Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Teorie spontánního řádu v díle F.A.Hayeka

Vysoká škola ekonomická v Praze

Fakulta mezinárodních vztahů

 

 



 

 

Teorie spontánního řádu v díle F.A.Hayeka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Demokracie je vynikající věc, ale zavádět ji tam, kde nám přinese místo širší svobody větší přerozdělování, to je pravá pýcha rozumu, víra, že společnost lze projektovat a řídit lépe než to dokáže spontánní řád, který vzniká v podmínkách ochrany pouze základních negativních lidských práv, kde si lidé řídí svoje osudy sami, bez konstruktivistických projektů.

Friedrich August von Hayek, jeden z klasiků liberalismu, se ve 20. století zasloužil o nové formulování koncepce klasického liberalismu. Po II. světové válce se zdálo, že klasický liberalismus svoji úlohu dohrál. Zkušenost války vedla k přesvědčení, že budoucnost spočívá více v  aktivním státě a v ekonomice, ve které se spojují prvky tržní ekonomiky s intervencemi státu, než v ekonomice svobodného trhu. Byl to právě Hayek, který v té době upozorňoval na to, že západní civilizace bude mít budoucnost jen tehdy, jestliže dojde ke vzkříšení myšlení klasického liberalismu. V této práci bych se chtěl zaměřit na stěžejní myšlenku Hayekova díla – teorii spontánního řádu. Na úvod mi dovolte připomenout několik zásadních údajů ze života jednoho z nejvýznamnějších myslitelů minulého století.

Friedrich August von Hayek se narodil 8. května 1899 ve Vídni. Přítelem jeho otce, profesora botaniky, byl Eugen von Böhm-Bawerk 1). F. A. Hayek měl tedy možnost poznat velkého ekonoma dříve než vůbec začal chápat význam slova ekonomie. Nezanedbatelným dílem přispěl k podnícení Hayekova zájmu o ekonomické disciplíny rovněž jeden z dědečků: byl uznávaným statistikem a později presidentem Rakouského statistického úřadu. Po studiích na gymnáziu ve Vídni narukoval mladý Hayek v roce 1917 - jak jinak - do armády. V letech 1918-1921 studoval na Vídeňské univerzitě, kde získal doktorát práv a později doktorát politických věd. Od roku 1921 pracoval pět let jako poradce vlády ve věcech mírové smlouvy. Jeho nadřízeným byl Ludwig von Mises2), který ho přijal, přestože při vstupním pohovoru poznamenal, že ho nikdy neviděl na svých přednáškách z ekonomie☺. Pravda je taková, že se tam F. A. Hayek byl podívat pouze jednou, přednáška se mu však zdála příliš nepřátelská oproti jeho umírněným socialistickým myšlenkám.

V mládí u F. A. Hayeka převažovaly mírně socialistické názory. Později, když se sám nad tímto obdobím zamýšlel, došel k závěru, že mu to přineslo užitek z dlouhodobého hlediska, protože se musel k základním principům svobodné společnosti dopracovat vlastním úsilím. Když v roce 1927 hledal místo, oslovil už tehdy významného britského ekonoma. J. M. Keynes 3) mu odpověděl, že je mu líto, ale že sklad „Mathematical Psychics“ je zaplněn. J. M. Keynesovi humor nescházel V roce 1931 byl F. A. Hayek jmenován profesorem ekonomických věd a statistiky na Londýnské univerzitě, kde setrval až do roku 1950. Během války se načas přestěhovala Londýnská ekonomická škola do Cambridge, zde se J. M. Keynes a F. A. Hayek ještě více sblížili.

V roce 1947 F. A. Hayek se stal spoluzakladatelem Mont Pellerinské společnosti, jejíž smyslem je chránit principy svobodné společnosti. V roce 1950 odchází na Chicagskou univerzitu, kde byl profesorem sociálních a morálních věd. Od roku 1962 do roku 1968 byl profesorem hospodářské politiky na Freiburgské univerzitě. V roce 1973 byl zamítnut návrh na čestnou funkci rektora University of St. Andrews ve Skotsku z důvodu stáří a špatného zdravotního stavu (o devět let později se F. A. Hayek smál tomu, že zůstal jediným z kandidátů naživu). Roku 1974, rok po Misesově smrti obdržel společně se švédským ekonomem Gunnarem Myrdalem 4) Nobelovu cenu za ekonomii - jako první ne-keynesiánec - za svůj příspěvek k vývoji misesovsko-hayekovské teorie hospodářského cyklu, za průkopnickou práci v teorii peněz a ekonomických výkyvů a za pronikavou analýzu vzájemné závislosti ekonomických, sociálních a institucionálních jevů.

