Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

SEMESTRáLNí PRáCE Z  ETIKY A ESTETIKY - Smrt jako součást života

SEMESTRáLNí PRáCE Z  ETIKY A ESTETIKY - Smrt jako součást života

Obor: Doplňující pedagogické studium učitelé 1. ročník

Hostomice 25. 10. 2002

 

 



 

 

 

Obsah:

  1. Úvod …………………………………………………………………………………………………..3

  2. Fenomén smrti a umírání ………………………………………………………………..…….5

  1. Fyzická stránka umírání a smrti …………………………………………………………6 12922zjs88rqi4t

  2. Psychická stránka umírání a smrti ..…………………………………………………..8

  3. Duchovní stránka umírání a smrti ……………………………………………………..8

  1. Smrt a umírání v minulosti …………………………………………………………………….9

  2. Smrt a umírání v současnosti ……………………………………………………………….10 jq922z2188rqqi

  3. Závěr ………..……………………………………………………………………………………..12

Literatura …………………………………………………………………………………………13

Motto: Nauč nás počítat naše dny,

ať získáme moudrost srdce.

Žalm 90,12

  1. Úvod

Zabývat se otázkami smrti a umírání, není jistě snadný úkol. Zvláště v dnešní době, kdy jsou přece „mnohem důležitější“ problémy: globalizace světa, vstup do Evropské unie, ekonomické a sociální otázky… Smrt a umírání však není něco, co můžeme ze svého života odstranit. Od počátku lidské existence je totiž neoddělitelnou součástí života, ať se nám to líbí nebo ne.

Otázkou smyslu života a smrti se lidé zabývají celé věky. Je to jedna z nejstarších, nejtěžších a nejzákladnějších otázek, které si klademe. Můžeme je klást ve dvou rovinách: obecné a osobní. Snazší je pochopitelně hovořit o konci lidského života obecně, vždyť všichni víme, že život končí smrtí. A touto znalostí konečnosti našeho života se také lišíme od všech ostatních forem života na této zemi. Konfrontován osobně se smrtí, člověk si obvykle neví rady. Odvrací se od ní jako od něčeho, čím končí jakékoliv porozumění a všechna lidská smysluplnost. Do poslední chvíle se obrací k smrti zády, do poslední chvíle si žádá doprovod světa, aby co nejdéle mohl odpoutávat pozornost od toho, co jej neodvratně čeká. Dosavadních jistot – tedy jistot minulosti – se úporně drží i v okamžiku, kdy definitivně pomíjejí. Takto je smrt téměř vždy mimo náš horizont. Je ve vědomí sice stále okrajově přítomna jako něco předem jistého, co má nad námi absolutní moc, ale co pro svou naprostou vnějšnost, cizotu a nepřisvojitelnost nevchází běžně do našeho vnitřního života. Právě ona se přece s jakýmkoliv prožíváním dokonale vylučuje, představuje vůči němu ryzí negativ.

Jenom z moci něčeho, co je mimo nás, co nás vesmírně přesahuje, nabývají všechny naše vztahy, myšlenky a jednání souvislost, že naše snažení i troskotání buď zapadá do určitého řádu, anebo je bezcílnou posunčinou, že celý svůj život buď vkládáme do nějakého celku, anebo že je z něho vytržen a propadá se do bezedného nic.

Každý, byť v různé míře a intenzitě, zakouší nebo aspoň tuší možnost žít i v jiném rozměru, který poněkud rozpačitě nazýváme duchovním. Jde o zkušenost dimenze, v níž člověk překonává svou sebestřednost, kde je schopen darovat část sama sebe druhému, z níž se ze své úzkosti dobývá k naději.

Každý člověk má nejen právo, ale i mravní a lidskou povinnost zaujmout stanovisko ke svému budoucímu umírání a ke své sice vzdálené, ale jisté smrti. To je totiž nutný předpoklad potřebných kvalitativních změn v současném pohledu na smrt a umírání. Smysl nejen života, ale i utrpení a nemoci obvykle neleží na povrchu. Člověk – i trpící člověk – ho musí vždy znovu hledat a nacházet. Musí si zcela osobně položit otázku, co mu má být skrze nemoc řečeno, k čemu je mu toto období života dáno. Síla nalezeného smyslu nás dokáže povznést z jakékoliv situace až nad všechno, co vůbec je, neboť není nic, na smysl čeho by se lidská bytost nesměla dotazovat.

