Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Desiderius Erasmus Rotterdamský, jak znělo celé jeho jméno, se s největší pravděpodobností narodil 28.října 1469 j

1. ÚVOD

 

 

Desiderius Erasmus Rotterdamský, jak znělo celé jeho jméno, se s největší pravděpodobností narodil 28.října 1469 jako nemanželský syn lékařské dcery Markéty a pozdějšího kněze Rotgera Gararda. Vychováván byl v rodném Rotterdamu, ale vzdělání dosáhl převážně mimo rodiště. V letech 1478-1484 navštěvoval školu v Deventeru, poté tři roky studoval na škole v ‘s Hertogenboschi, aby roku 1487 odešel do augustiniánského kláštera v Steynu u Goudy, kde pokračoval ve studiích a připravoval se na kněžskou dráhu. V roce 1495 se vydal dále vzdělávat do Francie, na jednu z nejslavnějších univerzit Evropy, pařížskou Sorbonnu. O několik let později dosáhl teologického doktorátu, ale mezitím začal psát svou vlastní literaturu, jejímž vzorem byla literatura antická, se kterou se podrobně seznámil právě v Paříži, kde poznal také knihtisk a jeho nesmírné výhody.

Druhá zahraniční cesta zavedla Erasma do Anglie, která se mu stala téměř druhým domovem a do níž se také později vrací. Zde se seznámil s řadou významných osobností (Tomáš Mor, John Colet), díky nimž se dostává k panovnickým dvorům a seznamuje s humanistickými studiemi. 18383kdo46lzq6p



Roku 1526 poznává kolébku antické civilizace a humanismu - Itálii, kde navštěvuje všechna významná centra od Benátek až po Řím.

Na těchto cestách poznává učence z celého světa a studuje rukopisné knihy oblíbených starověkých autorů. Pořizuje také první překlady Cicerona, Euripida a Lúkiána do latiny. Jako profesor působí na univerzitách v Cambridgi, Lovani a Freiburku. Čeští čtenáři se s jeho díly seznamují pomocí basilejských tisků, ale do češtiny je překládán ve druhém desetiletí 16.století.

Roku 1519 dochází k osudovému setkání Erasma s Martinem Lutherem, jenž byl zpočátku Erasmovým obdivovatelem. Toto způsobilo Erasmův váhavý poměr k nové evangelické víře a protestantské církvi. Následkem toho je, že byl postupně zavržen nejen stoupenci těchto církví, ale i svými dřívějšími přáteli.

Poté se Erasmus uchýlil do basilejského ústraní, které opustil v letech 1529-1535, kdy přijal profesorské místo na universitě v již zmiňovaném Freiburku. Před koncem života se vrací do svého rodiště, odkud opět odchází do Basileje, kde 12.července 1536 umírá... dz383k8146lzzq

 

 

 

 

 

Dříve než jsem se začal shánět po různých skvostech filosofické literatury, zasáhla náhoda, a já potkal bývalého absolventa naší školy, který nejen že mi Erasmovu Chválu bláznivosti doporučil jako dobře čtivou, humornou a ne velmi obsáhlou knihu, ale také mi ji sám zapůjčil.

2.HLAVNí STAť

Již v úvodu se sama Bláznivost zmiňuje o své jedinečné schopnosti v okamžiku rozveselit lidi i bohy pouze svou tváří, nikoliv nějakou bezduchou řečí, jak to dělají mnozí rétorové, kteří si svůj proslov připravují několik let nebo pronesou dokonce cizí, chtíc tak podat ukázku své duchaplnosti.

Otcem Bláznivosti je sám Plútos(=Bohatství), onen jediný otec lidí i bohů, i když s tímto tvrzením nesouhlasí tak slavní řečtí epičtí básníci jako Homér či Hésiodos. Jen na jeho pokyn se mísí svaté s všedním, on řídí války, mír, rady - zkrátka všechny veřejné a soukromé záležitosti lidí. Bez něj by dokonce ani bohové nemohli existovat nebo by jen živořili v bídě a nikdy by se jim nedostalo bohatství a přepychu, se kterým dnes žijí. Matkou Bláznivosti je nymfa Mladost, nejkrásnější a nejroztomilejší ze všech nymf. Na Aristofana, jenž tvrdí, že Plútos byl již velice starý a napolo slepý, reaguje sama Bláznivost tvrzením, že byla zplozena v době jeho plné síly a mladosti. Jejím rodištěm jsou ostrovy blažených, kde vše roste a kvete v plné kráse.