Jestli bychom měli shrnout jeho dílo co nejvíce, pak je to prosazování myšlenek svobodné společnosti. Nejčtenějším dílem určeným pro širokou veřejnost je „Cesta do otroctví“.Profits, Interest and Investment“ jsou naproti tomu určeny pro užší okruh odborné veřejnosti. Ten, kdo se zabývá inflací by si měl určitě přečíst „A Tiger by the Tail: The Keynesian Legacy of Inflation“, „Soukromé peníze“, „Prices and Production“. Vzhledem ke zvolenému tématu jsem logicky nejvíce čerpal z jednoho z posledních děl F.A.Hayeka, z třísvazkového „Právo, zákonodárství a svoboda“, které - navzdory špatnému zdravotnímu stavu - ještě vydal postupně od roku 1973. Friedrich August von Hayek zemřel v roce 1992 ve Freiburgu.

Definice řádu

ŘáD, respektive jeho spontánní odvětví, to jest ústřední téma této práce, pojem, jenž nás bude provázet na následujících několika stránkách. F.A.Hayek označuje řádem „stav věcí, v němž se velký počet prvků různých druhů má k sobě navzájem tak, že znalost nějaké prostorové nebo časové části celku nám umožňuje vytvářet správná očekávání týkající se zbytku, nebo alespoň očekávání, která mají dobrou pravděpodobnost, že se ukáží jako správná“. Tímto pojetím se Hayek nijak podstatně neodlišuje od definic řádu od L.S.Stebbingové 5) /„Když víme jak je soubor prvků uspořádán, máme základ pro zasahování“/ či Immanuela Kanta 6) /„Řád jest spojením podle pravidel“/. Pojem řád je pro naše pojednání nepostradatelný a žádný jiný adekvátní výraz dle Hayeka neexistuje. Jelikož však slovo řád může vyvolávat u některých jedinců nepříjemné asociace (spojené ponejvíce s autoritářskými názory), je možné příležitostně využít termínů „systém“, „struktura“ či „vzorec“.

Kosmos a taxis

Ve společenském životě se řád projevuje především formou úmyslů a očekávání, která určují jednání různých jednotlivců. Odkud se vlastně řád bere? Existují dva druhy řádu a tudíž i jejich dva zdroje. První z nich – TAXIS - byl vytvořen tak, že kdosi určil prvkům souboru jejich místo či pohyby. Takovýto řád, dále může být dále označen jako řád exogenní, vytvořený, umělý, nebo jako „konstrukce“ či „organizace“. Jedná se o výsledek vědomého lidského vytváření, jsou relativně jednoduché nebo alespoň nutně omezené na takové stupně složitosti, o kterých tvůrce ještě může mít přehled. Bývají též konkrétní v tom smyslu, že jejich existence může být intuitivně vnímána ohledáním a slouží pravidelně účelu jejich tvůrce. Je obvyklé a nikterak překvapující, že drtivá většina společnosti ztotožňuje pojem řád právě s vytvořeným řádem a neumí si představit že síť interakcí mnoha lidí může vykazovat řád, který není nikým uvědoměle vytvořen. Máme vůbec tendenci připisovat všem řádům jisté vlastnosti, které vědomě vytvořená uspořádání pravidelně vykazují. Na druhé straně existuje KOSMOS (v původním významu znamenal "správný řád ve státě nebo ve společenství"), řád vyrostlý, sebeutvářející se či endogenní, který je nejpříhodněji označován jako řád spontánní (spontaneous order). Ten je základem vývoje společnosti a my se s ním nyní seznámíme blíže.

Spontánní řád

F.A.Hayek se vůbec nezdráhá konstatovat, že celá společenská teorie počíná objevem – a má svůj předmět jen díky tomuto objevu – že existují uspořádané struktury, jenž jsou produktem jednání mnoha lidí, ale nejsou výsledkem vědomého lidského vytváření. Byly doby, kdy si lidé mysleli, že i např. jazyk a morálka byly „vymyšleny“ jakýmsi géniem minulosti, nyní již však každý uznává, že jsou produktem vývojového procesu, jehož výsledky nikdo nepředvídal ani vědomě neutvářel. Stupeň složitosti spontánního řádu není omezen tím, co může lidská mysl zvládnout. Spontánní řád vzniká jako výsledek činnosti jednotlivců, aniž by byl kýmkoliv vědomě konstruován. Není nutné, aby se jeho existence sama projevovala našim smyslům. Může spočívat v čistě abstraktních vztazích, které můžeme pouze rekonstruovat. A jelikož nebyl vytvořen, nelze ani rozumně říci, že má určitý účel. Spontánní řády nemusí být za každou cenu složité, ovšem na rozdíl od uvědomělých lidských uspořádání mohou dosáhnout libovolného stupně komplikovanosti.. Velmi složité řády, obsahující více jednotlivých faktů, než by byl schopen pojmout a analyzovat i ten nejgeniálnější lidský mozek, mohou vzniknout pouze silami vyvolávajícími utváření spontánních řádů. Zvláštní význam abstraktního charakteru spontánních řádů (nemusí být nutně abstraktní) spočívá ve faktu, že mohou přetrvávat, když se všechny jednotlivé prvky v něm obsažené mění. Mohou dokonce přetrvávat i mění-li se samotný počet takovýchto prvků. Je však zapotřebí, aby byla zachována jistá struktura vztahů nebo aby se prvky jistého druhu (proměnné) měly k sobě navzájem stále stejným způsobem.