Chvat dnešních dnů neponechává lidem čas na to, aby si předem promysleli a ověřili, co se chystají dělat. Všeobecné a rychle se šířící odcizení civilizovaného člověka živé přírodě nese velký díl viny na jeho vzrůstajícím estetickém a etickém úpadku. Objektivně nahlíženo a matematicky namísto esteticky vzato, spočívá rozdíl v zásadě ve ztrátě informace. Musíme se zeptat sami sebe, co škodí po duševní stránce modernímu lidstvu víc, zda jeho zaslepená hrabivost, nebo jeho zničující spěch. Úzkostný spěch a spěchající úzkost zbavují člověka jeho nejpodstatnějších vlastností. Jednou z nich je reflexe (objev vlastního já). Bytost, která dosud neví o vlastním já, není s to rozvinout pojmové myšlení, řeč, svědomí ani morálku založenou na odpovědnosti. Bytosti, která s reflexí přestává, hrozí ztráta všech těchto specificky lidských vlastností a aktivit. Jedním z nejhorších účinků spěchu nebo úzkosti, která ke spěchu žene, je zřejmá neschopnost moderního člověka strávit byť i jen krátký čas o samotě. Vyhýbá se úzkostně každé možnosti zamyslet se nad sebou a ponořit se do sebe, jako kdyby se obával, že by mu reflexe mohla ukázat děsivou vlastní podobiznu. Jediným vysvětlením pro šířící se touhu po rámusu, která je u dnešních nervově labilních lidí paradoxem, je nutnost cosi přehlušit.

  1. Fenomén smrti a umírání

Otázkami umírání se zabývá nejen thanatologie, ale i religionistika, především její odvětví zvané eschatologie. Každá z trochu jiného úhlu, ale každá s cílem být pomocí na této nelehké cestě.

Umírání je chápáno stále více jako proces, tj. neustále se měnící stav – či lépe dění v čase. Kromě náhlých případů úmrtí, jako např. při těžkých úrazech, mrtvici apod., nastupuje smrt ponenáhlu, obyčejně po kratší nebo delší přípravě. Většina umírajících ví, nebo aspoň víceméně tuší, že se blíží konec jejich života. Někdy mohou nemocného přesvědčit o blížící se smrti docela zvláštní a neobvyklé úkazy. Z hlediska časového je možné smrt rozdělit na rychlou a pomalou.

Rychlá smrt následuje např. po autonehodě, úrazu, infarktu myokardu, náhlé mozkové mrtvici apod. Při tomto způsobu úmrtí nelze volit místo rozloučení, bolestí a prožívání odchodu. Přijde-li takováto smrt, pak se ukazuje, že postižený na to není připraven. Nechápou to lidé kolem něho, ale nechápe to ani on sám. Lidé, jichž se to týká jsou zděšeni a zaskočeni, zmlknou. Poté se u nich objeví výraz děsu. Často se mluví o tom, že pro umírajícího je rychlý odchod lehčí než pozvolné umírání. Těžko se to však dá prokázat. Mnozí lidé si však přejí, aby takto zemřeli. Je však dobré si uvědomit, že délka času měřená hodinami a délka zážitku takto prožitého času se nekryjí.

Pomalé (dlouhodobé) umírání může být následkem přirozeného zestárnutí organismu nebo nevyléčitelné nemoci. Pojem dlouhodobé je v tomto případě velmi relativní – může znamenat různě dlouhý časový úsek. Někdy bývá též problematické určení vlastního začátku umírání. Pomalé umírání umožňuje v poměrném klidu připravit se na odchod. Jeví se však také jako zdánlivě nekonečná řada obtíží, utrpení a bolestí. Pro umírajícího i lidi kolem něj je to období prověřování víry, lásky a naděje, trpělivosti i síly. Umírající nebo jeho příbuzní mohou zvolit místo odchodu. Byl zjištěn velký rozdíl ohledně přání místa úmrtí v různém období (fázi) umírání. V době dlouho před smrtí, kdy probíhá kauzální terapie, tzn., kdy se pacient ještě léčí s nadějí na vyléčení, si přeje tento čas trávit většina lidí v nemocnici. V perimortální fázi (těsně před smrtí) a ve fázi in mortem (vlastní umírání), si 90% lidí přeje být doma, ve známém prostředí a s lidmi, kteří jsou mu blízcí.