Bláznivost vládne s pomocí svých věrných služebníků, jimiž jsou: Opilost a Nevzdělanost, které ji dokonce i odkojily, dále je tu Filautia (Sebeláska), usměvavá Kolakia (Lichotivost), podřimující Léthé - bohyně Zapomnění, Misoponia (Lenost) stojící s rukama složenýma, omamně vonící Hédoné (Rozkoš), ta s těkavýma očima, které bloudí neustále sem a tam, ta se jmenuje Anoia (Šílenost), a pak ještě poslední z bohyní, a tou je pěkně vykrmená Tryfé (Poživačnost). Najdou se zde také dva bohové:Kómos (Masopust) a Négretos Hypnos (Hluboký spánek). S pomocí těchto poskoků může Bláznivost opravdu ovládat celý svět a být panovnicí všem králům světa.

Bláznivost tvrdí, že se právem prohlašuje za bohyni (jak známo bohové mají povinnost pomáhat smrtelníkům) a myslí si dokonce, že by měla být jmenována úplně na prvním místě, protože ona jediná dává lidem vše, kdežto ostatní bohové obohacují lid „pouze“ jedním prospěšným darem.

Jako nejcennější a nejsladší dar si Bláznivost připisuje také život, protože i sám otec bohů Zeus musí odložit svůj pověstný trojklonný blesk a nezbývá mu nic jiného než si vzít podobu nějaké cizí osoby (neboť jeho tvář nahání hrůzu samotným bohům, a což teprve obyčejným smrtelníkům..), chce-li dále dělat to, co dělá nejraději, a to - děti.

Toto samo o sobě je už docela dobrá bláznivost, s čímž se mnou jistě souhlasíte.

Totéž se týká i stoiků, neboť i oni musí odložit stranou svou moudrost, skálopevné mravní zásady a trochu si zabláznit, chtějí-li být otcem, z čehož vyplývá, že opět hledají pomoc u naší milé Bláznivosti.

Vždyť i to manželství je pouhé bláznovství, a kdyby muži pořádně zvážili nevýhody tohoto svazku, stejně jako kdyby si ženy uvědomily nebezpečí porodu a obtížnost výchovy dětí, myslím, že málokterý z nich by do tohoto svazku vstupoval. Ale mnozí z nás vděčí za svůj život právě manželství, a proto i zde nastupují věrné služebnice Bláznivosti, které udržují toto posvátné pouto pohromadě. Manželství je totiž plné přetvářek, lichotek, žertů a povolností.

Bláznivost také obdařila náš život pocitem štěstí a spokojenosti, ke kterým bezesporu patří také rozkoš. Cožpak by náš život byl opravdu životem bez těchto pocitů? Odvažuji se tvrdit, že i ti proslulí stoikové a vůbec všichni filosofové žijí za pomoci rozkoše, i když to mnozí urputně zapírají a takový život na veřejnosti odsuzují.

Ale vždyť bez trochy té bláznivosti a rozkoše by byl každý den našeho života plný smutku, nudy, nechuti, únavný a nehezký. Toto tvrzení obhajuje Bláznivost výrokem proslulého Sofoklea, jež zní: „Jak sladký život jest, když na nic nemyslíš!“

Podívejme se však nyní na průběh jednoho lidského života podrobněji.

Především nikdo nemůže popřít, že dětský věk je z celého života to nejradostnější období, z něhož máme největší potěšení. Co je ale na dětech, že je tak objímáme, hýčkáme, opatrujeme jako v bavlnce a dokonce i zapřísáhlý nepřítel se nad nimi slituje?

Je to zajisté jejich naivnost a rozkošnost, jimiž si dovedou získat naši přízeň. Takovým dětem se snad ani nedá neodpustit, vyvedou-li něco zlého, jistě ne záměrně, protože u nich se ještě o jakémsi záměru snad ani nedá mluvit, což jsme poznali již ze studia psychologie, konkrétně u ontogeneze člověka, kde se objevuje vědomá lež a vzdorovitost kolem čtvrtého roku života.

Po dětství následuje jinošství, jemuž jsou všichni nakloněni, horlivě je podporují a ochotně podávají pomocnou ruku, právě pro krásu a upřímnost tohoto období. A to vše opět díky naší Bláznivosti, která neobdařila tento věk skoro žádným rozumem, a proto se zde téměř neobjevuje rozmrzelost. Sotva však člověk trochu vyspěje, získá životní zkušenosti a lecčemu se naučí, pak jeho krása vadne, čilost a vtip upadá stejně rychle jako ztrácí své síly.

Čím více se vzdalují Bláznivosti, tím více se přibližují svízelnému stáří (jež Homér nazval „chalepon géras“), jež je na obtíž nejen ostatním, ale i sobě samému. Proto také zde spěchá na pomoc naše bohyně Bláznivost a vede starce zpět do dětských let, neboť právě to znamená nemít rozum a jenom tak blouznit.

