Sofisté

V šestém století př. n. l. ve stejné době na celém tehdejším vzdělaném světě se začala objevovat spousta nejrozmanitějších filosofických teorií prezentovaných učenci, jejichž jména mají dosud zvuk a jejich teorie platnost. Byli to zejména Mahávíra a Budha v Indii, Konfucius a Lao-c´ v Číně a antičtí filosofové mílétské, pythagorejské a elejské škody a atomisté. Z myšlenek těchto antických filozofů později vycházeli sofisté a také nejvýznačnější myslitelé starověkého Řecka – Sokrates, Platon, Aristoteles.

V antickém Řecku byla nejprve cílem zkoumání filozofie příroda. První filosofové byli spíše fyzici, biologové, lékaři nebo astronomové. Jejich hlavním nástrojem poznání byla zkušenost (empirie).

U lidí z paměti vzniká zkušenost, neboť mnohokrát opakovaný a pamětí uchovaný vjem téže věci nabývá významu jedné zkušenosti. A zkušenost, jak se zdá, podobá se téměř vědění nebo umění. Vědění nebo umění vzniká u lidí proto, že mají zkušenost. (Aristoteles)

Později začala filozofie pracovat s abstraktnějšími pojmy. Od přírodních věd postupuje k vědám formálním, jako je matematika nebo formální logika

Antropologický pohled 15949vkp42bsd4y

V pátém století př. n. l. po vítězství na Peršany dochází k velkému rozvoji athénské demokracie. Filozofie, které do té doby již prošla určitým vývojem se přizpůsobuje novým požadavkům doby. V nových podmínkách se vyvíjí a mění se názor na člověka, který se ze subjektu filosofického zkoumání stává jeho objektem. Od sledování okolní přírody, pátrání po její podstatě a zákonitostech je zájem nasměrován k člověku a jeho zájmům, vztahům k ostatním a jeho postavení ve společnosti. Přírodní zákony měly obecnou platnost a byly neměnné (upustím-li nějaký předmět, vždy padá k zemi), ale ne tak společenská pravidla, která automatickou platnost nemají a jsou měnitelná lidmi. (Zachovám-li se hanebně, důsledek (trest) nemusí nutně následovat. Záleží na tom, v jaké společnosti jsem se takto zachovala a zda jsem při tom přistižena.)

Mění se tím i povaha filozofických otázek, vzniká nový způsob kladení otázek, tzv. antropologické tázání.

„Měrou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou“ (Prótagóras)

Vše je třeba poměřovat lidskou dimenzí, co nelze vztáhnout k člověku, to neexistuje. Není nic, co neobsáhnou lidské smysly. Všichni lidé nejsou stejní. Lze tedy usuzovat, že jakákoli věc, která je vnímána několika různými lidmi bude jimi chápána odlišně. Bude odlišně chápána i v čase, jinak chápe dítě, jinak dospělý. V této myšlence sofisté navazují z Herakleitova „dvakrát nevstoupíš do téže řeky“. Svět tedy vidí v neustálém pohybu, vše plyne, vše se mění a podstatou všeho je hmota. ks949v5142bssd

Prótagóras … praví, že hmota je plynoucí, a ježto plyne, neustále něco přichází na místo toho, co odchází, a vjemy se přetvářejí a mění podle věku i ostatního stavu těl. Říká také, že důvody všech jevů jsou skryty ve hmotě , takže hmota, pokud na ní záleží, může být vším, jak se každému jeví. Lidé pak chápou brzy to, brzy ono podle rozmanitých svých stavů.

Jak tedy je vnímána třeba. jabloň ? Jedním člověkem jako krásný výtvor přírody, na který je příjemné se dívat, dalším člověkem daleko pragmatičtěji jako zdroj potravy, o který je třeba se starat. Oba pohledy rozhodně nebudou neměnné. Oko sadaře potěší rozkvetlý strom a estét na podzim sklidí jablka. Pokud budeme uvažovat stejný čas a místo pozorovatelů, jejich smysly a zkušenost jim předají odlišnou informaci. Kde tedy hledat objektivní skutečnost a pravdu ? Podle sofistů je pravda výsostně relativní a subjektivní.

Díky tomu, že se předmětem zkoumání stává člověk, se začínají rozvíjet nové obory jako etika, otázka státu a práva, rétorika, gramatika, estetika apod. Vyvstávají nové otázky : co je dobro, co je spravedlivé, co je krásné a jak správně žít.

Sofistai

Mění se i úloha filozofa. Další rozvoj Athén potřebuje vzdělané občany. Zejména ty, kteří mají vládnout a zabývat se věcmi veřejnými. Z původního filozofa, tedy „přítele moudrosti“ se stává mudrc „sofistai“, tedy učitel moudrosti.