Důležitý je vztah spontánního řádu k pojetí účelu. Protože takovýto řád nebyl vytvořen nějakým vnějším činitelem, nemůže mít řád jako takový taktéž žádný účel, jakkoliv může být jeho existence užitečná jednotlivcům pohybujícím se uvnitř takovéhoto řádu. Avšak v odlišném smyslu lze tvrdit, že řád spočívá v účelně zaměřeném jednání jeho prvků, kde „účel“ neznamená nic více, než že jejich jednání mají tendenci zabezpečovat zachovávání nebo obnovování tohoto řádu. Obecně je ovšem lépe vyhnout se v této souvislosti výrazu „účel“ a namísto toho použít raději termín „funkce“.

Není od věci pohlédnout krátce na charakteristiky vypozorované u spontánních řádů vyskytujících se v přírodě. Setkáváme se s mnoha případy složitých řádů (např. atomy tvořící mřížku krystalu či železné piliny uspořádané dle siločar magnetu…), jež lze přivodit jen využitím známých sil majících tendenci je utvářet, a nikdy ne uvědomělým umístěním každého prvku na příslušné místo. Můžeme však vytvořit podmínky, za kterých se samy takto uspořádají. Pravidelnost chování prvků bude určovat obecný charakter výsledného řádu, ale nikoliv veškeré detaily jeho projevu. Řád bude tedy adaptací na značný počet jednotlivých faktů, která ve svém celku nejsou známá. Budeme schopni předpovídat jen obecný charakter řádu, který se bude sám utvářet, nikoliv konkrétní postavení, které každý jednotlivý prvek bude zaujímat vzhledem ke každému jinému prvku.

Příkladem takového spontánního řádu je pro Hayeka jazyk. Jazyk nebyl uměle vytvořen ani nebyl naplánován, ale vznikl spontánně na základě jistého chování mnoha individuí. Výsledek činnosti mnoha individuálních myslí vykazuje řád, který nebyl naplánován. Podobně i společenské instituce mají strukturovaný vzhled, ale přesto nebyly uměle vytvořeny nebo plánovány. “Tyto struktury nejsou v žádném případě výsledkem lidského návrhu nebo plánování“. Společenský řád tedy nemůže být výsledkem (produktem) nějaké určující mysli - z toho vyplývá, že není možné ani žádné sociální plánování. Spontánní společenský řád využívá fragmentárních znalostí. Spontánními formacemi seberegulujících struktur je vývoj jazyka, vývoj zákona a mravních norem. Sebe-organizující struktury vznikají bez předchozího plánu. Společenská a kulturní evoluce je tak přímo spojena s evolucí Darwinovou. Skrze darwinovskou dimenzi je Hayekovo pojetí spontánního řádu ve společenské skutečnosti napojeno organicky na řád přírodního kosmu (mezičlánkem je zde pojetí živého oragnismu jako spontánního řádu). Je příznačné, že Hayek se při své legitimizaci liberálních hodnot neopírá o teorii lidských práv, nýbrž k legitimizaci svobody dochází u něj přes filosofickou legitimizaci spontánního řádu (kterou provádí mj. i způsobem epistemologickým, když dokazuje, že jen spontánní řád může adekvátně využít tzv. rozptýlené informace).

Spontánní společenský řád má tedy tyto základní vlastnosti:

1. Vzniká jako výsledek jednání lidí ne však lidského záměru; 2. Je charakterizován primátem individuálních vědomí; 3. Probíhá v něm přirozený výběr mezi kompetitivními tradicemi. 4. Vychází z principů koexistence, autonomie a vzájemné závislosti, koordinace a decentralizace.