Avšak tím, že nejsou schopni myslet, nic je netrápí, ničím se nesužují jako oni slavní mudrcové. Stávají se z nich milí společníci, protože necítí omrzelost ze života, kterou těžce snáší každý z nás. To, jak jsou si blízcí staří lidé s dětmi můžeme přece vidět běžně ve vztahu vnuka s dědečkem a naopak, neboť bohové vždycky rovného k rovnému druží - jak praví kniha.

A co se filosofů týká, ti zestárli ještě dříve než mohli dospět v jinochy, a to jen díky jejich usilovnému studiu a hloubání o vážných problémech, do kterých jsou neustále ponořeni. Nemůžeme se tedy divit, že z nich tak rychle vyprchá jejich životní síla. U mnohých z nich nelze ani mluvit o přátelství, protože hned hledají u druhých chyby a nepřestanou, dokud nějakou nenajdou. Naproti tomu blázni si svůj život užívají plnými doušky a vypadají stále mladě a svěže. Přátelství je u nich běžnou záležitostí, neboť dovedou přijímat chyby druhých, ba dokonce na ně někdy pohlížejí jako na přednosti. Jak sama Bláznivost praví: „ Bláznovství přátele pojí a družné to spojení střeží.“ A dále: „ Nikdo se nerodí bez chyb a nejlepší z lidí je ten, kdo jich má poměrně nejmíň.“. K tomuto myslím není co dodat.



Nechme však na chvíli smrtelníky vydechnout a vrhněme se na elitu nebes. Tu můžeme rozdělit stejně jako lidi na veselé, ztřeštěné, na nic vážného nemyslící bohy, kteří však vypadají mladě, krásně a bez sebemenších známek stáří. K těmto řadíme Bakchuse - boha plodnosti a vína, Cupida - boha lásky, Venuši - bohyni lásky a příbuznou Bláznivosti, Floru - bohyni kvetoucí přírody, matku všech rozkoší. Proti nim stojí třeba Pán, jenž kolem sebe ze stařecké zlomyslnosti šíří strach, ukoptěný Vulkán, či bohyně moudrosti Pallas Athena. Ale i u nich bychom našli pár bláznivých skopičin.

Nyní bych chtěl porovnat ženy a muže, abychom poznali, kdo v tomto souboji o větší bláznivost zvítězí.

K mužům snad jen tolik, že jsou předurčeni pro to, aby vládli, lovili a dokázali se o sebe a svou rodinu postarat. Proto jim matka příroda nadělila větší mozkovnu a sám Jupiter do ní přidal rozumu co se jen vešlo. Což nás může jen těšit, že ano. Proto také Jupiter přidal k mužům ženy, což jsou sice stvoření hloupá a ztřeštěná, ale na druhou stranu dokáží mužům jejich život zpříjemnit, zmírnit a co si budeme nalhávat, jde jim to skvěle také u plotny. Vždyť i sám Platón byl na pochybách, zda označit ženu jako stvoření rozumem obdařené či nerozumné. Je ovšem pravda, že jejich životy jsou veselejší a šťastnější než životy mužů a nejdůležitější věcí pro ně je zalíbit se právě těm zarostlým, věčně zamračeným tvářím mužským. Právě zde je markantní rozdíl v péči o svůj zevnějšek - všichni víme, kolik hodin je žena schopna strávit u zrcadla a v koupelně.

Prošli jsme spolu již průběh života, poznali, jak jsou na tom muži i ženy z hlediska bláznivosti, tak teď se vrhněme na jednotlivé lidské vrstvy.

Bude asi zbytečné hovořit o prostém lidu, neboť právě zde je tolik bláznovství, že bychom to všechno nestačili nikdy vypsat. Přesto uvedu namátkou jen několik málo z nich. Existují lidé, kteří mají plnou hlavu cizích starostí, ale o své se nezajímají, dále jsou takoví, co si neustále půjčují peníze a vrhají se do podnikání (i když tomu ani za mák nerozumí) nebo neustále sázejí s tím, že jednou přece zbohatnout musí a přesvědčí se o opaku až tehdy, jsou-li úplně na dně. Ale nejbídnější ze všech jsou kupci. Ti svým neustálým lhaním a přetvařováním člověka nakonec tak pomatou, že stejně udělá, co chtějí oni a koupí i tu největší zbytečnost, o níž jsou přesvědčeni, že bez ní nemohou žít.

A teď se podívejme na již několikrát kritizované mudrce.