Lidské potřeby lze rozdělit do čtyř skupin:

  1. fyziologické , neboli tělesné – máme na mysli žízeň, hlad, potřebu kyslíku k dýchání, spánek, činnost, vyměšování, tělesnou teplotu, potřebu sexuální, potřebu tišit nesnesitelnou bolest atd.

  2. psychické, neboli duševní – sem patří potřeba nových dojmů, vnitřní i vnější bezpečí a jistota, potřeba seberealizace, též potřebu respektování lidské důstojnosti nezávisle na stavu tělesné schránky, potřebu pochopení a respektu

  3. sociální, neboli společenské – sem zahrnujeme kontakt a slovní i mimoslovní komunikaci s lidmi, potřebu být platným členem sociálního společenství, potřebu uznání a lásky, též potřeba respektování lidské důstojnosti nezávisle na stavu tělesné schránky, potřeba pochopení a respektu

  4. spirituální, neboli duchovní – jde o otázky přesahující tělo i duši, o nejvnitřnější lidskou potřebu zabývat se otázkami smyslu života, zvláště pak vlastního života, jde o potřebu odpuštění – přijaté i dávané

Při rozhovorech o smrti a umírání je potřeba, abychom neopomněli žádnou z těchto skupin, neboť každá z nich je pro umírajícího důležitá, i když každá z nich může stát v různé fázi na jiném místě. Přáním každého člověka je zemřít v důstojnosti, tzn. že oprávněně žádá splnění všech čtyř potřeb. Vysloví-li nemocný přání skoncovat co nejrychleji se životem, je to důkazem, že nejsou uspokojeny všechny tyto potřeby. Nejčastěji to bývá nezvládnutá bolest a nezájem okolí.

II.1 Fyzická stránka umírání a smrti

Fyzická stránka umírání a smrti je předmětem pozornosti a zkoumání lékařů. Obecně se má za to, že bezprostřední předzvěstí smrti celého organismu je zástava činnosti kteréhokoliv z těchto orgánů: srdce (krevní oběh), mozku (EEG) či plic (dýchání). Jisté rozdíly jsou mezi umíráním, pokud se jedná o smrt stářím, smrt náhlou, či smrt patologickou (úmrtí v důsledku ochabnutí organismu, způsobeném nevyléčitelnou nemocí). Další tělesné příznaky blížící se smrti jsou:

  • nedostatek vzduchu (kyslíková nouze) – tyto příznaky budí pocity ohrožení, děsu a strachu ze smrti

  • bolest, zvláště velmi silná bolest

  • zúžené vědomí

  • vysoká horečka, totální apatie, fantazírování, selhání senzomotorické koordinace, slabost, zežloutnutí pokožky, hluboké vyhubnutí, nahromadění vody v nohou, nepravidelné dýchání, ochablost, zácpa, zvracení krve atd.

S fyzickou stránkou umírání je většinou spojeno prožívání bolesti (je individuální u každého jedince), strastí a utrpení. Dnešní stále se šířící neochota snášet strast mění přirozené vrcholy a úžlabiny lidského života v uměle zplanýrovanou rovinu, mohutné vlny hor a údolí se stávají sotva znatelným zachvěním a světlo a stín jednotvárnou šedí. Neochota nést strasti plodí smrtelnou nudu. Toto vyhasínání citů zvláštním způsobem ohrožuje ty radosti a utrpení, které nezbytně provázejí naše sociální vztahy k partnerům a dětem, k rodičům, příbuzným a přátelům. Přání vyhnout se utrpení znamená odloučení od podstatné složky lidského života. Tato tendence je nebezpečně posilována snahou nenechat se ničím citově svázat.



Nebylo by však jistě rozumné a smysluplné nechat trpět umírajícího pacienta, naopak je třeba dát mu láskyplnou péči, pochopení a jistotu, že život má i v této těžké situaci svůj smysl. Naproti tomu jsme povinni respektovat pacientovo svobodné a vědomé rozhodnutí bolest až do určité míry snášet. I na to má nemocný právo a zcela jistě k tomu má svůj důvod.