Spontánní společenský řád neplní žádný partikulární účel, ale umožňuje dosažení lidských cílů. Jen naprosto v nejednodušších případech lze v krátkosti a bez technických přístrojů ukázat, jak nezávislé činnosti jednotlivců produkují řád, který není částí jejich záměrů. Takovým příkladem je způsob, kterým vznikají pěšinky v neschůdné divočině. Pohyb lidí v tomto kraji se začíná přizpůsobovat určité struktuře, která nebyla nikým vědomě naplánována, přestože je výsledkem promyšlených rozhodnutí mnoha lidí.

 

Spontánní řád ve společnosti

Spontánní řád je základem Hayekovy koncepce společnosti. Hayek tvrdí, že „díky tomu, že nebyla závislá na organizování a že vyrostla jako spontánní řád, dosáhla struktura moderní společnosti toho stupně složitosti, který má a který daleko přesahuje ten, jehož by bylo možné dosáhnout uvědomělým organizováním“. Je nemožné tento řád zdokonalovat nebo jej opravovat zasahováním do něho přímými příkazy. Vzniká z individuálních prvků adaptujících se na okolnosti, které mají přímý vliv jen na některé z nich a které ve svém celku nemusí být vůbec nikomu známy. Může zahrnovat okolnosti tak složité, že je žádná mysl nemůže všechny obsáhnout. Máme tedy co do činění s „vyrostlými“ strukturami o takovém stupni složitosti, jaký získaly a mohly získat jen proto, že byly produkovány spontánními uspořádacími silami. Můžeme znát nanejvýš pravidla, jimž se podřizují prvky různých druhů, z nichž jsou struktury utvořeny, nikoliv však všechny jednotlivé prvky ani všechny jednotlivé okolnosti, do kterých je každý z nich zasazen. A i v případě, že budeme schopni měnit alespoň některá z pravidel chování, jimž se prvky podřizují, budeme tím schopni ovlivňovat jen charakter obecný a nikoliv podrobnosti výsledného řádu. Z toho plyne, že nad detaily řádu (o takovém stupni složitosti, jaký bychom nikdy nemohli intelektuálně zvládnout nebo uvědoměle uspořádat) utvořeného pomocí spontánních uspořádávacích sil, budeme mít daleko méně moci, než bychom měli nad detaily řádu produkovaného umělým uspořádáním. F.A.Hayek upozorňuje, že "nikoli individuální, ale skupinové sobectví je hlavní hrozbou".

V případě spontánních řádů můžeme určovat jejich abstraktní rysy tím, že určíme některé z faktorů, jež je utvářejí , ale jednotlivosti přenecháme okolnostem, které neznáme. A tak můžeme rozšířit rozsah nebo prostor řádu, jehož utváření jsme schopni vyvolat, tím, že se spolehneme na spontánní uspořádávací síly. Takovýto řád bude používat oddělených znalostí všech jeho různých členů, bez toho, aby tyto znalosti byly soustředěny v jediné mysli či byly předmětem těch procesů uvědomělé koordinace a adaptace, které mysl vykonává. A proto je naše schopnost řídit tento rozsáhlý a složitý řád mnohem menší, než jaký bychom měli nad řádem vytvořeným. Nikdy nebudeme mít nad spontánním řádem ten druh moci, jako bychom v tomto ohledu měli nad konkrétním uspořádáním, neboli nad taxis.

Zvláštním druhem spontánního řádu je pak tržní řád. Hayek pro něj užívá termínu katallaxe, který je odvozený z řeckého slova katallatein, což znamená "směňovat". Kattalaxe má povahu hry s neznámým výsledkem. Je to spravedlivá hra, v níž vyhrává ten s vyšší dovedností, nadáním, štěstím. Jakýkoli zásah do abstraktních pravidel této hry, s nimiž všichni účastníci počítají, by byl evidentně nespravedlivý. "Zásah.je z definice izolovaným aktem donucení, podniknutým za účelem dosažení konkrétního výsledku, aniž to zároveň znamená povinnost udělat totéž ve všech případech, kdy jsou okolnosti definované pravidlem stejné. Je to tudíž vždycky nespravedlivý čin, kterým je někdo donucován (zpravidla v zájmu někoho třetího) za okolností, za nichž by jiní donucováni nebyli, a k účelům, které nejsou jeho vlastní".

S teorií spontánního řádu se setkáme téměř v každém oboru lidské činnosti.



Například na našem soudnictví stále spočívá prokletí výlučného lpění na pozitivním právu, na právním pozitivismu. Nemá tu zkušenost, jakou mají ve Velké Británii a v USA, s přihlížením k přirozenému právu, právním zvyklostem, právním tradicím a obyčejům, precedentům, morálce a ke všemu tomu, co F. A. Hayek řadí pod „spontánní řád“. Pouze náš Ústavní soud a vedení Nejvyššího soudu nežije a nesoudí v zajetí pozitivněprávního zakletí a jen tito soudci jsou schopni se ve sporných případech otrocky nedržet litery pozitivního práva a opřít se v zájmu spravedlnosti a ducha práva o oblasti přirozeného práva a spontánního řádu. Tento přístup je i jednou z příčin, proč se naše společnost dosud olně nevyrovnala s komunistickou minulostí.

