je zvětšuje myšlence. Pouze přítomnost je pravá a skutečná, je to reálně naplněná doba a náš život leží jenom v ní. Je pošetilé od sebe odvrhnout dobrou přítomnou hodinu nebo si ji zkazit lehkomyslně mrzutostí z minulosti nebo obavou z toho, co bude.
Právo znepokojovat má pouze takové zlo, které je jisté nebo je jistá jeho doba. Zla jsou buď možná či pravděpodobná, anebo jsou sice jistá, ale jejich doba je úplně nejistá. Jestliže se budeme oběma druhy zabývat, nebudeme mít ani okamžik klidu. Čím více dá strach člověku pokoj, tím více ho znepokojují přání a touhy. Goethe tvrdí: „Založil jsem svou věc na ničem“. Mějme stále na paměti, že dnešní den přichází jen jednou a pak už nikdy. My se ale domníváme, že přijde zítra zas. Zítřek je ale jiný den, který také přijde jen jednou. Zapomínáme, že každý den je integrující, a proto nenahraditelná část života. Myslíme, že je v něm obsažen jako individua v celku. Lépe bychom si cenili, kdybychom byli v dobrých dnech vědomi sami sebe. Tak jako v nemoci nám vzpomínka na bezbolestné dny připomíná ztracený ráj. Prožíváme své krásné dny, aniž je pozorujeme, poté nastanou špatné a my toužíme po oněch zpátky. Tisíce příjemných hodin necháme s klidem přejít, abychom v zármutku po nich marnou touhou vzdychali. Místo toho bychom měli každou snesitelnou přítomnost, i tu nejvšednější, uctívat. Být si vědomi toho, že právě přitéká do nádoby minulosti, kde bude nadále obklopena nepomíjivostí a uschována v paměti. Jednou by měla představovat, až paměť zvedla oponu, předmět naší vroucí touhy.
Všechno omezování činí šťastným. Čím užší je kruh naší působnosti, náš dohled a okruh styku, tím jsme šťastnější. Čím větší je náš dohled, tím častěji cítíme trýzeň a úzkost. S rozšiřováním kruhu se zvětšují naše starosti, přání a obavy. Na tomto pravidle se ukazuje, že druhá polovina našeho života bývá smutnější než prvá. Během života se obzor našich účelů a vztahů rozšiřuje. V dětství je omezen na nejbližší okolí a na nejužší vztahy, v jinošství sahá mnohem dál. V mužském věku obsahuje skoro celý náš život, dosahuje na nejvzdálenější vztahy, státy a národy, ve stařectví se vztahuje na potomstvo. Každé omezení přispívá k našemu štěstí. Omezený okruh působnosti ubírá vůli vnější popudy ke vzruchu, omezený duch ubírá vnitřní. Má ale tu nevýhodu, že otevírá dveře nudě, která se stává pramenem bolu. Abychom ji zahnali, saháme ke všemu, vyhledáváme rozptýlení, společnost, hru, pití atd. To přináší škodu, úpadek a neštěstí všeho druhu. Rčení: „Těžko je v nečinnosti zachovat klid“. Jediný básnický druh, který líčí šťastné lidi je idyla. Představuje je vždy v omezeném stavu a okolí. Proto jednoduchost našich poměrů a jednotvárnost života, pokud nepůsobí nudu, bude činit šťastným. Sám nechá život pocítit a jeho tíhu co nejméně.
Se zřetelem k našemu dobru a bídě záleží v poslední instanci také na tom, čím je naplněno a zaměstnáno vědomí. Každé intelektuální zaměstnání vykoná pro schopného ducha mnohem víc než skutečný život se svým ustavičným střídáním zdaru a nezdaru a se svými otřesy a útrapami. Je k tomu ovšem zapotřebí vyšších duševních vloh. Jak nás vnější život odvádí od studií a rozptyluje, tak i duchu ubývá klidu a soustředění. Trvalé duševní zaměstnání činí neschopným ke shonu a ruchu skutečného života. Je proto lepší je zastavit na čas úplně, jestliže nastanou okolnosti, které vyžadují energické praktické činnosti.
Divadelní hra od Jeroena van den Berga (*1966) - režisér a dramatik, docent režie na Vysoké škole umělecké v Amsterodamu. Kromě vlastních textů režíroval světové dramatiky: Becketta, Čechova, Ibsena, Moliera, Pintera aj. Ženu podle Schopenhauera napsal roku 1996.
O hře: V deseti scénách hry vystupují dvě osoby, Arthur (syn) a Johanna (matka).
První scéna patří Johanně. Ta píše na stroji dopis svému synovi, že ji jeho přítomnost deprimuje a navrhuje omezení vzájemných návštěv: "Pro mé vlastní štěstí je důležité vědět, že jsi šťastný, ale nemusím toho být bezpodmínečně zas až tak blízkým svědkem."
První a poslední scéna jsou monologické, scény mezi nimi rezonují slovními přestřelkami mezi Arthurem a Johannou. Z dialogů vyrozumíváme, že Arthur Schopenhauer je jedenadvacetiletý filozof a spisovatel, který žije v době magnetofonů a televizí. Který nemá rád ani kolegu Hegela, ani matčina přítele Goetha. Který má už hotovou předmluvu k druhému vydání své knihy, aniž by se prodal jediný exemplář z vydání prvního. Který je naivním milencem dívky jménem Janna. Který neustále dělá scény, až ho nakonec matka vyhodí z domu. Summa summarum, Arthur je neúspěšný a nesnesitelný mladík.