II.2 Psychická stránka umírání a smrti

Zde je třeba rozlišit, zda umírající má víceméně zastřené či plné vědomí. Některé nemoci (uremie, hepatitis, diabetes mellitus) často vyúsťují do agónie a pacient umírá v bezvědomí. Pokud umírání probíhá při plném vědomí, můžeme rozlišit pět fází:

  1. fáze negace (šok, popírání) - v této fázi se umírající snaží přesvědčit sebe i druhé, že jde o omyl, záměnu, je to určitý druh reflexní obrany

  2. fáze agrese (hněv, vzpoura) – hledání viníka, zlost na zdravotníky a zdravé lidi, nemocný to

cítí jako nespravedlnost

3) fáze smlouvání (vyjednávání) - nemocný hledá zázračné léky, léčitele, činí velké sliby

  1. fáze deprese (smutek) – smutek z hrozící ztráty, strach z účtování, strach o zajištění rodiny, zoufalství, vyjádření bolesti

  2. fáze smíření (souhlas) – vyrovnání se s ukončením vlastního života, čas loučení, pokora, nutno odlišit od rezignace, nemusí to být stav šťastný, ale je osvobozený od krutých pocitů, umírající dosáhne určité míry pokoje

Je třeba si uvědomit, že každý člověk je jiný, a proto všechny uvedené fáze mohou mít různou délku trvání, různé pořadí, mohou se vracet, střídat a prolínat, některé mohou i chybět.

Uvedenými fázemi neprochází jen umírající, nýbrž i jeho nejbližší - rodina, příbuzní a přátelé.

II.3 Duchovní stránka umírání a smrti

Odchod (exit) je dějem, který se týká nejen těla, ale i celého člověka, tj. i jeho duchovního života. V jistém slova smyslu je to boj i v oblasti duchovní. V každém člověku je kdesi v hloubi nevyvratitelně zakořeněna touha po nesmrtelnosti. Víra ve věčný život v plnosti je vždy pro člověka žijícího z víry nenahraditelnou nadějí. Nevěřící člověk si ale zpravidla taky nějakým způsobem představuje svoji nesmrtelnost, v niž v hloubi duše doufá. I kdyby se zdály naděje druhého falešné, nelze mu je brát.

  1. Smrt a umírání v minulosti

Pro tradiční chápání znamenala smrt především zhodnocení života. Člověk byl vybízen k tomu, aby měl trvale na očích smysl svého myšlení i konání a zvažoval jeho mravní dopad. Tak jako ležel hřbitov v centru každé obce a měl veřejný charakter, smrt byla centrem života. Lidská obeznámenost se smrtí byla velmi důvěrná, neboť se umíralo doma a častěji než dnes. Smrt působila jako jeden z nejvýznamnějších jednotících motivů rodinného života, který udával rytmus veškerého dění. Člověk se mohl potkat se smrtí ve všech obdobích života a pravděpodobnost tohoto setkání byla rozložena mnohem rovnoměrněji než dnes. Umírání bylo více soustředěno na začátku života. Dá se říci, že smrt rodinu organizovala, působila na vztahy v ní i na její uspořádání. Častá úmrtí dětí v rodině měla za následek nižší hladinu emocionální vroucnosti v rodině. Běžně se stávalo, že na smrt nejbližších příbuzných se čekalo – někdy trpělivě, někdy netrpělivě.

I naši předkové se smrti báli. Vlastní smrti zejména. Rodina jim ale v jejich těžké hodince stála po boku a umírání po dlouhé věky vypadalo podstatně jinak než dnes. Naši předkové měli vypracovaný rituál rodinného umírání a nesli si celým životem hodnotu, které my už jen obtížně rozumíme: přáli si šťastnou smrt – a mohli v ni doufat.