Pro kulturu zas platí, že "spontánní řád se formuje sám ze sebe". Takže většina cílevědomě vytvářených konstrukcí, institucí a subsystémů má "své místo jen v rámci ještě obsažnějšího spontánního řádu a nezapadala by do totálního řádu, jenž by byl záměrně organizován" . Ústřední pojem ekonomiecena - je informace, kterou produkuje jen spontánní řád trhu. Vibrující občanská společnost a její spontánní řád je dalším velice významným aktérem. Ani stát, ani trh nemůže vyřešit všechny problémy, které generuje globalizace. To asi je věc, na které se shodneme všichni. Občanská společnost je jakýmsi mostem, který spojuje vládní sektor s privátním sektorem. Nevládní organizace jsou privátní a jsou velice pružné, podobně jako některé podniky. Těmto nevládním společnostem ale jde hlavně o dobro občanů. A takovýchto příkladů, u nichž si většina z nás vůbec neuvědomuje, že za jejich existenci vděčíme spontánnímu řádu, existuje celá řada.

Pravidelnosti

Jestliže má fungovat řád, který nebyl naplánován, musí na individuální rovině existovat jistý stupeň pravidelnosti v jednání jednotlivců samých, protože náhodné jednání nebude směřovat k vytvoření stabilního řádu. Nejedná se o snahu plánovat společenský vývoj. Hayek si je dobře vědom, že spontánní řád nelze naplánovat. Dějiny mu ale ukazují, že jisté pravidelnosti chování v individuální rovině vedou k jistému charakteru stabilního spontánního řádu. Tyto pravidelnosti nazývá pravidla (rules). Jednu z bytostných stránek spontánního řádu odhalil podle Hayeka již Immanuel Kant svým učením o kategorickém imperativu, který je abstraktním pravidlem nepodřízeným žádnému konkrétnímu účelu a který si ukládáme sami na základě aktu mravního sebeuvědomění (což se jinak nazývá autonomie). Pravidla se v rámci tohoto řádu utvářejí dřív než je lidská mysl schopna pochopit jejich účel - normativní řád tedy předchází řádu teleologickému.

Spontánní řády vyplývají z toho, že se jejich prvky podřizují jistým pravidlům chování. Pravidla, která řídí působení prvků spontánních řádů, nemusí být pravidly, která jsou těmto elementům známa. Plně postačuje, že se tyto prvky skutečně chovají způsobem, který může být takovýmito pravidly popsán. Není však nutné, aby tato pravidla existovala v artikulované /verbalizované/ formě. Dostatečným je fakt, že je možné takováto pravidla, která sledují jednání jedinců ve skutečnosti, objevit. Proto v tomto případě používáme spíše termínu pravidelnosti než pravidla. Avšak pravidelnost přirozeně znamená, že se prvky chovají podle pravidel. Klíčovou tezí Hayekovy koncepce tedy jest, že existuje rozdíl mezi pravidelnostmi (regularities) individuálního jednání a celkovými pravidelnostmi společnosti, kterou tato individuální chování vytváří. Vztah mezi individuálním chováním a společenským vzorem, který toto chování vytváří není přímý. Je opět nutné rozlišovat mezi dvěma řády - mezi lidským individuálním chováním, které směřuje k jistému cíli (sem patří i organizace, které sledují jistý cíl)- tj. řádem vytvářeným, umělým a spontánním řádem, který roste a není výsledkem plánování a partikulárních cílů.

Ačkoliv člověk nikdy neexistoval bez zákonů, jimž se podřizoval, existoval po statisíciletí bez zákonů, které by znal v tom smyslu, že by byl schopen je vyjádřit slovy. Ne každá pravidelnost v chování prvků však zabezpečuje celkový řád. Některá pravidla řídící individuální chování mohou utváření celkového řádu znemožnit. Společnost tak může existovat jen tehdy, vyvinula-li se procesem selekce pravidla vedoucí jednotlivce k tomu, aby se choval způsobem umožňujícím společenský život. K tomu, aby bylo zajištěno, že výsledkem bude celkový řád, stačí, aby reakce jednotlivců na události v jejich okolích byly podobné pouze v jistých abstraktních ohledech. Jedna z  hlavních pravidelností v dnešní moderní společnosti založené na směně vyplývá z podobností situací, ve kterých se většina jedinců ocitá při výdělečné činnosti.. Dáváme přednost vyššímu výnosu ze svého úsilí před menším . Zlepší-li se naše vyhlídky na výnos, zpravidla své úsilí zvyšujeme. Toto je pravidlo sledované s dostatečnou frekvencí, aby vtisklo této společnosti řád jistého druhu.