Začneme u gramatiků, kteří, ač vyučují samé zbytečnosti, přesvědčují se ( a kupodivu přesvědčí i poměrně mnoho obyčejných lidí ), jak jsou chytří. K jejich největší rozkoši patří vyhledávat stále nové slovní výrazy, spojení a obraty. To hned vypukne takový jásot, jako kdyby objevili nějakou věc, jež poznamená celý příští život na Zemi.

Jako další si vezměme básníky a spisovatele. Ti, udělali-li si již jakés takés jméno ve společnosti, mohou napsat jakýkoliv žvást, a přece budou dále uctívání jako velcí umělci. Kdo z nás se může pochlubit tím, že rozumí všem básnickým tlachům? Vždyť to ani nelze, neboť některé z nich jsou holými nesmysly. Přesto si je lidé kupují třeba jen proto, aby si zaplnili místo ve své knihovničce.

Také rétoři se přidávají na stranu Bláznivosti, když mnozí z nich popsali nemálo listů papíru ve snaze popsat způsoby žertování a jiní ji připisují takovou sílu, že její pomocí vyvrátí zdánlivě nevyvratitelná tvrzení.

Hned vedle rétorů bych se zmínil také o filosofech. Cožpak nikomu není divné, že tito lidé, ač tvrdí, že ví vše, a vysvětlují úplně nevysvětlitelné jevy bez sebemenšího zaváhání, se mezi sebou neustále přou o jednotlivé věci a téměř v každém názoru se liší?

Podobně jako filosofové jsou na tom teologové. Tito se také rozdělili do několika skupin, podle toho jakou mají teorii o vzniku světa a života v něm. Oni sami mají takovou spoustu důkazů a teorií o své víře, že jen blázen by se s nimi pustil do předem prohrané debaty.

Naposled bych se zmínil o králích samotných. Kdyby měli jen trochu moudrosti, jak by asi jejich život vypadal? Museli by být vzorem pro svůj lid, chovat se přesně podle zákonů, které sami vydali a nemohli se ani na okamžik odchýlit od ctnosti, neboť by to pro ně samé, ale i pro jejich lid, jenž je neustále sleduje a mnohdy uctívá více než je třeba.

Je však opět jen zásluhou Bláznivosti, že panovníci všechny své starosti háží za hlavu a věnují se jen věcem pro ně velmi příjemným jako je lov, různé oslavy, pěstování vzácné zvěře na svých panstvích a mnoho jiných věcí.

Ještě bych zde uvedl několik citátů slavných, jež opěvují bláznivost.

Horátius: „ Je sladko si zabláznit na pravém místě.“

„ Lépe je být bláznivým a hloupým než být moudrý a tajně se sžírat.“

Cicero:Všechno je plné bláznovství.“

Aristoteles: „ Lepší je člověk, jenž skrývá své bláznovství,

než člověk, jenž skrývá svou moudrost.“

Pro křesťany mohu uvést také důkazy o chvále bláznivosti ze samotného Písma svatého:

Kazatel v 1.kapitole: „ Bláznů je počet nekonečný.“

( Z toho vyplývá, že všichni jsou blázni)

Jeremiáš v 10.kapitole: „ Bláznem byl učiněn každý člověk

od své moudrosti.“

Autor knihy Ecclesiasticus:Blázen se mění jako měsíc, moudrý

zůstává stále stejný jako slunce.“

( Lidé jsou blázniví a moudrý je jen Bůh)

Šalamoun: Kdo připojuje moudrost, připojuje bolest; a ve

velkém vědění je velké trápení.“

„ Srdce moudrých je tam, kde je smutek,

srdce bláznů tam, kde je veselost.“

A mohl bych uvádět mnoho dalších, ale myslím si, že toto bohatě stačí, a proto bych své povídání zakončil známým řeckým příslovím, jenž zní:

Často i bláznivý člověk cos moudrého může nám říci.

3.ZáVĚR

Na závěr bych podotkl, že Erasmus si vybral věru nelehký úkol, a to říci někdy nepříjemnou pravdu a odhalit pomocí nelítostné kritiky lidské chyby a nedostatky. Ne snad proto, aby někoho zesměšnil nebo urazil, ale proto, aby na ony chyby upozornil ve snaze o jejich napravení. Snad proto si vybral za řečníka Bláznivost, neboť ze zkušenosti věděl, že bláznům je vše dovoleno a mohou říkat, co se jim zlíbí, protože by je za to snad nikdo, právě proto, že jsou blázni, neztrestal.

Ke knize jsem usedal s obavami, že bude velice nezáživná, ale postupně se mi líbila víc a víc, hlavně v závěru, kdy mě Bláznivost svou obhajobou dokonce rozesmála. Žasl jsem nad tím, jak některé výroky namířené proti ní dokázala obrátit ve svůj prospěch.