Umírání zralého člověka bylo rodinnou událostí, zvláštním, slavnostním a plně předvídatelným okamžikem. Nikdo z jeho blízkých nezůstával na pochybách, jak se má chovat a co kdy má dělat. Obě strany – umírající i jeho rodina – byli vedeni rituálem, který jim poskytoval oporu, nabízel útěchu a dopřával jim tváří v tvář smrti vyrovnanost, jakou je možno dnes jim jen závidět. Šťastná smrt byla smrt, jež nepřišla znenadání. Stávalo se velmi zřídka, že by smrt člověka překvapila. Tradiční člověk, neznalý písma a nerozptylovaný televizí, měl mysl a smysly otevřené sdělením, pro která nám už v hlavě nezůstává místo. Ač negramotný, i on četl a pozoroval zprostředkovaná sdělení po celý život, a daleko soustředěněji nežli my, jen abeceda jeho znaků a zaměření jeho pohledu byly jiné. Smrt byla pro něho stále přítomna mezi živými, zvláště na jistých místech a v jistých okamžicích, a její přítomnost byla viditelná pro ty, kdo měli zemřít. Původní předvídatelnost smrti měla prostor, reálnou podobu. Zakládala se totiž na rozvinuté schopnosti tradičního člověka pozorovat sám sebe, své tělo a své schopnosti, vlastnosti a možnosti. Analfabeti mají vskutku jinou mysl, jinak strukturovanou pozornost a jinou, lepší paměť. To tradičnímu člověku pomáhalo všimnout si i velmi prozaických znamení, jež mu včas napověděla, co může očekávat. Když takový člověk seznal, že toto lože bude jeho ložem úmrtním a že jeho hodinka nadešla, sdělil to svým nejbližším a nikomu nepřišlo na mysl mu to vyvracet, či jeho stav zlehčovat. Zapřít umírajícímu do tváře, že jeho nemoc je smrtelná, že jeho dny jsou sečteny a jeho čas se naplnil, jak se to dnes běžně dělá, to by se v tradiční společnosti pokládalo za otřesný cynismus, naprosté morální selhání a sprostotu nejvyššího řádu. Něco takového leželo daleko za hranicemi představitelného. Proč by to také někdo dělal? Člověk umíral v kruhu svých blízkých a věci probíhaly podle ustáleného pořádku. Umírající si mohl v klidu uspořádat své osobní věci – lítost nad utrpením, které způsobil druhým, prosbu za odpuštění, přání všeho nejlepšího svým blízkým, případně rozdělil svůj majetek, vyzpovídal se a pokud se smrt opožďovala, ponořil se do mlčení.Takto důstojný způsob umírání se neměnil po věky. Pravdou zůstává, že ne všem, co byli před námi, se podařilo takto umřít, ale všichni si přáli šťastnou smrt. Věděli totiž přesně, jak vypadá.

IV)Smrt a umírání v současnosti

V naší kultuře se tradiční model smrti změnil od základu. Od počátku 30. let se datuje zvyk izolovat umírajícího bílou plentou od okolí. Vládlo totiž přesvědčení, že je to správné a humánní, protože jedině tak je trpícím zajištěn požadovaný klid. Koncem 50. let již bylo jasné, že bílá plenta jen násobí pocity osamění, zatímco umírající člověk většinou touží po přítomnosti druhého člověka. V současném modelu (rituálu) umírání v nemocnicích chybí lidský kontakt a lidé vzpomínají na milující náruč dřívější rodiny. Čistá postel, teplo a pravidelná strava se staly normou. Umírajícímu je poskytována odborná péče. Pravdou však zůstává, že nikdo se nerodí sám a nikdo by neměl sám umírat. Profesionálové zajistí čistotu, pořádek, přinesou léky a jídlo. Avšak nepohladí, protože jsou cizí. Dnes je možné dočkat se vlastní smrti ve vysokém věku, aniž by člověk vůbec viděl, jak se umírá. Pohlédnout zemřelému do tváře a zatlačit mu oči jsme přenechali zdravotní službě. Namísto umírání a smrti, stalo se středem našeho sociálního života nákupní středisko a pro muže hospoda. Smrt zabstraktněla, živí si žijí, na smrt nemyslí. Místo zintimnění používáme odstup, místo mýtizace racionalizaci. Smrt však není nemoc, která by se dala léčit, je to část našeho bytí, ačkoliv je tato část bolestná a mnohdy krutá.