To, že řád spočívající na vytvořených pravidlech může být spontánního charakteru, se ukazuje na faktu, že jeho jednotlivé projevy budou vždycky záviset na mnoha okolnostech, které tvůrce takovýchto pravidel neznal a nemohl znát. Výsledný řád je determinován prostřednictvím znalostí, jimiž jednotlivci disponují, a které se týkají jak pravidel, tak konkrétních faktů.

Jednotlivci a organizace

Není pochyb, že v jakékoliv skupině lidí bude spolupráce záviset jak na spontánním řádu tak i na uvědomělé organizaci. Spontánní řád ve společnosti je tedy utvořen z jednotlivců a organizací. Nemůžeme však libovolným způsobem kombinovat dva principy řádu pravidelně existující vedle sebe. Když se budou skupiny lidí spojovat k dosažení některých konkrétních cílů do organizací, koordinaci činnosti jak těchto organizací, tak oddělených jednotlivců, budou utvářet síly vytvářející spontánní řád. Spontánní řád, který nazýváme společnost, nemusí mít takové ostré hranice, jaké má zpravidla organizace. Často zde existuje nějaké jádro nebo více jader z těsněji svázaných jednotlivců, která zaujímají ústřední postavení ve volněji propojeném, ale širším řádu. Společnost lidí je spontánní řád a pravidla, kterými se řídí organizace, na ni nemohou být použita. Spontánní řád není možné nahradit organizací, neboť obojí má zcela jinou povahu. Rovněž je ale nemožné jej opravovat nebo do něj zasahovat přímými příkazy. Jednání lidí ve společnosti jsou vedena obecnými pravidly chování, nikdy proto nemůže být racionální zasahovat do těchto svobodných a pravidly se řídících jednání izolovanými a podpůrnými nařízeními.

Jednou z organizací, která existuje uvnitř velké společnosti je organizace nazývaná vláda. Lze si představit, že by společnost mohla existovat bez vlády, jestliže by se ono minimum pravidel nezbytné k utváření takového řádu dodržovalo bez organizovaného aparátu určeného k jejich prosazování. Ve většině případů je však organizace zvaná vláda pro zajištění respektu vůči pravidlům nezbytná. Tato konkrétní funkce vlády je něco jako funkce údržbářské čety v továrně. Jejím úkolem není poskytovat nějaké určité služby nebo produkty ke spotřebě občanům, nýbrž spíše dohlížet, aby byl mechanismus, který reguluje produkci těchto statků, udržován v pořádku. Od téže organizace se ovšem očekává, že bude poskytovat ještě další služby, jež spontánní řád nemůže náležitě produkovat, například bude vykonávat donucovací funkce. Je zavádějící, staví-li se jako protiklad ke společnosti „stát“ namísto „vláda“, neboť v prvním případě se jedná o spontánní řád, druhé je organizací. Spontánní řád nelze nahradit organizací a zároveň co nejvíce využívat rozptýlených znalostí všech jeho členů. Také je nemožné tento řád zdokonalovat nebo opravovat zasahováním do něj přímými příkazy.

Pravidla spontánních řádů a pravidla organizace

Každá organizace se musí do určité míry spoléhat také na pravidla a nikoliv pouze na specifické příkazy a to z téhož důvodu, kvůli kterému je nezbytné, aby se spontánní řád spoléhal výlučně na pravidla: „Tím, že jednání jednotlivců je vedeno spíše pravidly než specifickými příkazy, je umožněno využít znalost, které nikdo v jejich celku nemá.“ Organizátor si musí přát, aby spolupracující jednotlivci využívali znalosti, které on sám nemá. Pouze v nejjednodušších druzích organizace je představitelné, aby byly veškeré detaily všech činností řízeny jedinou myslí. Pravidla řídící jednání uvnitř organizace musí být pravidly vykonávání zadaných úkolů. Předpokládají, že místo každého jedince v pevné struktuře je určeno příkazem a že pravidla, kterým se musí každý jednotlivec podřizovat, závisejí na místě, na které byl určen a na jednotlivých cílech, které mu byly stanoveny velící autoritou. Pravidla organizace vyplňují mezery zanechávané příkazy.