Arthur těžce prožívá vztahy s ženami, vztah s ženou-matkou i s ženou-milenkou. Milenka Janna má Arthura jenom jako "vedlejšák". Píše mu: "Připadá mi báječné, strávit pár dnů jenom s tebou. Toho druhého přítele, toho impresária, už dávno nemám. Mám teď nového přítele, ale ten je často pryč. Flirtovat s Angličany taky nemůžu, když tady nejsou, takže mám ráda tebe. Tvoje Janna." Matka Johanna se nechce nechat od Arthura ničit, ale záleží jí na něm. Uspořádá oslavu jeho narozenin, sežene mu práci. Arthur však Johannu neustále uráží, např. když mu přinese narozeninový dort: "Teď bych tě nejraději vykopal z místnosti. V tom jsem hodně upřímný," nebo jindy: "Když si budu moci vybrat mezi matkou a psem, řeknu bez zaváhání: Dejte sem toho psa."
Poslední scéna je stylově výrazně odlišná od předchozích. Promlouvá tu jen Arthur, a to tak, že poeticky filozofuje. Bilancuje nad svými dosavadními životními krachy a nachází jejich příčinu: stál příliš vysoko nad obyčejným světem. A Arthur se rozhodne sejít dolů.
Hra končí takto: "Musíš jít dál. Musíš nechat všechno za sebou. (..) Protože když už jednou jdeš, tak jdeš stále dál. A tak se udržíš zpříma. Neustálým pohybem."
Zde si dovoluji jednu malou ukázku z knihy, která mě velice oslovila.
"K zajištění pokračování lidského druhu (specie) příroda vybrala mladé a silné muže. Výrazem této vůle přírody je vášeň žen. Již od nepaměti stojí tento zákon svou silou nad všemi jinými zákony: proto běda tomu, kdo postaví svá práva a zájmy tomuto zákonu do cesty. Ať takový člověk řekne či udělá cokoli, budou tato jeho práva či zájmy při prvním vážném nárazu nemilosrdně rozdrceny. Neboť tajný, nevyslovený, vlastně podvědomý, nicméně vrozený etický postoj žen zní: 'Jsme oprávněny podvést ty, kteří se domnívají, že podporou, kterou nám, jednotlivým ženám poskytují, získávají právo ovládat celý druh. Charakter a následně i bezpečné postavení specie příští, z nás vzniklé generace, byly dány do našich rukou a svěřeny naší péči: jednejme v souladu s touto důvěrou přírody'. Ženy si tento nejvyšší zákon vůbec neuvědomují in abstracto, ale pouze in concreto, a nemají žádný jiný způsob vyjádřit průchod zákona jinak než svým jednáním v okamžiku příležitosti. Svědomí je posléze trápí mnohem méně než se domníváme, neboť v nejtemnějším skrytu svého srdce si jsou vědomy toho, že porušením povinnosti vůči jednotlivci tím lépe plní svou povinnost vůči druhu, jehož práva jsou nesrovnatelně důležitější. Protože ženy žijí pro pokračování existence druhu a nalézají v tom své poslání, jsou celkově více svázany s druhem než s jednotlivci a ve svých srdcích berou záležitosti s druhem vážněji než záležitosti s jednotlivcem. To dává jejich celkové přirozenosti a veškeré jejich činnosti určitou lehkovážnost a obecně zaměření, které se fundamentálně liší od zaměření muže. To je také důvod proč neshody mezi manželi jsou tak běžným jevem a v podstatě jevem téměř normálním."
Osobně mě velice zaujala kniha Metafyzika lásky. Do této doby jsem sice znala jméno Schopenhauer, nicméně ani jedno z jeho děl jsem nečetla. Při přípravě této zápočtové práce jsem se do čtení musela sice přinutit, ovšem hned po dvou přečtených stránkách si mě Arthur získal. O jeho názorech si myslím, že jsou hodně ovlivněny přírodou. I z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že co se týče výběru partnera, pár zákonitostí jsem vypozorovala také – jako např.že hubené muže přitahují dobře stavěné ženy a naopak, že plavovlasí touží po brunetách. Též si myslím, že to, že muži mají tendenci ženám zahýbat je opravdu způsobeno tím, že muž se snaží jakoby oplodňovat co nejvíce partnerek, aby po sobě zanechal potomky a zrovna tak žena si za svého partnera vybírá takového muže, který splní ono očekávané zachování rodu – narození zdravého a statného dítěte. Toto naše chování je hodně podobné živočichům v přirodě. Vemme si za příklad ptáky. Sameček se většinou snaží nalákat samičku na krásně postavené hnízdo, nebo na svoje trilkování, či na své krasně veliké vole. A co dělá samička? Sedí na větvi a vybírá si toho nejdokonalejšího. Není to úžasné? To samé známe i u vodních živočichů. Schopenhauer v této knížce hodně používá slovo „druh“. Zachování druhu, vůle druhu, rozšíření druhu, atd. Věřím, že hodně lidem toto zevšeobecnění přijde drsné, alespoň ženám určitě. Copak se opravdu všechno na světě točí okolo metafyziky lásky? O plození? O zachování druhu? Přestože bych |