Činnost sofistů lze charakterizovat jako působení veřejných učitelů filozofie. Putovali od města k městu a za úplatu vyučovali zejména rétorice, umění vést spor (eristice) a umění dokazovat (dialektice). Pro potřeby argumentace vytvořili i základy jazykovědy.

Prótagóras první rozdělil řeč ve čtyři druhy : prosbu, otázku, odpověď a nařízení …a nazval je kořeny řečí.

Jak byli sofisté přijímání ? Zabývali se praktickou filozofií, jejím využitím a své služby poskytovali na objednávku a za odměnu. To je deklasovalo je to v očích tradičních filosofů-teoretiků, kteří pěstovali filozofii jako ušlechtilou zábavu, protože prodávat svou práci příslušelo v této době řemeslníkům. Další věc, která byla sofistům vytýkána, bylo zneužívání řečnických dovedností a argumentace k dosažení účelu, kdy logicky přesnými kroky dokázali prezentovat nepravdivá tvrzení. Vzniká dokonce i termín sofizma :

Sofizma : Klamný úsudek, paralogizmus, chybné vedení důkazu, zejména takové, které se provádí se záměrem oklamat. (Filozofický slovník)

H.J. Stőrig v Malých dějinách filozofie zmiňuje také sofizma čínských sofistů, jejichž logické hříčky je přivedli k závěrům jako „Hnědý kůň a tmavý vůl jsou dohromady tři“ nebo „Bílý kůň není kůň“.

Platón, Sókrates a další antičtí filozofové sice v mnoha myšlenkách ze sofistů vycházeli, ale zároveň je podrobovali kritice. Například v Platónově dialogu Prótagóras je Sokratem zkoumáno, zda vůbec má Prótagóras náležité vědění o tom, co je předmětem je předmětem jeho učitelské činnosti. Sókrates zde tvrdí, že sofista umí udělat člověka dovedným řečníkem, ale nedovede říci nic o vědění samotném. Aristoteles sofisty nazýval dokonce učiteli „zdánlivé moudrosti“.

Antičtí sofisté

Antičtí sofisté netvořili jednotnou souvislou školu a v mnohém se jeden od druhého odlišují. Lze mluvit dvou generačních skupinách, starší demokratické (Prótagóras, Gorgiás, Prodikos) a mladší aristokratické (Kritiás).

Demokraté více vnímali sociální rozdíly, zdůrazňovali rovnost lidí, někdy i otroků a barbarů. Byli velmi kritičtí k náboženství.

O bozích nemohu vědět, ani že jsou, ani že nejsou, ani jakou mají podobu, neboť mnoho věcí brání vědět, i nezjevnost bohů, i krátký život člověka. (Prótagóras)

Z tento názor by Prótagóras obžalován z bezbožnosti a vypovězen z Athén. Kritias a Prodikus vnímali náboženství jako uměle vytvořený nástroj sociální sankce. Aby neodhalený zločin nezůstal nepotrestán, vznikli bohové jako institut jakési permanentní kontroly nad životy lidí. Oba zpochybňují božský původ morálních norem, tvrdí, že náboženství je lidským výtvorem.

Sofisté mají potřebu se vyjadřovat k spravedlnosti, právu a fungování státu. Někteří z nich se pokoušeli o sepisování zákonů, např. Prótagóras je autorem ústavy athénské kolonie Thúrikori.

Aristokraté, představování především Kritiem, naopak požadovali, aby společnost byla řízena „přirozeně“ silnějšími jedinci a demokracii považovali jako nespravedlivou nadvládu slabých proti silným. Tato myšlenka se prolíná z antiky až do našich časů, od Platónovy ústavy, po teorii elit nebo různé rasistické teorie.

Kdo je tedy sofistou ? Je to ten, kdo postavil člověka do středu svého zkoumání, zkoumal jeho myšlení. Je charakteristický subjektivismem a relativismem.

Co bylo přínosem sofismu ? Ve své době nesporný rozvoj vzdělanosti v antickém světě. Pro naši současnost myšlenky, ke kterým je stále co říci. A v neposlední řadě základy nových vědeckých disciplin.

Literatura :

Arno Anzenbacher : Úvod do filozofie (SPN 1991)

Hans Joachim Stőrig : Malé dějiny filosofie (Zvon 1995)

Jan Halada, Artur Geuss : Čítanka z dějin filozofie (mladá fronta 1978)

Ivana Holzbachová : Dějiny společenských teorií

Platón : Prótagóras, Ústava