Naproti tomu pravidla řídící spontánní řád musí být na účelu nezávislá a musí být stejná ne-li pro všechny členy, pak alespoň pro celé třídy členů.Musí to být pravidla aplikovatelná na neznámý a neurčitý počet osob a případů. Obecná právní pravidla, na nichž spontánní řád spočívá, směřují k abstraktnímu řádu, jehož konkrétní obsah není nikomu znám. To příkazy i pravidla jež řídí organizaci, slouží konkrétním výsledkům, k nimž směřují ti, kdož organizaci velí. Teprve když přejdeme od největšího druhu organizace – vlády – k celkovému řádu celé společnosti, nalezneme opravdu řád, jenž spočívá výlučně na pravidlech a je svým charakterem zcela spontánní.

Jak jsem již uvedl, dosáhla struktura moderní společnosti toho stupně složitosti, který má a který daleko přesahuje ten, jehož by bylo možné dosáhnout uvědomělým organizováním právě díky tomu, že nebyla závislá na organizování a že vyrostla jakožto spontánní řád. Řád o takové složitosti můžeme zachovat nikoliv metodou řízení jeho členů, nýbrž jen nepřímo prosazováním a zdokonalováním pravidel vedoucích k utváření spontánního řádu. Je nemožné nahradit spontánní řád organizací a zároveň co nejvíce využívat rozptýlených vlastností všech jeho členů. Je také nemožné tento řád zdokonalovat nebo opravovat zasahováním do něj přímými příkazy. Zavedení takovéto kombinace není nikdy racionální. Je smysluplné doplňovat příkazy, které organizaci určují, podpůrnými pravidly, nikdy však nebude výhodné doplňovat pravidla ovládající spontánní řád izolovanými podpůrnými příkazy. Toto je jádro argumentace proti „narušování“ tržního řádu nebo zasahování do něj. Jak již víme, základem spontánního řádu je, že každý prvek zvažuje všechny různé faktory na něj působící a přizpůsobuje všechna svá rozličná jednání všem ostatním. A to je vyváženost, která by se porušila, kdyby některá jednání byla určována nějakým dalším subjektem na základě jiných znalostí a ve službě jiným cílům.

Organismus, organizace

Analogie s organismem byla k označení spontánního řádu společnosti užívána od pradávna, neboť organismy jsou jediným druhem spontánního řádu, který je každému důvěrně známý Organismy ( bylo od nich vypůjčeno výrazů jako „růst“, „adaptace“ či „funkce“) jsou však spontánní řády velmi zvláštního druhu, jež mají též vlastnosti, které nepřísluší nutně všem spontánním řádům. Hlavní zvláštností je, že v organismu zaujímá většina prvků pevné místo, které si podržují jednou provždy. Jsou to tedy řády konkrétnějšího druhu než spontánní řády společnosti, které se mohou zachovat, i když se celý počet prvků změní. Jejich existence jako zvláštních celků může být intuitivně vnímána smysly, zatímco abstraktní řád společenských struktur může být obvykle rekonstruován jen v mysli.

Interpretace společnosti jako organismu se často používala na podporu hierarchických a autoritářských názorů, jimž obecnější pojetí spontánního řádu žádnou podporu nedává. Od doby, kdy byla u příležitosti první secese římských plebejců poprvé užita organismická metafora k odůvodnění privilegií určité skupiny, musela být tato metafora použita k podobným účelům bezpočtukrát. Toto pojetí bylo zneužíváno dokonce ještě více než sám výraz „řád“, interpretovaný jako řád vytvořený (taxis), a často bylo používané na obranu hierarchického řádu, nutnosti „stupňů“, vztahů příkazu a poslušnosti, popř. zachování ustanoveného postavení určitých jednotlivců. Pravidla společnosti by měla mít obecnou, univerzálně platnou povahu. Měla by být dodržována a v čase neměněna. Zákon by měl mít povahu zvyklosti a precedentu, důležitý je také akcent na jeho abstraktní charakter (aplikovatelnost na neznámý počet budoucích případů

Naproti tomu výraz „organizace“ je relativně nedávného původu. Organizace svá pravidla vytváří vědomě. Do obecného používání vešel v době francouzské revoluce a je používán jako kontrast k organismu. Vyznačuje vytvořený řád, taxis. Z „organizace“ se stal ústřední pojem v plánech zakladatelů moderního socialismu (Saint-Simona a Augusta Comta) na „rekonstrukci společnosti“. Dokud do obecného používání nevešel pojem socialismus, byl výraz „organizace“ přijímán jako způsob vyjádření toho, co nyní označujeme jako socialismus. Němci toto slovo přijali se zvláštním nadšením a již brzy se jim začalo zdát, že vyjadřuje obzvláštní schopnost, o níž se domnívali, že v ní vynikají nad ostatními.