V současné době se i v naší společnosti hledají další alternativy a varianty nového rituálu umírání:

  • ponechat umírajícího doma a zajistit kvalitní odbornou péči

  • přijmout rodinu umírajícího do nemocnice

  • kombinace obou předchozích variant

  • hospicová péče

Umírající má právo být ušetřen tzv. nesnesitelného utrpení a to ve všech oblastech : bio-psycho-sociální i spirituální. Je nutné chápat trpícího jako celého člověka a to vyžaduje opustit řadu stereotypů. Hospic je chápán jako naděje (útočiště), že ve svízelné situaci bude kvalifikovaně a účastně pomoženo umírajícím, právě tak jako jejich rodinám. Čas umírání není a nemusí být čekáním na jistou smrt. Může být naopak dobou, ve které se stále usiluje o hodnoty vztahové, o to, co je každému drahé i za normálních okolností. Hospic nemocnému zaručuje, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, za všech okolností bude respektována jeho lidská důstojnost a v posledních chvílích nezůstane osamocen.

Umírající potřebuje, aby mu někdo naslouchal, aby si ho někdo vážil i za okolností, kdy se nechová tak, že by si úctu zasloužil. Potřebuje fyzický kontakt, pochopení a účast. Je třeba si též uvědomit, že uklidnit může jen ten, kdo je sám klidný a posilnit jen ten, kdo sám je silný. Cesta ke změně našeho přístupu ke smrti a k umírání jistě není a nebude snadná, je však žádoucí ji nastoupit.

V) Závěr

Nemůžeme, ani nechceme předstírat, že známe stoprocentně správné odpovědi na všechny otázky z tohoto okruhu. Jsme si vědomi toho, že otázky života a smrti jsou tajemstvím, které nám není dáno v tomto životě prohlédnout a poznat v plnosti. Jsme si však též vědomi toho, že není třeba rozumět všemu, abychom v hloubi srdce měli pokoj a radost.

Smrt a umírání může být pro mnoho lidí poslední příležitostí k dozrání vlastní osobnosti, ke zrání jeho víry. Může též vést k hledání nových, nosnějších a spolehlivějších hodnot a měřítek v našem životě. Smrti lze dát rozměr přesahující samotného člověka, jakožto příležitosti k zastavení na cestě životem, příležitosti k hledání smyslu života a jeho místa v širším obraze světa. Příležitosti, uvidět vlastní život v jiném světle, příležitostí, kterou může, ale nemusí člověk využít. Můžeme pak spatřit celý náš život i smrt ve světle Božím, které mu dá nový a lidské chápání přesahující rozměr.  

„Lidská slova jsou vhodná pro sdělování lidských věcí. Boží věci přesahují však věci lidské. A tak když zvěstujeme Boží věci lidskými slovy, je třeba, abychom si byli vědomi tohoto přesahu.“

Trusina

Literatura:

  1. Haškovcová,H.: Rub života – líc smrti, Orbis, Praha 1975

  2. Haškovcová, H.: Fenomén stáří, Panorama, Praha 1990

  3. Haškovcová, H.: Práva pacientů, Nakl. Aleny Krtilové, Praha-Havířov 1996

  4. Haškovcová, H.: Spoutaný život, Panorama, Praha 1985

  5. Křivohlavý,J.: Křesťanská péče o nemocné, Advent, Praha 1991

  6. Hospic Anežky České se představuje, Edukační centrum, Červený Kostelec, rok neuveden

  7. Svatošová,M.: Hospic a umění doprovázet, Ecce homo, Červený Kostelec 1999

  8. Kubler-Ross,E.: Hovory s umírajícími, Signum Unitatis, Hradec Králové,1992

  9. Možný, I.: Moderní rodina (mýty a skutečnosti), Blok, Brno 1990

  10. Lorenz,K.: 8 smrtelných hříchů, Panorama, Praha 1990

  11. Bezděk, C.: Etikoterapie – Záhada života a smrti, Léčení mravností, Gemma,

Praha 1995

  1. Pfau,R: Potkala jsem velkou lásku, Signum Unitatis, Hradec Králové 1991

  2. Smejkal,V.: Lexikon společenského chování, Grada, Praha 1993

  3. Program divadla Za branou II./Otomar Krejča - Georges Bernanos: Dialogy

karmelitek, rok neuveden