Celá evropská tradice již od dob starých Řeků považuje svobodu a zákon jako vzájemně propojené, nemyslitelné jedno bez druhého. Oproti tomu Thomas Hobbes, Jeremy Bentham a mnozí francoužští myslitelé a právní pozitivisté tvrdí, že zákon nutně oklešťuje svobodu. Takovéto chápání zákona a z toho odvozeného libovolně konstruovaného práva mělo negativní vliv na vývoj právní vědy na počátku 20. století, ve snaze o "tvorbu konkrétního řádu". Takovou podobu práva Hayek odmítá a označuje ji za nebezpečnou, protože může vést ke všem formám totality. Naproti tomu obhajuje původní podobu práva, které je starší než podoba dnešní, tedy jeho vědomé vytváření: zákonodárství. Původní význam slova zákon je tak nikoli produkt práva, ale stejně jako neměnná pravidla vládnoucí přírodě, i zákon je pravidlem, který vládne lidskému chování. Takovýto zákon je možno pouze objevit, nikoli však měnit.

„Nemá smysl hovořit o právu na nějaký stav, který nemá nikdo povinnost, a snad ani moc, přivodit, a stejně nesmyslné je hovořit o právu jakožto nároku vůči spontánnímu řádu, jakým je společnost"(Hayek, 1973, str. 228).

Idea organizace je přirozeným důsledkem objevu moci lidského intelektu a důsledkem obecně převládajícího postoje konstruktivistického racionalismu. Po dlouhou dobu se tato idea zdála být jediným postupem, jímž je možné dospět k nějakému řádu, který by sloužil lidským účelům. Pro dosahování určitých a předvídatelných výsledků je to vskutku důmyslná a mocná metoda.. Má však jeden defekt a tím je přehlížení jejích mezí. Přehlíží to, že růst té mysli, která může řídit organizace, a růst obsažnějšího řádu, v jehož rámci organizace fungují, spočívají v adaptacích vůči nepředvídatelnému a že jediným možným přesažením kapacity individuální mysli je spolehnutí se na ty nadosobní „samoorganizující“ síly, jejichž působením vznikají spontánní řády.

Závěr

V této krátké práci jsem chtěl poukázat na koncepci společnosti, kterou podává představitel liberalismu 20. století August Friedrich von Hayek. Shrnutí této mohutnosti myšlenek se mi zdá nemožné, je to spíše o tom, že člověk cítí, že „to“ je to správné. Hayek tvrdí, že svou koncepcí společnosti jako spontánního řádu pouze znovu formuloval principy klasického liberalismu. Do prostředí spontánního řádu a svobody jednotlivce zakomponoval i evolučně vzniklé instituce, jako jsou rodina a další malé přirozeně vzniklé komunity a zaplnil tak bílé místo liberálního myšlení. Zajisté neuškodí zopakovat si ústřední myšlenku Hayekova pojetí: „Ve světě existuje řád, který není ani v nejmenším součástí vědomého záměru žádného jednotlivého člověka a ke koordinaci dochází i bez nějaké vševědoucí mysli. Jisté pravidelnosti chování v individuální rovině vedou k jistému charakteru stabilního spontánního řádu.

Můžeme říci, že dnešní politická a ekonomická situace ve světě jasně ukazuje, že kombinace politické a ekonomické svobody se stává podmínkou pro udržení se ve společnosti vyspělých států a dnes tolik skloňovaná globalizace trhů pomáhá protlačovat zásadu "free trade" bez ohledu na krátkozraké nebo oportunistické postoje některých vlád. Izolacionizmus a uzavírání se světu tedy dnes vede jen k zaostávání. Podle Hayeka může rozum řídit jednání pouze vždy s jednotlivými, ne-racionálními impulsy a jeho funkce spočívá v podstatě v omezování emocí nebo usměrňování jednání pobízeného jinými faktory. Odtud pramení Hayekovo pojetí liberalismu jako směru, který omezuje vědomé řízení celkového řádu společnosti na prosazování takových obecných pravidel, která jsou nezbytná pro utváření spontánního řádu.

V Hayekově pojetí tedy "správná" metoda vždy vychází z metody přirozenosti, ze spontánního řádu, který vytváří historickým vývojem daná kultura. Kdykoliv člověk tento spontánní řád naruší prosazováním nějaké konstrukce rozumu, která spontánní řád násilně omezí, takto produkované metody dovedou společnost do nesvobody a tedy i ke krachu celé konstruktivisticky vystavěné ideologie a společnosti, která je podle ní "budována" či "přikazována", byť by to byly "příkazy rozumu". Pokud v liberálně založené společnosti zabezpečíme, aby nebylo silou zasahováno do "přirozeného" vývoje, tedy podle Hayeka do spontánního řádu, každá metoda - konstrukce projde přirozeným selektivním vývojem, je